Ukrajina 2009 - Zakarpatská oblast

Před odjezdem jsme si sice s klukama trasu plánovali, ale spíše v hrubých rysech. Hlavním cílem byla horská oblast zakarpatské Ukrajiny a v ní třeba návštěva Koločavy, výjezd aspoň na jednu z místních polonin a prostě vůbec si tuhle oblast projet. Marty si ještě vehementně prosazoval, že chce být vyfocen před značkou obce ve městě Mukačevo. Dodnes netuším proč... Bohužel jsme nesehnali 100% funkční mapu do Honzovy GPSky, kde by jsme si mohli v klidu naplánovat trasu a tak jsme sehnali papírové mapy a čekali na den odjezdu, který byl stanoven na 10.7. 2009. V ten pátek byl odjezd z Ostravy stanoven na 17:00 a pár minut předtím, když jsem si venku balil bagáž na motorku začalo poprchávat. Super, říkám si, to to začíná... S mírným deštěm jsme pokračovali až někde na hranici se Slovenskem, ve kterém jsme měli naplánováno přespat v jednom volně přístupném přístřešku v Kvačianskej dolině.
Po probuzení, uvaření čaje a po snídani jsme se vydali víceméně nejkratší cestou směr Užhorod k hranici SK/UA jen s malými zastávkami na nákup a na oběd apod. Chtěli jsme tam dojet co nejdříve, protože legendami opředené překračování hranic na Ukrajinu se mohlo dost protáhnout a my chtěli být do tmy za nimi.

      Naštestí jsme hranice prošli hladce a plynule, víceméně asi v nejrychlejším možném čase co jde dosáhnout což bylo něco přes hodinu. Šlo jen o vyplnění "bumážek", kde jsou informace kdo, kdy, kde, kam, na jak dlouho + identifikace motorek na kterých jsme jeli. Žádný úplatek naštestí nebyl nutný a tak jsme byli za hranicemi. 
Jenže jsme neměli místní měnu v podobě hřiven a eurama se nám platit nechtělo, pakliže by to vůbec bylo možné. Na kopečku, asi 300m za hranicí nás odchytli veksláci, že nám prodají hřivny. Z vyčtených zkušeností jsme věděli, že mají dost nevýhodný kurz a taky měli. Ale taky měli dost dobrý argument, že teď o víkendu nenajdeme žádnou otevřenou banku, kde je mimochodem nejvýhodnější měnit peníze. Chvíli jsme uvažovali a nakonec se rozhodli, že koupíme jen za 10€, ať máme alespoň něco, což se jim očividně nelíbilo, ale nakonec s brbláním vyměnili. Ono v sobotu v podvečer je už asi moc kšeftů nečekalo. Pokračovali jsme asi kilometr směrem od čáry, když jsme na začátku města narazili na pumpu. Chtěli jsme tankovat, ale bohužel nešel terminál na platební karty. Na Ukrajině celkem běžná věc, takže doporučuji vždy před tankováním ověřit u obsluhy funkčnost terminálu nebo mít potřebnou hotovost. Takže co teď, měli jsme pár hřiven, benzín se hodil nám všem pro hledání dnešního přespání. S nevolí jsme se vraceli ke šmelinářům na kopeček, když jsme projížděli okolo nějakých budek, kde byl pohyb, malý ale byl. Zkusmo jsme zastavili a zjistili jestli náhodou není některá z budek směnárna a ono jo. Směnili jsme už v běžném kurzu (cca 10,-UAH za 1,-€) a dali se přes obchvat Užhorodu na sever, vpodstatě podél slovensko/ukrajinské hranice. 
Chvíli jsme jeli a rozhlíželi se kde rozložíme stany a složíme hlavy. Po malé a první lehké enduro vložce, kdy jsme mého Stroma poprvé "odložil", jsme našli jedno klidné místo asi kilometr dva za vesnicí, která už tak ležela dost odlehle od hlavních cest. Jediný menší problém (teda pro mě) byl brod, který jsme museli překonat. Ani nevím jak, projel jsem. Kryti od jediné příjezdové cesty stromy jsme rozdělali stany, pojedli a šli spát... 
Druhý den bylo v plánu dojet do Pylypce, kde by měl být penzion U Leva, kde se dá složit hlava a něco pojíst. Po včerejším hladkém přejezdu brodu to už dnes tak dobře nešlo, ale překonal jsem ho... V jednom místě jsme sjeli z hlavní cesty vedoucí až do Lvova a zkusili dle mapy zkratku. Cesta to byla pěkná a dlouho se tvářila nadějně, ale bohužel se ukázalo, že je slepá. Respektive slepou z ní udělala neprůjezdná závora co nám zatarasila cestu. Takže místo zkratky jsme najeli navíc asi 20 nebo i více kilometrů. Ale co, pojezdit po ukrajinských šotolinkách a rozbitých cestách byl vlastně jeden z hlavních cílů našeho výletu, takže se nic nestalo. Vratili jsme se zpět na hlavní cestu, dali se směr Lvov a čekali na odbočku, kterou jsme měli sjet v Užoku. To měla být opravdová a "ověřená" zkratka směrem na Pylypec. Jenže ouha, Užokem jsme dle tabulí i navigace projížděli a odbočka nikde. HonzoviTA jedoucímu první, po pár stech metrech, když už jsme vlastně opouštěli Užok to nedalo a zastavil. Tady někde to musí být. Tak jsme si chvíli hráli s navigací a opravdu, odbočku jsme asi o 400m přejeli. Vracíme se, na GPS se objevuje info, že máme odbočit doleva, ale vidět šla jen uzká ulička mezi dvěma domy a na ní cca stohlavé stádo skotu. To jako máme vjet mezi ně, navíc to vypadá jako cesta k někomu za dům na dvorek? Je to ta cesta? GPSka snad není blbá a papírová mapa taky přikyvovala, ale v reálu to tak fakt nevypadalo... No odbočili jsme a projížděli stádem v těsné blízkosti jinak naprosto flegmatického domácího zvířectva zvýklého na provoz. Jen jeden kus chtěl "poskákat" druhý, ten se splašil a tak se mi najednou cca 30cm vedle motorky objevila obří hlava s dvěma rohy. Super pocit. No nic projeli jsme, ale po pár stech metrech jsme museli zastavit a fotit si jak na Ukrajině vypadá na mapě žlutě značená cesta, tedy silnice 2. třídy. V blahé nevědomosti co nás ještě čeká jsme se smíchem mačkali spouště a nepřestávali se usmívat nad povrchem z hlíny a kamení. Ovšem po dalších několika stech metrech se povrch ještě zhoršil, ale i tak se nám jelo perfektně a přesně takhle jsme si to představovali. Žádný velký off-road, na který stejně nemáme motorky a já, jak se i později potvrdilo ani zkušenosti. Prostě jen polní cesty, šotolinky, no nazvěte to jak chcete. Průjezd to byl krásný a na jedné zastávce tohoto průjezdu, kdy jsme se od GPSky dozvěděli, že jsem v devíti stech metrech nad mořem jsme se po těchto zkušenostech zařekli, že už nikdy nebudeme nadávat na české cestáře a správce silnic. 
      Cesta i přes povrch silnice(?) ubíhala svižně a dorazili jsme ke křížení s další větší a frekventovanou cestou u města Nižni Vorota. Tato cesta byla nad úrovní naší vedlejší, která pokračovala dál pod mostem. Zároveň se dalo jet výjezdem doleva, který měl dva pruhy oddělené plnou čarou. Jeli jsme tedy jím. Toto v kombinaci absence jakýchkoli značek nás dovedlo k přestupku, který jsme spáchali přejetí plné čáry na úrovni té hlavní na kterou jsme se napojili. Ano, správně. Měli jsme pokračovat pod tím mostem a vjet na hlavní z druhé strany. Toto neušlo bystrému oku policisty, který stál opodál vedle stojicího policejního vozu. Prostě vyloženě vhodné místo na vybírání pokut od turistů. Po oficiálních kecech o tom co jsme spáchali řekl, že každý zaplatíme 510,- UAH což je cca 50,- €. Dělali jsme ze sebe patřičné blbce a nechápavce a tak za neustálého opakování co jsme provedli a kolik zaplatíme pronesl mimoděk i slovíčko "oficijalno" a tu jsem se hned chytil a s patřičným otazníkem a nadějí řekl "i neoficijalno?". Příslušník se taky očividně chytil a chtěl po každém 30€, což sice bylo méně než "oficijalno", ale i tak pořád dost... Tak jsme se chvíli dohadovali až policajt odešel zpátky k autu jakože to už jde vypsat - oficijalno, když neměl v ruce €ura. Vymlouvat se na to, že nemáme peníze byl nesmysl protože místo na kterém nás zastavil byl bankomat vzdálen asi 10m. Zajímavé bylo, že bankomat byl zabudován ve stěně polorozpadlého baráku a široko daleko nebyl důvod proč by měl stát zrovna tam. Jak říkám, více než vychytané místo na chytání turistů dokonce snad s podporou místní banky. Chtěli jsme to uhrát i na chybějící značku nebo čehokoli co by nám řeklo, že tam nemáme jet, ale marně. No nebudu to prodlužovat, nakonec jsme to ukecali na 50€ za všechny a jeli dál. I když celkem nasraní, tak jsme v rámci možností dopadli ještě dobře - přecijen jsme dopravní přestupek opravdu spáchali. Přímo u tohoto stanoviště je i křižovatka směrem na Volovec, tak jsme se vydali tím směrem. 
Dojeli jsme na vyvýšený plácek nad Volovcem a udělali pár snímků v čemž nás následovali turisti z právě dorazivšího autobusu. Serpentýnami jsme sjeli do Volovce a po opravovaném kruhovém objezdu se vydali směr Pylypec, kde jsme chtěli najít penzion U Leva. V té době jsme přesně nevěděli, kde přesně je a po krátkém telefonátu HonzyTA do Česka jsme zjistili, že je až kousek za Pylypcem před odbočkou na Roztoku. 
Po příjezdu k Leonidovi, jak se jmenuje majitel penzionu U Leva, jsme zjistili, že penzionek vypadá velice příjemně a těšili se na sprchu a spaní v posteli. Ihned po příjezdu k nám došel Leonid, přivítal nás, zeptal se jestli přespíme a jestli budeme večeřet. Na vše jsme odpověděli kladně a tak nás se slovy, že jídlo bude za půl hodiny, poslal ubytovat se do nejvýššího patra vedlejší budovy v podobě dřevěnky. Pokoj byl útulný a i když určen pro dva tak jsme se tam tři v pohodě vešli i s bagáží. Večeře byla skvělá a velmi bohatá, dostali jsme vodku (naprosto vynikající Chorticiju - doporučuji!!!) na uvítanou a pak si dali i pár čepovaných piv - mimochodem také dobrých, typický "plzeňský typ" tudíž pro čecha nejpřijatelnější chuť. Prostě super večer s vyhlídkou postele místo karimatky... 
Druhý den jsem chtěli jen na lehko a bez bagáže na motorkách vyrazit do okolí, které je velice pěkné. Ne náhodou postavil Leonid penzion zrovna zde. Na doporučení Leonida jsme si zajeli k vodopádu Šipot a věděli jsme, že poblíž něj se dá podél sjezdovky vyjet na vrcholek jednoho z místních kopců. Tak jsme se vydali po kamenité cestě směrem vzhůru. 
Pro mě to byla dost těžká pouť protože chvílemi se cesta měnila jen v hluboké koleje s velkými náhodně vyčnívajícími kameny. No cestou nahoru jsem hlavně díky nedošlápnutí krátkými nohami několikrát motorku položil, ale šlo většinou u nulovou rychlost. Ovšem právě při té se těch 230kg váhy projeví naplno a nemožnost s jistotou došlápnout na zem udělá své. Posledních cca 400m mi musel motorku vyvézt v terénu daleko zkušenější HonzaTA. Sám se i nabídl protože posledních cca 100m naší cesty vzhůru stálo opravdu za to a tam si nechal pomoct i oproti mě o dost zkušenější Marty. Cesta vedla opravdu strmě vzhůru a v tom pařáku, který panoval se to dalo těžko vyjít i pěšky natož bez zkušeností na motorce, která na to ani není určena. No byl to pro mě celkem horror, ale dali jsme to a ten výhled stál za to - nelitoval jsem.
Nahoře jsme ale zjistili problém, že dolů se nedostaneme asi jinak než po stejné cestě a tato myšlenka mě spotila více než pařící slunce. Chtěli jsme se vyhnout tomu nejhoršímu úseku těsně pod vrcholem a jeli jakousi pěšinkou lemovanou lány a lány borůvčí ve kterém pololeželi sběrači a poctivě jej česali. Po dojetí ke konečné lanovky jsme sice zjistili, že jsme se opravdu vyhli nejhoršímu úseku pod vrcholem, ale stejně jsme museli pokračovat dál po té cestě po které jsme i stoupali vzhůru. Dolů jsme jeli pomalu a opatrně, protože na tomto povrchu se příliš brzdit nedá a přední brzda je zapovězena úplně. I přes všechnu opatrnost jsem cestou dolů měl největší pád toho dne a vlastně i poslední na Ukrajině (zatím i celkově...). Při ohledání škod jsme zjistili, že to odnesl zadní blinkr, trochu hnuté zavážíčko na řídítku, ale nejhorší byla prasklá spojková páčka. Oprava plastikovou stahovácí páskou sice trochu pomohla, ale i tak jsem raději nechal motorku svézt HonzuTA protože už jsem měl celkem pocuchané nervy a chtěl jsem se vyhnout dalšímu pádu. Kyvadlovým systémem dvě motorky s třema lidma dolů a jedno moto s dvěma lidma beze mně zase nahoru, jsme mého Stroma dostali dolů na slušnější silnici a dojeli k Leonidovi. U něj jsme vyzvídali, kde nejlépe nechat páčku opravit nebo vyměnit, ale bohužel nevěděl o ničem bližším a jistém. Snad prý v Chustu nebo v Mukačevu. Nechali jsme tedy motorky motorkami a šli se po perném dni najíst, napít a spát... 
Další ráno už jsem chtěli od Leonida definitivně odjet a taky jsme tak po zaplacení a nezbytné společné fotce učinili, ale stále tady byl problém s mou páčkou a bez ní se moc s jistotou jezdit nedá. Plandavá oprava byla opravdu hodně provizorní. Vydali jsme zpět přes Volovec, kde jsme nikoho schopného svařit hliník nenašli a jeli dál směrem na Mukačevo. Projížděli jsme i Nižni Vorotou okolo místa, kde nás zkasíroval policajt a samozřejmě tam opět stáli a čekali na další oběti. Dojeli jsme do Mukačeva což už je poměrně větší město než jsme doposud na Ukrajině projížděli a čekali, že tam nějakého svářeče hliníku seženeme. Na okraji města jsme dojeli do autosalónu Honda, kde jsme u místního prodavače hledali pomoc. Ze začátku moc pomoci nechtěl, ale když zjistil, že jsme z Česka jeho ochota se zvedla a začal všude možně telefonovat. Stejně se v liduprázdném salónu celkem nudil. Ono v takovýchto salónech je prázdno i u nás natož v určitě chudší Ukrajině. Když jsme čekali na nějaké info tak jsme z rozhovoru zjistili, že onen prodavač se narodil v Praze, i když teda čech nebyl - hele ho, pražáka... Po několika neuspěších, kdy už to vypadalo beznadějně, nakonec dostal jeden tip na někoho, kdo snad ve měště dokáže svařit hliník. Než by nám vysvětloval cestu, která vedla přes rušné centrum, tak nám zavolal taxikáře, který nás provedl celým městem až k místu, kde svařovali hliník. Což byl velice dobrý nápad. Taxík mě stál pár drobných a ušetřil nám spoustu času, který by jsme ztratili hledáním, takže to bylo velice výhodné.
      Ovšem dřevěná bouda, která mohla být asi těžko nazvána domem moc důvěry v úspěšnou opravu neskýtala. Přivítal nás starý pán a zjišťoval co teda po něm vlastně chceme. Odmontovali jsme páčku, ukázali o co nám jde a předali několik kousků hliníku, které ovšem jinak mají být jednolité. Chlapík zmizel s troskami páčky do boudy a mi čekali co bude. Za pár minut vylezl, bez nějakých řečí šel k motorce a už jsme přikládali páčku na řídítka jestli sedí. Bohužel byla svařováním v některých místech větší a tak neseděla. Vzal páčku, okem si změřil co a jak a zase zmizel v boudě. Po dalších minutách přišel, tentokrát už vybaven pilníkem a po přiložení jsme zjistili, že už stačí jen mírně dopilovat a budu mít opět fukční spojku - hurá. Chlapík si řekl o sumu peněz, já mu bez váhání dal skoro dvojnásobek, čemuž se vehementně bránil, přestože nevypadal, že by penězi překypoval. Po chvíli přemlouvání a ujišťování, že mi opravdu moc pomohl přijal, dal mi svou vizitku a ještě nám zapózaval při focení. 
Po vyřešení našeho největšího ukrajinského problému jsme se vydali směr Chust a dál na Koločavu, která byla naším dalším cílem. Jeli jsme po místy hodně děravé asfaltce z Krajnikova a asi 7 kilometrů před Koločavou u Měrješoru jsme u jezera našli vhodné místo na přespání. Uvažovali jsme i nad myšlenkou dojet až do Koločavy a ubytovat se tam, což by časově nebyl žádný problém, ale nakonec vyhrálo spaní u jezera. Po dvou nocích u Leonida na postelích a bohatých žranicích jsme opět rozdělali stany, povečeřeli z ešusů a šli spát. 
Po obligátním ranním balení jsme se vrátili zpět na cestu směrem do Koločavy. Čekal jsem ospalou vesničku a přivítal nás poměrně čilý ruch, protože zrovna probíhali nějaké trhy. Vjeli jsme do takové centrální části a uvažovali kam dál. Zaparkovali u cedule "stezka do Šuhaja" a vydali se směrem, kterým ukazovala. Byla to cesta na hřbitov, kde jsme chtěli najít Nikolův hrob, ale to se nějak nepodařilo ani po projití celým hřbitovem rozděleným na starou a novou část. S rezignací na myšlenku, že hrob najdeme jsme si v místním magazinu koupili ledově vychlazené pití a vraceli se k motorkám. Tam nám to ale nedalo a nahlédli jsme do průvodců Ukrajinou, které sebou prozíravě vezl Marty a zjistili, že hrob tam je a to vpodstatě hned na začátku, ale trochu stranou všech ostatních. Na podruhé jsem tedy hrob našli, ale kdybychom prostudovali průvodce hned mohli jsme si ušetřit prohledávání hřbitova v tom hrozném vedru. Dál směřovali naše kroky nebo spíš jízda na policejní stanici, což už je nyní ale hospoda s ubytováním, kde jsme se zase trochu občerstvili a užívali stín a chlad hostince. 
Další plán byl sjet do Rumunska, takže jsme se z Koločavy vydali směrem na Mižhir´ju a Chust k přechodu v Nevetlenfolu. Na hranicích jsme viděli dlouhou kolonu stojících aut, které jsme drze předjížděli a čekali kdy na nás začnou stojící minimálně řvát. I přes podvečerní hodinu bylo vedro a nám se opravdu nechtělo stát někde na hranicích a tak jsme jeli suveréně vpřed. Když jsme se pár metrů před samotnou hranicí zastavili, protože nám to už přišlo fakt hodně troufalé, lidi na nás z úsměvem mávali ať jedem ještě dál, což nás celkem potěšilo, protože to vypadalo jako kdyby nám fandili... Ani celník nás nijak nebrzdil a poslal nás na bok řady, jakože pujdeme na řadu rychleji. Bohužel tak rychle to nešlo, ale nebylo to nikterak hrozné, prostě normální ukrajinská hraniční hodinka s pár problémy při papírování. Horší to bylo před vjezdem do Rumunska. Rumunští celníci si zrovna měnili směny a tak jsem tam stáli snad dvě hodiny na "území nikoho" než jsme se dostali aspoň ke kontrole pasů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE