Ukrajina na skok 2013

Už jsme ani nedoufali, že se nám to letos ještě podaří. Pro pánskou jízdu bez našich drahých poloviček hledáme termín už od dubna. No nejvíc jsem to zazdil já, když jsem druhý den naší červnové motodovči v Rakousku chytil nohu mezi stupačku a patník. A skončil na měsíc se sádrou a další dva o berlích. Podzim pak nějak rychle utekl a už jsme spíš přemýšleli, jak zazimujeme. Nakonec to zachránil můj šéf. V pátek 18.10 na mně vytáhne „ Tak kdy si konečně vyberete tu dovču co jste propajdal na marodce“ . „Třeba příští týden – prodloužím si víkend“ pravím a už tajně pod stolem surfuju na forece jak to vypadá s počasím. No a hned o pauze žhavím Válce, že ve čtvrtek vyrážíme na Ukrajinu. Válec „ Cože kam vyrážíme, no ty jsi se snad zbláznil. Co tam¬¬?“ Oprášit ruštinu po 23 letech 

Ukrajina na skok 2013

Kapitoly článku

Cesta na východ

Den 1 čtvrtek 24.10.2013

Den odjezdu je tady a Válec zase nezklamal. Místo v poledne dorazí s úsměvem ve čtyři jako by nic. Ještě že nás dnes čeká jen přesun do Tater. A pršet přestalo ve dvě, takže hlavní už bude vysušená od aut, co se přesouvají na prodloužený víkend. Tudíž žádný stres a, když na to trochu šlápneme tak ještě stihneme wellness na hotelu. Tak hurá do sedel.
S ohledem na předcházející déšť a spadané listí zavrhujeme naší oblíbenou cestu přes Těrchovou a Zázrivou ( určitě doporučuju super přesun směr Tatry ) . Vyrážíme směr Žilina, Martin kde již začali se stavbou obchvatu. Konečně, protože to tu opravdu neodsýpá. Vypadá to, že celá Blava míří na Východ. Konečně po skoro dvou hoďkách  projíždíme Rožumberok a najíždíme na dálnici. Začíná mírně mrholit, tak trochu taháme za plyn. Míjíme Liptov a v dálce spíš tušíme, než vidíme Tatranské velikány. Za půl hoďky sjíždíme v Popradu směr Tatranská Lomnica a před hotelem parkujeme přesně v 19:OO.
Teď už jen rychle do sauny, trochu se smočit v bazénu a pak na véču. Večeře byla opravdu zážitek. Na Slovensko jezdím pravidelně už léta a musím uznat, že za poslední tři čtyři roky se jejich kuchyně hodně posunula. V jedenáct ještě panáček na baru plus obdivovaní krásy slovenských servírek a pak už hajdy spát. Od zítřka nás čeká to pravé dobrodružství.

Najeto 216 km



Den 2 pátek 25.10.2013

Budíček v 7, chvilku trvá, než se na Válce dobouchám, trochu protestuje, ale máme před sebou kus cesty. Snídaně si vůbec nezadá s večeří a tak se mi stěží dopínají kalhoty. Venku je celkem čerstvo 8° a z mlhy na nás vykukuje Slavkovský štít. Dělám trochu divadlo pro obsluhu kuchyně, když se ještě dodatečně cpu do spodek a před okny jim poskakuju jenom v trenkách.
Vyjíždíme přes Vrbov směr Levoča, kde nás čeká první tankování. Nabíráme směr Prešov, míjíme Spišský hrad, který se schovává v mlze. Jakmile projedeme tunel Branisko, vjíždíme do sluníčka a po mlze z poslední hoďky ani památky.  Propleteme se Prešovem a přes Vranov dorazíme do Humeného kde opakuju vystoupení z rána, spodky a rolák jdou do báglu. Teplota se přehoupla přes 25°  25.10. co by na to asi řekl náš odborník na globální oteplování .



Cesta k hraničnímu přechodu Ubla Velkyj Bereznyj na Ukrajinu je pohodové svezení,  a  bez povozu rychle uběhla. Procedura na hranici, která připomíná naši západní za komančů, nás pobavila. Slovenský škrobený celník zapisuje každý údaj z techničáku, chce znát přesný stav tachometru i stav paliva v nádrži. Ukrajinsky s úsměvem prohlíží mašiny a spíš než „ U vás drogy  „ Nět“ pistalet „ Nět „ ho zajímá obsah motorek a hlavně navigace. To že jsem na 14 dní před odjezdem dceři zabavil učebnici ruštiny a poctivě šprtal, se ukazuje,  jako prozíravý tah a tak konverzace moc nevázne. Přecházíme do budovy, kde za stolem sedí dvě usměvavé úřednice,  které se celníka ptají, koho jim vede. „  Dva motorkáře, jedou do Lvova a vezou si alkohol, drogy a pistole“ Za všeobecného veselí dostáváme razítka do pasů a kartičku pro průjezd Ukrajinou. Ještě zjišťujeme, jak vypadají cesty a kudy nejlépe na Lvov. Doporučení jet přes Užhorod a Mukačevo lehkomyslně odmítáme jako málo dobrodružné a vyrážíme směr Vekyj Bereznij, a přes Poloniny na Turka a Staryi Sambir. Jedná se zásadní rozhodnutí dnešního dne. První foto na Ukrajině u cedule Lvov 207 km  vzniká hodinu po poledni v první vesnici za hranicí.


Hned po přejetí hranice se ocitáme v jiném světě. Při průjezdu Velkého Berezného máme pocit, že jsme se dostali do filmu z padesátých let. Cesta samá záplata, chodníky téměř neexistují, na rozpadajících se zastávkách čekají davy lidí a na spoustě budov oprýskané fasady a sem tam zahlédneme i hvězdu.  Celkově je na hlavní ulici poměrně rušno. V centru je spousta prodejců brambor, zelí a česneku. Předjíždíme první z mnoha koňských povozů, které nás budou celou Ukrajinou provázet. Pojíždíme vesničky kde se na každé zahrádce pase kravka a u cest se volně popásají koně. Stavení jsou zanedbaná, často neomítnutá. Ze všeho je cítit že tady se žije těžce. Vyjímkou jsou kostelíky s modrými nebo zlatými kopulemi. Cesta není nic moc, naštěstí je téměř bez provozu tak velkou část jedeme v protisměru kde je to trochu lepší.  Občas potkáme nacpanou maršrutku ( mikrobus ), starý žigul nebo předjedeme minimálně padesátiletý Zyl. Po 30 km v obci Volosjanka nás čeká první ze dvou závad. Válec se na mně zezadu přiřítí a mává, ať přistavím. Co prý to je za cestu ( to jěště netušíme, co nás čeká dál),právě se mu uklepala přídavná světla. Všechno spraví 5 min a kus lepící pásky a já zatím aspoň pořídím pár fotek.


Ještě doplníme tekutiny a vyrážíme. Po pár km začíná cesta stoupat a zároveň klesá kvalita a přibývá děr, v kterých vám klidně zmizí celé kolo. Když se konečně vyškrábeme nahoru tak nás čeká překvapení v podobě závory se zákazem vjezdu a vojenskou hlídkou. Naštěstí nám po kontrole dokladů otvírají závoru a my můžeme pokračovat v cestě. Nicméně  zjišťujeme, že prakticky není po čem, cesta téměr zmizela. To co následovalo,  byl náš první opravdu off road výlet se vším všudy. Prvních 30 km člověk nadává,  dalších 30 rezignuje a pak už se jen směje a začne si to užívat. Krajina je úžasná a počasí nám taky přeje. Všude se potulují stáda koní, výhled je na kilometry daleko prostě paráda. Občas je potřeba dát pozor na šílence s žígulem nebo dodávkou který se kolem přežene sedmdesátkou v místech, kde jedeme max. 20.

Po sjezdu z Polonin projíždíme mezi městečkem Turka a řekou. Projíždíme městečka a vesničky kde přibývá provoz, ale bohužel kvalita cest se nemění. Neustále je potřeba se maximálně soustředit jinak zmizíte v nějaké díře, z které by nás už asi nikdo nevytáhl. Náš plán přijet do Lvova za světla je v troskách.  Začínáme trochu panikařit, když si představíme jet po těch dírách za tmy. Jak se blížíme k Lvovu, tak se cesty lepší ale se západem slunce zjišťujeme že pouliční osvětlení zde neexistuje. Tudíž se nám sem tam před mašinou mihne stín, jak nějaký děda křižuje cestu na povozu. No prostě adrenalinový zážitek se vším všudy. Nakonec zdoláváme 207 km do Lvova za těžko uvěřitelných 7 hodin.

Vrháme se po hlavě do pátečního večerního provozu ve Lvově. Ubytování máme zamluvené přímo v centru na hlavním náměstí přímo proti radnici. Jelikož hlavní příjezdová cesta je uzavřená tak trochu bloudíme. Ještě že neprší, protože celé širší centrum je vydlážděno kostkami velikosti 20x20 a za deště by to byl masakr. V centru zjišťujeme, že na náměstí je vjezd zakázán. Přistavíme u stanoviště taxi a já letím na recepci zjistit jak to je s parkováním. Bohužel dostávám pouze mapku s pěti hlídanými parkovišti, které jsou celkem kus od ubytování. Jelikož toho dnes už máme dost a taky nám pěkně zpívají žaludky, riskujeme a na doporučení taxikářů stavíme mašiny hned naproti, těsně vedle vstupu do obrovského kostela.
Teď už jen zbývá pobrat bágly, zamknout moto, přehodit plachty a modlit se ( kostel je pravoslavný tak nevíme jak to klapne) abychom je tam zítra našly. Pak už jen hurá do sprchy a vyrazit do víru města na nějakou baštu.

Najeto 448 KM

Ukrajina a zpět na západ

Den 3 sobota 26.10.2013

Ráno nám dělá originální budíček trubač z protilehlé radnice. Bohužel než stihnu vytáhnout foťák, tak mizí za oknem. Při pohledu z okna to vypadá, že nás opět čeká nádherný slunečný den. Po ranní hygieně vyrážíme na snídani do restaurace, kde jsme včera večeřeli. Trochu předbíhám, ale kuchyně byla celou dobu fantastická a všechny restaurace a bary které jsme ve Lvově vymetli, měli západní standart s východním šarmem. Taky můžeme doporučit vynikající Lvovské pivo a kávu, která se praží přímo v manufaktuře na rohu náměstí. Součástí je i věčně nacpaná kavárna, kde si vychutnáte tu nejčerstvější, právě upraženou kávu připravovanou na 100 způsobů.
 


O kráse místních děvčat se moc rozepisovat nemůžu, neb kontrolu pravopisu mi provádí má drahá polovička. Při snídani nad mapou plánujeme vyjížďku na dnešní den. Po včerejší naklepávačce se shodneme na odpočinkové ( což se samozřejmě ukáže jako hodně naivní )  variantě cca 180 km na sever směr Volyň. Po jedenácté nacházíme motorky před kostelem v pořádku, nicméně v obležení svatebčanů. Připravíme stroje, já máznu řetěz a čekáme, až se cesta uvolní. Mezitím my fotíme nevěstu a nás fotí postupně skupinka japonských turistů, školní výlet a nakonec jeden ze svatebčanů. Obecně se nám zdá, že jsme se během pobytu stali jednou z atrakcí Lvova, čemuž odpovídaly i nevěřícné reakce lidí, s kterými jsme se bavili. Ani se nedivím, za celou Ukrajinu jsme potkali pouze dva další dobrodruhy.


Konečně se dostáváme do sedel. Dostat se z města přes neskutečné zácpy nám zabírá téměř hodinu, přestože to zkoušíme zleva zprava. Asi to je tím, že to tak zkouší všichni a hlavně na řidiče autobusů je třeba dávat pozor ti jedou opravdu přes mrtvoly.

Za městem potkáme u cesty stovky prodejců zelí a brambor, které nabízejí z koňských povozů. Okolní krajina je dost nezajímavá a zpestřují jí pouze stáda koní a průjezdy vesnic s nádhernými kostelíky rozmanitých barev. Míříme směrem na Červonograd a cesta zatím vypadá luxusně. Po odbočení z E372 se ale vrací Ukrajinská realita  a boj s každým kilometrem.

Zastavujeme na občerstvení před vesnický magazínem, který nás překvapil svojí zásobeností. Dáváme svačinku v podobě šátečku a pepsi a sledujeme auta kličkující mezi dírami v cestě. Na příjezdu do Červonogradu nás vítá mega socha sovětského budovatele. 

Průmyslové město je ve velkém kontrastu proti Lvovu. Jediné dvě zachovalé budovy jsou místní kostel a naproti němu stojící klášter. Bohužel toto zákoutí poněkud devalvuje vedle kostela postavené komunistické monstrum.
 


Hledáme nějaké místo, kde by šlo poobědvat, ale nejsme úspěšní. Opouštíme město a vyrážíme směr Radekhiv na H17. Jedna se asi o 35 km přejezd, který nedoporučuju ani na krosce natož na Diversionu. Valec celou hoďku a půl nadával jako špaček.


Po nájezdu na H17 se nálada trochu zlepšuje, ale pořád je potřeba být neustále ve střehu, střídají se lepší a horší úseky,  přičemž vždy při průjezdu obcí to je masakr. V jedné zastavujeme, abychom doplnili tekutiny a trochu protáhli polámaná těla. Přibíhají dva ušmudlaní klučíci ze tří metrů okukují motorky a v ruce žmoulají smartphone. Vytahuji svoji čtrnáctidenní ruštinu a ptám se co by rádi. Jestli si prý můžou vyfotit mašiny. Tak je posazujeme na mašiny a fotíme. Válec pak jednoho nechá nastartovat a v očích klukům vidíme, že jsme na Ukrajině získali dvě nové duše do moto rodiny. 


Posledních padesát km už je cesta ok, tak mírně překračujeme limity , jelikož naše žaludky se po téměř celodenním půstu hlasitě ozývají. Do města již dojíždíme bez provozu a tentokrát za světla. Parkujeme před kostelem a opět se na chvíli stáváme nejfotografovanějším objektem náměstíčka. Ještě namazat řetěz, který dnes dostal zabrat, rychlá sprcha a hurá  do města. Město vypadá stejně dobře i za světla. Spousta památek, kavárniček a restaurací se zahrádkama s výborným jídlem a příjemnou obsluhou. Bohužel těsně nestíháme vyhlášené muzeum čokolády. To nám ale bohatě vynahradí místní bary v kterých kupodivu neseženete vodku tak popíjíme náš oblíbený lovecký nápoj
 


Najeto 182 km

Den 4 neděle 27.10.2013

Po včerejší posunuté večerce se z postele moc nechce a dobušit se na Válce se zdá jako nadlidský úkol. Nicméně do deseti musíme vyklidit pokoje, tak nic jiného nezbývá. S funěním odtáhneme bágly na motorky a ještě se vracíme na poslední kafíčko. Dnes nás čeká přesun domů tentokrát přes Polsko. Cesta směr Przemysl ubíhá po perfektní silnici, která spíš připomíná Německou jedničku než to co jsme dosud zažili. Je vidět kudy jezdí eurokomisaři řešit přístupové rozhovory.



Provoz je minimální a tak na hranici dojíždíme během hodiny. Na hranicích je v neděli v poledne plno. Mezi desítkami dodávek s levnou ukrajinskou pracovní silou mířící na západ nejde ani moc kličkovat tak z hranic vyjíždíme až po dvou hodinách.

Na kraji Przemyslu zastavujeme opět hladoví u prvního opuštěného motelu s kasínem. Jsme vyprahlí z hranic tak to risknem a nakonec to stojí za to a perfektně se nadlábnem. Navi nám ukazuje že by jsme mohli být za 4,5 hoďky což nám připadá dost optimistické a jak se záhy ukazuje máme pravdu. Navi počítala s dálnic,í která měla být hotová už na fotbalové Euro, nicméně to nějak neklaplo. Tudíž nám nezbývá, než se motat nedělním provozem kdy se půlka Polska vrací z víkendu.  Bohužel musím  konstatovat,  že v Polsku jsou asi nejhorší a nejbezohlednější řidiči v Evropě. Následujících 6 hodin to byla opravdu jízda o život i ve srovnání s Ukrajinou a to je co říct. Před Krakovem najíždíme konečně na dálnici na, které ale zapoměli postavit nějaké benzínky takže ještě sjet do Krakova neb Válec už to tlačil i očima.  Zpět na dálnici zaplatit poplatek 27 Kč na vjezdu a výjezdu a přes Katovice domů. Těsně před hranicí nás chytne ještě menší přeháňka a před devátou parkujeme u nás doma. No a tady přichází ta naše druhá závada. Válec staví mašinu na hlavní stojan a s rachotem se nám kolem nohou koulí jeho klakson .

Najeto 593 km celkem 1439 km


Závěr

Bylo to opravdu jen na skok, ale Ukrajina nás opravdu okouzlila a už plánujeme jak jí proniknout hlouběji pod kůži. Viděli jsme nádhernou přírodu a všude potkali velmi milé lidi. Každý nás odrazoval, že nás oberou už na hranici, že jsme se zbláznili a budeme rádi, když to přečkáme ve zdraví. My jsme všude narazili na lidi ochotné pomoc, poradit a popovídat si. Určitě všem doporučujeme vyrazit na Ukrajinu, než si jí rozdělí nadnárodní společnosti a kouzlo dobrodružství rozmete globalizace.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 17x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist