Muzungu v Ugandě

Třídenní cesta na zapůjčené motorce po Ugandě

Muzungu v Ugandě

Kapitoly článku

V létě 2015 jsem měsíc pobýval v Ugandě, ke konci pobytu jsem si na 3 dny půjčil motorku a projel si malý kousek této africké země, ležící přímo na rovníku.

Před tím jsem Ugandu víc než dvacet dnů  projížděl pomocí místní dopravy, tedy autobusů,

 

, MATATU (tj. dodávek – mikrobusů japonské výroby, jezdících mezi městy bez pevných zastávek a odjezdového času, beznadějně přetěžovaných; např. v autě pro 9 nás jelo 15, v autě pro 14 nás cestovalo 21dospělých + 2 miminka +  několik slepic + rozměrná zavazadla cestujících… )a motottaxi zvaných Boda-Boda (tj. řidiči s motorkama  čínské výroby s malým  motorem 100 ccm, upravených pro přepravu více než dvou osob, užívaných především pro vnitroměstskou dopravu;  já si je však najímal pro výlety za města do míst vzálených 10 – 40 km; Uganda je velká asi jako evropská část Velké Británie).

Nalézt někoho, kdo mi  v hl.městě KAMPALA za rozumnou cenu půjčí motorku,bylo složité a zdlouhavé; přátelé recepčního se nedostavili s nabízenou enduro Hondou 200 , jak slíbili, Holanďané podnikající v Ugandě mi nabídli Hondu 250 Baja ale za cenu 75 dolarů za 1 den a já ji odmítl (protože můj “ugandský“ rozpočet byl pouze 35 USD na den, díky neutrácení se ke konci pobytu zvýšil na  50 USD na den…) , telefony na někoho, kdo možná zná někoho s motorkou , byly neperspektivnía nakonec jsem  ve čtvrti NDEEBA ( tj. úplně mimo cenrum) ukecal prodejce ojetých motorek s tím,že mi půjčí moto za přijatelných 35 USD za 1 den. A  to stroj SUZUKI TS 185 ccm – dvoutaktní pětirychlostní jednoválec , který mi připraví na ráno 1.8., kdy si ho vyzvednu.V sobotu prvního je vše trochu jinak, u Suzuki technik opravuje blbnoucí spojku, na mou žádost mi z jiné motorky půjčuje aspoň jedno zpětné zrcátko, montuje velký nosič.

Moto se startuje pouze nožní pákou, kvůli chybějící baterii by případný startér stejně nefungoval, přední světlo tedy svítí pouze s nahozeným motorem. Přední blinkry blikají tak slabě, žebudou vidět až ve tmě a jsou zapojeny obráceně (levý spínač aktivuje pravý blinkr a naopak…)navíc levý blinkr je zlomený a visí na kabelech.Zadní světla a blinkry nefungují vůbec. Budíky (rychloměr, otáčkoměr + počítač ujeté vzdálenosti +kontrolky)  rovněž vůbec  nefungují. Přesto motorku beru, spojka už je seřízená a dvoutakt pěkně balfká (nádrž pro olej je samostaná pod sedlem, ale i tak mi doporučují vždy při tankování cvrnknout trošku oleje přímo do nádrže…). Respekt mám z malých bubnových brzd, ale fungují líp, než vypadají. Za 30 000 ugandských šilinků (asi 9 USD) si ve vedlejší prodejně pronajímám helmu, jedinou výstroj na motorku, jinak musím vystačit s tím, co mám na sobě. Tak tedy se zpožděním na hotel pro batoh (ten k nosiči připnu zde užívanými gumovými popruhy, které skutečně udrží cokoliv) a pryč z KAMPALY, chaoticky pulzující metropole Ugandy.

Jedu na východ směrem na Jinju (v Ugandě se jezdí vlevo, jako v Anglii!!) , ale po 25 km jízdy po kvalitní silnici točím v MUKONO na sever. Cesta do Mukona není příjemná, nekončící zácpu aut objíždím z leva po krajnici jako většina Boda-Boda’s, díky nekončící linii různých staveb, obchodů a stánků podél cesty ani není poznat, že už jsem pryč z Kampaly…Dále tedy na sever  směrem na NAGALAMU, cesta je fajn, asfalt mizí, tak drtím polňačku, kudy mám jet dál se dozvídám od místních.  Z BUKOLOTO dál do nedaleké KAYNGY, za ní měním směr ne severo-východ a znovu vjíždím na asfalt.

Míjím malé vesničky, zemědělce, pasoucí se dobytek, do výšky trčící termitiště a spousty míst, kde pálí cihly, což je typické pro celou Ugandu – z ještě nevypálených cihel se postaví  pyramidovitá dutá stavba, celé se to oplácá blátem a v oné dutině se zapalí dřevo – a cihly se vypalují… a to všude, na východě, severu, západě i jihu této země; půda všude v Ugandě je tak červená, že to nepřekvapuje… Cihel je tolik, že některé nenajdou kupce a pomalu je naskládané na sebe pohlcuje vegetace…

Ugandu tvoří nejen velehory s čtyřtisícovkama a pětitisícovkama jako Elgon, Rwenzori aj.,nejen rezervace s africkými kočkami, opicemi a tlustokožci,  ale především jezera – Viktoriino, Albertovo, Edwardovo, Georgovo, dále jezera Kayoga a Kwania a mnoho jiných. A nejen to, Uganda je doslova zavodněná spoustou bezejmenných vodních ploch, často porostlých vodními květinami, nebo tvořícími lužní lesy. U mostu přes takové mokřiny zastavuju a fotím. Tady se omlouvám za nekvalitní fotky, na objektivu mám škrábanec (ten vytváří onu bílou skvrnu uprostřed fotek) a zároveň se objevuje černá skvrna v levé 1/3  fotek, a nelze ji nijak odstranit…

Most hlídá muž s kalašnikovem (což je zde obvyklé…) když ho na motce míjím, z legrace mu salutuju a zmatený ozbrojenec jde do pozoru a salutuje mi na odpověď … Moje motka je modro – bílá, starý finský dres, co mám na sobě, má stejné barvy a tak asi působím jako příslušník uniformované organizace…jen ta barva mojí kůže neodpovídá ugandským zyklostem…

Po široké polňačce přijíždím k Nilu, žádný most tu nestojí  (jak mi nalhala mapa) a místní mě posílají k trajektu, který je 10-15 km odtud.Po úzké pěšině projíždím vesničkami, které tvoří nízké zděné chýše s bambusovými či plechovými střechami – chýše však mají čvercový půdorys, zatím co pro většinu Ugandy jsou typické rotundovité chýše s kruhovým půdorysem (pouze na západě země jsem viděl čtvercové…) Zde však navíc mají zdi na sobě malby modrých hor, i když světlá modrá je na šedohnědém podkladu, takže malby nejsou výrazné.Trajekt stojí u druhého břehu, ozbrojený hlídač (jeden vartuje zde, druhý na lodi a třetí na druhém břehu) mě posílá na parking, u místního prodejce zaháním žízeň  limonádou ( zde se všechny limonády nazívají “SODA“)

Za trajekt se nic neplatí, dvě auta se nevlezla a musí čekat na další plavbu, ale já i ostatní motorky místních Boda-Boda se plavíme po Nilu na druhou stranu. Jsem pro ostatní atrakcí, bílou hubu (tzv. MZUNGU, či MUZUNGU  ) na vlastní motorce tu ještě neviděli.  Objevují se první kapky deště, jen sem tam, ale jejich velikost prozrazuje,  jaká bouřka se chystá.

Mířím ( já i ostatní Boda’s) k městu KAMULI, v první vísce s krásnými koloniálními, dnes již omšelými dvoupatrovými domky mě kapky skrápí víc a víc, rychle balím batoh se všemi svými věcmi do nepromokavé celty (vlastně univerzálního ponča) a v momentě, kdy je bágl  znovu uvázaný k nosiči přichází dvouminutová větrná a bouřková smršť,  vesničané mizí na zastřešené verandy nejbližších domů,  a když už i mě nutí padající větve se někam schovat, bouře utichá. Z polňačky je mazlavé kluziště, musím jet opatrněji. Za Kamuli se cesta mění ve značně uzounkou lesní  polňačku a když už přestávám věřit, že jsem na hlavním tahu do NDOWY (zde vyslovované jako ‘noul‘a), přijíždím  do vísky ,kterou vede široká polní cesta – už je mi jasné, že moje mapa je pouze orientační, většina silnic a cest vede jinudy, většina vesnic v ní není zakreslena.

Jedu stále na sever , i zde dost pršelo, rozblácené polňačky mě nutí být stále ve střehu. A do toho už zapadá slunce (Uganda je na rovníku, slunce zapadá v 19h, v osm večer už je tma jak v zadeli…)Ve tmě je jízda ještě blbější, některé protijedoucí motorky nesvítí, ty co ano, mě oslňují a tak vždy raději zastavím a s odvráceným pohledem nechám ostaní projet okolo. Cyklisté (kolo je zde velmi častým přibližovadlem, většinou jsou to přestárlé stroje) nesvítí vůbec a nejvíc mě překvapuje hustota chodců, občas působící v tom blátě jako tajemná procesí…ještě že místní mají rádi barevné, často světlé oblečení, černocha v tmavým bych nerad srazil…Všichni mě posílají dál na sever, ale když už jedu příliž dlouho a Ndowa nikde, rozhoduju se, že dál prostě nepojedu a najdu nocleh v nejbližší vsi. Jenže tam mi říkají, že už jsem Ndowou projel a teď jsem v KIDEŘE (čidera,nebo čideua  -dle místních…). Ochotně mi nabízí nocleh – v domě, který má tři místnosti (v jedné je obchod se vším možným, v druhé obchod se zemědělskými plodinami a v třetí je obytná místnost. Na tenhle dům jsou nalepeny dvě souběžné  cihlové přístavby, v nichž jsou hostinské pokoje, ložnice pro malé dcerky a sklad. Mezi přístavbami je vybetonovaný dvorek, který se vzadu rozšiřuje – vlevo je skládka odpadků, vzadu vpravo pak dva záchody na turecký způsob a mísnůstka na sprchování – jenže tam není žádná voda, tu si musíte v kanystru nebo kyblíku přinést a sami se polívat…voda pak teče z pod dveří na dvůr (i když hned vedle je  septik oněch tureckých záchodků, stačilo by udělat díru…).

Moje hostinská místnost je vybavená pouze postelí s čistým povlečením, okno bez skel s dřevěnými okenicemi a dřevěné dveře s malou petličkou. Jinak nic, jen červené cihly. Bohužel tu není moskytiéra, ale před odjezdem z Kampaly jsem pro jistotu koupil sprej i krém proti komárům.

Motorku parkuju na dvorek k WC, převlíkám se (né, že bych si chtěl hrát na šampóna, ale kalhoty a mikina z motorky jsou silně pokryté rudým  prachem a blátem) a jdu do vesnice – ty jsou v noci velmi ztemnělé, jen občas někde svítí slabá žárovka, osvětleny jsou pouze krámky a častá kadeřnictví (v těch tráví především děvčata hodně času, nachávají si do vlasů zaplétat barevné copánky a příčesky). I v téhle vísce jsou otevřeny dvě kadeřnictví, i když už je po deváté hodině. Také jsou otevřeny krámky s nápoji  i průmyslovým zbožím,  světlo také vychází z četných grilů, na nich prodejci  připravují špízy s masem, játry, nebo kusy kuřete; jinde smaží tzv. ČAPATY – placky z těsta a vajíček, ty chutí připomínají naše lívance, ale nejsou doslazované a jsou velmi vydatné,  nebo ROLEX (složenina slov Roll a Eggs, vaječná srolovaná placka s rajčaty a zelím uvnitř ) v Ugandě velmi populární. Také jsou k mání opečené kukuřice, lilky a jiné dary africké půdy, některé ani neumím pojmenovat…  Kuchaři, kteří tyhle dobroty připravují, se v každém městě objeví se západem slunce a jsou schopni nakrmit všechny hladové za malý peníz…Já jsem dnes ještě vůbec nic nejedl, u grilu kupuju dva minišpízy s tuhým kozím masem(za  500 UgŠ/1 ks) a za 2 000 UgŠ kupuju daší špíz s dvěma velkými kusy “masa“ -tak to aspoň ve slabém světle vypadalo, ale až držím bamusovou jehlici v ruce, zjišťuju, že to tmavé není maso ale srdce nebo ledvina(nevim z čeho…) a to světlé, to je kus nějaké vnitřnosti kterou nemůžu pozřít (ono to nejde nijak rozkousat ani zubama trhat…) a já to potají hážu mezi odpadky, které se válí všude kolem hlavní “silnice“.  Místní už o mě vědí, návštěva bílé tlamy-- která tu ve vesnici dokonce přespí!! -  se rychle rozkřikla.  Když pijdu k hloučku lidí tak se na mě smějí a něco žvatlají, ale znalost angličtiny zde není samozřejmostí (v Ugandě je angličtina komunikačním jazykem – nejrozšířenější místní jazyky jsou Luganda, Swahili + spousty dalších kmenových jazyků a jazykových skupin;  takže v rámci kmene spolu mluví  svým jazykem, s lidmi z jiného kmene pak anglicky; Uganda byla britskou kolonií. )                 Při procházce zjišťuju, kde zítra koupím benzín, kde olej do dvoutaktu a zjišťuju, že se za mnou ve tmě krade víc a víc dětí, často slyším jejich šeptání. Tak si nasvítím ksicht baterkou a jako úchyl se k nim vrhám se slovy „“ MUZUNGU, I’m  MUZUNGU“, děcka se smíchem zdrhají pryč, taky křičí “Muzungu!!Muzungu!!“  a za chvíli už je zase slyším špitat poblíž…

Po  návratu do mého pokoje vytahuju z báglu oplatky, zvědavé dcerky majitelů pořád nakukují, nabízím jim oplatek. Malá (asi šestiletá) ale bere celé balení, kleká přede mnou na zem, způsobně klopí hlavu a říká „tsenk jů“ a s úlovkem utíka za starší sestrou. Nemám to srdce jim ty oplatky sebrat, i když dnes bych sežral cokoliv…V batohu mám ještě jablko (v Ugandě luxusní záležitost, prodávaná po jednotlivých kusech - jedno jablko za jeden tisíc UgŠ), chutná jedinečně… Do noci pak hraje na dvorku hudba, některé písničky spolu s magneťákem zpívají i matka s dcerkama a je to krásný trojzpěv…Pak, až po půlnoci ,přichází další nájemník, opilecky něco žvatlá pak si na mobilu pouští nějaké písničky. Po té venku prší až do rána. Už před sedmou mě místní budí,  za nocleh platím pouhých 5 000UgŠ (hraju si na bělocha a dávám jim 6 000…;ceny levnějších pokojů na guest-housech se běžně pohybují mezi 20 000 až 40 000UgŠ).Loučím se, děvčatům nechávám pastelky (ty sebou vždy vozím jako pozornost pro děti…). Na návsi kupuju benzín, zde prodávaný z lahví od limonád, 4 000 za 1 litr a nechávám si poradit kudy do vsi KIGINGI (zde řečené kidíňdi, nebo čidžindži).

Cesta vede po rozmoklých polňačkách, ve vesničkách mijím kulaté chýše i velké zděné domy, občas projíždím podél stáda skotu, samozřejmě míjím i pasoucí se kozy a ovečky.

Místní mi ukazují kudy dál, o půl deváté dorážím do Kigingi na břeh jezera KAYOGA.

Dle mapy by tudy mohly odplouvat lodě do 30 km vzdáleného MULONDA nebo plout 35 km do OKWANGALETI, ale  betonové molo je celé zatopené a nefunkční.

Jediné lodě jsou kánoe místních rybářů.  Ale jěště je tu naděje, v 11 hodin (dle anglicky mluvícího rybáře) má připlout motorová loď, která možná mě i s motorkou odveze do Mulonda. Odtamtud bych se po poloostrově musel přes místní komunikace dopravit do 80 km  vzdáleného BUDONGA a tam doufat, že mě přepraví nějaká loď  přes úžinu spojující jezero KAYOGA s menším jez. KOJWERI. Pak bych musel na západ asi 120 km do NAMASALE a tam doufat v loď do LWAMPANGY.  Odtamtud pak přímo na jih do Kampaly.

Loď v 11 bohužel nepřijede, aspoň se seznamuju s děckama, kteří se k jezeru trousí podívat se na bělocha. Kayoga neslouží jen jako živobytí rybářů, ale místní z jezera nosí vodu do domácnosti, perou v něm prádlo a umívají motorová vozidla.

Ve vsi kupuju u krámku limonádu, místní mě zvědavě okukují, před polednem slyším bubny a zpěv – v místním kostele začala nedělní bohoslužba, zpívaná všemi věřícími a doprovázená dvěma bubeníky na djembe. Kostel je jen bambusová stříška, pod ní plastová křesla a křesťanským znakem je pouze červený kříž na bílém podkladě na velkém látkovém  praporu.

Ve dvanáct loď stále v nedohlednu a já opouštím původní plán a pojedu na jih do KAMULI, z něj  né zpět do Kampaly, ale dál na jih k městu JINJA, přesněji na BUJAGALI FALLS, což je turistická atrakce s kempem, v němž můžu přespat ve vlastním stanu. O půl jedné připlouvá motorová kánoe, ale odtud odpluje až za nějakou dobu  a já bych těžko stíhal už tak nejisté další lodě. A zítra musím vrátit moto v Kampale a odjet do Entebbe na letiště…Vyrážím z Kigingi přesně v momentě, kdy znouvu začíná pršet a držím směr jih.

Blížím se ke Kamuli, mraky se trhají a slunko vysušuje cestu tak, že už se zase práší.  Využívám možnost k dotankování –u polňačky za hromadou cihel stojí stolek s láhvemi benzínu, milé děvče přibíhá od kulatých chýší a leje mi do motky pár litrů  (zde opět 4 000 za litr),za ní se zvědavě kradou malé sestřičky – musí si prohlédnout si muzunga.

Objevuje se čím dál více mokřin, opět míjím chýše se čtvercovým  půdorysem, ale ty kulaté z nenahozených cihel jasně vedou. Tu a tam se v zeleni objeví i větší vila. Na cestě potkávám opět spousty motorek, cyklistů i pěších, auto se kolem prožene jen občas. Soucit budí děti táhnoucí  plné kanystry vody (z mokřin ta užitná, pitnou tankují  z kovových pump stejných v celé Ugandě), zemědělci vlekoucí  bycikl do šířky i výšky naložený plodinami, především zelenými banány  nebo pytli s nasekanou travinou (velmi vysoká, z pytlů trčící zelenožlutá stébla čehosi…) a mrzák jedoucí na trojkolce poháněné rukama.

Cestování na motorce po polňačkách je docela v poho – v každém směru je totiž motorkama ujetá  stopa bez hrbolů, jen výjmečně mizící v nerovnosti cesty;  když jedna motka předjíždí druhou, vjede na nerovný střed polňačky, ale nejčastěji do stopy v protisměru u druhé krajnice. Chodci a cyklisté se často pohybují proti vám ve vaší stopě, počítájí s tím, že vám uhnou, ale udělají to až v momentě, kdy s tím už nepočítáte vy a to trochu komplikuje jízdu… jinak nejsou zásadnější problémy. Na křižovatce s rozcestníkem (to tu fakt není obvyklé)

si potvrzuju správnost směru a po 11 km (dle rozcestníku) dorážím do Kamuli,

kde v “motorestu“  dávám vynikající, v Ugd. obvyklé jídlo – hovězí kostky ve vlastním  a zeleninovém vývaru (zvaném SOUP – polívka) a talíř rýže.

Jiná častá jídla jsou kuře v “soup“ vývaru s rýží – to ale bývá překvapivě dražší než hovězí a vždy je ho míň. Často se nabízí smažené kuře, vařené brambory i  domácí hranolky, nebo fazole v nálevu –ty často plní funkci hlavního jídla (tedy fazole a k nim třeba rýže – když jsem si k tomu dal i maso, nejdřív často nechápali, jak to myslím a taky jsem o dost víc platil …)Nejtypičtější jídlo Ugandy je však MATOOKE – kaše z vařených zelených banánů, co vypadá jako kaše z brambor a MILLET –hnědá kaše z prosa. Zkoušel jsem obojí, ale nepochutnal jsem si a tak se těmto pokrmům vyhýbám.  Vodní plochy samozřejmě davájí místím spousty ryb, ale já vím, kolik odpadků ve vodě plave, rovněž často vidím umívat auta i motorky přímo v jezeře či potůčku a ryby úplně z jídelníčku vypouštím. Ceny jídel se pohybují mezi  4 000 – 8 000 UgŠ, + “soda“ za 2 000, voda za 500 – 1000. Nebalená voda k jídlu  je zadarmo ale nejistého původu. V tzv. lepších bufetech si řekli za jídlo i 15 000 – 17 000, ale jen velmi výjmečně a není to cena pro místní… (a přepočet je jednoduchý :  3 300 UgŠ = 1 USD  = 25 Kč )

Z Kamuli pokračuju po kvalitní asfaltce (zde už benzín lze natankovat na normálních benzínách,litr benzínu PREMIUM stojí od 3 500 do 3 850 UgŠ, DIESEL je o 500 UgŠ  levnější). U silnice se objevují kromě křesťanských kostelů i mešity, v Ugandě navíc žije hodně hinduistů a síkhů (přišli sem z Indie v době britské nadvlády)

30 km od Jinji za vsí Buwenge opět mířím na polňačky, které mě dovedou k Nilu. Zase na mě prší, ale z boku svítí zapadající slunce.  V jednom  místě se po prudkém blátivém převýšení ocitám u velké skalní průrvy (jako po zemětřesení), zastavuju, děti hrající si ve skaliskách na mě opět volají "Muzungu! Muzungu!" a ležící vypatlanec, aniž by se zvedl ze země, na mě čumí a volá :„Money, give me Money“ (dej peníze). Já na něj česky : „ hovno dostaneš…“ a on rozumí, jeho hlava klesá na mokrou trávu, zatím co jeho tělo leží na pěšině vedoucí do skal…Ten člověk pro mne zůstane dlouho záhadou…

V Bujagali stavím stan s výhledem na Nil ( za 22 000 UgŠ /noc, lze spát i v kempových představěných stanech či předražených bungalovech)  pod stromky, po kterých pobíhají zvědavé, ale bojácné opičky.

Po horké sprše a opravdovém espresu(v Ugd většinou místo kávy dostanete nescafe, které si zalíváte horkou vodou, nebo čajem (!) z konvičky) večeřím předražený hamburger za 17 000. V noci stále leje, déšť neustává ani ráno a já čekám u čaje, až se obloha roztrhne. Hned po dešti vyrážím do 8 km vzdálené Jinji,  opět po rozmoklé a klouzavé červené polňačce. Dětem u cesty rozdávám poslední  čtyřbarevné propisky, menším pastelky. Z Jinji do Kampaly je to už jen 70 km po dobrém asfaltu, kolem silnice se rozkládají porostlé vodní plochy, pole místních zemědělců (pěstují se hlavně brambory, kukuřice, čaj) a vesničky.

 

Projíždím pralesní rezervací  Kabira a v Mukonu se vracím na cestu, kterou jsem již jel (i když obráceně…). Příjezd do Kampaly je zmatený, zvláště chaoticky brzdící Matatu motorkám komplikují jízdu. Po jedné odpolední už nesu batoh na pokoj malého guest-housu, obědvám v jedné místní “restauraci“ kuře s rýží (za 6 000) a pak jedu vrátit motorku.

Nic se jí nestalo, technik mi  okamžitě vrací zálohu 100 Eur a loučíme se. V Kampale ještě přespím, ráno pojedu do Entebbe, odkud mi letí letadlo domů.

Na tomhle krátkém, třídenním výletě jsem najel asi jen 400 km, ale i tak to stálo za to.

Ceny popisuju už v článku, celý výlet mě vyšel na (asi) 3 800 Kč (vč.půjčení motky i helmy, vč. ubytování i jídla, vč. benzínu i 2T-oleje). Letenku do Ugd. jsem nezapočítal, ta (zpáteční Praha - Ugd.) mne vyšla na 11 700 Kč.

Bude-li zájem rád zašlu kontakt na "motosalón" v Ndeebě, nebo na zmiňované Holanďany,            nebo i jiné info.  Milan Loucký

mapa: červeně část projetá na motorce,

     dále:     hnědá - původní plán;    modrá - cesta místní dopravou;  fialová -výlety s BODA-BODA;

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 14x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist