Východní Turecko 2004

VÝCHODNÍ TURECKO - Arménská vysočina  a Kurdistán  2004 

(+ cesta přes BALKÁN tam i zpět )  

Tento cestopis je starý, ale stránky, na kterých byl,  jsou zrušené, proto 
   jej přetiskuju na motorkari.cz.
Třeba to i přes časovou neaktuálnost bude někoho z Vás  zajímat-
od té doby se toho dost změnilo – Bulharsko a Rumunsko už jsou v EU, 
v Turecku proběhla měnová reforma (na bankovkách  škrtli 6 nul…) a dnes nepotřebujeme vstupní víza,
ceny benzínu byli jiné  (v ČR  stál v r. 2004 litr asi 25 Kč…), na Slovensku platili Slovenské Koruny
a svět řešil úplně jiné problémy. Taky upozorňuju, že článek jsem  původně psal pro NE-motorkáře  a neměl jsem sebou dobrý foťák ani zásobu filmů...
Přetiskuju článek tak, jak jsem ho tehdy napsal.

V létě v r. 2004  jsem se rozhodl , že se pojedu podívat na motorce do Gruzie, Arménie a snad i Náhorního Karabachu.  Motorku jsem  měl –14 let starou MZ 251 ETZ a nějaký prachy na cestu taky. 21.7.´04 jsem konečně vyrazil z Prahy směrem na jižní Moravu. Hned zkraje podotýkám, že na jižní Kavkaz jsem nedojel –během cesty jsem pozměnil  plán a vydal se do turecké části Arménské vysočiny   a do  Kurdistánu, tedy hornatého uzemí rozkládajícího se na hranicích Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie .Ale o tom potom…   
 
        Z Prahy jsem vyjel až odpoledne, takže jsem se na noc zastavil u mých rodičů na jižní Moravě. Další den pak švihám přes Uherské Hradiště na hranici ČR -SR. Čeští i slovenští celníci(nebo jak se ti důležití páni teď jmenují…) mi kontrolují doklady, i když jsme všichni v jedné Unii. Ale je fakt, že neprudí,neprohledávají a nemají blbý otázky jako dřív.    Jedu na Zvolen, odtud pak přímo na jih, k maďarské hranici.  Je krásně teploučko, jedu  jen v triku, nebo flísce  (no ona ta moje eMZeta ani moc nevytáhne, jedu jen stovkou), začátek je super. Ale při tankování jsem myslel, že omdlím –litr benzínu tu  stojí 36 Sk!  Slovenský kačky mi nestačily ani na plnou nádrž, tak jsem zvědavej, jestli Magyár  přejedu bez tankování. Moje nynější finanční situace je taková, že mám 200 euro a 450 US dolarů.  Uheráci  mají benzín taky dost drahej, a já nechci zbytečně utrácet.

BALKÁN

           Na  hranici mi pohledná celnice přeje „bon vajáž“ a já konečně  drtím maďarský asfalt. Dopravní značení a moje mapa se moc nedoplňují a já trochu bloudím. Projíždím okolo hořící skládky, vzduch černej na kilometry daleko a smrad jako prase –no maďarská pohostinnost  je fakt  originál!  Cesta mě vede dál mezi  vesničkami, vidím několik čápů a k mému velkému překvapení i  pár lehkých  holek            u silnice –přemýšlím, jakou tady mají asi klientelu?   Že by si uherští sedláci mezi hnojením a dojením občas odskočili od rodiny…..? Přejíždím tu paprikovou republiku směrem k Rumunsku, ale cesta  neubíhá příliš  rychle . Už padá tma a já si ustýlám  ještě  na maďarské straně kousek od silnice, ale
na parádním místečku. Pro spaní mám sebou alumatku, spacák a pončo, které roztáhnu, vyztužím duralovým skládacím obloukem, upevním k zemi a tím mi vznikne solidní nepromokavá střecha.
         Hned po zalehnutí  mi uspořádaly uvítací výbor maďarští komáři –v  nočním souboji jsem jim nedal svou krev zadarmo.                                                                                                                                                                                                                                                                                 Ráno v 10 hodin startuju  na rumunskou čáru, ale benzín nestačí!  Maďaři na žádné benzíně  eura neberou a já z posledních kapek přijíždím do Tiszsáfüred  (no fakt, já si to jméno nevymyslel!), městečka u řeky a jezera Tizsa. Měním  20 Eu , kupuju  cosi  k jídlu , benzín (litr stojí v přepočtu asi 1 Eu)   a koukám po okolí.  Už na Moravě jsem viděl dva čápi, na Slovensku taky, ale tady se s nima  roztrhl pytel!V jedné Tiszáfüredské ulici jsou 3 čapí hnízda na komínech hned vedle sebe, jinde čápi postávají jen tak  na střechách, nebo pilně poletují. Jedu dál, v malé vísce se zastavuju na svačinu a nanuka               a potom už přichází konečně rumunská hranice. Jsou tu velké fronty, ale to mně nevadí, motorka může všechny auta objet a prokličkovat až k celnickým boudám…

       Po dlouhé době opět v Rumunsku. Měním 40Eu na 1 860 000 lei a projíždím přes Oradeu. Tam mě chlapík v autě upozorňuje, že mi v zámku na motokufru visí klíče –zapomněl jsem je tam, když jsem se v něm na hranicích bůhvíproč přehraboval. Ještě že vím jak  poděkovat –Rumuni běžně používají slovo “merci“.  Z Oradey jedu směrem na Cluj , silnice vede přes hory, klikatí se jako had po úbočích        a na jeho krajích postávají prodavači hub a sýrů. Cesta ubíhá dost pomalu, brzdí to Rumunští TIRáci  -jsou  líní, hrozně smrdí a jejich tu moc. Předjíždění je kvůli častým zatáčkám a tedy i špatnému výhledu  dost nepříjemný. Ale není kam spěchat,  cesta vede překrásnou krajinou a pohled na kopce a údolí jsou  něžným pohlazením pro mysl, přidušenou smradem z rumunských motorů.                                                   
         V pozdní odpoledne se k sobě stahují mraky –bude z toho pěknej  liják. Včas proto vyhledávám místo pro bivak. Při této akci nutím moji MZ  jet  lesem, vodou a po poli,  moje dvoutaktní milenka to snáší statečně a bez reptání, zítra na ni budu hodný.                             
      Sotva mám “stan“ postavenej, spouští se pořádná bouřka, ale já i moje mašina jsme v suchu. Ona se  ta moje plechová prdlavka ke mně  pod stan – pravda- nevejde. Ale mám pro ni starou gumovou pláštěnku , aby nestrádala  a zítra mě zas převezla o kus dál.  Déšť ustává až za tmy, chvilku se procházím po okolí  a užívám si pročištěného svěžího vzduchu. Ale začíná znovu pršet  a teď  je to chcanec  ještě větší, než ten předchozí.  Nádhera,  blesky osvětlují  okolní pastviny a lesy, já se válím ve spacáku,  jím dobroty z rumunského obchůdku  a píšu  “cancák“ a pokuřuju  Karpače. Od Cluje  mě dělí  jen 50 km,  od  bulharské hranice asi 900km.
     Další den.  Jedu přes Alba luila  směrem na Brašov, po cestě stavím u malého krámku –je tu hezká mladá prodavačka a krásně se na mě usmívá. Rád bych se zdržel, ale je tu s ní přítel. Škoda.
      Obloha je furt tmavá a dvakrát mě přepadá déšť. Mám sice bundu i kalhoty do deště, ale prší fakt dost, tak na to prdím a zastavuju. Na této neplánované zastávce zaháním hlad mladýma kukuřičkama –chutnají bezvadně a jsou krásně šťavnaté. Žeru jich víc než dost, chudák neznámý okradený farmář! Dál  jedu přes Fagaraš, po okrajích kopců a přes malebná údolí. V jednom na chvilku zastavuju             a kochám se okolní scenérií: na pravo od silnice stojí v mokřině 3 čápi, za nima se pase asi 50 kraviček, na levé straně pak se táhne velké stádo ovcí a několik mladých koní se nesměle snaží přelézt přes cestu. To vše obklopují kopce u Fagaraše. Provoz tu není velký ale i tak je to maglajz, protože se koníci furt motají po silnici, auta na ně troubí a koně řehtají a podupávají….Za Fagarašem už vede silnice po rovině až do Brašova , za ním to točím na Buzau,  ale už se smráká.   Plácek na spaní nacházím až v noci,už znovu v kopcovité krajině. Ale při hledání tohoto místa jsem hodil                         i s motorkou pěknou držku na  teréní vlně v poli, motorka řve, ale nejede a všude tma jak v pytli            -zítra bude servisní den.

      Cesta ubíhá pomaleji, než jsem čekal. Je to tím, že v horách je provoz přece jenom pomalejší            a zdejší asfalt je samá díra. Ale teď je nejdůležitější moje eMZetka, takže ještě povečeřím rumunský fazole se slaninou a dobrou noc, ať jsem ráno fit.

    Ráno je opravdu moudřejší večera. Na mašině jen spadl řetěz, ale přesmýkl se tak nešťastně,            že musím sundat zadní kolo. Zjištuju, že mi chybí závlačka na řetězu –to jsem fakt zvědavej, kam dojedu!  Oprava netrvá dlouho, ale ještě seřizuju  zadní brzdu a to je pěkná pakárna, takže vyjíždím    až po poledni. Z té závlačky mám ale vítr- náhradní sebou samozřejmě nemám…
    Opět přejíždím po úbočích kopců a opět přejíždím přes zelená údolí. V nich samozřejmě tečou řeky, do kterých míří z kopců horské prameny. U jednoho zastavuju,  chci si nabrat vodu ale prochází tudy zrovna dva starší chlapi –Rumuni jak poleno- a rukama nohama mi vysvětlují,  že v tomhle prameni si jen mejou ruce, zatímco  voda na pití je nejlepší z támhle toho druhého! A hned k němu míří a do dlaní nabírají a vychutnávají studenou vodu.  Pujčuju jim svůj plecháček, za což sklízím  spousty díků a přání “Drum bun!“  -šťastnou cestu. Jedu dál, okolo OBROVSKÉ  vodní nádrže –elektrárny. Za  elektrárenským městečkem silnice stoupá opět nahoru. V asfaltu jsou díry čím dál vetší, zato ale s menšími odstupy . Pak asfalt chybí úplně ,všude jen kamení  jak po zemětřesení –jestli tohle moje MZ zvládne, tak příště jedu Paříž-Dakar.  Projíždím přes Buzau a mířím do Slobozie. Cesta tady naopak vede po krajině rovné jak stůl, vidím 5 kiláků před sebe i za sebe a nebýt stromů podél silnice,  tak bych myslel, že stojím na místě. Jedu přes pár vesniček. Motorky v Rumunsku asi moc nejezdí, protože mě všichni zdraví a  přátelsky mávají. Taky kravičky na mě polekaně bučí, když se večer samy vrací  domů z pastvy,i když aut a traktorů tu jezdí spousty. 
   Je docela sranda pozorovat, jak na domech v celém Rumunsku vlají  po boku modrožlutočervených národních vlajek ještě vlajky jiné  -modré s prstencem žlutý hvězd. Čím víc rozbitá barabizna, tím větší vlajka Evropské unie. Skoro to vypadá, jako by jim jejich představení nakukali, že už i Rumuni jsou  součástí tohoto slavného experimentu.  I v těchto malých vesničkách mají svou vlajku EU.   Když ale srovnám dnešek s mými návštěvami Rumunska před 5 a 10 roky,  vidím,  že se to tu mění. Vesničky  nepůsobí tak zbídačeně, domy se tu opravují, lidé zakládají  podél cest malé obchůdky, tu    a tam  dostávají silničky nový asfalt. Automobilový provoz  je stejný jako kdekoliv jinde v Evropě,        i když  zde  -samosebou- vedou staré dácie a romany , a jiná přestárlá auta dovezená ze západu.  Kromě toho se na cestách  pohybuje spousta koňských a volských povozů a tento mumraj doplňují kozy,husy, psi a jiná havěť, která se -hlavně ve vsích- motá pod kola.  Změny teda vidím na vlastní oči, ale pořád platí to, že když nemáte na cestu do Mexika, odjeďte do Rumunska.  Příroda je tu hezká a divoká,  rumunské vísky  jsou stále  malebné a zřejmě zůstanou takové furt , přestože satelitů               a jiných technických zázraků tu bude přibývat . Rumuni si rovněž  -doufám-  uchovají dál svoji svéráznou povahu. Ale civilizací zblblý našinec, neznalý zdejších poměrů, bude srovnávat  nejspíš to, že v Rumunsku jsou na návsích zelené koláče od kraviček,  zatímco my máme návsi čisté –krávy jsme přece zavřely do kravínů. A tak dál. Bů.
    Pokračuju dál, ve Slobozii mě chytá bouřka, ale nic moc strašnýho. Další se hlásí v momentě, kdy vjíždím  na most přes Dunaj a tentokrát je to mazec jak hovado,  jsem jen na lehko a mám během minuty všecko nasáklý vodou. Sedím u malýho bufiku,  rukama nohama komunikuju s místním ožralcem a cucám jakousi limču –kávu ani čaj nevedou. Leje a leje a už se i stmívá, měl bych se kouknout po místě na nocleh.  Od bulharské hranice  jsem teď 160km.
      V noci projíždím přes Mangaliu , příjezd k moři v noci je doslova magický. Pak přichází vesnička 2.Mai. Je to kilák od Bulharů a trochu to tu znám. Dávám  kávu a 2 gogoše a přejíždím hranici.

       Takže Bulharsko.  Po chvíli bloudění si ustýlám v remízku u pole. Ráno jedu 15 km zpět na čáru  vyměnit si nějaký prachy a natankovat. Pak švihám přes Kavarnu směrem na Varnu (jsou to ale poeti, ti Bulhaři), zkouším sehnat závlačku na řetěz, ale stále bez úspěchu. Příjezd do Varny je masakr, protože doprava je odkloněná na malou silničku, která nejenže  je úzká, ale navíc se zrovna opravuje, všude kouř a smrad a okolo škaredý baráky. Na jedné z křižovatek ve svahu teče proudem  voda (-prasklý potrubí), auto přede mnou prudce brzdí.   Abych do něj nevrazil, zkouším ho objet, ale místo toho dostanu smyk a už zas padám s motorkou na držku. Tady na Balkáně je totiž zvykem     do asfaltu  míchat vápenec. Když ale prší, auta jsou na mokré vozovce neovladatelná. Navíc mám             na zadním kole siniční pneu s řídkým vzorkem –chtěl jsem ji v Praze vyměnit za enduráckou , ale už nebyly penízky. Kromě toho, že jsem už zas mokrej jako prase, je všechno v klidu –zatím jsem vždycky spadl na pravou stranu, což není takový neštěstí. Na této straně motorky mám  nad výfukem namontovanou kovovou klícku s malým kanystrem a ta pád vždycky zachytí a tím eliminuje zlomení blinkrů , poškrábání laku a jiné zlo. A co se týče mokrého oblečení – při rychlosti kolem 80- 100km/h mi všechno uschne okamžitě (mimochodem v Bul. je pro moto povolená jen 80-ka).   Z Varny mířím do Burgasu a na Primorsko. Cesta je solidní –samozřejmě že pár větších děr tu najdete, ale jedu hlavně po dvouproudé “dálnici“, čerstvě opravených úseků je tu víc než dost, Bulhaři se snaží.          U Primorska se koupu v moři  a na cestě dál na jih potkávám medvědáře; zrovna z parkoviště odjíždí dva žigulíky, každý táhne vozík s méďou. Zkouším s nimi “držet krok“ a jednoho huňáče za jízdy vyfotit. No je to docela těžký jednou rukou držet balanc motorky a regulovat rychlost a druhou šmátrat v tašce na nádrži a dolovat foťák a následně ho za jízdy použít… .Ještě že mám foťák pro blbečky –takovou tu krabičku, která to za vás všechno vyřeší a leckdy i překvapí . A to tím, že podělá i zdánlivě nezničitelné záběry. Teď mě ale ten můj šmejd překvapil tak, že ikdyž jsme byli venku         a bylo slunečno, ten hajzlík  si  na  medvídka přisvítil bleskem!  Což o to, chlupáč zůstal v klidu, ale řidič hned  zablikal  na kámoše před sebou a oba žigulíky začaly prudce brzdit u krajnice.  Zrovna jsme projížděli okolo nadjezdu, instinktivně jsem to stočil na odbočku  a tradá pryč -kdo uteče vyhraje. Zpět na silnici se vracím v protisměru a jedu dál na Carevo (bývalý Mičurin, pokud máte starou mapu, jako já). Odtud cesta vede na jihozápad, na tureckou hranici. Ocitám se znovu v kopcích, úzká silnička je zde daleko horší, děr a výmolů  nepočítaně!
   Dělám pauzu u vodního pramene –studánky. Přijíždí sem koník s vozem a třema Cigošema. Jedou  sem pro vodu, vozík je plný kbelíků a barelů. Jsou to dva kluci (asi tak 8 a12 let) a jejich sestra (15? 17? 13? –u těch to neodhadnete…). Pár slov si rozumíme, ale dře to. Kluci mou pomoc s vodou rozhodně odmítají a předvádí na kýblech plných vody svoji sílu, ségra se jen tak hihňá –je to fakt sranda. Nabízené žvýkačky ( ó jak nápadité) nechtějí- dali by si cigaretku ,ale já teď zrovna žádný nemám. Smráká se, musím jet. Na tu mladou cigánku s modrýma( ! ) očima dlouho nezapomenu…
     Jedu dál, přes malé vísky a  ustýlám si na pěkným plácku kousek  od turecké čáry. Při večerní potulce zjišťuju,  že jsem se zabivakoval přímo na zatravněném stropě vojenské pevnosti z dob socialismu (Bulhaři byli ve Varšavské smlouvě, Turci  v NATO).  A v okolí nacházím několik tankových palpostů  z nekvalitního betonu. Teď mají nové nájemníky –netopýry.
   Ráno se příjezd na tureckou hranici zpozdil, zjistil jsem totiž, že jsem  zapomněl v pevnosti nůž. Vracím se 25 km pro něj –on za to stojí. Pak hurá na čáru, ale Bulhaři mě upozorňují, že nemám turecké vízum  -ale to je přece blbost, vždyť ho můžu koupit  za 10 USD přímo na hranici, nebo ne??    Na turecké straně jsem dost dlouho čekal , a pak mi ti šuldi v uniformách sdělili, že Češi si už víza      na čáře koupit nemohou –bejvávalo.  Já musím zpět do Burgasu na Turecký konzulát ,  vyřídit vízum a pak teprve se uvidí.  Není jiná šance, dokonce jsem je přinutil kamsi zavolat, ale finále je pořád stejné – visa, Burgas, Türkye ambasador. Ach jo!
   Jedu  zpět přes Carevo do Burgasu a hledám  konzulát, ať ráno nebloudím. Pak si Burgas projíždím cik cak . Celé město voní mořem, je plné zeleně,  centrum je plné kaváren a restaurací, je zde                i spousta příjemných posezení v parku u moře a mraky turistů a hezkých Bulharek. Mě víc lákají spíš  zapadlé uličky, plné  bulharských usedlíků, neudržovaných domků, malých obchůdků a koček.  Jedu přespat za Burgas k moři, večeřím majoránkové klobásky a sýr “domljan“-chuťovka!   V noci mi do stanu skákaly kobylky a odrážely se od stěn –no randál jak prase. Myslel jsem, že po mně někdo hází kamínky! S broukama je vůbec sranda; v Rumunsku si v mojí helmě ustlali škvoři      a další den mi za jízdy začali lozit po xichtě a po brejlích-měl jsem skoro infarkt! Mravenci, ti zaskvotují všechno na co příjdou, tak jsem aspoň rád, že tu  není moc komárů.
    Nový den. Žádost o vízum na konzulátě je jen v turečtině a bulharštině –to mám radost! Ale popral jsem se s tím a vízum bude. Za 25 USD. S ním jedu znovu  směr Carevo,  u Sozopolu  koupel v moři a pak  na jihozápad. Spím v lese ještě u Bulharů. Ráno vidím, že mám píchlý zadní kolo-no potěš pánbů. Odstrojit mašinu, vytáhnout zadní kolo,sejmout pneu a duši a….nemůžu tu díru najít! Potápím duši ve vodě jak osel a bubliny nikde. Ventilek je taky zdravej, ale já jsem z toho mimo. Tak teda vše vrátit na místo a hurá k Turkům. Už se jim po mně jistě stýská! Na čáře už zas tvrdnu hrozně dlouho, tancuju tam s lejstry z kanclu do kanclu, Turci mě legálně odírají o dalších 25USD (custom, trafik, atd..). Konečně můžu jet, ale kolo je poloprázdný. Někde tam ta svině díra je!

TURECKO

K první turecké vesnici se blížím s prázdným kolem. Začíná pršet. Hurá.  Parkuju pod rozbitým okapem kousek od minaretu a mešity, ale místní mě hned posílají do kumbálu u čajovny.  Lepím  díru  na duši -našel jsem ji v kaluži. Mám obyčejnou cyklosoupravu, snad vydrží. Pomáhá mi malej kluk -Jusuf  Bičekler.  Hostí mě čajem a chce si povídat, jenže otec ho honí po čajovně. Aby obsluhoval. Chlapi tady (v čajovně) sedí jen tak, nebo hrají jakousi stolní hru, popíjí čaj a  diskutují. Jsou přátelští, chtějí si povídat, ale nemluví anglicky ani německy, takže je družba odkázaná na ruky,nohy                   a mimiku. Aspoň že se čaj řekne turecky čaj.
     Odjíždím až k večeru a nocuju v lesíku mezi vesničkami.Kolem mě pobíhá tisíc pískomilů  (vypadají jako malincí klokánci), bojí se mě,ale zárověň jsou zvědaví, jakýže exot je to navštívil. První noc v zemi půlměsíce je stylová; z vesnic slyším několikanásobně  Älláh äkbär, to se za hodinu opakuje a dokonce mě stejný zpěv budí v půl pátý ráno.
    Na cestě pak následuje Istanbul s mostem přes Bospor a města jako Düzce, Gerede apod. Nic pro mě. Benzín je moc drahej, jestli to tak půjde dál, tak nevyjdu s prachama.  Západní Turecko mě nebere, ale mají tu skvělé zvěřinové klobásy! Jedu po staré silnici –na nové dálnici se musí platit        (a na motorce je jízda po dálnici dost nudná ).Cesta ubíhá dost pomalu, jedu, spím, jedu, spím…únava na mně trochu zapracovala a já teď moc nevnímám. Jídlo kupuju v krámech u silnice a spím v terénních vlnách kousek od cesty.
Centrální a východní Turecko

     Tak to je oproti západní části nářez .  Hory a kopce jsou zde porostlé  jen nízkou trávou, nebo daleko od sebe rostoucími keříky. Objevují se první vesničky, postavené stylem domy na kopci-pole na řece. Domky jsou velké, jedno- i dvoupatrové, vypadají jako krychle se sedlovou střechou. Jiné, převážně dřevěné, mají obdélníkový  půdorys a rovněž sedlovou střechu. Všechny střechy však mají malý sklon.  V každé vsi je samozřejmě minaret. Políčka dole pod vsí jsou bohatě zavlažovaná vodními kanály napojenými na řeku. Zeleň těchto polí ostře kontrastuje s nízkým a suchým porostem na kopcích. Okolo silnice, po níž teď jedu do Osmančiku, jsou místa s vodním pramenem –napajedlem, kam domorodci vodí dobytek. Ale hlavně tady zastavují řidiči na odpočinek či piknik (Turci jsou vášniví piknikáři!).  Na jednom takovém místě zastavuju , zrovna zde obědvá Turecká rodina. Já se taky pouštím do jídla a oni mi ke chlebu a sýru hned přidávají ze svého ovoce a zeleninu a –samozřejmě-čaj. Ten si piknikující buď vaří na místě, nebo přivezou v termosce. I tady v přírodě se servíruje  v malých, krásně oblých skleničkách, a s podšálkem.
   A teď něco veselejšího—přerval jsem řetěz (ano,  to je ta věc která roztáčí zadní kolo) . Když  jsem ho naposledy mazal, všiml jsem si, že je na odchodu. Ale že to bude tak rychlý jsem nečekal.
  Po úvodním šoku  jsem řetěz sundal a motorku  zajistil. A v tom se blíží muž na motocyklu! Seslal mi ho Alláh!! Zastavil jsem ho. Muž pokýval hlavou, pokynul mi a já se s ním vezl do blízkého městečka. Nový řetěz tam sice neměli, ale Turecko tu na mě dýchlo celou svou duší.  Hlavní ulice byla centrem všeho dění; tady byly  čajovny, pekárny, prodejny sýrů, koberců, kůží , hraček, kol, oděvů, nářadí   –úplně všeho.  A samozřejmě pulty s ovocem, zeleninou,  sazenicemi, semeny              a ostatními dary Turecké země. Také opravny bot, kol, malé elektroniky  a jiných důležitých věcí.  Nic však nepůsobilo kýčovitě jak na bazaaru pro turisty (tady žádní ani nebyli…),  ale přirozeně.
    Turci tu jen tak zevlovali, či domlouvali něco velmi důležitého, rokovali u čaje a uzavírali obchody, většinou oblečení do  šedivého či hnědého saka a  starých, často pytlovytých kalhot, Turkyně oděny do sukní “až na zem“, přes tělo různobarevné haleny či saka neurčitého střihu, a hlavy –kromě obličeje- zahalené do barevných šátků. Neplatí to samozřejmě o všech a bez vyjímky, ale takhle        na mě působily.
   Tímto pouličním mumrajem se prodírali traktory, staré pikapy a motorky, okolo mě se prohnal cvalem jezdec na koni. 
   Zvláštní jsou zdejší domy. Na této ulici jsou nalepené  na sebe -  připomínají trochu domovinu         a přesto jsou jiné. V bočních ulicích jsou pak domy s malými, zdí obehnanými dvorky a malá políčka. Motá se tady několik telátek, hus a psů.  
    Poptali jsme se v obchůdku na řetěz.Bohužel neměli, ale poradili co a jak. Znovu jsme sedli            na motorku mého zachránce a jeli pryč z města, do servisního centra. Co vám neopraví ve městě, to dají do pořádku tady - od sekačky až po lokomotivu. Můj motorkář mě vysadil a odjel. Ujal se mě opravář,  vzal novej řetěz a jeli jsme autem k mojí eMZetce. Řetěz jsme nasadili, kolo vycentrovali          a hotovo. Celá ta epizoda netrvala ani 3 hodiny. Samozřejmě, že jsem za to vysolil nějaký prachy, ale bylo to přiměřené ceně nového řetězu u nás.
   Jedu dál, přes křižovatku u Suluovy, směrem k Samsunu, městu na severu u moře. Tam přijíždím až  za tmy. Je  teploučko, celé město voní mořem, spousta palem, barevných neónů a evropsky oblečených, korzujících lidí. Projíždím se po tom tureckým Las Vegas,  jen tak v triku a bez helmy. Silnice dál na východ vede okolo moře přes ostrá skaliska, ale i po spoustě rovných úseků, které se nyní opravují –všude spousty bagrů, haldy hlušin, prach a smrad. Nemůžu najít žadný místo na spaní a jedu až do Trabzonu,  města 350km východně od Samsunu a 150 km od gruzínské hranice. Spím      na  plácku u moře.
       Ráno úspěšně hledám Gruzínskou ambasádu, ale je neděle, 1.8., takže je zavřená. Nakoupil jsem spoustu jídla, limonádu a cigára  a válím se u moře na pláži. Chlapi se tu koupou v normálních plavkách, u ženských a děvčat je to jinak. Ty se musí koupat zahalené, proto je jich ve vodě málo. Je to trochu schizofrenní  -některé Turkyně, znalé islámských tradic  i svých půvabů, jsou zahalené       do bílého, ve vodě průhledného oblečku, pod nímž svítí barevné plavky evropského střihu. Vlk se nažral a …kozy taky.   
     Počítám a počítám a zjišťuju , že peněz mám dost málo. Mám jen na vízum a cestu do Gruzie, nikoliv do Arménie. Rovněž v noci (teď “spím“ na fakt hezkým místě u moře) se převaluju (je hrozný vedro a spousta komárů) a nemůžu se dopočítat peněz a času, poměřuju všechno dohromady.  Postupně sám sebe přesvědčuju z variantou B., teda zůstat v Turecku a vydat se okolo Araratu  k jezeru Van do Kurdistánu. Už párkrát mně to napadlo, ale spolíhal jsem, že na východě  Turecka bude benzín levnější. Bohužel i tady se cena pohybuje okolo 1 eura za litr a na místních vzdálenostech je to znát – zatím jsem ujel celkově asi 3 500 km.
       Další den, nevyspaný a rozlámaný,vyrážím na východ -do města Of.  Za ním, asi 100km před Gruzínskou hranicí to stáčím na jih a jedu podél řeky Iyidere Čayi  údolím mezi kopci. Na jejich úbočích jsou malé vísky a čajové plantáže . Čaj tu omamně voní  -někde ho už sklízí, podél cesty stojí zahalené ženy s pytli plnými čajových lístků a čekají až jim zastaví nějaký náklaďák.

   Spustil se prudký déšť, proto jsem zastavil u malého altánku. Sousedí  s umývárnou, v níž se věřící mejou před vstupem do mešity. Ta je postavená ve svahu i s minaretem hned  za silnicí. Od moře jsem neujel ani 100 kiláků, ale vidím, že jsem neprohloupil, když jsem změnil plán a Kavkaz si vychutnám  později –moje nynější okolí je fakt paráda.  Prudké kopce podél řeky jsou kromě malých čajových plantáží  plné zelených stromů, keřů  a jiné bujné vegetace. Na těchto svazích, místy fakt ostrých, jsou  vystavěné velké někde i třípatrové domy. Jsou ale daleko od sebe.  Všechny dohromady tvoří osadu, která je malá počtem domů, ale veliká rozlohou. Pravý a levý břeh je v každé osadě spojen úzkým, na lanech zavěšeným mostem.  Prší a pára z lesů dotváří iluzi tropické džungle.

       Zastavili tu dva šoféři, přisedli do “mého“ altánku a pustili se do jídla. Já taky zrovna jedl, tak mi hned k zelenině a chlebu a salámu přidali sýr a meloun. Při odjezdu mi ještě věnovali zbytek chleba a datle(nebo fíky?).

    Potom si přisedl pán, kterého tu vyklopil autobus. Něco na mě mumlal, já mu nabídl jídlo.Nic si nevzal, za to mi přidal ještě kus ovčího sýra –tahle pohostinnost je fakt úžasná. Koukám, že pán má toho sýra plnou tašku;  je jako slovenská paranica, ale tenký  2cm a namotaný volně jak hadí klubko. Má ho v té kabeli aspoň kilometr. Taky koupil na trhu nový kartáč na koště. Furt si něco drmolí a zpívá. Už jsem myslel, že se úplně zbláznil –ale nepovídal si se zdí, nýbrž s pejskem, který stál za ní.

     Psů, hlavně zdivočelých, je v Turecku spousta. Často se válí u míst, kde můžou od lidí dostat něco k snědku, nebo se volně toulají v přírodě. Lidi se tu k nim chovají přísně, ale občas jim něco hodí. Mě chtěli  několikrát při pomalé jízdě kousnout do nohy -jednoho  jsem nakopl přímo do čumáku. Chudák! U mě v altánu byli psi dva a nijak mi nevadili (byli to sympaťáci), ale Turci je nekompromisně vyháněli na déšť.          

     Už  je 6 hodin odpoledne,  stále leje a já mám slovní průjem a pořád píšu, abych neusnul. Z náklaďáku teď  vystoupili kluk a holka, oba mladí a evropsky oblečení (on džíny a bejzbolku, ona barevnou sukni, hlavu nezahalenou a z pod krátkého svetříku jí dokonce leze pupík!). Oba se schovávají pod okapem umývárny a do altánu nechtějí. Jeho po čtvrt hodině nabírá osobák, mladá ale dál trčí v umývárně a bojí se jít za mnou.Škoda.
    Všude je teď mlha, viditelnost klesá na 60 metrů. Kecám s dvouma maníkama, co tady zastavili         a čekají, až jim přestane vařit voda v chladiči. Řekl jsem jim o nápadu přespat tady na zemi –jen se smějí, tak to asi není takový problém. Ale sotva se ptám na bezpečnost v Kurdistánu, je oheň            na střeše. Důrazně mi jeden přes druhého vysvětlují, nebo spíš  varují, že : „in Türkye no Kürdistan, Türkye ist komplet Türkye …“ atd .  Geopolitika je zde očividně ožehavé téma a kromě tohoto zjištění se nedozvídám nic podstatného, co by mi cestu ulehčilo.
    V 8 večer skončila bohoslužba  -chtěl jsem se při ní kouknout do mešity,  ale nešlo to. Navštívili mě dva malí kluci , chtěli čórovat a lezli mi do báglu a do věcí na mašině. Pak vypadli pryč,  ale        za chvíli se jeden z nich vrátil i s otcem. Zvali mě k sobě domů a zároveň žebrali o jídlo.Už jsem měl ale všechno snězené a nemohl je  pohostit –trapas! Potom otec něco opakoval stále dokola, zuby samá díra, uši jako rogala. Vykouřil mi několik cigaret,  pak tam jen oba seděli a potichu na mě koukali Byl to dost skličující pocit.
    Z ostatních vesnic se začalo znovu ozývat “Alláh äkbär“ ,  ušatec sebou trhl a  pomalu se o holi odbelhal se synem k minaretu. On byl totiž muezzin –ten, kdo zpěvem vyzývá muslimy k bohoslužbě, či motlitbě. Vůbec na to nevypadal.
      Můj nynější příbytek v noci osvětluje žárovka. Při pozorném pohledu ze silnice si někdo může mě a mých věcí všimnout, a to se mi moc nehodí. Ale i tak je to vcelku luxusní azyl. Okolo lítá hodně netopýrů –to mě v tom dešti dost překvapuje. Myslel jsem, že jim budou kapky deště rušit jejich “radarový signál“. Je čas na kutě.   
         Asi po hodině spánku mě probudili (ani nevím jak) fešáci v maskáčích a se samopaly. Něco        na mě huhlali, já jsem nic nechápal a byl jsem jak zfetovanej  (-to je po jedné hodině spánku každý, zvlášť  když noc předtím oka nezamhouřil). Jen velmi pomalu mi docházelo, kde jsem a co se děje kolem mě.  Matně jsem vnímal, že dva mají kalašnikovy , další  dva americké  M-16 a přijeli civilní dodávkou. Kdybych nebyl v té chvíli mentálně úplně mimo, strachy bych se nejspíš připosral.  Když jsem trošku přišel k sobě, zkusil jsem cosi anglicky a německy. Vzali mi doklady a po chvíli žvatlání přivedli dalšího, který “umí dobře anglicky“. Neuměl. Dal dohromady jen pár slov. Konečně jsem našel ve spacáku brejle a rozkoukal se.  Po  delším neplodném rozhovoru z nich konečně vypadlo,       že jsou to pomatenci z JANDARMA   -slavné to Turecké  armrdy (resp.silně ozbrojené milice).  Nevím, co po mně chtěli, ale tímhle mě uklidnili. Všiml jsem si, že to, co jsem považoval za kalašnikovy, jsou československé samopaly vzor 58! Vysvětlil jsem, že jsem z té země, vrátili mi doklady a  následovala další snaha      o debatu. Nakonec jeden z nich –ten co mluví anglicky- začal opakovat „daňjer, daňjer“ .  Nechápal jsem, proto to zkusil jinak ; ke slovům  „daňjer, daňjer“  si přiložil ruky k uším, vyvalil oči a začal kolem mě pomalu tancovat jak debil. Já zase nic. Tak teda někam zatelefonovali mobilem a poté tohle taneční číslo vylepšili novou říkankou „daňjer  bíír,  daňjer  bíír“  -že by mne chtěli pohostit pivečkem? Anglicky drmolím, že „dík, ale pivo si nedám, já chci spát…“.  Moji hrdinové se znovu radí  a pak mi to ten spíkr slabikuje… a už mi to dochází. Daňjer bíír  je varování před medvědem –DANGER,BEAR !    -no super, tak jsme se domluvili. Hoši potom ještě zkouší  téma EURO ´04 ( -proč jsme Řeky ve fotbale neporazili? ),  a Amerika versus Irák, ale já pořád zívám a zavírám oči. Už jim  asi došlo, že teď v noci moc nepokecáme a po hodině handrkování jedou mí chrabří ochránci  konečně do prdele.
   Takže se  vlastně nic nestalo. Jen jsem při dalším usínání ještě přemýšlel, jestli mě žebra bolí            od tvrdé podlahy, nebo mě jeden z těch pošuků  nakopl, abych se probudil…?
     Ráno 3.8. –pořád prší. Vyjíždím v dešti, cesta vede stále kolem řeky. Míjím lanové mosty a skalní vodopády, čajové plantáže, sušárny čaje,   projíždím několika vesničkami.  Pak silnice začíná stoupat, nejdřív mírně,  ale to se po několika kilácích mění na velmi prudké převýšení. Asfalt mizí, jedu jen    po štěrku a hlíně. S každým přibývajícím výškovým metrem se zmenšuje výška okolní vegetace            a za chvíli mě obklopuje jen nízká travina plná kamení . Stoupám dál, až vjíždím do hustých mraků, viditelnost klesá na 7-8 metrů. Jen o chlup se míjím s protijedoucím přetíženým náklaďákem  -samozřejmě  nesvítí ,jak je tady zvykem.
   Mraky se přede mnou náhle trhají  a ostré slunce svítí na tu nádheru okolo. Projíždím průsmykem mezi pohořími Haldizen a Kačkar.

  Jsem v nadmořské výšce 2 600m a koukám po pustých kopcích,  které mne obklopují.                                            Dole v údolí vidím pastevecké osady a stohlavá stáda ovcí a krav.

  Sjíždím bez motoru níž k osadám. Ty tvoří většinou několik nízkých zděných baráků obklopených přístřešky z vlnitých plechů,  potrhaných stanových dílců, igelitových plachet apod.  Jak klesám níž, postupně přibývá zeleně a  já vjíždím do malebných horských vesniček. Stále jedu bez motoru, místy krokem, lidi mi přátelsky kynou a volají na mě. Na jednom místě mě pro změnu banda výrostků kropí sprškou kamínků, ale v další vísce jsem zván  na čaj a rybu. Velice nerad odmítám -za poslední 3 dny jsem nic neujel a musím jet dál.

 

Nakonec to klesání, kde nepotřebuju motor, měří 30km a já dojíždím  do Ispiru.

     Ispir je aulovité  městečko s výraznou starou pevností. Dávám pauzu, kupuju spoustu jídla a pak si město procházím. Je v kopci. V nižší části stojí mešita, čajovny , malé obchůdky a prodejničky. Ale jak  pěšky stoupám výš, město mění ráz a já se ocitám v horském aulu.

Kamenné i dřevěné baráčky jsou nalepeny jeden na druhém -vedle sebe, i na sobě-  mezi nimi jen úzké chodníčky a schůdky           a všude plno drůbeže.  Za chvíli mne doprovází banda děcek, svolávají sousedy a všichni se vzájemně očumujeme. Děti na mě volají „helou, helou“ , překřikují se a po chvíli  volají „mórni, mórni!“.  Což však není přání dobrého dne, ale nepodařená slovíčka MONEY, MONEY  -gesta dětských rukou (známé tření palce a ukazováčku o sebe) to spolehlivě potvrzují. Peníze na rozdávání nemám                (a nenapadlo mně koupit bonbóny nebo něco dobrého...) ; uplácím je tím, že je chci vyfotit. To je pro ně velký zážitek a musím čekat, až přivedou ještě další děcka z okolí –na fotce přece musí být všichni!   To ale neznamená, že by zde neznali technické vymoženosti;  i na neudržovaných a rozpadajících se domech hrdě ční bílé satelitní talíře.    Vracím se dolů k motorce. Přicházím ke dvěma dívkám, které pod malou stříškou v kamenné vodní nádržce perou prádlo. Sotva mě uviděly, přestaly prát a plaše pozorují, jak se k nim blížím. Okolo nás není nikdo jiný, proto je chci oslovit .

  Sotva jsem to udělal,  obě rychle vyskočily a se smíchem utekly do nejbližšího dřevníku. Střídavě   na mě vykukovaly jedna i druhá, přiblble se uculovaly (obličeje zahalené neměly) a cosi si špitaly.     Jak v blbým filmu. Kontakty jsme nenavázali, byl jsem za trotla. Škoda     Dole ve městě taktak uskakuju před starou dodávkou, řízenou  asi 14-ti letým klučinou a startuju směrem severovýchod na Yusufeli.
    

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE