S řízky za Karpaty

SOBOTA 29.8.; Cíl: Ostrava; Ujeto: 620 km

Opět vstáváme okolo šesté. Kura, jedu na dovču a vstávám dřív, než když chodím do práce. :o) To je hnus, velebnosti. Má to aspoň tu výhodu, že se můžeme v klidu sbalit. Před osmou hurá na snídani. Dnes nás čeká řízek s bramborovou kaší. :o) Beztak to jsou ty řízky, co Maro včera věnoval ukrajinským dělníkům. :o)
Po snídani jdem zaplatit za ubytko a taky se rozloučit. Bylo nám tu moc fajn a ani se nám nechce dom, jenže musíme. Teda aspoň já.
Dnes máme v plánu přejet hranice a když to vyjde časově, juknout se na Duklu, pak do Tater opět někde přespat. Volíme směr na Mukačevo, kterému se však chceme vyhnout. Naštěstí Jirka našel v mapě nějakou zkratku, tak snad to po ní půjde.
A máme ještě jeden úkol. Chceme si sehnat na kufry nálepku s nápisem UA. :o) Leonid nám radí, že tuto nálepku seženeme leda v nějakých mototechnách. Nejbližší je ve Volovtsi. Jedeme tedy nejdříve do Volovtse. Projíždíme centrem ... no centrem. Je to hlavní cesta a u ní je pár obchodů a hledáme mototechnu. S jejím nalezením nám pomáhá jeden místní, který nám ochotně ukazuje cestu. Bohužel, v prodejně nálepku nemají. Ještě to zkoušíme ve druhé, ale taky marně. I když, jak se to veme. Nálepku mají, ale pouze jednu. Sice nám prodavač nabízí možnost, že nám nálepku okopíruje a zalaminuje, ale tohle nechcem. Takže nálepku si bere jen Mara a my ostatní hledáme dál.
Jsme nuceni opět projet křižovatkou, kde se pravidelně vyskytují policajti – ano ta, kde Honza s klukama platili pokutu. Jedeme z vedlejší a i když zde není stopka, raději všichni stojíme. Avšak zbytečně. S Jirkou projíždím bez problémů. To se už však netýká Toma a Marka. Ti padají do pařátů místní policie. S Jirkou na ně čekáme opodál a čekáme co se z toho vyvrbí. Kluci dojíždí asi po deseti minutách s tím, že se jednalo jen o klasickou kontrolu. Sice hrozila pokuta za nevylepené CZ na TDM, ale Tom to naštěstí uhádal. A aspoň si mohli kluci vyzkoušet místní alkoholtester. :o)
A jak takový alkoholtester vypadá? Jednoduše. To k vám donde policajt, dá vám nos asi cenťák před pusu a řekne :„dmuchni“. :o) No jak nám to kluci popisovali, tak jsme se všeci řezali a vymysleli fintu pro příště. Před jízdou pojíst tvargle. To je naučí. ;o)
Najíždíme na hlavní tah směr Mukačevo. Je to pěkná cesta, bez hrbolů a děr. Člověk by pomalu nevěřil, že je na Ukrajině. U města Holubyne tuto silnici opouštíme a bereme to zkratkou směr Ubľa. Chceme se vyhnout větším městům a větším hraničním přechodům, páč tam cítíme víc problémů. Hlavně s celníkama a policajtama.
Projíždíme pomalu poslední úseky Ukrajiny. Čím více se blížíme k hranicím, tím víc se okolí mění. Přibývá nových aut, kvalita cest je taky lepší. Jediné co zůstává, je všudypřítomnost krav. A to nejen podél cest, ale i na cestách. :o) Cestou potkáváme ještě jednu policejní hlídku, která si nás naštěstí nevšímá. Na hranicích jsme po dvanácté hodině. Jde to docela hladce. Kontrola dokladů, kontrola motorek, optání se, zda nevezeme drogy, pak mírný úplatek paní za přepážkou, hezky se usmála, tak proč ne a už jsme na slovenské straně. Tam opět kontrola dokladů a motorek a po třičtvrtě hodiny jsme už na slovenské půdě. Ještě dostáváme od celníků radu, kde se dobře najíst. Bo kdo jiný líp poradí než policajt, co do té samé hospody jezdí taky. ;o)
A policajti opravdu poradili dobře. Polívka, kuřecí maso ala Stroganov, k tomu kofola. Paráda. Sice na kuchyni od Natálky to nemá, ale špatné to taky není.
Okolo druhé odjíždíme směr Humenné a Svidník. Po cestě nás chytá lehoučký deštík. Jdeme s Jirkou do nemoků, ale úplně zbytečně. Ujedeme asi kilometr a je po dešti. A já se potím jak vrata od chlíva, tak jdou nemoky zase dolů. Jenže tento malý deštíček byla předzvěst toho, co nás mělo čekat. Přijíždíme do Humenného a nestačíme se divit. Obloha je temná a na západě lítají blesky. To se máme na co těšit. Do nemoků jdeme už tentokráte všichni. Náš plán dojet na Duklu bere za své, páč nemá cenu tam jezdit v dešti. To bychom si nikterak neužili. Takže volíme alternativní plán. Jedeme nejkratší cestou do Popradu, najít si nějaké ubytko. Jen co jsme vyjeli, rozjíždí se docela slušná průtrž. Nemoky však poberou svoje a tak jsem vcelku v suchu. Goratexové boty jsou v pohodě a rukavice mi kryjou blástry. Hůř je na tom Marek, kterému prochcává jeho obutí. Posléze má boty mokré i Tom, ale jen díky průjezdu jedné kaluže a jeho zvedlé nohavice. Voda se mu do jeho goratexů dostala totiž vrchem. :o(
Dojíždíme do Levoče a dáváme si malou pauzu na benzince. Maro dobírá benál a my zvažujeme co dál. Jet až domů na jeden zátah a nebo dojet do Popradu, tam přespat a počkat, zda nebude zítra lepší počasí. Teď babo raď. Celou situaci vyřeší Maro, když prohlásí, že on je mokrej a že jede přímo dom. A jelikož jsme parta, která spolu přijela, tak spolu dojedem až do konce..
Jirka se tedy přioblíká, páč je poněkud chladno a valíme dom. Takže opět nudný dálniční přesun. Ale co se dá dělat. Naštěstí provoz není nikterak silný a jede se dobře. Rozdělujeme se na dvojice. Jirka s Tomem tomu dávaj víc za uši a já s Marem si jedeme pohodových 120-130. Setkáváme se až kousek před Martinem, kde Jirka s Tomem nakupují sýry. A je i třeba zase natankovat. Jirka navrhuje místní OMW, že prý tam dělají dobré preso. Takže jedem.
Je třeba doplnit nejen nádrže, ale i břuch. Naštěstí moderní západní benzinky jsou vybaveny bufety, které jsou dobře zásobeny. Takže pizza, k tomu cappuccino a je mi fajn. A i k téhle benzince mám veselou příhodu. U pokladny se objevuje taková šikovná slečna. My zrovna opouštíme lokál a jdeme ještě kecat ven k motorkám. V tom holčina vychází od pokladny a šine si to k servisnímu vozidlu značky Peugeot. Samozřejmě padají hlášky typu : „asi si kupim peugeota...“ a podobně. Ale poslední slovo má Jirka, který nás uzemňuje hláškou :„si představte, že jedete peugeotem a někde v noci vám to jebne. Přijede taková holčina a řekne: Sice vám to neopravím, ale zůstanu tu přes noc s váma.“ :o) No nezabili byste ho. Všichni se klátíme smíchy k zemi. Prostě nářez.
Uchechtaní opět sedáme na motorky. Pomalu se začíná šeřit, takže tomu trochu dáváme, abychom byli co nejdříve doma. Z Martina to bereme na Ružomberok, Žilinu, Čadcu a přes Jablunkov až do Třince. Zde nás čeká poslední zastávka. Jirka nám totiž kapečke ujel a až u Třince na nás počkal. Dáváme si asi půlhodinový oraz. Tento vyplňujeme souborem hlášek z právě proběhlé akce. A že jich je. Tajně podezřívám Natálku, že nám udělala nějaký divný bylinkový čaj s opožděnou reakcí, páč to, jak se furt řechtáme, není vážně normální. Ale důvod bude asi jinde. Prostě jsme zažili nádherný prodloužený víkend, který nám parádně zvedl náladu.
Odjíždíme do Hnojníku, kde se od nás odpojuje Jirka, který si to šine dál do Frýdlantu. V Havířově se odpoutává Marek a Tom mne opouští na Vratimovské v Ostravě. To už to mám do garáže asi jen deset minut. Parkuju motorku i s naloženými kufry a jdu domů. Dveře od bytu otvírám zhruba o půl jedenácté večer. Sice jsem docela unavený, ale spokojený a šťastný.

ZÁVĚR

Snažil jsem se tímto vyprávěním popsat naší akci na Ukrajině a snad se mi to povedlo. Ale stejně, slova nemůžou nikdy popsat to, jak Ukrajina vypadá a jak to tam chodí. To se prostě musí vidět a zažít. Neboli, kdo tam byl, pochopí a kdo nebyl, nepochopí a musí si to prožít sám ;o) . Já osobně jsem z Ukrajiny nadšený. Je to tam jiné, ale stojí to za návštěvu a pokud budu moci, ještě jednou se tam vrátím. Ale co nejdříve, páč za chvíli tuhle zemi objeví hodně lidí a asi se to tam změní.
No a ještě nějaké to info. Najeli jsme cca 1350 km, z toho necelých 500 po Ukrajině. Benzín za 18 kč, ubytko se snídaní za 240. Tož tak. :o). Takže celý výlet mne stál nějakých 100 euro, což mi nepřijde zas tak moc ;-)
Kompletní fotogalerie na www.daliss.ic.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE