Ukrajinou na Balkán a zpět

V hradní hospůdce jsme si dali alkoholu-prostá piva, která jsme vypili snad dvěma loky, Míša vzala zavděk Spritem z ledničky. Ještě fotka Míši s vodní dýmkou a raději se zvedejme nebo nám Bačauky prchne a jsme bez navigátora, Anča II. se s námi už chvíli předtím rozloučila nápisem „navigaci nelze spustit, hledám mapu Španělska.“ Španělska v Albánii. Jurku!
Přejeli jsme most přes Drinu a na ceduli nad ním si přečetli, že Praha je odsud vzdálena 1478 km. Modrý V-Strom, zaparkovaný u hospůdky, jsme našli snadno a brzy i Bačaukyho, který vůbec nevypadal, že by nás postrádal, sledujíce od kávičky na střídačku hemžení na mostě a v hospodě tamní tmavovlasé krásky. Dali jsme si každý obrovský řecký salát a další piva alcohol free. Odsud pojedeme do Černé hory, benzínu dost a tak jsme utratili veškerou zbývající albánskou šepleť za pití. Vedro bylo k zalknutí, ale za jízdy na motorce bude fajn.
Mira chtěl navštívit svého synka, který byl momentálně na dovolené v Chorvatsku, Míša zase projevila zájem spatřit konečně ten vytoužený Dubrovník, ke kterému jsme před dvěma lety nedojeli, tehdy jsme sez nedostatku času otočili už na Makarské. Tak jsme dopili a šup na motorky, Miška v tričku a já úplně bez, vždyť už nepadáme a kdo se má v tom horku v moto-hadrech potit.
Hranice do Černé Hory byly celkem nedaleko, mešity s minarety pomalu ustoupily kostelíkům a brzy jsme brázdili zemi, kde už zase bylo lidem trošku rozumět i bez užití cizích řečí. Krajina byla podobná té albánské, ale přibylo zeleně. Projížděli jsme horami po krásných silnicích, slunce do nás pralo z levé strany a po výjezdu na další z nesčetných vrcholů se najednou před námi otevřel výhled na moře! Bylo nádherně tmavě modré a čáru nekonečného obzoru nenarušoval jediný ostrůvek. Zastavili jsme, fotili a srovnávali Jadran s Černým mořem, u kterého jsme byli před pár dny. To Černé je světlejší. Zajímavé. Jadranské pobřeží je malebné. Na jedné straně krásné hory, na druhé moře, nad námi obloha bez mráčku, Míša se mohla ufotografovat. V městečku Tivat odbočil Bačauky do přístavu, přitom rukou signalizoval a ve vzduchu maloval vlny. Pochopili jsme, pojedeme trajektem, abychom si ušetřili jízdu oklikou podél zálivu. Trajekt už stál připravený u břehu, v rychlosti jsem zaplatil, za Míšu zase nic nechtěli a jako poslední jsme se nalodili na loď. Bylo fajn jet po moři a nechat se ovívat slaným mořským vzduchem. Loď jsme opouštěli jako poslední a tak jsme mohli vyfotit úplně prázdný trajekt.
„Tati a dojedeme dnes do Dubrovníka, viď že joooooo,“ těšila se Miška jako malá, přitom velká. Chorvatské hranice byly za rohem, přejeli jsme je a od té chvíle Miška fotila všechny cedule s nápisem Dubrovník.
Do „Perly jadranu,“ další památky ze seznamu UNESCO, jsme přijeli k Míšině lítosti až navečer. Hradby si zatím vyfotila aspoň z motorky a svatosvatě jsem jí musel slíbit, že zítra uskutečníme prohlídku starého města i zevnitř. Teď ale honem do informačního centra, zeptat se, kde je tady nejbližší kemp. Paní z informačního centra nám angličtinou, kterou jsem jí záviděl, poradila a přidala i mapku. „Kemp je hned u vody, k moři to budete mít od stanu maximálně 200 m.“ Později jsme zjistili, že úsloví „max. 200 m“ je velmi oblíbená a asi i jediná míra, kterou Chorvati používají k určení vzdálenosti ubytování – moře.
Podle recepce s Wi-Fi a kamenného obchůdku s potravinami a jiným tábornickým příslušenstvím jsme usoudili, že kemp nebude zlý. Dostali jsme mapku s vyznačenými volnými místy pro stany a s ujištěním, že moře je max. 200 m odtamtud (jak jinak), jsme odjeli legálně stanovat. Ostatně, v Chorvatsku to ani jinak nejde. Zákonem o tzv. ubytovací povinnosti si zajišťují stálý přítok turistů do svých ubytovacích zařízení a stanování v přírodě „na volno“ se tvrdě trestá.
Místo pro stany bylo hezké. Problém byl se zatloukáním kolíků, protože země byla jako mlat, ale s pomocí obrovského balvanu jsme zvládli i to. Zavelel jsem „do plavek!“ a šlo se k moři, dokud bylo ještě světlo. Ušli jsme nejdelších 200 m v mém životě a k moři došli až skoro za tmy. Stánek s pivy zavřeli přímo před našima očima. Ale koupání v moři bylo příjemné a moře teplé tak, že se nechtělo z vody ven. Chtěli jsme ještě něco nakoupit v obchůdku a tak jsme se vypravili na dlouhatánskou 200 m výpravu vzhůru, k obchůdku, asi jeden český kilometr vzdálený. Obchůdek byl ještě otevřený. Zatímco jsme s Miškou nakupovali, stihl se Bob s prodavačkou pohádat v angličtině ohledně vracení peněz. Jede mu ta pusa i v cizích řečech docela dobře a myslím, že hádku vyhrál. Prodavaččini rodiče, stojící vedle chladicích boxů, ji pak před Bačaukym, dobře mluvícím chorvatsky, omlouvali, že toho měla dneska moc.
My taky a tak ještě vyčistit zuby, na záchod, umýt a spát. Spálená levá půlka těla v noci pěkně bolela.
Dnes v zadcích 250 km. Kilometrů málo, ale zážitků hodně, krásné cesty a vůbec, to zase byl hezký den…

11. den

„Ty Miško, taky jsi po ránu tak rozbolavělá?“ „Ne tatínku, mám nafukovací karimatku a tobě za ni moooc děkuji.“ Zkontroloval jsem tu svoji a vida, sedím na zemi. Že bych ji nenafoukal? Ventil je přece utažený. Píchnul jsem! A zrovna tady, na těch šutrech pod podlážkou. Není divu, že mě všechno bolí. No, budu to muset vydržet do konce. A hlavně si příště lehnout na něco měkčího.
Dnes tedy v plánu Dubrovník, a protože centrum města prý bylo od kempu vzdáleno asi 200 m, vzali jsme to po zkušenostech raději autobusem, který tam s námi jel dobrých 10 minut. Mira procházku vzdal. Jezdí do Chorvatska několikrát ročně plachtit coby korvetní kapitán a v Dubrovníku byl, že by to na rukou nespočítal. Zůstal v kempu a bude hlídat motorky.
"Non bene pro toto libertas venditur auro"– svobodu nelze koupit za všechno zlato světa, znělo heslo republiky Ragusy, jak se Dubrovnická republika po staletí nazývala a my, světoběžníci, rozhodně souhlasili. Prošli jsme bránou Pile a ocitli se na miliony nohou vyleštěné dlažbě středověké ulice. „To je krása,“ rozhlížela se Michalka kolem. Starý Dubrovník poskytuje neporušený obraz patricijského města z přelomu 17. a 18. století a nebýt moderně oblečených turistů s foťáky, pletoucích se nám pod nohama a brebentícími všemi možnými jazyky, připadali bychom si jako zpátky v čase. Placa - Stradun tvoří střed hlavní třídy, z níž vybíhají úzké uličky směrem ke hradbám na obě strany. Jsou strmé a výstup je proto částečně řešen četnými schodišti. Uličky jsou tak úzké, že jsme je málem spojili upaženýma rukama. Aspoň je v nich trochu stín. Vpadli jsme do románsko-gotického františkánského kláštera (Samostan Male brače) a vyfotili oltář i s varhanami v zadní části chrámové lodi. V kostele bylo ticho a příjemný chládek, ale Míša mě vytáhla zpět na prosluněnou třídu. „Podívej tam!“ A rázovala do úzkých uliček, posedlá touhou objevit co nejvíce zapadlých pamětihodností. Na jednom schodu málem zakopla o vyhřívající se pestrobarevnou kočku. Zastavila u ní, zvažujíce, jestli tohle zvíře netrpí a nepotřebuje zachránit, ale nabyla dojmu, že je dobře živeno a v Dubrovníku spokojené, nechala ji spát a pokračovala v dobývání. Prošli jsme podstatnou část Starého města včetně přístavu, kde jsme neodolali pokušení a koupili si obrovské smetanové zmrzliny. Michalka byla na vrcholu blaha. „Musíme ještě nahoru na hradby.“ A už stoupala strmou uličkou vzhůru k opevnění, které tvoří 1940 metrů hradeb z 8. až 17. století, místy až 6 metrů silných a hlavně, po kterých lze prakticky celé město obejít a obhlédnout z ptačí perspektivy. V hradbách je i 15 obranných věží, z nichž nejmohutnější je válcová Minčeta. „Tati, nahoru!“ Zněl Míšin příkaz a už jsme šplhali až na samý její vrchol. Tady bylo příjemně! Mořský vánek nás ochlazoval a my donekonečna fotili červené střechy s bílými zdmi v kontrastu se zelenými hlavami palem a tmavě modrým mořem. „Snad nechceme obejít celé město,“ chtěl jsem zavolat na Mišku, ale ta už byla daleko před námi a nám s Bobem nezbylo, než ji následovat a nechtěně tak vidět z Dubrovníka více, než bychom viděli, být tam sami. „Co se tak v tom vedru vykoupat?“ Lákal jsem Mišku. Nerada opouštěla své vymodlené město a nebýt vidiny ochlazení v moři, jistě bychom v něm prochodili své motorkářské střevíce. Část odpoledne jsme strávili koupáním se v průzračném moři a poleháváním na horkém betonovém molu. V Bulharsku se Miška nekoupala, tak si užívala své první letošní mořské krůčky. Naše putování ale ještě nekončilo a tak jsme se, koupelí osvěžení, sbalili a vyrazili na sever. Míša se těšila, jak si cestou vyfotí pověstný dubrovnický most přes Rijeku Dubrovačku, jednu z nejvýznamnějších staveb jižní Dalmácie a nejet před námi domíchávač s betonem, povedl by se jí nádherný obrázek s Bačaukym a Bobem pod jeho vysokými lany před námi. Cestu podél moře po tzv. magistrále jsme už s Miškou před dvěma lety absolvovali, nikdy se ale nenabažíme těch zatáček a krásných výhledů na tu obrovskou tmavomodrou vodní plochu. Předjeli jsme dvě auta se zlínskou značkou a zatroubili na pozdrav. Zlíňáci - už to nemáme domů daleko. Na jedné z vyhlídek na moře jsme zastavili pro přípravu oběda. Zlíňáci nás dojeli a troubili jako o život. V zahraničí jsme k sobě nějak přívětivější. Obídek byl teď pro nás s Miškou pokaždé překvapením. Konzervy jsem vozil ve falešném výfuku na levé straně motorky a jak se tam tak převalovaly s trochou té vody z deštivé Ukrajiny, sedřely se nám všechny polepy s názvy jídel. Tentokrát jsem se trefil. Nedobrý chalupářský guláš bychom rádi dovezli až domů, ale kdo má tušit, jestli už příště nepřijde na řadu? Posilněni a odpočati jsme znovu nasedli a vyjeli směr kemp Jezera, kde se měl Bačauky setkat se synem, který tam trávil s jeho bývalou tchýní a švagrovou dovolenou. Do kempu jsme přijeli zase navečer. Bačaukyho dítě už na nás čekalo se všemi obyvateli dvou chatek a já dostal svoji první kávičku na tomto výletě. Byla neuvěřitelně dobrá a bylo mi slíbeno, že ráno mi ji uvaří zase. Kávu jsme sebou vezli, ale Miška ji nepije, kluci taky ne a samotnému mi nechutná. Postavili jsme stany, zase na tvrdých šutrech, no to si na své píchnuté karimatce užiju a šli jsme povykládat k chatkám. Bylo veselo a než jsme stihli všechno vypovědět, na kempík padla tma. Nechali jsme Bačaukyho v družné zábavě s rodinkou a šli se podívat na pobřeží. Jezera je vlastně takový záliv, spojený kanály s mořem, ale moře odsud vidět není. Vyfotili jsme si aspoň nasvícený druhý břeh, a protože foukal dost silný vítr, zalezli jsme do stanu v naději na horké slunečné ráno. Dnes 315 km. Celkem dost na to, že jsme ráno proflákali ve městě a u moře.

12. den

„Tati? Tys mi vyměnil karimatku, co? Stařík už se na tvrdém nevyspí, tak okrádá nevinné, bezbranné mladé,“ brumlala si po ránu do spacáku Míša. Kdyby aspoň měla pravdu, ale bolest v otlačené kyčli napověděla, že jsem byl osočen neprávem. Píchla též. Aspoň si nebudeme závidět.
Dnešní den bude odpočinkový. Po všem tom cestování zasloužíme trochu toho lehára.
Bobův deníček:
Luxus počasí ale stále vítr.
Ráno nás s úsměvem vyzve recepční, proč jsme nezaplatili, jak jsme ji včera večer
slíbili. Jdeme tam až před polednem, druhá recepční nás nepříjemně zjebe.
Výlet s Mírou a synem na Jezera, kde Míra často s kamarády kotví s jachtou. Míša s
Honzou se jdou koupat za kopec na otevřené moře, v zátoce je kalná voda.
Večer slaví Míra 52, veselo.
Silný vítr foukal v naší zátoce po celý den. Po výletě s Bačaukym jsme s Miškou zašli k moři a udělali pro „ty doma“ pár fotek, na kterých předstíráme, jak jsme se tam váleli ve vyhřátém moři, však ta husí kůže na fotkách vidět nebude, jektání zubů nikdo neuslyší. Vítr v zátoce bral rohože, boty i brýle a tak jsme se zeptali na cestu k otevřenému moři, které mělo být za kopcem, že štěstí se slunečným bezvětřím zkusíme tam. Už za bránou kempu se oteplilo, sluníčko začalo pálit, a když jsme přešli olivovou horu mezi zátokou a mořem, naskytl se nám pohled na krásné, nerozčeřené, otevřené moře, dole s pěknou, kamenitou plážičkou, kde polehávalo jen pár lidí. Našli jsme si pěkné místo na kraji pláže a konečně byla i Miška spokojená, střídavě jsme leželi nebo plavali v průzračné vodě až do oběda. Na oběd jsme si ve větrném kempu koupili meloun a poradili Bobovi, kudy na naši tajnou pláž. Po obědě zpátky a na stejném místě jsme vydrželi celé odpoledne. Bačauky si mezitím užíval rodinky bez nás.
„Měli bychom něco koupit Bačaukymu, mám důvěrnou informaci, že večer se slaví jeho narozky,“ prozradil nám v jednu chvíli Bob. OK, zvedli jsme se, naposledy zamávali moři a šli se porozhlédnout po dárku. Ten jsme pořídili v obchůdku kus od kempu, byl to tuším námořník s nějakým tím rumem, co taky jiného pro korvetního kapitána.
Oslava se protáhla do pozdních hodin a do stanu mě odvedla Míša poté, co jsem na židličce mezi Bobem a oslavencem vyčerpáním usnul.
Nula km, nepočítáme-li těch pár pěších po zátoce a dvojí přechod k moři.

13. den

„Jak se spalo?“ ptal jsem se ráno své princezny na hrášku. „Nevalně. Otlačená ze všech stran. Ale jiní jsou naprosto v pohodě, co, klidně dokážou usnout i v židli,“ připomněla mi Miška, proč jsem byl tak svěží a do růžova vyspinkaný já.
Balení stanu bylo o něco jednodušší, vítr už za mě všechny kolíky ze země vytrhal. Žádnou bouři však nepřinesl a pohled na vymetenou, modrou oblohu posílil naše odhodlání putovat dál. Dnes tedy Bosna a Hercegovina se svojí krásnou přírodou a všudy přítomnými minarety, které už s Miškou známe z předloňska. Po ranní kávičce, připravené švagrovou z chatky, za stolem a v židli (jaký skvělý vynález), jsme se rozloučili a s troubením vyrazili směr Banja Luka, kde jsme chtěli shlédnout tamní historické památky. Naposledy jsme se ohlédli po tmavomodré barvě moře za našimi zády a natočili řidítka zpátky do vnitrozemí.
Cesta na Chorvatsko-bosenské hranice vedla překrásnou kopcovitou krajinou. Mohli jsme si krky vykroutit, jak jsme se neustále otáčeli v sedlech, ve snaze obhlédnout co největší kus země. Za každou zatáčkou nás ohromovala další a další nádherná panoramata a brzy nás přestalo mrzet, že jsme pro tento rok s mořem skončili. Těsně před hranicemi jsme začali registrovat první známky proběhnuvšího vojenského konfliktu. Míjeli jsme pěkné domy bez střech a s vystřílenými okny, na verandách mnohých krásných opuštěných novostaveb rostly mladé stromky a na zdech omítek byly stovky různě velkých kulatých děr od projektilů všech možných ráží. Nebylo snad jediné dopravní značky, ve které by nebyly díry od střel a po přejetí hranic se množství děr ve značkách i omítkách znásobilo. Jeli jsme podél železniční tratě, která měla vytrhané koleje a občas Bob ukazoval na značky „MINY“ podél cesty. V jednom domě si Bačauky všiml zaschlé krve na zdech. Naštěstí jsme to s Miškou přehlédli. Brzy jsme míjeli celé opuštěné vesnice, úplná města duchů a ze všeho toho měli stísněný pocit.
Krásná panoramata a modrá obloha ale brzy rozehnaly naše chmury a na jedné náhorní plošině jsme poodjeli ze silnice na polní cestu pro zastávku na oběd. Nebyl moc dobrý, protože jsme natrefili na náš chalupářský guláš. „No co chceš Miško, fazole sis sežrala, guláš byl logicky nasnadě.“ Kousek od místa, kde jsme „vařili,“ jsem objevil jeden z takových opuštěných domků, které jsme míjeli celou dobu a trošku ho prozkoumal. Vypadal nově, neměl ještě ani omítku, ale chybělo mu horní poschodí, uvnitř krámy a plíseň, odněkud tam kapala voda a zvuk dopadajících kapek v tmavé místnosti mě tak znervóznil, že jsem raději rychle vycouval zpět do slunečního svitu. „Popojedem?“ „No jasně, přece Banja Luka,“ zazněla odpověď a tak znovu do sedel a vpřed vytyčeným směrem.
Cesta vedla stále krásnou krajinou a brzy ustoupily i známky války, domečky byly už zase obydlené a stopy po děrách ve zdech aspoň zaplácnuté maltou. Sjeli jsme na benzínku natankovat. Nestálo by to za zmínku, kdyby z ní Bačauky neodjel zase zpátky, směrem na Chorvatsko. Zastavili jsme s Miškou a čekali, až mu to dojde. Brzy jsme viděli stát i Harley. A po chvíli otočil i Bačauky. „Jak jsme se tam votočili do protisměru, tak ji to zmátlo,“ vysvětloval pak Bačauky, když nás znovu dojel, ale my byli rádi, že i neomylný kapitán, kterýnás dosud vedl naprosto bezvadně (a Míro, za to ode všech obrovský dík), udělal chybu a jeho Garmina Zumo jsem v duchu za tu škodolibost pochválil.
Jeli jsme teď směrem na město Jajce, po okraji mnohakilometrového kaňonu, uměle zatopeného vodou. Scenérie jako z knížek Karla Maye, klidně v něm mohl pádlovat ve své kanoe Vinnetou a nebylo by nám to nápadné. Nebýt míst, kde v zátočinách plavaly tisíce PET lahví a jiných nepotopitelných a nepochopitelných zbytků. Přírody si tady místní vůbec neváží a je to velká škoda. Když se cesta zvedla do výšky nad kaňon, zastavili jsme, abychom pořídili fotky té úžasné krajiny.
„Vadilo by vám, přespat tady v tom penzionu kousek zpátky? Dáme si rybu, projdeme si to tady, večer se POHODLNĚ natáhneme do postele,“ zkoušel to na nás Bačauky. Bob nebyl proti a my s Miškou, přestože romantici a milovníci kempování na volno, se s myšlenkou na naše propíchnuté karimatky nenechali dlouho přemlouvat.
Penzion stál hned u vody, na které plavalo asi 20 černých gumových člunů v různých stadiích nafouknutí od „celkem v pořádku“ až po úplně prázdné. Kousek dál se kolébalo několik rezavých motoráčků s kajutami a pár motorových pramic. Korvetní kapitán Bačauky nemohl od vody oči odtrhnout, loďky ho přímo magicky přitahovaly. „Zítra se v tom projedeme, pronajmu to, ať to stojí, co to stojí,“ prohlásil a odešel si pro majitele.
Majitel nebyl na ubytování kohokoliv evidentně připraven a přišlo nám, že pro naše potřeby vyklidil vlastní pokojík, ve kterém ještě před chvilkou sám ležel. Další otázka ho posadila na židli úplně. Bačaukyho požádal o zapůjčení loďky na zítra ráno. Byli jsme stoprocentně prvními hosty, kteří s něčím takovým přišli, vůbec nevěděl, kolik by za to mohl chtít. Nechali jsme jej přemýšlet a u jeho ženy si objednali na večeři rybu. Dostali jsme zase každý dvě jako v Bulharsku za cenu jedné lepší polívky v Česku a zatímco jsme jedli, přisedl si k nám upovídaný Bosňan. Rusko-chorvatsky jsme s ním zapředli do hovoru o Bosně a konfliktu a na moji otázku, jestli si i on zastřílel do lidí pravil: „Što býlo, to býlo.“ Byl to řezbář, v kufru auta mi pak ukazoval své výtvory, většinou nahé ženské postavičky a penisy ze dřeva a na památku nám dal dřevěnou šestibokou káču, která se roztočila na stole a po znehybnění pak ukázala, kolik si máme dát ještě panáků. Objevil se majitel a nejistě se zeptal, jestli 10,- Euro nebude za loďku s benzínem na 2 hodiny jízdy příliš. Jásavě jsme souhlasili a on slíbil, že pro nás na ráno něco připraví.
Spát se šlo docela brzy, jsme už cosi uondaní. Dnes 294 km.

14. den

„Vstávat, jedeme se plavit!“ Vzbudil nás nedočkavý Bačauky. Loďka už byla připravená a majitel penzionu do ní právě naléval benzín. Byla to dlouhá plechová pramice, používaná k převozu kamenů, které, jak jsme posléze viděli, majitel dobýval ze břehu kaňonu o pár km dále. S úklidem se kvůli nám nijak moc netrápil, kameny se válely všude po jejím dně, ale nám to nevadilo, uvidíme ten krásný kaňon z loďky. Nastoupili jsme, kapitán Bačauky nastartoval startovacím lanem a vyrazili jsme na naši dobrodružnou plavbu. Ze břehu nás pozorovalo pár rybářů a majitel jim nás pyšně ukazoval jako velkou kuriozitu. „To jsou oni. Ti, co si ode mě půjčili loďku za 10 Euro!“
V řízení loďky jsme se všichni několikrát vystřídali, ale Bačauky ji vedl jednoznačně nejlépe. Neměla kýl, a jak se člověk chvilku zapomněl, už mířil s lodí přímo do skal, které z vody vystupovaly kolmo vzhůru.
Plavba loďkou byl úžasný nápad. Bublali jsme si to pomalu s nepříliš silným motůrkem mezi vysokánskými skalními stěnami a za každou zatáčkou se nám otevíral ohromující výhled na další skály a hory. Občas jsme objížděli plovoucí sruby chatařů, kteří byli příliš líní na kopání základů do normální země. Chatky byly postavené na plošinách, pod kterými byly dohromady svázány desítky prázdných sudů a měly i verandu s posezením. Jedna měla dokonce boudu pro psa na samostatné plošině, spojené s chatičkou plovoucím dřevěným mostkem. A nad tím vším bílé skály tady té zvláštní soutěsky. Bačauky průběžně kontroloval stav benzínu a když jsme byli zhruba v půli nádrže, otočili jsme to zpátky. Ještě jsme stihli objet jednu větší chatičko–houseboatovou oblast, nakoukli za další zatáčku, ale konce v nedohlednu.
Až z motorek jsme pak měli možnost vidět, že se skutečně jednalo o přehradu a ne o přírodní výtvor. Když jsme se s lodičkou vraceli do gumákového přístavu, rybáři se znovu shlukli v naději na nekonečné parkovací divadlo. Bačauky ale nenosí kapitánský průkaz pro nic za nic a bravurně s ní přistál přímo u jejich nohou. Poděkovali jsme majiteli, nasedli na motorky a vyrazili směrem k maďarským hranicím a k Balatonu. Banja Luku si necháme na příště, kaňon nám sebral všechen čas, pro ni vymezený, ale jeho prohlídka stála za to.
U Balatonu jsme chtěli strávit poslední společnou noc, protože Bačauky pojede do Děčína přes Rakousko. K Balatonu jsme však dorazili až navečer a na ubytování tam neměli štěstí. Po krátké poradě v sedlech bylo rozhodnuto doprovodit Bačaukyho, co to půjde a přespat v Senci v kempu Slunečná jazera, kde to my s Miškou známe a máme moc rádi. S Mírou jsme se rozloučili na benzínce, poslední objetí, poplácání a poděkování za bezvadné vedení naší malé skupinky a taky přísliby do budoucna, vždyť je ještě tolik námi neprobádaných zemí před námi!
„Bobe, máš u sebe nářadí?“ „Jasně, když máš Harley, musíš vozit nářadí, potřebuješ něco utáhnout?“ „Jo, tvoji zadní stupačku, visí na posledním závitu,“ smáli jsme se s Miškou.
Stupačka dotažena, a protože v dálce naším směrem hřmělo a blýskalo se, raději jsme tedy znovu nasedli a chudší o modrý V-Strom s troubením a máváním vyrazili k slovenským hranicím.
Bob:
Míra tedy pokračuje domů. Jedeme už za tmy. Před Bratislavou se dostáváme do prudkého lijáku. Já oblíkám pláštěnku na nejbližším sjezdu z dálnice, Honza s Miškou ještě pokračují. Potkám je na nejbližší benzince. Rozhodneme se dojet až domů a rozdělujeme se. Honza jede přes kopce směrem na Brumov. Strašně se tam blýská, ale nespadla na něj jediná kapka. Kousek za Bratislavou je sucho. Na Senci nejspíš taky, no co už. Mně začne pršet na odbočce z dálnice na Bytču. V Kolárovicích průtrž
a bouřka, čekám 20 minut na zastávce, pak v dešti a mlze jedu 20-30km/h až na Bečvy.
S Bobem jsme se rozloučili na benzínce v Bratislavě. Silný déšť neustával a o noclehu v Senci jsme tedy přestali uvažovat.
„Bude nám po tobě smutno, kamaráde, ale teď musíme svižně, žádné Crossí tempo nebo zmokneme.“ Podali jsme si s Bobem ruce a slíbili si, že se co nejdříve zase uvidíme, musíme si přece vyměnit fotky, naplánovat další dovolené……
„Miško, zvládneš to až na chatu k babičce, máš od rána nasezeno už skoro 600 km?“ „Na babiččiny placky? Usedím až do rána,“ vzdychla Miška zasněně. Zatroubili jsme na Boba a vyjeli do lijáku. Naše cestovní tempo teď bude trošku vyšší, při předjíždění na dálnici bychom se sobě navzájem stejně brzy ztratili.
Pršet přestalo kousek za Bratislavou a s vidinou placek jsme si to rychlostí kolem 180-tky šinuli po prázdné dálnici k Luhačovicím. Z Mazlíka jsme před potemnělou chatou rodičů slezli asi o půl druhé v noci...
…a do placek se zakousli v 02:15.

Poslední den, 772 km

P.S. Jurek vysvětlil, že v Anči II. došlo k nepochopitelné závadě karty, která se stává maximálně jednou za …xxx… let.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE