Odessa

Po loňské zkušenosti padla letos volba opět na Ukrajinu. Protentokrát však o něco více na jih, k moři a ve dvou na KTM.

Odessa

Kapitoly článku

Vše začalo rychlým přesunem na jižní Moravu za druhou polovinou výpravy na BMW. Ve večerní hospodě jsme dokonale naplánovali a zakreslili do mapy cestu, abychom za ukrajinskou hranicí zjistili, že mapy i plány zůstaly ležet doma. Přes Slovensko nebyl problém projet podle GPS, nicméně silnice zmizela na hranici v Ubĺe. Následovala koupě místní mapy a osvěžování azbuky. Přechod hranic byl až na mojí ztrátu zelené karty bez problémů. Opět jsme se přesvědčili, že i pojištění vozidla se dá řešit úplatkem.

Ukrajina

První noc „na východě“ jsme trávili v penzionu U Lva (na hlavní silnici po cestě z Volovce do Filipce), který známe z loňska a který nemůže zklamat. Letos přistavěli trochu kýčovitý srub, ale na druhou stranu sprcha a evropský záchod přesvědčí. Po přesunu z Čech jsme si dali odpočinkový offroad den. Zvolena byla tradiční a osvědčená trasa na Poloniny. BMW se drželo zdárně a s pouze jedním odložením jsme se dostali na vrchol. Z výšky cca 1600 m.n.m. je vidět velká část Karpat a pokud přeje počasí, stojí to za to. Na poloniny vede cesta z Filipce, stačí se držet směrovek k vlekům a pak už jen stoupat souběžně se sjezdovkou.

Po dvou dnech v horách jsme se rozloučili a přes tradiční Siněvir a Koločavu pomalu opustili Karpaty. Návštěva solných jezer v Solotvinu proběhla na výbornou a rozplynuly se tak fámy o propadu jezera. Podle místního hlídače byla mylná informace vládním spiknutím. Nicméně solná koupel ve stavu beztíže byla po stovkách kilometrů s jednoválcem příjemné zpestření.

Cesta ze Solotvina na Moldavské hranice přes Černivci byla víceméně nudným přesunem, zpestřeným pouze přijímáním zelené karty na faxu v místní cestovce. Vzhledem k tomu, kolik nás čekalo hranic a zemí, jsme nechtěli riskovat a spoléhat na benevolenci orgánů.

Moldávie

O Moldávii jsme toho před vjezdem do země nevěděli mnoho, snad jen to, že se úspěšně bije o titul nejchudší evropské země a že je zde dráž než v západní Evropě. Na hranicích jsme se dozvěděli, že naše pracně získaná zelená karta je v Moldávii k ničemu a zaplatili po dvaceti dolarech za místní „strachovku“. Celník překvapivě uměl anglicky, takže proběhlo vše relativně bez problémů.

Po prvních kilometrech člověk až na nápisy v latince nepozná, že není na Ukrajině. Co je zde patrné jako první je značný úbytek aut. I benzín je zde podstatně dražší než v sousední zemi, a tak si auto může dovolit jen málo vyvolených. Pro nás je to jen dobře a užíváme si prázdnou hlavní silnici na Kišiněv.

Asi 20 km před hlavním městem je asi jediná zajímavost celé Moldávie. Podle průvodce jsme měli dojet k obrovskému komplexu klášterů Orhei Vechi vytesaných ve skále. Při pohledu do okolní krajiny sestávající se z nížin jsme měli trochu pochybnosti. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se dlouhé kilometry motali přes vesnice a pomalu ztráceli naději, že někam dojedeme, se před námi objevil kráter tvořený skalní stěnou plnou okýnek s několika kostely a kaplemi na svých ochozech. Na zem nás vrátil dotaz na vstup a ubytování. 15lei za vstup do komplexu, kde pak následovala série dalších placených objektů. Se zkaženou náladou jsme se otočili a vydali hledat penzion. Ten byl tvořen starým domem nevalného vzhledu. Jeho majitelka už ani nebrala místní měnu a cenu stanovila na 13 eur za osobu.

Nezbývalo nám než se vrátit na hlavní tah na Kišiněv a po několika pokusech o ubytování (chatka za 1400lei) jsme dorazili až do hlavního města Moldávie. Doprava je zde na první pohled naprosto chaotická, nicméně když si člověk zvykne, začne se tím bavit. Jede ten, kdo má zrovna volné místo, na ulicích nejsou čáry, ani jízdní pruhy, semafory jsou zde jen formálně. Co zde však funguje dokonale, je navigace k Mc Donaldu. Jedná se v podstatě o jedinou možnost, jak se dobře a levně najíst.

S větším klidem a plným žaludkem padlo rozhodnutí pokračovat i přes pokročilou pozdní hodinu dál a jet, dokud to půjde. Skončili jsme asi 30 km před hranicemi uprostřed pastviny.

Opět Ukrajina

Návrat na Ukrajinu byl pro nás téměř jako návrat domů. Známá řeč, známé ceny. Cesta od hranic k Černému moři trvala asi dvě hodiny. Cesta vede podél zálivu a na mořském břehu se stáčí na sever směrem k Oděse. Poučeni z loňského Kyjeva jsme našli ubytování asi 50 km před městem za 100 hřiven na osobu a noc. Penzion byl přímo u moře a na první pohled nebylo poznat, v jakém ze světoznámých letovisek zrovna jsme. Celý den jsme vyčlenili pro návštěvu Oděsy. Město má okolo milionu obyvatel a vzhledem ke své poloze mnoho zajímavého k vidění. Mísí se zde několik kultur a náboženství. Také přístav stál za to.

Rumunsko

S trochou nechuti jsme opět oblékli motooblečení a vyrazili na 1600 km dlouhou pouť k domovu. První pikantní situace je Ukrajinsko-Rumunská hranice. Ta totiž neexistuje a člověk musí na cca 500 m do Moldávie. To ovšem znamená přechod přes Ukrajinsko – Moldavskou hranici spojený se všemi kontrolami a poplatky a následný výjezd ze země. Trocha strachu na Rumunské hranici (několik tekutých suvenýrů v kufrech) a byli jsme v EU.

Opojeni tímto faktem jsme celkem svižně vyrazili do noci. Na zem nás vrátilo stádo koz na silnici a několik toulavých psů přebíhajících silnici. GPS ukázala 800 km na Maďarské hranice. Neměli jsme už žádné plány, a tak jsme zvolili tranzit po hlavních tazích. Noc jsme strávili na benzínce lehkým spánkem ve společnosti pouličních závodníků a místní policie.

S vidinou nudné cesty jsme se vydali hltat další kilometry. Překvapením bylo 400 km nádherného asfaltu a zatáček v alpském stylu. Nebál bych se tuto část trasy doporučit ani jezdcům na supersportech. Zbytek cesty už vcelku nestojí za řeč, vedla přes Maďarsko a Bratislavu po tranzitních cestách a dálnicích.

Celkem jsme najeli 4062 km, projeli 5 nádherných zemí a motorem prolili 240 litrů kvalitního i méně kvalitního benzínu. Na celé cestě už byl k dispozici benzín s oktanovým číslem 95 a čerpací stanice evropského stylu. Na cestě jsme používali GPS Garmin ZÜMO, která na dlouhých přesunech fungovala precizně, na její funkci neměly vliv vibrace rakouského jednoválce ani několik dešťových přeháněk. Kam bych si ale vzal papírovou mapu, jsou Karpaty - malé vesničky a mnohdy šotolinové cesty v našich mapových podkladech chyběly.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist