Turecko - Bulharsko 2015

aneb jak jsem málem nikam nejel....

Turecko - Bulharsko 2015

Kapitoly článku

Takže na rovinu, každý to má rád trochu jinak, někdo kroutí zatáčky jak divej, že se mu po jízdě ještě tři dni točí hlava, já mám motorku spíše jako dopravní prostředek k dosažení zatím nedosaženého někde tam vzadu za horizontem. Není to tedy o tom, kolik pravotočivých zatáček jsem projel, ale o kamenech dávnověku, co se mi podařilo navštívit.....To aby pravověrní netvrdili hned na začátku, že jsem hňup.

Nejsem už žádnej luční koník, ale 'skoro' usedlý táta od rodiny....na koně nasedám pomalu, ostruhy nasazuji opatrně, do zatačky jezdím zvolna a koně zásadně nestavím na zadní. Jednak to neumím, takže bych si rozbil nos, ale taky vím, že kůň stojící na zadních má mnohem menší stabilitu. Vloni jsem prodal Marušku - Kavasaki VN 900 a pořídil Helen - Suzuki V Strom 1000. Jó Maruš, to byl kus pořádného železa. Žádné takové ty elektronické čudlíčky, ale pořádné, železné trubice. Helen, to jsou jenom takové rourky, kde nic tu nic. Ale je to stabilní kobyla, síly má dostatek, ale zase moc neblázní, prostě na cesty tak akorát. Koupil jsem ji loni na podzim a k ježdění jsem se už nedostal, letos taky ne, tak to je vlastne první cesta...
Kam dál po loňském Maroku? Člověk musí posouvat horizonty, tak třeba do Turecka, lodí tam a po souši přes Bulharsko, Rumunsko a Srbsko zpátky. Dobrej plán - varianta A. Na začátku roku jsem přes internet zakoupil lodní lístek u dopravní společnosti jedné nejmenované jihoevropské mocnosti a začal rozmáchle plánovat. Na mapě Turecka v měřítku 1:17 000 000 000 vypadala země docela mrňavá, tak se nemám čeho obávat, to zvlánu. 
             První problémy začaly 6 týdnů před odjezdem. Dorazil mail, ve kterém mi příslušná pracovnice oné dopravní společnosti bez uzardění sděluje, že v daném období zrušili cesty na trase Terst-Patras. Ale že s nimi mohu jet z Ancony, a že za to dostanu porci nudlů zdarma ( rozuměj jednu porci !). To je trošku problém, protože jsem měl v Patrasu bryskně opustit loď, tryskem dorazit do Athén, zde nastouit na další trajekt ( zakoupeno a zaplaceno předem, stornovat nelze....)  směrem na Chiatos, Zde opět opustit loďku a nastoupit na další směrem na turecké pobřeží. Zní to sice lehce překombinovaně, ale prostě jsem nenašel přímé spojení  Itálie-Turecko, nejlépe Istambul.


Navíc se mi zdá dost logické, abych jel o 500 km dále na jih, zaplatil cca 100 EU za benzín a dálnici, a dostal za to porci Jum Jum v nominální hodnotě 0,85 EU. Poté, co svoji ekonomickou kalkulaci sděluji příslušné pracovnici, dožadujíc se patřičné slevy z lodního lístku, je daný problém na straně řeckého rejdařství operativně řešen ukončením jakékoli komunikace s mojí osobou. Na moje maily na všechny možné internetové adresy Minoan Ferry které se mi podařilo přes internet nalézt, v Heraklionu nikdo nereaguje, což působí neobyčejně stimulačně na mojí srdeční frekvenci, a přesvědčuji sám sebe, že se vykašlu na peníze, že tohle nemám zapotřebí a že pojedu na Korsiku.....Nakonec dostávám spásný nápad a danou humornou historku rozesílám s prosbou o pomoc po všech německých a rakouských cestovních kancelářích, které prodávají lístky Minoan Ferry. 30 minut po odeslání posledního mailu přichází neočekávaně odpověď od dané líbezné pracovnice Minoan Ferry, co jsem s ní už korespondoval a sděluje mi, že tedy jako jó, že když teda jako jinak nedám, tak že ty peníze tedy - neradi - ale  vrátí. A vskutku, za 3 týdny, 4 maily, a 3 telefonáty se vše v dobré obrací a já mám peníze na kontě. Jsem dobrej.

              Takže balit a na koně. Před cestou se radím s orákulem ( wetter online ) kudy že jako nejlépe. Orákulo se mi směje do obličeje, že jestli si myslím, že dojedu k Urbinu, kde mám nocleh, se suchejma trenkama, tak to že se teda šeredně pletu. Navzdory předpovědi je hezky,  jenom hlednání 'hotelu' je trochu problematické,  podle mapy jsem po hodině bloudění pěkně v pr...., navigace v mobile se zamyslí a zdělí mi, že teda fakt neví kde jsem a už vůbec nemá tušení, kde je hotel. Tak se ptám všelikých domorodců, kteří mě posílají od čerta k ďáblu, ale hlavně úplně blbě. Ponaučení - Itala se na cestu neptat! Nakonec se se soumrakem zadaří, to co je na mapě google značeno jako silnice je spíše polňačka pro jednostopá vozidla, 'hotel' vypadá jako rozpadající se, snad kdysi zemědělská usedlost, a za děravým plotem běhají vlčáci. To vypadá na logistický problém. Nakonec jsou ale z druhé strany usedlosti hezké pokojíčky a majitel je fajn. Najeto 800 km.

   


Ranní snídaně je vytuněná, je krásně, tak balit a do Urbína, které je pro mě trochu zklamáním, zato ale San Marino je super.  Ještě chvilku oplenduji v okolní kopečkaté krajině, ale kvůli hustému provozu tomu trochu schází poetika, a kolem poledne se doploužím do Ancony, vypnu motor v přístavu a na displeji se mi objevuje podivný nápis CHECK !

 Tak jí říkám, tož, Helen neblbni, nebuď hlůpa, dyď víš, že já dovedu tak akorát dolít benzín do nádržky a sem tam bavlněným klůckem pleštit chromované součástky.....Helen ale dělá, že neslyší a tvrdošíjně trvá na svém, chce servis. Padá na mě chmura, ale Helen startuje, brzdí, teplota motoru je v mezích a samovznícení tím pádem nehrozí. Rozhoduji se tedy nalodit na trajekt konkurenční společnosti a vyčkat vývoje událostí.
            Cesta lodí je klasika, kterou už znám, jenom mě druhý den ráno trochu překvapuje, že mě nevzbudilo mezipřistání v Igoumenitse, kde jsme měli být brzy ráno. Kolem poledne náhle chápu proč. Máme 5 hodin zpoždění. Kdyby řečtí zaměstnanci Anek Ferry uměli česky, jistě by si při mém sakrování neobyčejně obohatili slovník. Jenže česky neumí a mojí snahu vystoupit již zde ( při troše štěstí bych to do Athén stihl ) zamítají s tím, že motorka je zarovnaná auty, a tuďíž nevyjedu z lodi, ne, to dá rozum. Nutno ještě dodat, že projevují neobyčejné pochopení, nosí mi suché kapesníky a tiší můj vzlykavý pláč. Tak alespoň stahuji přes internet manuál na Helen a zjišťuji, že mám zkontrolovat stojan, polohy klíčku, pojistky, elektrické kabely, kterých je na Helen asi 300 metrů a.....a tak to mám do vánoc co dělat!

Do Patrasu dorážíme v  šest, hm, do Athén je to 210 km, musel bych projet městem ( vím o čem mluvím, přes Athény a Pireos už jsem jel...), vystát frontu na lístek, nechat se odbavit, nastoupit na loď......ne, to by nezvládl ani superman, a navíc, Helen je nemocná. Znám tu levný hotýlek, který ani dnes nezklamal. 

Ráno se ženou mraky ze všech stran. Čas na plán B. Rozhoduji se jet po souši ( teda vlastně po pevnině ) napříč Řeckem, s těmi námořními piráty už nechci nic mít. Cesta docela odsýpá, hodně kopců, ale jede se dobře, Nefotím, protože komu by se chtělo zvěčňovat manesovsky dramatické obrazy horských velikánů nad mořskou zátokou, mizející na horizontu v oparu deště? Brzy jsem zabalen v mnohavrstevném nepromoku. Vytrvale prší a Řecko je najednou o dost delší, nežli by se podle mapy zdálo. V Soluni omylem zajíždím do centra a déšť se mění v regulérní zahradní hadici. Auta na mě chlístají zleva i zprava a já jsem docela ztracen v síti místních jednosměrek. Asi po hodině se vypotácím z metropole centrálního Řecka a dále na východ vede dálnice, která nemá odpočívadla, natož zastřešená, ale třeba ani pumpy. Jenom kadibudky na výběr mítného se opakují s železnou pravidelností. Hned je vidět, že mají s Tureckem vřelé vztahy.Po 900 km jsem promočen až na kostní dřeň a jsem u turecké hranice. Mám toho jak buchet a jdu hnípat.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.10
Známkováno: 48x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist