europ_asistance_2024



Odessa Way 2011

Je úterý 14. června, venku prší, před týdnem mě kouslo klíště, očkovaný samozřejmě nejsem a svět se mi jeví v šedejch barvách. Před námi je cesta, která se dohodla v únoru po šesti pivech v hospodě „U Zvonku“ způsobem „Tak kde jsme ještě nebyli? Třeba v Oděse. Tak jo.“ Sestava: „vedoucí zájezdu“ Jindra „Heinrich“ KTM, Dany GS, Honza GS, Milan GSA a moje maličkost Pavel GSA má spicha v 18:00 na OMV v Litvínově...

Kapitoly článku

Den nultý, úterý 14.6.:

Přijíždíme na pumpu, kde už půl hodiny, díky Jindrově časové mystifikaci, čeká Dany, tankujem, dáme redbull, cigáro, výměnu informací. Milan hlásí zapomenuté doklady v autě, tak ještě jedno cigáro a vyrážíme do deště směr Praha, Hlavní nádraží – cíl autovlak do Popradu. Po dvaceti minutách déšť ustává a je poslední pro příštích dvanáct dní. Papírování probíhá hladce a tak ve 20.00 začínáme navážet mašiny do rozpáleného vagónu. Kurtujeme, místa je jak v hodinkách a pot z nás leje. Honza zjištuje dva vadné kurty, tak to dáme nějak dohromady a mašiny, zdá se, drží pevně. Těšíme se na zaslouženou odměnu, ale na celým hlaváku není točené pivo. Tak kupujem pár chlazenejch plechovek a jdem se ubytovat. Spací vagón je oproti minulu modernější, s klimatizací, která ovšem ve stanici neběží a okna nejsou otevíravá. Svlíkáme propocený hadry a boty a mám pocit, že v okruhu deseti metrů musí nutně všechno živé pochcípat. Zachraňují nás chlazené plechovky a vlastní zásoby. Po pár cigárech za jízdy mezi vagónama jdeme na kutě. Milan, který je z nás nejvyšší, vyfasoval horní lůžko, které má s bídou půldruhého metru. Tak dobrou kamaráde!


Den první, středa 15.6.2011:

Je půl šesté ráno, stojíme ještě zpitomělí na peróně v Popradu a vyhlížíme vagón s mašinama. Už se blíží a my nevěříme vlastním očím. Přijíždí obráceně, soudruzi udělali někde chybu. Couvání s naloženejma mašinama v jeden a půl metru vysokém prostoru je teda pocuc, musíme si navzájem pomoct. Rychlá snídaně na pumpě a už frčíme krásnou slovenskou krajinou nejkratší cestou na ukrajinskou hranici u Užhorodu. Oproti předloňsku probíhá odbavení nezvykle rychle, ani nic nevyplňujem, dostali prý nové „kompjůtry“. Jediný drobný incident byl, že Dany přijal na hranici nějakej důležitej pracovní hovor a byl za to seřván slovenskou paní celnicí, načež udělal jedinou možnou věc: vypjal prsa a zařval ROZKAZ!
Za hranicí nám vekslák mění nějaká eura za místní měnu a upozorňuje na policejní hlídku za zatáčkou. Jsme na Ukrajině. Jedeme severní cestou na Volovets, kocháme se příšernou silnicí a nádhernýma přírodníma sceneriema Zakarpatí. Po cestě zastavujeme v rodišti Jindrovi maminky a po krátké chvilce pokračujeme směr Pilipets, kde míjíme mekku mnoha československých enduráků – hotel U Leva. Při hledání odbočky absolvujeme první kouzelnej kontakt s místní policií. Policajt: „Vy pili?“ Jindra: „Nět, na motocykle něvazmožno.“ Policajt: „Kagda u těbja děngy, vsjovazmožno“. Prostě nádhera. Dostáváme hlad a tak u první slušný pumpy s restaurací stavíme. Při tankování Jindra podcení váhu naloženého mastodonta a při natahování se po pistoli ho odkládá na kufr. Samozřejmě se mu všichni pošklebujem, ale ví, že je to v dobrém, že jsme prostě jen pitomci, kterým není nic svatý. Po skvělém boršči a soljance vzhledem k pokročilému času usoudíme, že oželíme Siněvirské jezero, kde už jsme byli a mastíme na Koločavu na povinné kafe v Četnické stanici.
Pak následuje nádherná cesta-necesta do Chustu a dále do Vinogradiva, kde je cíl dnešní štace. Jindrův kamarád Pavlik, skvělej renesanční člověk s dlouhým šedivým pačesem, nás srdečně vítá, jako bysme se znali odjakživa. Tady to tak chodí a je škoda že u nás jsme už skoro zapomněli, jak vypadá pohostinnost. Ubytovává nás v krásném rekreačním areálu zatopeného kamenolomu s názvem Čornaja hora. Luxus dřevem obložených klimatizovaných pokojů a očekávání věcí příštích nám napovídá, že tu zřejmě vyčerpáme jeden ze tří rezervních dnů a taky jo. Večer doráží s celou rodinou další kamarád Saška, kterého známe už z minula a začíná mezinárodní družba v ukrajinském stylu. Skvělej šašlik, plnej stůl dalšího žrádla a lahve té nejlepší ukrajinské vodky Zeljonaja Marka. Já jsem o půlnoci, jak bývá mým zvykem, podvědomě zamířil nejkratší cestou do pelechu, Honza marně hledal dveře v opěrné zdi a o osudech ostatních nemám žádné povědomí.


Den druhý, čtvrtek 16.6.:

Vstáváme v deset, jsme ready a kupodivu žádná kocovina. Po vydatné snídani přichází nabídka na pravou ukrajinskou saunu, kterou okamžitě přijímáme. Cesta místním taxikem po místních komunikacích je taky docela zážitek, ale za dvacet minut jsme tam. Hostitel Pavlik objednává vychlazené pivo, mezitím nám pracovník místní soukromé směnárenské služby vymění eura a dolary za hřivny a jdem na to. Sauna má sto stupnů a dostává se nám praktické instrukce jak zacházet s březovou metlou. Nešlehat, ale přikládat na ramena, kříž a podkolení, pozor, ne na ledviny. V ochlazovacím bazénu jsme se pak už jen rozpustili. Odpoledne zaplavem v teplé vodě zatopeného kamenolomu, prý je 80 metrů hluboký, no nevim. Po výborné večeři ve vedlejším hotelu nás Saška obdaroval s tradiční ukrajinskou pohostinností lahvemi Zeljonoj marky a obrovským kusem místní delikatesy, uzeným a sušeným špekem. Krájíme ho na díly, balíme do igelitek a ukládáme na dno kufrů. Snad tu cestu přežije. Jdeme na kutě, máme před sebou dlouhej den.


Den třetí, pátek 17.6.:

Vstáváme v pět. Milan o hodinu dřív, protože si nenastavil místní čas. Vyrážíme v šest a naším dnešním cílem je dostat se do blízkosti hranice s Moldávií. Projíždíme obcí Solotvino, kde jsou uzavřené solné doly a takové místní Mrtvé moře – solné jezírko s léčivými účinky. A ještě něco zajímavého. Neuvěřitelné rozestavěné paláce plné věžiček, oblouků, sloupoví, apsid a podobných nesmyslů, domy obehnané ploty z nerezu, to vše v kontrastu s okolním bordelem kolem ulice připomínající tankodrom. Nechápeme. Snídáme v areálu Geografického středu Evropy, Dany neodolal místním prodejcům a zakupuje zaručeně pravé státní vyznamenání z druhé světové války.
Frčíme dál a po pár kilometrech Jindra hlásí, že mu nevystavuje spojka. Dolévá kapalinu a jede se dál. Po druhém a třetím dolití je rozhodnuto. Spojkovej váleček se musí vyměnit, naštěstí má Jindra ten starej s sebou. Zkoumáme ten oranžovej designovej kousek poslanej až z Anglie a konstatujem, že je křivě zalisovanej a čumí z něj špona. Jo, holt neměň co funguje. Pokračujem Karpatama a kocháme se, popisovat to nemá smysl, to je třeba vidět a zažít. Ve vesničce asi 900 m.n.m. zastavujeme na kafe u místního obchodu, což je dřevěná bouda, tam sedí bába a má tam všechno. Sjíždíme z hor a hledáme kde dát pozdní oběd. V bizarním hotýlku v maurském stylu, s křišťálovými lustry, sochami černošských muzikantů, oranžovým hajzlem a růžovým umyvadlem ve tvaru mušle, jsme dali venku dobrou polívku, balkánskej salát s všudypřítomným koprem a jedem a jedem. A jak tak jedem a jedem, sluníčko padá k obzoru, najednou uprostřed ničeho stojí novej penzion jak z pohádky. Brzdíme, otáčíme a jdem se zeptat. Za dvacet éček luxusní pokoje s příslušenstvím, před nima hala s krbem a koženejma sedačkama, motorky zaparkované na dvoře. Dáváme místní specialitu, salátek samozřejmě s koprem a vodečku z místních zdrojů. Večer uběhl rozebíráním dojmů z cesty a jdem to zalomit.

Den čtvrtý, sobota 18.6.:

Vyrážíme po snídani asi v osm a míříme na moldavské hranice. Teplota překročila třicet stupňů a dále stoupá. Po krásnech horách je to otravná rovina a tak jedem bez zbytečnejch zastávek. Na výjezdu z Ukrajiny naprosto bez problémů, slečna celnice ocenila, že s ní komunikujeme rusky a nejsou prej s náma problémy jako s Němci. Na moldavské straně trošku byrokracie u tří okének, poplatek jedno euro za vstup do země, tzv. ekologická daň a jedem dál. Znatelná chudoba na Ukrajině je tady ještě daleko markantnější. Jestli tam jsou šťastlivci, co maj práci za sto dolarů měsíčně, jak to asi musí vypadat tady? Povinně bych sem poslal stávkující odboráře a nespokojené manželky.
Pokračujem do Balti, což je po Kišiněvu jediné větší město v Moldávii. Míjíme bolševické paneláky s plesnivými fasádami a někde v centru stavíme u nevábného objektu s nápisem bar. Jídlo je skvělé, kuchyň a toalety strašidelné. Začínám přemýšlet jaké jsou asi první příznaky žloutenky, tyfu, moru a podobných chorob. Naším dalším cílem jsou největší vinné sklepy v Evropě a po pár hodinách a troše kufrování stojíme před branou. Je neděle odpoledne a je nepochopitelně zavřeno. Zamíříme proto směr hlavní město a zakrátko se fotíme před obřím betonovým obeliskem Chisinau.
Slunce se chýlí k obzoru, je třeba myslet na nocleh, ale do centra se nám moc nechce. Tak jsme pojezdili okolí a štěstí se na nás usmálo. Krásnej hotýlek s velkou zahradou, luxusní pokoje s koupelnou za dvacet doláčů. K večeři skvěle upravenej králík a dvě láhve excelentního moldavského vína způsobily, že jsem přehlídl schod a rozbil si hubu. Výsledkem je sedřené koleno a díra na jedinejch kalhotách, ale spal jsem jako miminko.

Den pátý, neděle 19.6.:

Vstáváme v sedm, sedláme mašiny a vyrážíme do centra Kišiněva. Socialistický realismus na nás dýchá ze všech stran, monumenty a stavby z dob komunismu působí mnohdy až depresivně. Nicméně za parlamentem v nějaké kaštanové aleji nalézáme otevřenou cukrárnu a dopřáváme si sladké snídaně. Pořádné presso a redbull nás patřičně probouzí a vyrážíme na cestu k dnešnímu cíli, kterým je Oděsa. Navigace tu moc nefunguje a tak jedeme podle sluníčka ven z města. Cesta se neustále zužuje, asfalt mizí a už jsme na nějaké polňačce.
Pokračujeme šotolinou asi deset kilometrů, až se nám podaří najet na tu původní silnici vedoucí od severu k jihu napříč celou zemí. Je to komunikace nesmyslně asi dvacet metrů široká, s minimálním provozem, bez vodorovného značení a po stranách má ještě pruhy šotoliny pro koňské povozy. Na první čerpačce tankujem do plnejch za zbytek místních lei, a protože nám nestačí, vytahujem eura a dolary. Se zájmem zjišťujeme, že obsluha patrně jinou než místní měnu nikdy neviděla. Pak se ale dají přesvědčit, i že jim nabízíme výhodný kurz a my padáme dál. Krajina se mění v mírně zvlněnou placku, teplota stoupá nad 35 stupňů Celsia a my se blížíme k ukrajinské hranici.
Opuštění Moldávie probíhá v pohodě, až na to, že na ukrajinské straně stojíme na přímém slunci asi hodinu, nikde žádnej přístřešek a odbavení probíhá u okénka v upravené cisterně. Cesta z hranic na Bilhorod - Dnistrovskij je čistej off-road a trvá pár desítek kilometrů než najedeme na cosi, co vzdáleně připomíná asfalt. Jak se blížíme k Zatoce, teplota klesá až o osm stupňů a jede se líp. Přejíždíme ocelový most a je to jeden z mála okamžiků, kdy je vidět moře, protože kolem další cesty je vysoká tráva a porosty. Asi po hodině vjíždíme do Oděsy a snažíme se projet městěm co neblíž k moři. Po chvilce hledání objevíme hotel Černoje more s hlídaným parkovištěm a volnými pokoji. Sice dvoulůžák za osmdesát doláčů, ale vypadá skvěle, je dost pozdě a my toho máme jak buchet. Trocha hygieny a jdem na pobřeží na večeři. Objednáváme místní pivo Obolon, lahvičku Zeljonoj marky a jsme spokojený jak blechy. Následuje soljanka a ryba kterou přinesli až za tmy. Byla skvělá, ale hledat kosti poslepu byl teda zážitek. Den zakončuje okružní jízda rozzářeným centrem, které jsem se bohužel nezúčastnil, dal jsem přednost ošetřování svého rozbitého kolena, které v tom horku a potu začalo hnusně mokvat a bolet. Byli jsme v cíli naší cesty a usínalo se nám krásně.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):
Motokatalog.cz


TOPlist