Mototrip Ukrajina - květen 2013

Po dlouhé zimní přestávce, vyplněné plánováním cesty, vyrážíme na okružní cestu přes Slovensko na Ukrajinu a přes Polsko zpět domů. Trasa je záměrně volena po okresních cestách a okruhem. Chceme pohodovou jízdu, projet nějaké zatáčky, najít pěkné výhledy a nechceme jet 2x tou samou cestou. Což se nám, až na malou výjimku podaří.

Mototrip Ukrajina - květen 2013

Kapitoly článku

Prolog

Dlouho plánovaná okružní cesta začíná dostávat i obrysy ve formě termínu. Mirek schvaluje pevný termín odjezdu, ať se děje co se děje, to bude ráno 8. května. K pozvání na cestu mezi kamarády se nikdo nepřihlásil a všichni dělají mrtvýho brouka, jako kdyby ani neuměli obsluhovat mejl. Jediný, třetí účastník, je hodinář Petr z Rýmařova, který do itineráře vnesl změnu ve smyslu cesty – jedeme navštívit jeho tětušku v Korolevu na jihozápadě Ukrajiny, se kterou se neviděli přes 30 let! A to je výzva! Potom pojedeme českou klasiku - Koločavu, spojenou se jménem Ivana Olbrachta a jeho Nikoly Šuhaje :-)
Tak tedy trasa cesty je dána, naplánována a přenesena do Mírovy navigace. Ještě se k nám v sobotu odpoledne na zpáteční cestě v Polsku přidá Roman na Hondě CBR 1000.

1.den - Slovensko (Púchov, Turčianske Teplice, Brezno, Spišská Nová Ves)

Myslím, že žádné výmluvy už nepomůžou a tak je smluven sraz na 7,00 u hospody U Jirsáka. Já přijel, bohužel, v 7:01- takže se na mě čekalo. Ještě že jsme byli jenom dva ;-) Třetí účastník cesty nás bude očekávat o půl osmé ve Šternberku. TO TEDY MÁME CO DĚLAT!!! Takže svižně hned po ránu! Vyhnat pavouky z výfuků, prohřát srdce motorek a rozproudit adrenalin. Společné setkání dopadá nakonec včas a dobře. Nyní je naše výprava komplet. Na benzince před odjezdem se necháme společně fotit od přítomných saniťáků.


Přičemž jeden z nich podotýká, že doufá, že je to jediná věc, kterou od nich budeme ten den chtít. My samozřejmě rádi přitakáváme! Pohodově vyrážíme přes Vsetín s malou pauzou na dotankování na Slovnaftu za Valašskou Polankou a vjíždíme na Slovensko. Trasa Slovenskem záměrně vedena spodním směrem přes Strážovské vrchy, Malou a Velkou Fatru, podhůřím Nízkých Tater a Slovenským Rudohořím a Slovenským Rájem.

O půl 12 na nás padá hlad tak zastavujeme v jedné zatáčce za obcí Zliechov pod kopcem Strážov a dáváme ze zásob řízečky, rajčátka a jiné pochutiny z domova. Sdělujeme si první dojmy z cesty a veselé situace z příprav na cestu. Při zastávce nás párkrát minou motorkáři - takže tušíme dobrou volbu trasy. Peťovi při každém rozjezdu jeho babča chcípá a tak musí „TROŠIČKU“ tůrovat. To mu vydrží po celou dobu cesty, .... kolikrát mám dojem /jako jedoucí poslední/, že to postaví na zadní a na křižovatce tvaru T skončí v protější škarpě. Ale vždycky to zvládl!!!
Po občerstvení za chvíli znovu zastavujeme v diskuzi, jestli obléct nepromoky nebo ne, protože se jaksi mračí a spadlo už i pár kapek. Já jako lenoch je přesvědčuju, že na stahování kalhot je ještě dost času a že nic vybalovat nebudu. Nicméně za chvilku je přeháňka - tak se obávám jejich povyku, ale zbytečně. Dnes ještě občas jedeme po mokré cestě, ale nic co by se nedalo přežít. Od teďka až do neděle teplo, sucho, teplíčko a ještě větší teplíčko, děvčata koupající se podél řek až do neděle atd. atd :-). U nás zatím prší a prší a blíží se povodně.
Cestička se začíná krásně vrtět hned vlevo, pak zas vpravo …. no nádhera. Najednou vinkl sem, vinkl tam, zrychlujeme, poleháváme v zatáčkách a ejhle jsme na sedle Malý Šturec.

VŠEM DOPORUČUJU A MYSLÍM, ŽE OD B.BYSTRICE JE TO JEŠTĚ LEPŠÍ!!! Trháme se s Mírou  Peťovi na babče, trošku zrychlíme a pokoušíme se odřít stupačky. Z kopce to ale moc nejde, protože musíme víc na brzdy lebo naše váhy jsou veliké a bojujeme i s gravitací. Nicméně KRÁÁÁSA! Potom už všichni v pohodičce projíždíme kolem Harmaneckých papierní :-) a lehce projíždíme Banskou Bystricí. A jedeme po slovenské ROUTE 66. Míjíme Ľupčianský Zámok a v Podbrezovej to Míra lomí k motorestu na polívečku. Tam s místníma upravujeme mírně itinerář přes Slovenský Raj a pokračujeme dál cez Brezno.
Jó Brezno je díra sama o sobě! Nebýt železáren a místní rozšířené romské komunity, tak o něm nevíte. Netroufl jsem si vyfotit ty ghetta, ale zlatá Morava a její osídlení. Tady bych nechtěl ani zastavit. Omylem odbočit ….. tak mi zmizí motorka pod zadkem a nezbyde mi ani na vlak. Ještěže ani ti malí fakoši alespoň nemávají, asi bych je urazil zarytým držením řídítek. Jedeme celou cestu údolím podél Hronu, postupně stoupáme proti proudu. Tota Heľpa, Pohorelá Maša, Telgárt – fotím krásný viadukt (a zase mi kluci ujeli, vždyť já zastavuju proto, abyste z cesty měli vzpomínky!!!).

Nahoře na kopečku dáváme čurací a bumbací pauzičku – je tu nádherný pohled na Kráľovu Hoľu (1946m). Za nějaký čas po rozjezdu zastavuji a fotím pod kopcem mezi stromy nějaké jezírko a vesničkou ( později zjišťuji - Palcmanská Maša a vesnice Dedinky). Kluci mi ujíždí a hned za zatáčkou kufrují mimo trasu. Já při jejich stíhání jaksi jedu správným směrem a poprvé, a tento trip už naposledy, se navzájem ztrácíme. Ještě že jsou ty mobily i když v těchto dolinách moc signálu nejni. Nakonec se za dědinkou Mlynky opět potkáváme. Fotím alespoň při příjezdu kluky zepředu.
Potom začíná klasický východniarsky ofík – cesta samá díra. Za chvíli už tanking ve Spišské Nové Vsi a cesta na ubytování ve Spišskom Podzámku. Ubytování pohodové. Zjišťujeme, že na dírách Mirovi rupla petka kofoly do věcí a od teď si bude vozit sebou vhlkou bundičku. Mě se podařilo v kufru na dírách prodřít plechovku piva o nýtek - takže taky vlhko. Jinak pohoda. Pizza, pivko a tatranský čaj na večeři a jdeme spinkat.

2.den - Slovensko (Lačnovská análie) a Ukrajina (Uzhgorod, Korolevo, Koločava)

Ráno vstáváme už v 7 hodin, balíme, teplá snídaně je připravena těsně před odjezdem. Nakupujeme v obchůdku pár potravin a pití na cestu.

Focení před Spišským Hradem v ranním oparu není zrovna na fotkách moc dobře vykreslené. Po focení jedeme směrem na Lačnov, při odjezdu se domlouváme, že pro urychlení může Mira v navigaci vypnout nastavení mimo dálnici. A tak nás navigace zatáhla na dálnici a do úplně novoučkého tunelu Branisko dlouhého 5 km. Zase jeden zážitek. Poblíž Lačnova se vyskytuje jedna světová rarita, protože tu voda teče do kopce, flašky plné vody se kutálí do kopce a na nějakém videu jsem viděl dokonce i autobus jak sám bez motoru se pohybuje nahoru proti gravitaci. Po chvilkovém hledání a radě sympatického místního chataře místo nalézáme – fotíme a filmujeme důkazy. Zjišťuji, že je to hned vedle Zlé Diery – to je snad jediná zlá diera, kterou znám, ostatní jsou hodné a milé :-). Po hereckém výkonu kamarádů svižně odjíždíme směr Ukrajina. Po cestě už jenom zastávka vo Vravove nad Topľou u Tesca na kafe, natankování v Sobrancích a o půl jedné dorážíme ve Vyšném Nemeckém na hranice.
Samotný přechod hranic je navzdory všem divným radám a obavám úplně v pohodě. Na Slovenské straně nám mladá pohledná colníčka ukazuje, že můžeme jet bokem přes vedlejší průjezd. Bere si od nás doklady, my shazujeme bundy a dáváme si oraz. Jsme pod střechou ve stínu... takže pohoda.

Za chvíli přichází a bez problémů nám dává doklady - takže se posouváme na Ukrajinskou stranu. Tady už je změna patrná. Hned na kraji "děžurnyj" v maskáčích vyplňuje bumažku s názvem motorky, RZ a množstvím benzinu, který vezeme sebou. Teď zjišťujeme, jak se azbukou píšou názvy motorek = Априля а Ямаха :-)
Peťovi akorát dežurnyj nakoukl do kufru a jinak poho.
Bez čekání přijíždíme na celnici, kde postupně dáváme doklady a dostáváme razítko do pasu a pomalu opouštíme hraniční prostor. Na výjezdu odevzdáváme, už celníkem oraženou bumažku, zpátky vojákovi v maskáčích a jsme na UKRAJINĚ!!! Trvalo to akorát půl hodinky!
Měníme od místního kšeftaře EURA za Hřivny v normálním kurzu 1:10 (ještě nám nabízel hřivny za koruny, ale mrcha dával hrozně špatný kurz – ještě, že umíme z hlavy trošku počítat) a jedeme na kafe a polívčičku do Uzhgorodu. Zatím jedeme zhruba podle itineráře, akorát se začíná projevovat kvalita cest na pomalejším postupu. Projíždíme Mukačevo, pak přes jakési vesničky kde je hrozná cesta! Samé díry!!! Auta je objíždějí zprava, zleva... myškuje se to tady hlava nehlava ....  hlavně, že kostely jsou skoro ze zlata. Všichni koukají ….. ruce v kapsách a usmívají se, děcka občas zamávají a to je tak všechno. Vypadá to tady jak u nás, ať nekecám, tak na 80 léta. Nejsou tady na vesnicích vidět, žádné obchůdky ani hospody …. Asi všechno zastrčené dozadu. Ve městech to je něco jiného, tam to už vypadá normálně evropsky. Projíždíme Vinogradiv a už jsme před Korolevem! A dorážíme tam o půl páté. Tětuška se zprvu tváří velice divně. Cpe se jí do dvora starej, neholenej, šedivej chlap v černým motorkářským oblečení a divným jazykem cosi mele. Až Petr z kapsy vytahuje starý fotky tak je na ní vidět, že začíná chápat a usmívat se. Dostává se nám pozvání na kafe, zákusek a strýc nabízí i nějaké to ohnivé pití – to odmítáme, protože nám zbývá ještě 90 km.
Povídání a jejich vzájemná rozprava rusínsko-moravsky trvá tak do 5ti hodin. Pak na cestu dostáváme hromadu proviantu ve stavu jak kapalném tak tuhém (víno, šampus, vodku, maso, šunku …), my se nenecháváme zahanbit a na schodech po nás zůstává hnízdečko plechovkových piv.

 Probíhá loučení, nasedáme na mašiny a vyrážíme vstříc Karpatům a Koločavě. Cesta ubíhá pohodově, sluníčko se pomalinku sune k západu a hřeje do zad ….. KDYŽ NAJEDNOU TO PŘIJDE!!! LUPIČI!!!
Jedeme si v pohodě, jsme trošičku roztažení tak po 100 metrech mezi sebou. Míra v pohodičce přijíždí na křižovatku a dojíždí dodávku. V zákrytu s ní vjíždí na hlavní a přehlíží za větvema stromu a i hodně blbě viditelnou stopku, Peťa už si stopky všímá, brzdí a zastavuje, koutkem oka si všímá v zorném úhlu úplně z jiné strany křižovatky mávající postavy policajta. Ale nepřipadá mu potřebné zastavovat a pokračuje v jízdě. Já zastavuji na stopce a jedu taky. Kousek po hlavní byl přejezd a u něho na mě Peťa signalizuje a hučí přes přilbu cosi o poldech. Krčím rameny a jedem dál. Asi po, co já vím, 5ti kilometrech naráz za náma majáky, siréna jak v KOBŘE 11 !!!! Předjíždí nás policajti a signalizují ať zastavíme. Co jiného nám zbývá, že? Z auta vyskočí policajt, jak čert z krabičky, přichází k nám a chce od všech doklady – řidičák, techničák a pas. Došel pomalu i druhý Polda (zase hra na dobrého a špatného poldu) … postupně nám vrací doklady – pasy a řidičáky, ale techničáky si nechávají. Prý, že se s nima musíme vrátit na jejich stanoviště, že tam mají na kamerách natočeny naše přestupky. Mirovo projetí stopky, Petrovo nezastavení na pokyn mávajícího policajta ….. a mě ještě na závěr vytýká to, že nejezdím ve správným pruhu. Protože jak jsem čučel do zpěťáku na ženoucí se policejní auto za náma, tak jsem projel odbočovacím protipruhem k jakési benzince. No sranda, snažíme se je ukecat, že nikam s nima zpátky nejedeme. Ať to tedy vyřídí na místě. Oni zase tvrdí, že s náma jako cizincema musí sepsat papíry, zítra se budeme muset dostavit do města k jakýmusi soudci. Ten, že nám vydá rozsudek s výší pokuty, tu zaplatíme a s dokladem o zaplacení se vrátíme za policajtama asi pro techničáky (alespoň takhle jsem to pochopil). Místním řidičům přestupky prý chodí z kamer přímo na místní policajty a řidiči dostávají pokuty poštou, ale s náma cizincema, že to tak nejde a ble ble ble. Mira už začíná být nervozní a začíná jim nabízet 10E ať to smažou. Tváří se odmítavě a „dobrej“ policat tvrdí, že ho tímto urazil! A že kdo je z nás nestarší a jak se jmenujeme a ať si dáme říct a jedeme s nima. Chopil jsem se role nejstaršího, i když jsem se později dozvěděl, že to měl být asi o půl roku Mira :-). Jedeme tedy zpět až na jejich stanoviště uprostřed křižovatky – vypadá to jako špačkárna kdysi umísťovaná u nás v republice nad řízenýma křižovatkama. Na stanici nám ukazují na kamerách jakýsi záběry aut i s detaily na SPZky a jaksi naše motorky na nich vidět nejsou nikde. „Dobrej“ nějak ledabyle přejíždí mezi záběry a vysvětluje, že za tyto přestupky zaplatíme 2x po 900 hřivnách, a „zlej“ se chystá vypisovat formulář. Furt se je, všichni tři narovnaní spolu s poldama ve špačkárně, snažíme ukecat na slevu. Argumentujeme tím, že značka STOP je blbě vidět a že Petr nevěděl, že mává na něj, když stál na úplně jiné straně křižovatky atd. atd. atd. Až pak si mě „dobrej“ zavolá ven a mezi 4-ma očima mě přesvědčuje, ať zaplatíme alespoň jeden štraf – 90 EUR a oni to smažou. Ještě se snažím snížit částku, ale daří se mi to jenom na 85E a 3 piva+cigarety (což v konečné ceně je skoro těch požadovaných 90E). Odpovídám, že se domluvím s kamarády. Jdeme tedy dolů k motorkám, tam dáváme obnos dohromady, beru piva a cigarety a jdu nahoru to zamáznout. Nahoře pokládám piva bokem na lavici, cigarety na stůl a „dobrej“ otevírá šuplík, kde vhazuju ruličku Éček. Oba si zapalují „darovaný“ marlborky a tváří se jako že je to v pohodě, že už to nějak udělají. Vrací mi techničáky. No nevím nevím …. ZASE SI POMOHLI K PLATU. Po celou dobu mám na krku foťák, ale netroufám si ani krytku sundat, natož je ty mrchy vyfotit. Asi si pořídím kamerku. Pro vás ostatní připojuji obrázek se souřadnicema toho mebezpečného místa. 

 K dobru mi dávají informaci, že na Koločavu už není žádné policejní stanoviště, maximálně tak nějaká pojízdná hlídka. Ale tu nepředpokládají. A že ať sekáme dobrotu a na Koločavě nechlastáme. A že nás ještě čeká daleká a dost rozbitá cesta.
Odjíždíme, po pár kilometrech dotankováváme, párkrát se fotíme u jakýchsi zlatých křížů a motlitebniček či co,  a pak opravdu se cesta začíná hodně zhoršovat.

 Sluníčko řádně utíká k obzoru, už dokonce vidíme i paprsky svých světel, v lese se začíná smrákat a cesta je SAMÁ A SAMÁ A SAMÁ DÍRA! Zlostí už zapomínám fotit. Zkouším, jestli se díry jezdí lépe pomalu, rychle, v sedě nebo ve stoje. Ale furt je to na palici a na doraz vidlí. Posledních 10 km to vypadalo jak po povodni buldozerem srovnané řečiště než nějaká v mapě značená cesta. Ale s úspěchem nás Mirova navigace dovedla k Četnické Stanici v Koločavě, kde mám u hospodského domluvený nocleh. Hospoda plná brněnského zájezdu, číšníci mají plný ruce práce roznášením večeří.

 Přiobjednáváme porce i pro nás a čekáme, až šéf vytelefonuje nocleh někde po rodině. Ubytování v hospodě má zamluvený cestovka – o tom se už vědělo, tak čekáme kde nás uloží. Během večeře je venku tma jak v p… a my zjišťujeme, že Ukrajina má o hodinu posunutý čas oproti Česku! Dorazili jsme tedy o půl 10! A místní se divili, že jsme tou cestou vůbec přijeli, že prý je nesjízdná. Mírovi navigace vždy při výpočtu trasy hlásila varování, že trasa vede po nezpevněných cestách – chcete pokračovat? Ale co sme tím měli dělat? Jeli jsme dál. A projeli jsme ….
Nocleh u rodiny za 10USD na osobu byl super. Výbava jak u nás: kuchyňka, posezení, záchod a sprcha. Večer ještě vybalujeme proviant ukrajujeme masenko, bouchli jsme šampus a pak se pustili do jahodového vína. Probíráme bohaté zážitky z prvního dne na Ukrajině a chystáme se spát.

3.den - Ukrajina (Siněvyrské jezero, Strij, Sudova Vyshnya)

Ráno vstávám první a vycházím do časného jitra udělat pár fotek.

 Pak snídáme z vlastních zásob a znovu i  tetiččino masenko. Vyrážíme pěšky si obejít místní Muzej Stare Selo (muzeum staré vesnice) – spojeno i s Nikolou Šuhajem a životem na ukrajinské vesnici.

 

 

 Po podrobném výkladu místnímu průvodci věnujeme pár hřiven na pivo, jdeme k motorkám a vyjíždíme. Projíždíme vesnicí, za bílého dne vidíme koločavský hřbitov, znovu hospodu Četnická stanice a míříme vesnicí na Siněvyrské jezírko. Místní výletní místo spojené s legendou a milenecké dvojici. O tom jak pro lásku nějaká mladá žaba vyplakala jezero atd.atd.  Po zaplacení výjezdu vyjíždíme prudkým stoupáním na zařazenou 1 k plesu, kde se každý fotí. Mira si přivydělal 10 hřiven tím,  že vyvezl nahoru nějakého tlustého Ukrajinského návštěvníka, který nemohl pořádně chodit – a motorka se mu skoro stavěla na zadní :-). Místní tu prodávají vše, co mají a co našli v okolí – dřevěný suvenýry, sušené houby, borůvky, brusinky, med a seno (místní bylinkový čaje). Každej koupíme jedno seno domů, vyfotíme se taky u jezírka a klesáme do nížin.

 Cestou dolů fotíme jízdu v dírách, posedíme na turistickém odpočívadle a dáváme zbytky masa a Petrovi to nedá nebýt na Ukrajině a nesmočit si ..... a tak smáčí nohy v místní bystřině.

 

Dál cesta ubíhá už po trošku lepší cestě než večer. Ale i tak je to samá díra. Jízda střídavě na 2. a 3. rychlost a málokdy přes 60tku. Jsme z toho trochu zdeptaní, paradoxně - vždycky ve vesnici - je cesta horší než mimo vesnice. Nějaká zastávka na kafíčko nepřichází v úvahu, protože nikde nevidíme žádné občerstvovací stanice. Leháme tedy na kopci do trávy a rovnáme rozlámanou kostru, pár loků vody a nějaká ta čokotyčinka z domova. Po krátké pauze nasedáme a „letíme“ dále směr Lvov. Po cestě z kopce směrem na městečko Dolyna naráz Mírovi - konečně ve vyšší asi 80 km rychlosti - upadává topcase! Zničehonic nadskočil, uvolnil se a naštěstí zavřený se asi 50 metrů po cestě a škarpou kutálel. Zastavujeme a pomocí gumicuku a lepicí pásky ho usazujeme a kotvíme na své místo. 

Na dírách se ulomil kousek zámečku, zámeček se otevřel a pojistka držící kufr na platě povolila a kufr upadl. Naštěstí to byla jediná technická závada za celou cestu (no jo Peťo, tak dobře, nepočítal jsem tvoje lanko náhonu tachometru!) Konečně se trochu dostáváme do civilizace. Tankujeme ve městě Strij, na benzince dáváme i kafíčko a nakupujeme nějaké vody atd. Doufáme, že do místa noclehu už to bude OK, ale strašně se pleteme. Navigace nás odvádí nejkratším směrem k cíli cesty a nacpala nás na cesty stejně hrozné jako byly ty zakarpatské. Samá díra a prach, akorát už jedeme víceméně po rovině. Díry, že by se v tom celý kolo schovalo. Auta se motají v protisměru, jezdí okličkama jenom aby se vyhnuli dírám. 

Úplně normální pohled je vidět auta šněrovat cestu z jedné strany na druhou. I my tak činíme ve snaze minimalizovat poskakování v dírách, ale těžko, přetěžko, vybírat lepší cestu. Společně s Mírou nadáváme do interkomu a souhlasíme s tím, že u nás jsou cesty zlaté. A kdo nadává ať si jede projet Ukrajinu! 

V podstatě bezproblémově, co se týče navigace, dorážíme ke krásnému hotýlku. Vypadá to jako by byl zavřený, ale recepční nás v pohodě za cca 330,- Kč na osobu ubytovává na třílůžáku. V ceně je snídaně a hodina v hotelovém bazénu. Hážeme věci na pokoj a jdeme na pivo a večeři. Ceny mírně nižší jak u nás, pivo eurostandart a jídlo výborné. Já s Petrem dáváme specialitu pro 2 osoby, se kterou nám ve finále pomáhá i Míra (jak jinak). Ve víceméně prázdném hotelu si později dáváme bazén a uléháme k spánku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 24x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist