Zakarpanda/Закарпанда 2008

Tak jsme si takhle někdy od začátku jara s Davidem říkali, že by jsme hodili očko kamsi do Polska, Litvy, no prostě jen tak na pět dní se kouknout na kousek Pobaltí. Jelikož jsem byl od rána do večera v práci, nebyl čas zjistit cokoliv o dané oblasti, takže jsem se do toho pustil asi tak týden před naplánovaným odjezdem. Po zjištění, že nás na polsko-litevským pobřeží skoro nic nezaujalo, rozhodli jsme se během jednoho večera pro jinou variantu a tou byly ukrajinské Karpaty.

Zakarpanda/Закарпанда 2008

Kapitoly článku


Jelikož jsme naplánovali odjezd na úterní podvečerní hodiny (po práci), scházíme se po páté odpolední hodině u nás doma, kde se ještě oba nacpeme těstovinami se sýrovou omáčkou, a za neustálého špičkování (komu to kde klekne a tak) sedáme do sedel. Já se loučím s „panimámou“ a čtyřnohým přítelem, mačkáme starter a něco málo po šesté vyrážíme. Valíme si to z Č.Budějovic po „staré“ komunikaci na Brno (Telč, Třebíč), v Rosicích najíždíme na dálnici a s důvěrou v Davidovo Garmina udržujeme směr Uherský Brod, kde máme naplánovaný první nocleh, samozřejmě jako vždy ''nadivoko'' pod stanem nebo pod širákem. Ale díky objížďce už za tmy přijíždíme do města Bzenec a ještě k tomu nám svítí jakési oranžové kontrolky, tak volíme první pumpu, kde po ohledání „zapumpí“ nacházíme i krásně vysečený plácek na spaní. Po natankování večeříme karbanátky (které nám moje choťička napekla), zapíjíme je dvěma pivy, stavíme stan a jdeme „na kutě“.

Po ranním výlezu ze stanu zjišťuju, že díky mlze nejni vidět skoro na krok, probíhá hygiena, balení stanu a snídani??, tak tu si dáváme o pár kilometrů dál, kde už na nás vykouklo slunko. Překračujeme „čáru“ se Slovenskem, projíždíme Nitrou, dál na Zvolen, Lučenec a Rožňavu, kde po cestě není nic moc zajímavého a tak se u kávy domlouváme, že pohodovou jízdou dojedeme přes Košice až za Michalovce na vodní nádrž Zemplínská Šírava. Ještě před příjezdem na Zemplínskou vodní nádrž si měníme v Michalovcích slovenské koruny a ukrajinské hřivny a jelikož je ale ukrutné vedro, nemůžeme se už dočkat, až sebou flákneme do nádrže. Přijíždíme k nádrži, projíždíme okolo obce Vinné a hledáme plácek na „koupačku“, ale zároveň i nocležní. Najednou míjíme cedulku upozorňující na kemp, otáčíme se a vjíždíme do hezkého, ale ještě nezprovozněného kempu. Po zrekogniskování terénu sedáme na motky a zajíždíme si na nedalekou pumpu pro pár plechovek piva (pitnej režim se musí dodržovat). Po návratu si konečně užíváme koupele, popíjíme pivo a debatíme, co nás asi čeká na tý „slavný“ Ukrajině. Mezitím co debatíme, pozorujeme jednoho staršího slovenského pána, jak si zabouchl klíče do své Škody 120, chvilku se tím bavíme, ale když zjišťujeme, že to pánovi nejde a nejde „vyháčkovat“, jdeme se nabídnout s pomocí. Ta je až překvapivě vítána, David bere do ruky žezlo (tedy rezavý drát, který měl děda schovaný pro případ nouze v zadním podběhu) a asi tak za pět vteřin se pán může vklidu vydat k domovu. Už je skoro tma a najednou kde se vzala tu se vzala, do kempu zavítala KTM LC8 a její majitel očividně hledá taky kousek plácku na nocleh: Chvilku se rozhlíží a poté zamíří k nám. Probíhá seznamovačka a náš nový „spolunocležník“ Milan zjišťuje, že nemá na rozdíl od nás pivo. Okamžitě sjednává nápravu a dojíždí si pro točené do „petky“, klábosíme, vyprávíme si zkušenosti z cest a pak jdeme „do hajan“. Říkám Davidovi, který si trvá na noclehu pod širákem a stan se mu nechce stavět, že jsem pro postavení stanu. Ještěže jsem ho přesvědčil (i mě ráno poděkoval), páč v noci lilo jako z konve.

Ráno raníčko vylézám ze stanu, dávám si osvěžující koupel v Šíravě a za stálého brblání Davida, že „ráno do vody lezou jen blázni“ si to stejně vychutnávám. Pakujeme, loučíme se s Milanem a jeho LC8 (kterému se z podplachty nechce vylézt) a vyrážíme přes Sobrance na Užhorod.
Přijíždíme na hraniční přechod Vyšné Nemecké s Ukrajinou, kde je kolona kamionů: Tu objíždíme a dostáváme se mezi osobní auta. Nechceme provokovat, ale i přesto se „vtíráme“ až k závoře, dostáváme vynadáno od Slovenského celníka (odpohledu na pěst) a čekáme, čekáme a čekání si zkracujeme pokecem s Ukrajincem žijícím na Slovensku. Asi tak po čtyřiceti minutách se objevuje celník pro náš pruh (byly tam tři celní pruhy). Zjišťujeme to, že nám vynadání za předjetí by přišlo stejně, páč on vynadal skoro každému za cokoliv. Za dalších asi dvacet minut nás odbavuje a za rad našeho ukrajinsko-slovenského „kamaráda“ opět celou kolonu předjíždíme až ke stopce k vojákovi, který nám vystaví lístek k registraci motorek a potom nám pokyne, abysme pokračovali dál. Tedy sedáme a zase předjíždíme asi patnáct aut, až dojedeme k ukrajinské závoře s budkou. Tady nám kontrolují pasy, dávají razítko a přesouvají nás o kus výše k odpohledu hodně arogantní paní, která nám měla provést celní kontrolu.

Ono se řekne celní kontrola, ale ukrajinská paní policistka asi neměla den, tak po Davidovi (jelikož byl první) chtěla, aby otevřel kufry, lezla mu do igelitek a hlaně furt něco vymejšlela, zdržovala, ale nakonec mu dává razítko na registrační papír od motorky a mizí v boudě. Nechápu, tak čekám, ale asi tak po pěti minutách se jí jdu připomenout, že na mě zapoměla a odcházím se slovy „počekaj“. Nu inu tak počekám no, ale když „počekání“ trvá asi dvacet minut, jdu to zkusit znovu a dostávám k vyplnění celní prohlášení. Je mi divné, že dostávám jen jedno a tak se té „hraběnky“ v uniformě ptám, jestli ho taky nepotřebuje kamarád - odchází se slovy „ja dala tobě, ne?“. A tak začíná „obštrukce“ s vyplňováním. V tom se ke mně „přifaří“ starší paní (Slovenka), radí mi jak formulář vyplnit a hlavně mě upozorňuje, ať tam vypíši vše hodnotné, co s sebou vezu (především peníze, foťák a telefon), protože pokud bych to tam nepřiznal, tak při pozdější kontrole (podle prohlášení) by mi ty věci, které jsem nepřiznal mohly být zabaveny. Tak docela s poctivě vyplněným formulářem jdu za tou lady v uniformě, opět slyším počekaj, a tak čekám. Ale po uplynutí asi pěti minut dostávám skoro vojenský pokyn, abych šel do její „budky“. Milostpani se koukla do celního prohlášení a zavelela, abych jí dal peněženku!! Po upozornění slovenskou paní jsem už věděl, že na to má právo a tak jí peněženku podávám. Následuje vyházení hotovosti, kde mám více měn a její důkladné přepočítání podle celního prohlášení. Když „soudružka“ zjistila, že to mám poctivě napsané a že jsem peníze přiznal všechny, podává mi prázdnou peněženku a za ní hnedle hotovost. V jedné ruce držím peněženku,v druhé hotovost a zatímco mi ona chce dát vytoužené razítko, šahne si do mé hotovosti se slovy „davaj na kafe“. V tu chvíli,co mi vytahuje dvacet hřivní (což je cca osmdesát korun), sází razítko. Hurá můžeme vyrazit! Kynu Davidovi už z dáli. Smějeme se nad úplatkem a vyrážíme přes poslední kontrolu, kde je zase voják vybírající již zmiňovaný orazítkovaný papír o registraci motky, který nás tedy už „milostivě“ vpouští do jejich státu.
V plánu máme jet přes Užhorod, Mukaceve až do Teresvy, kde máme odbočovat do hor směr Komsomolsk. A tak projíždíme Užhorodem, který mě ale vůbec nenadchnul a hodně mi připomněl bosenské Sarajevo (myslím tím ruchem a tak), za městem Mukaceve si dáváme ten jejich slavný šašlík, jak nám radil „slovenský Ukrajinec“ na hranicích, že je to dobrá a strašně levná krmě. Šašlík jako takový nebyl ani špatný ani vynikající a nebyl ani levný (cca 400Kč), dáváme si k němu nějaká jejich nealko píva, platíme a pokračujeme v krasojízdě. Ve městě Teresva tankujeme, vydáváme se vstříc horám. Jako cíl dne máme spaní kdesi před vesničkou Komsomolsk, tudíž máme docela dost času a tak docela pomalou jízdou, zvanou „kochačka“ projíždíme vesnicemi Dubove, Ust'-Chorna a Rus'ka Mokra, kde stavíme u malého krámku, posilňujeme se vynikající kávičkou a jedním pivem a ejhle kde se vzalo tu se vzalo, okolo projelo modrobílé Varadero, které osedlává nějaký movitější Ukrajinec. Asi mu to nedalo, tak se po chvíli otočil a zastavil se u nás: Pozdravíme se, seznámíme a začala mezi námi rusko-slovensko-česko-ukrajinská mluva. Pán byl docela příjemnej, akorát měl hodně otázek okolo Varadera. Po pozdější diskuzi zjišťujeme, že je majitelem nějaké firmičky a že zaměstnává jednoho Čecha. Když s námi probere, vše co potřeboval vědět, povstane a s velkým „zlatým“ úsměvem se s námi loučí. Podává nám ruku, prohlíží si ještě naše stroječky a sedlá Varana. Zlatý úsměv jsem to nazval proto, že měl více zlatých zubů, než originál bílých.
Po příjemném rozhovoru a kávičce nakupujeme pivo s sebou na večer a pokračujeme v krasojízdě dál směr Koločava. Kocháme se krajinou a jelikož hledáme plácek na spaní, vydal se David po jakémi sjezdu k řece, za účelem prozkoumání terénu. Trochu se mu to nevyplácí, ale mě tím zvedá náladu, když háže exkluzivní tlamu a předvádí mi co to vlastně je ten „parakotoul“. Oba za ukrutného smíchu usuzujeme, že tady teda nocovat nebudeme a popojíždíme ještě asi dva kilometry, kde nás do nosu cvrnknul krásnej plácek i s ohništěm. Bez jakéhokoliv přemýšlení na plácku parkujeme a rozbíjíme náš mikrotábor. David, jako skororozený zálesák, shání topivo na večerní oheň a já mezitím páchám hygienu v ukrutně ledové bystřině, opět za breptání Davida, co jsem za odrůdu, že lezu do takový „ledárny“. Vaříme plechovkovou večeři - guláš a posléze ještě ohříváme jemné párečky, které zapíjíme třemi plechovkovými pivíčky. Sedíme si u ohně, okolo desáté večerní se začíná schylovat k buřině, tak se pakujeme do bivaku a jdeme spát.

V noci sprchlo a ráno to vypadalo, jako kdyby deště měly pokračovat. Než posnídáme a zabalíme stan, lezu opět do ledové bystřiny, ale to už mi David vyhrožuje, že se mnou ukončí kamarádský poměr, protože většího magora neviděl. To ale ještě nevěděl, jaké vodní dobrodružství čeká taky jeho. Balíme a pokračujeme dál, příjíždíme do vesničky Komsomolsk a za ní si pleteme odbočku (no lépe řečeno polorozebraný mostík udávající směr Koločava). Asi tak po deseti kilometrech potkáváme lesníka, kterého se ptáme na cestu. Ten nás utvrzuje v tom, že rozbitý mostík je opravdu směr na Koločavu, otáčíme se a jelikož jsme za jakýmsi velkým mostem přes říčku Tereblia, nenapadne Davida nic jiného, než že si zpáteční cestu „chroupne“ přes brod. Brod vypadá sice hezky, ale je asi dvacet metrů široký a u svého konce má přes půl metru hloubky. Ten šílenec to projel, ale právě v tom hlubokém konci si jeho „Bago“ hltlo asi tak dva kubíky vody, ale naštěstí ještě „dochrchlal“ na břeh, kde se to pokoušel asi pět minut nastartovat a povedlo se mu to. Motoru se nic nestalo, dojede tedy ke mně (já stojím na tom mostě a všechno důkladně fotím i natáčím) a povídá mi „to bylo co? Akorát až dorazíme domu, tak mu musím udělat šnorchla“. Smějeme se a vracíme se na přejetou odbočku, přejíždíme mostík a asi tak po sto metrech zjišťujeme, že co jsme četli v různých cestopisech, je pravda pravdoucí.
Cesta se začala skládat z bahna a chvílema z bystřiny, takže jsme jeli blátem, po šutrech a nakonec kus bystřinou. A to na ty naše mastodonty bez drapáků opravdu moc nebylo. Asi tak po kilometru David v bystřině padákem naráží do docela velkého šutru a zahrabává své Gs. Stavím Varana o nějaký kamen a jdu mu na pomoc, když v tom mi uklouzne noha a padám do vody celý, tak jak jsem, takže co Vám mám vyprávět, prostě jsem byl „durch“. Aby toho nebylo málo, žene se docela slušná bouřka a začíná pěkně pršet (což nám už nevadí,páč jsme oba skrz-naskzr mokrý). Vytahujeme Dejvovo Bafouna a usuzujeme, že možná by jsme to projeli, ale rozhodně ne bez drapáků. Otáčíme a při zpátečním brodění zase pro změnu ohybám já plech pod motorem. Zahanbeni a jak spráskaní psi se za hustého lijáku vracíme do vsi Neresnytshia, kde si dáváme kávu a sušenky a já vylévám z každé boty asi tak tři deci vody. Z Neresnytshiy pokračujeme směrem na Krychovo a Koločavu. V Krychovu pomalu přestává pršet a tu a tam povyleze slunko, takže za jízdy (kromě bot) vesele pomalu osycháme.
Tento směr Komsomolsk, Krychovo, Drahovo, Koločava funguje něco jako objížďka přímého směru Komsomolsk-Koločava, kde ostatně byly vidět jen stopy od ruského Zyla a nějakého pásáku. Po rozebrání situace jsme usoudili, že kdo to projede na těchto mastodontech, je opravdu frajer a akorát nesmí přemýšlet, jestli z motky něco upadne nebo ne. Ale největší frajer, kdo tuto trasu projel na GS1100 (Zobčou) je jedna paní, která má takové přísloví „kde je dobrá vůle-je i cesta“ a tudíž od nás sklízí velký obdiv!!!
No nic vrátíme se z bahna na asfalt. Po projetí Koločavou začínají překrásné kopce a ty nás doprovázejí (za sucha) až do okolí Volovce, kde si v jednom penzionu dopřáváme hodně pozdní oběd. Svítí sluníčko a tak sušíme boty a hadry. K obědu si (na doporučení majitelky penzionu) dáváme guláš, něco mezi borščem a naším gulášem, který nám moc chutná. Dáváme se do řeči s majitelem penzionu, kupujeme si zase dvě pivka na večer a vyptáváme se, jestli se dá vyject na ty vysoké hřebeny kopců. Povídá, že ano a ještě nám kreslí mapku a doporučuje nám návštěvu místního vodopádu. Jak nakreslil, tak jsme se vydali. Dojeli jsme do národního parku k vodopádu, kde jsme nějakému pánovi museli zaplatit osm hřivní za vstup. Kuriozita byla ta, že pán se po našem návratu jaksi vytratil. Tím,že se vytratil u nás sklidil docela slušný výsměch, ale nezaplaťte pánovi v lesnické uniformě osm hřivní (což je cca 35 korun), které stojí za tu srandu. Nicméně jsme se u vodopádíku opláchli a vyfotili. S myšlenkou pokračovat na vrchol podle nakreslené mapky přejíždíme sjezdovku a hurá po lesní polobahnité pěšině k vrcholu. Akorát nás začalo překvapovat čím dál tím větší bahno a stoupání, které jsem si osobně někde okolo 700 m.n.m. vychutnal tím, že jsem hodil ve velkém stoupáku exkluzivní tlamu doplněnou dvěma kotrmelci zpět z kopce. Od Davida, který na mě čekal o kousek výš, sklízím obrovsky rozesmátý pohled. Pokoušíme se postavit Varana, který chudák leží plexisklem z kopce, takže jde rozhodně krásně zpět na kolečka. Popojedeme ještě asi 200 metrů a v tom největším „krpálu“ nás staví padlý strom a opět s „trolejbusy“ opravdu nešel. Najednou kde se vzali tu se vzali nějací odredovaní chlapíci a docela ochotně se nám snažili nabídnout pomoc. Tu s díky odmítáme a po krátké debatě zjišťujeme, že to nejsou chlapíci z Ukrajiny, nýbrž Izraelci, takže jim podáváme tlapku a valíme zpět do údolí už za velkého hřmění přicházející bouřky. Těsně před „obr lijákem“ stavíme stan a v suchu večeříme párečky z plechu, které posléze zajíme nejmenovanými gumovými medvídky.
Ráno na nás vykukuje slunko, balíme saky paky a mažeme dál přes Volovec a Poliana do Perechynu. David u svýho mazlíka začíná pozorovat nějaké hučení od zadního kola, probíhá jen rychlá konzultace u kraje vozovky a přikládáme vinu poměrně sjetému TKCéčku. Ještě nemáme v plánu přejet na „Slovač“, ale povyjet výše do města Borynie, z kterého by jsme přejeli do Polska. A tak valíme dál, když v tom David staví podruhé s divným podezřením.

BMW už dáváme na centrální stojan a po zatočením kolem zjišťujeme tu nejhorší závadu, kterou je vysypané hlavní ložisko zadního kola. K tomu David pronáší, cituji: Kašlu na to,dokud to pojede, tak to prostě pojede!! No inu dobrá, jedeme pomalu dál, ale když mu začíná asi po dalších dvaceti kilometrech škrtat zadní brzdový kotouč o třmen, stavíme a zjišťujeme ,že ze „zadku“ vytéká olej více než je zdrávo. Tak třmen celý sundaváme, měníme plán a otáčíme se zpět na Velkyj Bereznyi a hraniční přechod Ubla. Celníci jsou opět zvědaví, ale po chvíli zjišťují, že z nás nic „nekápne“ a že máme velký problém s BMW a už vůbec, že nemáme náladu na jejich „vlezlost“ a tak nás pouštějí.
Po projetí „čáry“ se domlouvám s Davidem, že se pokusíme ještě dojet do kempu ve městě Snina, což je asi 20 kilometrů. Souhlasí a tak nevesele pokračujeme třicítkou až do Sniny, kde už Bafounek vydává zvuky ze zadního převodu hodně podobné drťiči kamene v lomu. Hurááá jsme tu, dáváme piváka v kempovém kiosku a David směle po telefonu přesvědčuje kamaráda s Transporterem, aby si jen tak nenápadně udělal výlet z Českých Budějovic na konec Slovenska. Samozřejmě, že souhlasil a asi okolo sedmé večerní z Budějovic vyrazil. No a my než přijel jsme trávili večerní hodiny klábosem a popíjením slovenského píva a tatranského čaje, po kterém mi ráno nebylo nijak valno. K ranním hodinám mě David budí, že jdou naložit GS a pojedou. S pootevřeným okem souhlasím a jelikož jsme se večer dohodli, že naplánovanou trasu dokončím sám, v klidu zase usínám.
Ráno se probouzím v kempu úplně sám, proběhne klidná snídaně, sprcha a hurá dále na zkratku do Polska (kterou mi poradil majitel kiosku). Byla to zkratka bez hraničního přechodu přes vísky jako je Zboj a Nová Sedlica, s tím že za Sedlicou se dá v pohodě přejet do Polska. Jo jo dalo se. Za Sedlicou skončil asfalt a začala bahnitá lesní cesta, tak jsem holt pokračoval do té doby, než jsem Varouše utopil skoro do půlky koleček v obr kaluži plné bahna. Nicméně jsem byl za to docela rád, že jsem se tam asi deset minut trápil v bahně a moje tůrování Varana přivolalo slovenské pohraniční policisty, kteří hlídají ukrajinskou hranici a hezky si na mě počkali na hřebenu kopce. Kupodivu si mě taky zastavili. Následovala běžná prohlídka dokladů a samé otázky typu „Co, proč, nač?“ a jestli jsem si všiml toho zákazu vjezdu. Nezbývalo mi, než odpovídat a argumentovat jen samými ne-výmluvnými a pravdivými odpověďmi, které nakonec zabraly a ještě jsem dostal rady kudy na Medzilaborce. Fajn vyvázl jsem bez újmy na financu, ale pořád mě čekala ta „obrkaluž“ cestou zpět. Zkusil jsem jí prolítnout a vyšlo mi to, až na to, že jsem vypadal jako bahenní potapěč.
Tak si mažu dál směrem Humenné, Medzilaborce k Polákům přes přechod Čertižné se záměrem projet slavný Dukelský průsmyk. Chvíli se kochám docela zajímavou krajinou polského pohraničí až do Barwinku a Vyšného Komárniku. Tady navštěvuji hřbitov padlých, dále v Nižném Komárniku v lese obdivuji dřevěné bunkry a samozřejmě stavím u každého vystaveného válečného kusu „šrotu“, co je podél cesty. Po prohlídce tzv. Ůdolí smrti pokračuju na Svidník, Bardějov, Stará Lubovňa a Červený Kláštor, kde se posilňuji vynikajícími haluškami a přecházím opět do Polska. U jezera Czorstyňskyje mám naplánovaný nocleh. Nacházím pěknou zátoku. Je zde jen pár rybářů a hezky vysečený plácek rovnou i s ohništěm, takže sídlím, rozbíjím svůj „obrtábor“, vykoupu své unavené tělo a jelikož se všude povalovala spousta klacků, rozdělávám oheň. Se setměním vypadli i rybáři a já zůstal osamocen. Měl jsem klid na hltání pohody u ohně a popíjení docela teplého plechovkového píva, které jsem si zasloužil, páč ten den jsem zrovna měl svátek. Noc proběhla vklidu a ráno sedlám mého oře, objíždím Tatry z polské strany a přes Tvrdošín mažu na přechod Makov, kde dostávám slušnou dávku vody zezhora. Ta se ještě jednou opakuje na dálnici u Brna. Už ani nenavlékám nepromok a upaluju k domovu, kam dorážím v odpoledních hodinách.

Pár pobraných mouder :-))
  • Ukrajinské Karpaty jsou krásné, horami velmi podobné Rumunsku, takže to stojí za to se tam podívat,jak po cestách, tak i necestách!
  • Obyvatelé malých vesniček jsou velice zvědaví, ihned Vás zavalí otázkami, ale docela dost přívětiví a ochotní podat pomocnou ruku, což si myslím, že určitě neplatí o obyvatelích větších měst.
  • Ceny potravin v krámcích jsou velmi podobné cenám u nás, což platí i o kávě, jídle v běžné restauraci a i plechovkovém pivu.
  • Pokud Vás poctí na hranicích vyplněním celního prohlášení (jako mě), tak opravdu přiznejte (vypište) veškeré peníze (měny), foťáky mob.telefony a hodnotné věci, protože pokud tak neučiníte, tak po pozdější prohlídce Vám mohou ''nepřiznané'' věci být zabaveny!!!!
  • Jinak další varianta jak tomuto předejít je ihned každému celníkovi do pasu šoupnout cca 50 hřiven, na to dobře slyší.
  • Pokud je ta možnost vyhnout se kontaktu s místní policií, tak to udělejte, protože jakmile se jim dostanete do spárů, budou vyžadovat ihned vaše doklady a tudíž tzv. ''bakšiš''. Takže pokud možno, nedávat svoje doklady z ruky!!!!
  • Další věc, co jsem se dozvěděl, pokud Vám změří rychlost, jsou povinni Vám ji prokázat fotkou, pokud ji nemají, mají jaksi smůlu a nic neplaťte!!! Bude Vám samozřejmě vyhrožováno, ale nemají na pokutu nárok!! (z rad soukromého dopravce)
  • Najel jsem 3200 kilometrů, David díky poruše o chlup méně, ale mě se po návratu taktéž Varan pomstil (asi za ten off-road) a podalo mi ruku dobíjení, nicméně vše dopadlo jak z amerického filmu a v tuto chvíli už zase miláčci jezdí a hltají další kilometry.
Všem, co čtou tuto poslední řádku, přeji mnoho šťastných kilometrů a zážitků z cest.
Chary :o))

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist