Turecko 2012

Den 6.

Noc byla super. Ve vnitrozemí nebylo v noci takové horko a ráno bylo příjemných 16 stupňů. Uvařili jsme kávu a čaj, sbalili věci a pokračovali dál do Isparty, kde jsme v místním Tescu koupili nový foťák za 200 TRL, protože v tom starém se přestal vysunovat objektiv. Dále jsme pokračovali směr Antalya, před kterou jsme odbočili na další z cílů naší cesty – starověké město Thermessos. Hned za odbočkou z hlavní silnice nás uvítala budka se závorou a směšným vstupným 5 TRL na osobu. Za budkou byla restaurace s vysokohorskou přirážkou, ve které jsem si dal výborný kuřecí kebab a k tomu oba hranolky, které byly pravděpodobně později příčinou prudkých střevních potíží (naštěstí jediných za celou cestu). Od restaurace vedlo stoupání serpentinami 9 km nahoru do hor, kde bylo parkoviště a pak ještě kilometr pěšky do pořádného kopce. Průvodce nelhal: prakticky bez turistů a krásná podívaná. Proč to popisovat – je to vše na fotkách.

V pozdním odpoledni jsme dorazili do hlavního cíle naší cesty – Antalye a oba nás dost zklamala: továrna na turisty s narvanými plážemi, hrozným provozem a každých 200 m semafory, které spolu vůbec nebyly sladěné. Bylo to o nervy i o přehřátí Bandita, protože bylo 41 ve stínu. Zamířili jsme si to k místním známým vodopádům, ale buď byly vyschlé, nebo jsme prostě byli jinde. Podle Google jsme ale byli dobře. Netrvalo dlouho a měli jsme oba Antalye plné zuby. Další hodinu nám zabralo projet celou Antalyi na západ a hned za městem jsem zabočil do kempu, ze kterého se vyklubala placená pláž. Zeptal jsem se, kolik by stála jedna noc a prý 14 TRL. Podal jsem mu je a on že prý 40! Představa sprchy a klidu byla ale tak lákává, že jsem mu je bez rozmyslu dal. Alespoň jsme se vykoupali v moři a odpočinuli si.

Ujeto 465 km

Den 7.

Noc byla „úžasná“. Ještě v 6 ráno bylo 27 stupňů, takže jsme celou noc leželi rozvalení ve stanu. Ze kterého jsem postavil pouze spodní díl a každou chvíli utírali pot do ručníků.
Brzy ráno jsme vyrazili dále na jih k městečku Cirali, u kterého jsou známé „věčné“ plameny Chimera. Vstupné bylo 4 TRL na osobu a následoval kilometr do kopce po kamenitých schodech. I když bylo ještě brzy ráno, pot se z nás jen lil a tílko jsem doslova ždímal. Těmi „věčnými plameny“ je vlastně plyn unikající mezerami ve skále na několika místech. Na jednom takovém místě místní domorodec pálil po ránu PET lahve, které tam západní turisté den předtím poctivě roztřídili.

Kousek pod Cirali jsme se vyvalili na pláži a na pár hodin si dáchli. Pak jsme pokračovali přes Kumculu na Kas. Konečně jsme se dočkali pravého Turecka. Pláže jak z katalogů a téměř prázdné. Na několika jsme zastavili a vykoupali se, ale vedro bylo nesnesitelné. Teploměr ukazoval 38 ve stínu. Původně bylo v plánu se zde den zdržet, ale rozhodli jsme se vyrazit k dalšímu bodu naší cesty – Pamukkale.

Vzali jsme to po místní okresce na sever od Fethiye. Asi po 50 km jsme u cesty uviděli ceduli s obrázkem vodopádů a tak jsme se rozhodli, že se tam podíváme. 1 km po polňačce, poplatek za parkování a po schodech dolů. Tam nám za drobný peníz půjčili gumové děrované boty do vody a už jsme se brodili říčkou plnou malých vodopádků proti proudu k hlavnímu vodopádu, který byl zajímavým zpestřením naší cesty a který nám zároveň posloužil jako pořádná sprcha.

Pak jsme ještě dvě hodiny jeli, ale před námi se objevila pěkná bouřka. Sjeli jsme ze silnice a na kopci s úžasným výhledem jsme za křovím na poslední chvíli postavili stan.

Ujeto 360 km

Den 8.

Noc byla tentokrát super. V tureckých horách je mnohem příjemněji než dole u moře. Opět jsme dali ranní kávu a čajík a sbalili věci na motorku, což jsme zvládali za čím dál kratší čas. Popojeli jsme 120 km na Pamukkale, kam jsme dorazili v 8 hodin ráno a už tam byla spousta turistů. Nad známými bílými travertinami jsou trosky města z 5 stol., což jsme ani nevěděli. Jinak byly bohužel celé travertiny vyschlé, až na pár jezírek, která byla napouštěna uměle.

Udělali jsme pár fotek, koupili magnetky a nevěděli co dál. Původně jsme plánovali se zde zdržet půl dne, popojet směrem k západnímu pobřeží a až druhý den navštívit aquapark v Kusadasi. Vyrazili jsme tedy rovnou a kolem poledne jsme tam byli. Po cestě jsem předjel nějakého ostraváka z přítelkyní na BMW 800. Mávnuli jsme na sebe a po chvilce jsem hodil blinkr, že pokecáme, ale mazal dál. V Kusadasi jsme po chvilce hledání našli pěkný hotýlek za 120 TRL se snídaní a bazénem. Zašli jsme se podívat na pláž, ale ani jsme nešli do vody. Mraky turistů, kalná voda…nechápu, že na takovém místě může někdo trávit celou dovolenou. Obzvlášť, když jsem si vzpomněl na ty pláže, na kterých jsme se koupali na jihu. Cestou jsem se stavil pro jistotu v internetové kavárně podívat, kolik mám ještě na účtu – už jsem byl v kontokorentu, ale kdy já v něm vlastně nejsem. Chvilku mi trvalo se přihlásit, protože i když měl počítač náš typ klávesnice, místo „i“, které mám v hesle, zadával jen svislou čárku. Lehli jsme si k bazénu a dali sprchu. Vedle hotelu byl bazar. Mikiny, tílka, trička, boty, tepláky…všechno Adidas a za směšný peníz. Než jsem se nadál, byl jsem o 140 TRL lehčí a drbal jsem si hlavu, kam všechny ty krámy naložím. Naštěstí se v kufrech uvolnila místo po několika plechovkách piva a guláších. Když už jsem u těch cen v Turecku: litr benzínu stál cca 50 Kč. Jídlo je o něco levnější než u nás a velmi jsme si zde oblíbili džusy. Litrový Cappy, ve kterém byly dokonce kousky ovoce zde, i na benzínce vyšel na necelých 30 Kč. Po večeři v místní restauraci, která nás zrovna moc nenadchla jsme se šli válet na pokoj.

Ujeto 330 km

Den 9.

Ráno jsme si dali tak úžasnou snídani, že jsem sotva mohl chodit. Vedle hotelu byl krámek pro turisty, kam jsme zašli pro pohledy babičkám. Pokecal jsem s místním sympatickým prodavačem, který miluje ČR a 4 roky sloužil v Kosovu s „Girl from Czech army“. Dva pohledy, co jsme si vybrali, mi dal jako dárek. Před 10 hodinou jsme se vydali do aquaparku Adaland. Po cestě byly cedule, že je největší v Evropě a já si zatím myslel, že jsme v Asii. Vstupné bylo 50 TRL na osobu a na občerstvení jsme si nabili speciální kartu za 40 TRL. Nevím, jestli byl největší – mám možnost srovnání jen s aquaparky na Korfu a v Barceloně – všechny mi přišly stejně obrovské.

Zatímco Šárce se nejvíce líbil bazén s vlnami a skupinový step dance na plácku s vodotrysky, mě nejvíce okouzlila místní atrakce, na kterou nebyla, jako na jedinou, žádná fronta. Stoupl jsem si do velkého tubusu, za záda mi dali kluzkou podložku, kterou jsem si chytil mezi nohama. Pak to odpočítali a pod nohami se mi propadlo dno. Následoval sešup cca 20 metrů téměř volným pádem, pak looping nahoru a dále dolů na rovinku s vodou k zastavení. Mám tyto šílenosti rád a jen tak nějaká mě nezaskočí, ale toto byla opravdu síla. 

 

Užívali jsme si vodních radovánek do 4 hodin, kdy už jsme byli oba nabažení dost. Hupsli jsme na Bandita a pokračovali směr Canakkale. Tentokrát jsme měli docela problém najít místo na spaní. Všude byla jen rovina a na ní různá políčka a nekonečné háje s olivovníky, z nichž spousta bylo oplocených. Nakonec jsem musel sjet z hlavní, jet kus po vedlejší a až z té jsem zahnul na pole, do zoraného olivového háje.

Ujeto 253 km

Den 10.

Noc proběhla klidně a ráno bylo jen 21 stupňů. Jelikož jsem měl trochu obavy, aby se ráno na svůj olivový háj nejel podívat místní zemědělec, vypustil jsem pro tentokrát ranní kávu a po půl 8 už jsme byli opět na cestě. Po půl hodině jsem odbočil do přímořského městečka Iskele, kde jsme se ještě na pár hodin natáhli na pláži. Pak jsme pokračovali směr Canakkale. Jelikož jsme den před tím neměli večer moc hlad a vynechali jsme večeři, zastavili jsme v příjemné restauraci u silnice. Řekl jsem, že bych rád breakfast a za chvilku začali nosit na stůl: čerstvý teplý chléb, máslo, vajíčka, sýr, uzeninu, med, marmeládu, olivy, zeleninu a samozřejmě čaj. Nadlábli jsme se báječně, a jelikož bylo už půl 11, měli jsme to zároveň i jako oběd. Celá snídaně vyšla na 28 TRL.
Před Canakkale jsme opět předjeli toho ostraváka, kterého jsme potkali dva dny předtím. Tentokrát jsme si již rozuměli, zastavili u silnice a pohovořili. Tímto zdravíme Káťu a Martina z Frýdku. Ten den jsme se setkali ještě na trajektu a na benzínce před hranicemi z Řeckem. V Canakkale jsme se dojeli podívat na Trojského koně, který je tam vystavený na molu.

Je to replika z filmu Troja, kterou jim filmaři darovali. Zaplatili jsme 8 TRL za trajekt a za 15 minut jsme byli zpět v Evropě. Pokračovali jsme směr Kesan, když se stal největší průšvih naší cesty: jedu, jedu a najednou koukám, že mobil, který jsem měl ve stojánku na řídítkách najednou nikde. Hned jsem to otočil, vrátili jsme se pomalu 5 km tam i zpět, ale nikde jsme ho nenašli. Zastavili jsme na benzínce a zkusili na něj zavolat – stále fungoval. Nechtělo se mi jen tak lehce smířit s tím, že bych o něj měl přijít – zejména o data z něj. Rozhodli jsme se vrátit ještě jednou, tentokrát 20 km, ale ani trochu jsem nedoufal, že bychom ho mohli najít, když vypadl při 100 km/h rychlosti. Stal se ale zázrak a mobil jsme opravdu uviděli na silnici kousek od místa, kde jsem zjistil, že vypadl. Mezitím ho ale už stihnul přejet náklaďák, což už takový zázrak nebyl. Sim karta i baterka někam odlétly, tak jsme alespoň sebrali zbytky a jeli dál na benzínku, ze které jsme předtím prozváněli. Byla to půl roku stará Sony Xperia Neo V za 5 000. Hlavní ale bylo, že jsem zachránil paměťovou kartu. Horší bylo, že jsme tím přišli o navigaci. Měl jsem v něm nahranou zdarma navigaci I Go My Way, kterou mohu jen chválit. Podle mapy jsme zamířili na řecké hranice, které jsme po cca půl hodině úspěšně překročili. U Alexandropolis jsme se opět vykoupali a večer jsme u Komotini postavili stan, kolem kterého nám před setměním prošlo stádo ovcí.

Ujeto 482 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE