Expedice Ukrajina 2008 s kamarády z Německa

Odjezd byl naplánován po včasném úprku z práce a sraz většiny tlupy ve vesnici na půl cestě z České Třebové (bydlí Míca) a Lanškrouna (bydlí Bruce a Kytka), Tomíno je z Brna a připojí se za Olomoucí. Z původních 14.00 hod se to protáhlo na cca 15.30

Expedice Ukrajina 2008 s kamarády z Německa

Kapitoly článku


Den první, pátek 15.8.08

Míca: 
Hurá, odjezd, pusa rodině, zamávám, totálně nabalená DR poskočí a chcípne – co to, že by dva dny předem složený motor po rozpůlení, který nebyl jízdou ani vyzkoušen nebyl úplně OK ? No točím štelováním spojky jak Pepek Námořník kormidlem a nic platný chcípá furt. Takže všechno odstrojit a rozpůlit. Volám ostatním, že nestíhám. Nestíhám úplně, kluci už jsou všichni na Shellce za Olomoucí, když zjišťuju, že jsem osel a prohodil jsem první a poslední lamelu (jedna je o něco silnější a něco se o něco opřelo) a tím spojka nevypínala. Takže rychle složit a zjistit, že vyrazit sám do deště o sedmé večer není dobrý nápad. Kluci končí totálně promočení v kempu u Martina. 

Bruce:
Jo končíme, protože nemoky jsme si oblékli až potom co jsme dostali několik fakt kvalitních sprch od kamiónů vymetajících hluboké koleje CZ a SK silnic a v noci a v lijáku se fakt blbě jede. Kemp nacházíme celkem snadno a obsluha nás vítá s tím, že motorkáře neubytovávají, protože jsou to zvířata. Nakonec ale vyfasujem přímotop, abychom si mohli usušit věci, než v nich zase ráno vjedem do lijáku.

Den druhý, sobota 16.8.08

Míca:
Vyrážím stíhat kluky až po vydatném lijáku cca v 9.30. Nudný silniční přesun přes Olomouc, Bumbálku, Bytču si zpestřuju zkratkou za Žilinou doleva, na Terchovou (sice kousek delší, ale zato horší cestou a to je dobré pro enduro) a přes kopečky zase zpátky na hlavní silnici, kousek před Ružomberokem. Na konci dálnice, kromě panorama Tater vidím taky slušnou bouřku. Ta mě provází dalších cca 200 km až k Zemplínské Šíravě. V Košicích se ještě probudím tím, že elegantně praštím motkou na nájezdu na dálnici – můj zvyk klopit enduro na E-09 (na mokru fakt prima) tak jak předešlou silniční motorku, byl tímto kompletně změněn. Po 600 km se šťastně setkávám se zbytkem výpravy u Zemplínské Šíravy. Chvíli po mně doráží také hezké počasí, kterému jsem ujel u Tater. 

Bruce:
V pohodě v dešti dorážíme na Zemplínskou Šíravu a marně hledáme místo kam v dešti složíme hlavu. Všude mraky lidí jelikož poblíž probíhal nějakej mega mega moto sraz. Takže nic pro nás. Kupujeme špíz a pívo v nějaké dobře vypadající hospodě. Na talíři vedle vysušeného kuřecího špízu přinášejí ještě něco. Dle vzhledu skoro vinná klobása, no asi pozornost podniku. Chyba lávky. Z vinné klobásy se nakonec vyklubala ta nejhnusnější, nejtlustější, nejsmradivější klobása jakou jsme kdy jedli. A nikdo ji mimochodem nesnědl. Korunku tomu nasadil arogantní pingl kterej si za ten hnus s názvem Slimák nebál říct 300,- Sk, přestože si to nikdo z nás neobjednal. Teď když o tom přemýšlím, tak se divím, že jsem to přešel jenom asi tříhodinovým nadáváním a nenadělil mu místo toho pár pohlazení Sidi botkama. No nic asi jsem byl vyladěnej na mód dovolená :).

Den třetí, neděle 17.8.08

Míca:
Den kdy překročíme hranice mezi Západem a Východem. Po zabalení vyrážíme přes poslední slovenské město Ubla na přechod Malyj Bereznyj. Tak a je to tady – setkání s realitou začíná vyptáváním slovenských celníků, jestli jsme tam už někdy byli a co, že nás jako vede k tomu tam jet. Pak nám radí, co musíme udělat na druhé straně, vyplnit bumážku, vystát frontu s hromadou Slováků, co se nás ptají na to samé a tvrdí nám, že motorky nám určitě ukradnou a po zapsání do počítače dotlačit moto k prvnímu celníkovi v maskáčích – ten hlavně zjišťuje, jestli nemáme kudly, zbraně a drogy. Když vrtíme hlavama a ukazujeme zavírací žabičky, tak už se jen vyptává na ceny motorek a pouští nás do země zaslíbené. Za hranicemi je několik velkých benzinek v evropském stylu, kde vidíme naše kamarády Slováky jak zuřivě tankují – Felicie s 90l nádrží – zajímavé, a ještě lepší je vychytávka pumpařů, co navigují každé auto aby nacouvalo na dřevěný podstavec a vešlo se mu co nejvíc. Hned za pumpama jsou obchody plné pitiva a cigaret, takže dýmající část výpravy fascinovaná cenami kuřiva okamžitě vycpává každou volnou skulinu bagáže.

Bruce:
Velbloudy za 3,4 hřivny !!! 

Míca:
Pokračujeme podle původního plánu odvozeného z informací z webu Anucha a Klasiky směrem na Perečin. Po asi 10 km nás zápaďácký enduro čich žene za vesnicí Dubrinič do kopců. První cesta potokem nás dovede po cca 2 km k závalu, za nímž cesta končí (tento východní systém turistických cest nás bude překvapovat ještě vícekrát) a vzhledem k tomu, že to byla jen zkouška, tak to poslušně otáčíme zpět na silnici a frčíme (haha, spíš čučíme kolem sebe a přesunujeme se) směrem na Volovec. Mírně vykulení z množství krav pobíhajících po silnicích I. třídy mezi Mercedesy,dojíždíme na parkoviště s monumentem nad Volovcem. Za minutku vedle nás zastavují dvě auta s českou značku a ukrajinské osádky brněnských zedníků nám obléhají motky a vyptávají se, co jako že chceme v jejich krásné zemi. Ukazujeme, že chceme nahoru na poloninu Boržava, a tak nám kluci ukazují, kudy projedeme Volovec a kde je cesta na poloninu. Ve Volovci si nacpeme pupíky v restauraci, kde čepují ukrajinský Staropramen a pod nohama nám běhají husy a jedeme hledat tábořiště. Na kopci nad Volovcem ho nacházíme na vršku sjezdovky u lesa, kde je parádní výhled po okolí. Chybí sice voda, ale první den to přežijeme. 


Bruce:
Mě mezitím kolej zarostlá travou bere přední kolo a ryju rypákem o zem tak, že se mi hlava přestala točit až po pár hltech Oboloně a vodky. 

Míca:
Stavíme stany – teda až na Kytku, ten má celtu velikosti běžné plachty na kamion, na kterou najede motorkou, nahází kolem všechny věci, a pak hodí plachtu na nejbližší další Brucovo XT a vznikne mu krásné šapitó, kde jak tvrdí má i topení od rozpáleného motoru – nevýhodou je jen neodolnost příbytku proti komárům, což hodlá řešit vykuřováním. 

Bruce:
Punk není mrkev !!! 

Míca:
Smlsnem první Oboloně (pivo) z 2l PETky a vodečku, a je nám fajn. Počasí se umoudřilo a celý den bylo polojasno.

Den čtvrtý, pondělí 18.8.08

Míca:
Ráno (9.00) po sbalení stanů celí žhaví vyrážíme po cestě, kterou nám včera ukázali kluci ukrajinský z Brna do kopců. Jde to asi tak kilometr, a pak přijíždíme k cca ¾ metrovým kolejím plným bahna. Bábuška co kousek pod kopcem pásla krávu, nám ukazuje, ať vyskočíme do lesa na pěšinku, že tam to půjde, a taky že jo. Po pár stovkách metrů kličkování po lese i tato pěšinka končí v bahně, ale už normální hloubky (jsem si myslel, když jsem do něj hupnul), následuje první ukrajinské tahání motorek.

Dále pokračujeme pěšinkou kopírující cestu, protože cesta je pro nás nesjízdná, a jak po chvíli zjišťujeme tak nejen pro nás – setkáváme se s ukrajinským horským para-taxíkem. Zil naložený cca 20 paraglidisty se pokouší probojovat bahnem nahoru, ale po několika pokusech vyhání lidi s korby a teprve potom projíždí metr hluboké koleje. Rychle skáčem na motky a ujíždíme před pomalu se sunoucí bestii. Po pár stech nádherných metrech do pořádného prďáku po suché cestě dojíždíme k dalším bahenním lázním, zase hledáme uzoučkou cestičku mezi bahnem a svahem a po té pomalu projíždíme – KTM to má na milimetry mezi stromem a bahniskem. Zil nás dojíždí a tak ho pouštíme, čehož za chvíli litujeme, protože cesta je dál nádherně suchá a kamenitá a potvora nás zdržuje. Kytka ho proto kaskadérsky předjíždí, což řidiče přiměje k tomu nás pustit všechny. Po pár kilometrech nás to vyplivne u radarové stanice na vrcholu kopce. Je nádherně, parádní rozhled. Dojíždí i Zil a tak si vzájemně obdivujeme stroje. Přichází k nám dědula a chce vědět na někoho telefon, že prý je od horské služby a musí nás nahlásit. To vzápětí dělá a nás jen překvapuje, jak to tady funguje – horská služba na Sněžce by reagovala asi o fous jinak. Po odpočinku vyrážíme dál směrem na Stoj. Je to zas do slušného kopce.

Potkáváme polské cyklisty na celoodpružených kolech – my jedeme, oni je nesou na zádech. Na vrchu kopce nad radarovou stanicí končí pěkná cesta a mění se v horskou pěšinku. Tady dojíždíme do místa, které nám nedělá na žaludek zrovna dobře. Pěšinka je zařízlá do svahu porostlého borůvčím. Svah je cca kilometr dlouhý a převýšení tak 600 metrů. Hloupé je, že pokud se jede po pěšince blíž ke svahu, tak na druhou pěšinku se nedosáhne a mezi oběma cestičkami je hluboká kolej zarostlá trávou a neviditelná.

Zaváhání by znamenalo asi pád a pak by to bylo jen o štěstí, jestli bysme to sjeli po zadku, a nebo skutáleli – každopádně Kytkovy řeči o klacku s jeho helmou zaraženém pod svahem nás povzbuzují k urychlenému přesunu pryč. Po pár stech metrech adrenalinu jsme opravdu rádi, že to máme za sebou. Dojíždí nás cyklisti a chechtají, se že jsme zrovna nefrčeli, ale uznávají, že tohle je na motorku fakt síla. Cestu na Stoj vzdáváme – je to přes skály a po hřbetě, takže ty sešupy jsou na obě strany. Jedeme směr Magura. Cestou necestou se dostáváme až na tento kopec (při výjezdu za pomoci všech zúčastněných taháme po skále jednu motorku za druhou (teda až na Bruce, ten to vyhopsal sám)).

Kluci polský jedou dál směrem na vesničku Ričky, kde spí. Jedem teda za nima, je to pořád z kopce, takže nám ujíždějí. Poprvé opravujeme – bohužel mojí DR. Za tuto cestu všichni odložili několikrát, ale že urvu páčku, když motorka spadne ze stojánku, jsem fakt nečekal. Zjišťuju, že před odjezdem jsem měl páčku trochu víc otestovat – zkusil jsem jen brzdovou a ta seděla. Spojková nic moc, chtělo by to prsty tak dvacet centimetrů dlouhé. Naštěstí pasuje páčka z XT jen je potřeba vyřadit spínač kontroly zmáčknutí spojky a jede se dál. Po chvilce bloudění se ptáme místních dřevorubců, kudy se dostaneme dolů a oni nám říkají, že máme jet po cestě, kudy jezdí oni, že to poznáme podle stop po traktoru. Cesta spíš připomíná horskou bystřinu bez vody. Je to cesta vodou vymletá až na skálu a krpál, jak hovado. Po několika horkých kilometrech konečně dojíždíme do vesnice. Vyprahlí nakupujeme pitivo v místním koloniálu tradičně spojeném s hospodou. Naše stroje lákají osazenstvo hospody a chlapi se s námi pouštějí do řeči. Jsou do jednoho nalití tak, že každou chvíli se někdo z nich svalí a ostatní mu pak pomáhají na nohy. Jinak jsou ale fajn, radí kudy do města a ptají se, jestli nepotřebujeme něco opravit, že mají ve vsi nějakého kamaráda Brouka Pytlíka. Po občerstvení odjíždíme do města Mežgorje, kde chceme najít nějaký penzion nebo hotel a dát si sprchu. To se nám po pár pokusech daří a jsme celkem příjemně překvapení slušným komfortem a příjemnou cenou okolo 200,- Kč za člověka. 

Bruce:
Vířivka černé barvy asi tak pro pět, mi připadla jak vybavení bordelu, ale chyběly tam lepé děvy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 7x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist