Coffee Europe - z Lipna na Koločavu

Zapadá ukrajinské slunce a na oblé nádrži mého Scramblera se v lesku chromu Triumphu odráží ukrajinské hory a řeka. Tak nějak vypadá sen o cestě na Ukrajinu, zemi, o které se hodně mluví, ale málo lidí se tam skutečně vypraví. Já mohu říci jediné, stojí to za to.

Coffee Europe - z Lipna na Koločavu

Kapitoly článku

Gopro videoklip z cesty / Medfreš / Vedlejší kolej


Den 1.

Po přečtení mnoha inspirujících cestopisů, jako třeba 100 days of riding mad not bad od Jardy Homolky, konečně sám vyrazím na delší cestu. Ano sám, původní plán jet s bráchou zkrachoval, ale nakonec se jízda o samotě ukáže jako skvělá volba.
Pouštím Gopro kamerku, chci si totiž udělat video pro sebe a taky trochu klip pro naší kapelu Medfreš, kde basuju. Taky pouštím Spot - malou krabičku, která kdekoliv na světě najde, kde právě jste a má s.o.s. tlačítko pro případ nouze, rodina tak bude v klidu. Musím se přiznat, že po dvou dnech balení a příprav je odražení se z města trošku dojímající, jsem trochu na měko, ale cesta přede mnou je tolik motivující a tolik se těším, že po jednom kilometru jsem plně soustředěný na klikatícího se hada před sebou. Asi né dost, protože v lesích před Hlubokou nad Vltavou mám první a snad poslední krizovku, kde přehlídnu stopku, ale nikde nikdo, tak se chyba sama ztolerovala. Včera se totiž ozval kamarád Egon, že s ním musím jít turnaj na Hluboké, začali jsme společně před dvěma roky na greenech a docela nás to baví. Věděl jsem, že to bude náročné, protože obejít 18-ku trvá cca 5 hodin a mělo být dost teplo. To se potvrdilo a já byl odpoledne k.o. Naštěstí ale Hluboká zapadala do mého plánu podívat se i do Německa a Rakouskem pak jet na východ. Večer tedy dojedu jen na Lipno, beru v kruté bouřce první penzion a jdu spát.

foto zleva: nastrojeno, nenastrojeno, zátiší se zámkem Hluboká

 

Den 2.

Ráno tankuju ještě v ČR a mířím na Německo, které chci jen kouskem "štrejchnout" a dát si tam kávu. Radši si přelepuju svoji šťastnou 8ku na kufru (startovní číslo z dob závodění na republikovém quadcrosu) , Němci prý nemají pro čísla porozumění, berou je jako závodní a jsou dost krutí v pokutách. Káva je taková pointa celé cesty, v každé zemi mám v plánu dát si kávu a poznat místní lidi. Hned v Německu se mi to daří. Je neděle a lidé v Haidmuhle jdou z kostela, někteří rovnou do hospody, před kterou jsem si sedl. Připojí se a ačkoliv němčinou moc nevládnu, nakonec si pěkně popovídáme, ptají se, kam mám namířeno, loučíme se a jedu na Rakousko. V Rakousku v neděli asi nikdo nejezdí, volím přes tomtom nejklikatější silnice, navigace mě protahuje přes nádherné cesty směrem na Freistadt. Tomtom inženýři odvedli při funkci klikaté silnice opravdu dobrou práci. Potkávám za celé Rakousko snad 10 aut. Je krásně, sendavám bundu a hledám místo pro rakouskou kávu, je odpoledne, tak se mi to daří poblíž hranic s Maďarskem v Hollabrunnu, kde chci ze severu minout Vídeň a dojet ještě dnes do Gyoru. Slunce pomalu zapadá a já jedu na východ mezi panoramatem obrovských větrníků. Jedu tam, kam chci a přemýšlím si o svých věcech. To se Vám může stát jen když jedete sami a nemusíte hlídat nikoho v zrcátku. Jsem v Gyoru. Jdu do města, bohužel vylitý Dunaj se tu podepsal na záplavě komárů, přes jejichž hejna není skoro vidět a tak večeři ve vyhlášeném Pálfy restaurantu jen zhltnu a jdu si lehnout. Po dnešku a cestě Lipno - Gyor mám dost. Dost zážitků.

 


foto zleva: pohodový oběd v Rakousku, zátiší s Maďarskou kávou, Pálfy steak v Gyoru

Den 3.

Ráno si jdu do města pro nějaká eura a pak se vykoupat do gyorských lázní. Trošku zklamání, provoz je po povodni na polovičce a k tomu ti komáři. Kupuju repelent, kterej ale po zbytek cesty nepoužiju. No nic, odpo sedám na motorku a jedu na východ. Maďaři proti Rakušanům mají dost málo okresek a zato dost aut, nálada není nejlepší ale pokračuju. Co mi ji spraví, je maďarská káva v malém městečku Tata, kde si dělám památeční fotku pro mýho tátu, navíc mi servírka nese zapomenutou peněženku, kterou jsem nechal ležet někde uvnitř hospody. Asi to nebude tak špatnej den. Nad Budapeští, kterou míjím opět ze severu to vypadá na pěkný bouřky a taky ano, přemýšlím zda jet trochu na jih a objet to, ale nakonec mě bouřky obkličují a já beru azyl na jedné benzíně na východním cípu Budapeště. Dává se do pěknýho slejváku. Rozkládám si na sedačkách benzínky svůj přechodný bivak, vytahuju blok a tužku a dělám si pro dnešní den myšlenkovou mapu (vynikající věc). Najednou koukám - v tom lijáku tlačí nějakej maník v kraťasech úplně nažmach, a krosovejch botách, co už něco pamatujou, ještě starší enduro. Tankuje za pár drobnejch, nakopává mašinu a po zadním mizí do super slejváku… Asi nejsem úplně vostrej motorkář, říkám si. Maďaři jsou celkově dost divoký řidiči, kdo nevodjíždí od benzínky s pískající gumou, jako by ani nebyl Maďar. Asi Talmáčiho krev. Trochu přestává pršet, sedám na moto, ale dlouho to nejde a v Hatvanu beru celej promočenej malej pokoj. Poznatek dne : Mojdók vám překladač přeloží jako dřezy, ale nenechte se zmást, je to opravdu WC.

foto zleva: bouřky v Maďarsku, něco pro tátu, myšlenkové mapy na cestách

 

Den 4.

Rád bych dnes dojel na Ukrajinu, na hranice je to něco přes 250Km, to by mělo jít, obloha se střídá mezi jasnou a super tmavou, tak jak to má být. Nakonec před obědem dorážím na hranice mezi Maďarskem a Ukrajinou. Jedu rovnou dopředu, vše vypadá hladce, pěti eurovku mám v dokladech připravenou. Najednou je ale něco špatně, celník volá dalšího celníka a ten dalšího. Chtějí něco po mně, ale nerozumím jim. Volají někoho dalšího - je to celník co umí slovensky, ten mi říká, zda mám plnou moc na motorku (kvůli pojistce není napsaná na mě). Já že nemám, on že mám smůlu a pojedu domů. Já že to ne, zda to "nějak" vyřešíme, on že ne, že bez plné moci to opravdu nejde, chci mluvit se šéfem. Přijde maník se zlatýma hodinkama a že to opravdu nejde, ale že fax by to asi vyřešil, ale oni ho nemají. Takže mě opravdu otáčejí a já jedu  hledat nejbližší fax. Zdá se to jako mezinárodní slovo, ale s Maďarem se nedomluvíš. Nakonec se chytám na nějakém obecním úřadě, kde mají aspoň mail. Mezitím honím v Čechách svou rodinu, která naštěstí zvládne napsat a ověřit na poště plnou moc. Po dvou hodinách můžu jít na druhý pokus. Na hranicích koukají, co tam chci. Mávám papírem a oni… fax , fax ? Já kývám, volají na toho, co mně poslal domů… pajdí..tvój čéch… Po 15 minutách jsem za hranicema. Zadarmo. Úleva je veliká. Už je ale kolem 4té, na Koločavu, kam chci, je to nějakých 170 km. To snad dám, říkám si. Ukrajina mě vtahuje do sebe, projíždím první město, měním peníze a nepřestávám se usmívat, tohle je opravdový návrat v čase. Město pulzuje zvláštní energií, která je něco mezi svobodou a strachem z totality. Za městem se dostávám na první "okresky". Říkám si, jak dlouho tohle nikdo nespravoval? Zřejmě dlouho. Tady opravdu jezdí auta ? O tom, že ano, mě přesvědčí žigul - jen na pérech, bez tlumičů. Na silnici, kde na motorce těžko vybírám stopu, mě míjí tak 70kou. Všude kolem vybetonovaný jámy na auta aby si člověk na cestě poservisoval odpadlé díly. Snad to nebudu potřebovat. Motorka dostává, co proto. Co dostane za 100km na Ukrajině, by dostala jinde za celý rok. Nakonec trasu z hranic jedu přes 3 hodiny. Posledních 50 km navíc v dešti. Je to opravdová prověrka, co jsem se do této doby na motu naučil. Přijíždím na Koločavu, úleva, ještě je světlo. Beru pokoj na četnické stanici. Jsou tu dva čeští motorkáři, Petr a Bohunka, mají projetou celou Evropu a povídání je velmi inspirující. Dáváme pár piv. Jdu brzo spát.

 


foto zleva : Petr s BMW 800 na Koločavě, improvizovaný sušák bot, trh na Koločavě

 

Den 5.

Na Koločavě Vás do dne rozhodně nevzbudí budík na mobilu. Vzbudí Vás kohouti, kterých tu je snad 300 a cinkající krávy ženoucí se po silnici na pastviny, které jsou po kopcích všude kolem. Dnešek beru jako volný den, dnes žádná motorka. Jen toulání po kopcích a poznávání místních lidí. Petr dostal v noci nějakou běhavku, ale chce odjet, nemá moc sílu, tak mu pomáhám dostat těžký BMW 800 z kamenného dvora na cestu. Dávám si snídani na vidličku a pomalu se oblíkám na trekking. Místí turecká káva je poctivá, v šálku je tak 5 lžiček kávy, snad mi to neutrhne pumpu. Vyjdu na ulici a vidím jak houfy lidí oblečených jak do kostela jdou směrem k centru obce. Jdu taky, po pár krocích mne oslovuje žena středního věku, prý místí učitelka. Děti mají prázdniny a je trh. Na trh jde každý. Mám prý jít taky, mluví česko rusky, je moc milá, vysvětluje mi, co a jak tu chodí. V centru obce stojí veksláci, co jim z ledvinek čouhají bankovky. Pak kvanta stánků - od koz, přes kačeny, zvonce na krky krav po krajkované ubrusy. Kupuju domů nějaké dárky. Pokračuju v obchůzce na místní skanzen a pak hřbitov Nikoly Šuhaje. K obědu si pak dávám "guláš". Je to stejné maso jako když jsem si včera dal bramborák s masem. Asi nějaká univerzální směs. Potkávám dva fajn lidi odněkud z Moravy, kluk je trošku blázen do vlaků, a tak cestuje po Ukrajině vlakem. Vyprávěl, jak předloni koupil letenku do Vladivostoku a pak po trans-sibiřské magistrále jel měsíc od města k městu těch 9000km zpátky vlakem. Asi měsíc. Inspirující. Dávám trochu péče motorce, kontrola náplní, čištění řetězu, kontrola držáků kufrů a rámu, přeci jen těch ran bylo dost. Je tu moc příjemně a klidno, zasloužená dovolená. Večer ještě přijíždí parta kluků na endurech, shánějí duši,  ale 21" nikdo nemá, jak konstatují, je tu lehčí sehnat raketu na zila (ruský náklaďák) než díly na enduro.

Poznatek dne: To, že je na mapě žlutá okreska, neznamená, že silnice je sjízdná nebo že existuje.

foto zleva: koločavský válečný památník, podhled na Koločavu od mostu, moto po servisu na dvoře hospody

 

Den 6.

Vstávám a chystám se na cestu , ale už ne na východ ale na západ, na Slovensko. Dávám si snídani, Alešovi z četnické stanice předávám několik DVD s filmem Mikola Šuhaj aneb tenkrát na Koločavě, který před několika lety na těchto místech natočil můj tchán. Aleš má radost a hned si film pouští v notebooku, který leží uprostřed hospody a každý si k němu může sednout a třeba vyřídit maily. Přemýšlím, jak dlouho by vydržel takový notebook v nějaké české hospodě. Vyjíždím ještě směrem k Sinevirskému jezeru, je nádherné a doporučuji ho vidět. Pak již jedu, radši po červené silnici na mapě směrem na Mukačevo a Užgorod. Po tom, co jsem si přečetl, čekám zastavení policie na každém kilometru. Skutečně policejních aut je hodně, ale jedu raději pomaleji než předpisy dovolují a hlídám si značky se stopkou. Vše ok a brzo přijíždím do Užgorodu, to je už pěkné pulsující město podobné našim. Dávám si oběd a ukrajinskou kávu, povídám si s lidmi u vedlejšího stolu. Lidi na Ukrajině jsou moc fajn, aspoň ti, co jsem mohl potkat já. Zbylo mi nějak moc peněz, dva dny na Ukrajině s ubytováním, jídlem, benzínem (cca 20kč litr) vyšly na něco přes 1000Kč. Číšník u oběda chce 70 hřiven, mám jen 100 hřiven, nechápe to a odchází trošku konsternovaný, asi moc velké dýško. Mířím na hranice, opět jedu úplně dopředu před kolonu, celník se usmívá. Je to motorkář, zrovna včera prý byl kupovat nějakou Kawu, ale nakonec se mu nezdála, chce vidět, co vezu , ale je ok, po 20 minutách jsem na Slovensku. Opět žádný úplatek, takže Ukrajina navzdory všem prognózám s čistým štítem. Mířím do Nízkých Tater, ty mám oblíbené a vyzkoušené.

 

Poznatek dne: Že na semaforu nesvítí červená, neznamená, že červená není, nejspíš je prasklá žárovka.

foto zleva: ty krávy ze školy nejsou učitelky ale krávy v ukrajinské škole, holky jednou na nákup, posezení v Užgorodu

Den 7. 8. a 9.

Volný den, jen koupačka v termálech Bešeňová - osvědčená záležitost. Na motu pak dávám výjezd nahoru na Jasnou na slovenskou kávu, po cestě zpět mě chytá pěkná bouřka, ale co, do rána to nějak osuším. V plánu je už jen Senec, kam se přesouvám vnitrozemím Slovenska po okreskách 8. den dopoledne. Slovenské okresky příjemně překvapují, jsou v dobrém stavu a pěkně se klikatí přes zelené doliny. Přesun ze severu na jih trvá kolem 5 hodin klidné jízdy. Na Senci je sraz motorkářů z našeho města, je tam už 13 motorek, já jsem 14. tej. Všude se tu jezdí na půjčenejch kolech, je ftipný vidět motorkáře na ukrajinách. Kemp v Réce je asi dva kilometry od pískovny. Je tu příjemně a parta je dobrá, takže po odpolední koupačce a pečené rybě přímo u vody následuje už jen noční posezení a postavení stanu. Brzo ráno, s prvními ranními paprsky balím, všichni ještě spí a vyrážím směrem k domovu. Cesta je ok, vyhlášená klikatice na Bábě je poznamenaná semafory stavebních firem, na hranicích se výrazně ochlazuje, ale i tak dojíždím domů ještě dopoledne.

foto zleva: motorkáři bez motorek, hra stínů, zlepšovák na moc studenou klimu která nejde vypnout.

 

Závěr

Ukrajinu a okolní země můžu jen doporučit, kvalita silnic je různá od nádherných silniček v Rakousku po mizící asfalt v šotolině na Ukrajině, přitom je vše od sebe pár hodin jízdy. Kašlete na památky a poznávejte lidi. Lidé jsou všude super, alespoň co jsem potkal já, a čím více na východ, tím jsou srdečnější. Nenechte se odradit od toho vyjet někam sám, má to své kouzlo, jste opatrnější a máte čas si promyslet spoustu věcí a inspirovat se na další dobrodružství na dvou kolech nebo i po svých.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.13
Známkováno: 23x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist