Skútr Cesta 2014 - Balkán

6. den

Ráno jsem vstával jako první, sbalil stan a probudil Pavla. Rozloučil se sním i s Čechy a kolem deváté hodiny vyrazil podél jezera k pár desítek kilometrů vzdálené hranici do Albánie. Bylo celkem vedro. Odbavení na albánské hranici trvalo asi půl hodiny, jenom mi zkontrolovali doklady a mohl jsem vyrazit do pro mne dosud neznámé země. Při vjezdu do Albánie jsem místy míjel rozpadající se domy a různé skútry a rikši převážející kde co. Sem tam jsem potkal starý Mercedes, či vozík tažený koněm, nebo oslem. Aut ale bylo více. Po silnicích občas přeběhl nějaký ten skot nebo psi. Vyrazil jsem směrem jezero Komani. Cesta byla celkem sjízdná, než jsem se začal blížit k jezeru. Posledních 35km byla celkem dost rozbitá cesta takže jsem jel hodně pomalu. Minul jsem odstavený vrak auta bez jednoho předního kola. Vypadalo to, že ho někdo nedávno odmontoval, odjel opravit, ale zpět asi moc nespěchal. Soudě podle nánosů prachu na autě. V odpoledních hodinách jsem přes tunel ve skalách hlídaný vojáky s kalašnikovy dorazil do přístavu Komani. Kde mně přivítala sympatická prodavačka lístků na loď. Měla kancelář hned v místní přístavní restauraci, tedy spíše to byl takový malý bar. V baru byl ještě majitel a nějaký místní děda, kteří mně vyzvali k přisednutí, což jsem udělal. Během krkolomné konverzace jsem se dozvěděl, že vojáci u tunelu hlídají preventivně kvůli Kosovu, když se dozvěděli, že jsem z Čech tak jim docela dalo práci, než se zorientovali, kde to je na mapě a hned vyzvídali jestli je u nás prý ta demográcia. Na což jsem jim odvětil s úsměvem "že je". Ten úsměv mi poté mírně vymizel, když domorodec s vážnou tváří pronesl, že Albania noo demográcia, Albánia is komunist!!.. další slova jsem nerozuměl, ale asi to mělo vyznít něco ve smyslu, že je na svou zem hrdý. Ještě chvilku jsem občas jen pokýval hlavou a raději se zvedl k odchodu. Vydal jsem se kousek zpět ubytovat do kempu. Hned u brány kempu seděla stará Albánka, už zdálky na mně mávala a ukazovala rukama kam mám zaparkovat. Kemp byl prázdný, odmítl jsem jakýsi pečený kus masa na grilu a šel postavit stan. Navečer dorazil do kempu autem ještě nějaký starší Dán a hodně si stěžoval na cestu a ukazoval mi pomačkané prahy na autě. No a nakonec když jsem už ve stanu usínal dorazil do kempu jeden enduro motocykl, jen jsem vykoukl ze stanu ven a zaslechnul jak se zdraví s majiteli kempu a říká mu, že je z Bulharska a chce pivo.

7.den

Probudil jsem se do teplého rána. Můj bulharský enduro kolega byl již vzhůru u svého stroje Aprilia Caponord. Také jsem neotálel a sbalil se abych dorazil na trajekt včas. Před devátou hodinou jsme v průvodu jedno auto a dva motocykly vyrazili na trajekt. Který tam byl již přistaven. Oním trajektem byla výletní loďka do které šli do přední části zaparkovat dvě motorky, tedy po sundání kufrů a protlačením vstupními dveřmi. Spolu s námi na trajekt-ní loďku nastoupil německý zájezd turistů, jak jsem se později dozvěděl, byli tam s albánskou poznávací cestovkou. Usadili jsme se s Tihomirem z Bulharska na lavice u motorek a loďka mezitím vyjela od přístavního mola. Cesta trajektem trvala kolem čtyř hodin. Projížděli jsme krásnými místy a obklopovali nás ještě hezčí skály. Jediné co tu přírodu trochu kazilo byli místy plovoucí pet láhve, které tam jak jsem se dozvěděl nejsou od turistů, ale od místních. Málem bych zapomněl, že na lodi s námi jel i jeden místní obyvatel, kterému loď během plavby zastavila jen tak kdesi u břehu a on seskočil do trávy na břeh a štrádoval si to domů někam do zarostlých kopců. Trajekt zde slouží i jako dopravní prostředek pro místní. V odpoledních hodinách loď dorazila do přístaviště ve Fierze, kde nám opět pomohla posádka lodi vyložit motorky. Rozloučil jsem se s Tihomirem a vyrazil do městečka natankovat benzín. Potom jsem se vydal cestou směrem na jih. Zde byla opět hodně rozbitá cesta, po nějaké době jsem to přestal nějak vnímat, jinak bych snad ani nemohl jet dál, byla to díra v sinici na díře. Byla to opravdu mizerná cesta, kterou mi zpříjemňovala alespoň pěkná vyhlídka po levé straně na hory a jezero. Jinak mi tuto asi 50 km dlouho cestu zpestřila už jenom malá holčička, která mi z křoví takřka skočila do cesty a nabízela v kelímcích natrhané lesní jahody. Kousek před sjezdem na hlavnější silnici mne dojel bulharský kamarád. Jeli jsme ještě společně pár kilometrů na rozcestí, kde se on vydal na hranice do Makedonie a já Albánií směrem na západ. Tihomir mi jenom ještě letmo sdělil, že mu dochází benzín a že doufá, že dojede k pumpě. Potom jsme si už jenom zamávali. Zde již byla celkem normální cesta, jen na pár místech kus vozovky v jednom pruhu občas chyběl. Sem tam jsem potkal auto, většinou staré Mercedesy, mají je tu tak nějak za národní vozidlo, stejně jako v Č. Hoře mají své staré Golfy. Po cestě jsem také v jednom městečku zastavil u bankomatu vybrat nějaké leky abych měl kromě eur i místní měnu. Bankomat zrovna nefungoval, ale párkrát ke mně ven vyšli zaměstnanci banky, říkali ať počkám a do dvaceti minut bankomat opravdu fungoval. Po té jsem jel dále do večerních hodin západním směrem k pobřeží. Kousek od jedné osady jsem měl dopředu vyhledaný jeden kemp, ale navigace mne tam stále jen proháněla dokola uličkami nějaké chudší oblasti, kde byl na ulicích neustálý mumraj, na silnici jsem neustále musel kličkovat mezi lidmi, různým haraburdím, zvířaty a jejich výkaly. Raději jsem v této oblasti včas další hledání kempu vzdal a vyrazil k dalšímu možnému, směrem na jih. Tento kemp byl v malém městečku Barbullush a navigace mně k němu již bez problémů zavedla. V kempu jsem se pozdravil s německým párem, který měl u stanu zaparkovány dvě krosové motorky. Dozvěděl jsem se od nich, že si stroje přivezli dodávkou a každý den vyrážejí na výlety po okolí. V kempu si udělali základnu. Potom jsem postavil stan, který jsem následně musel o pár metrů posunout, protože nedaleko pasoucí ovci se podařilo povolit provaz, kterým byla uvázána a díky tomu se dostala až ke mně. Jinak tento den se na skútru občas začala přehřívat zadní brzda a přestávala brzdit. Na brzdovém třmenu jsem večer nic zvláštního neshledal tak jsem to zatím nijak dál neřešil, ostatně ani nebylo jak a raději jsem si odpočinul.

8.den

Opět teplé ráno. Sbalil jsem se a vyrazil směrem hlavní město Tirana. Jel jsem mimo dálnici. Po cestě jsem míjel různé povozy, ať už poháněné motorem, tak na zvířecí síly. Čím více jsem se blížil k Tiraně, tím těchto povozů ubývalo. Propletl jsem se Tiranou a vydal se přes Elbasan k jezeru Ohrid na Albánko-makedonských hranicích. Cestu jsem opět zvolil mimo dálnice a projížděl kopcovitou krajinou. Bohužel mi totálně přestala fungovat zadní brzda, ale zjistil jsem že se dá docela dobře s nutnou dávkou opatrnosti jet i jen s tou přední. Trochu mi to v tu chvíli změnilo plány. Původně jsem chtěl strávit noc někde u jezera Ohrid na makedonské straně, ale jelikož jsem z té brzdy byl trochu nervózní, chtěl jsem co nejdříve vyřešit její opravu a Albánie a ani Makedonie se mi na případné hledání servisu nejevili jako vhodné tak jsem se rozhodl dojet k jezeru Ohrid. Objet ho severní stranou do Makedonie a pak sjet na jih do Řecka. Což jsem nakonec i udělal. Před Albánko-makedonskou hranicí jsem utratil zbývající Leky za benzín a zásoby jídla. V kopcích u jezera Ohrid si udělal poslední fotku jezera z albánské strany a tímto dal Albánii své sbohem. Ale věřím, že se tam ještě někdy vrátím. Akorát myslím, že příště už asi nepojedu sám. :-) V Makedonii jsem od jezera jel přes Bitolu a odtud na řeckou hranici. Na hranicích si mne celník na chvíli postavil stranou a pořád se mu něco nelíbilo na mojí zelené kartě, ale po 30 minutách mne nakonec do Řecka pustili. Od hranic jsem se dal směrem na Florinu. Řecko mne celkem nepříjemně překvapilo. Jelikož jsem v minulosti byl v Řecku jen jednou a to ještě letecky a na ostrově. Vůbec jsem nevěděl, že sever Řecka jsou jen dlouhé silnice a dlouho nikde nic. Zřejmě i následkem nedávné krize tam ani nejezdí moc aut, benzínky jsou místy zavřené a nikde neakceptují platební karty. Večer mne zastihla bouřka a pokusil jsem se ubytovat, ale v blízkém městečku se mi nepodařilo sehnat žádné ubytování. Před jedním barem postávala číšnice, byla to Ruska, která prý již 10 let žije v Řecku a ta mi řekla, že tam opravdu žádné ubytování není, že mám jet k pobřeží. Ani navigace bohužel široko daleko žádné ubytování nenabízela. Asi po hodině bouřka ustala a téměř prázdnými silnicemi jsem slabě před desátou večer dorazil do kempu u moře a konečně zalehl do stanu s myšlenkami na to co provedu zítra s tou brzdou.
 

9.den

Ráno jsem začal podrobněji zkoumat brzdový třmen. Stále na něm nebyly vidět žádné stopy po poškození, brzdovka nikde netekla. Až když jsem přeparkoval na rovnější povrch a zvedl stroj na hlavní stojan a otočil zadním kolem jsem zjistil, že se kolo tak trochu viklá do stran. Následkem toho kotouč občas dře o destičky, brzda se přehřívá... no a proto nebrzdí. V tu chvíli mně napadlo jediné.... jsou v háji ložiska u zadního kola. Během dopoledne jsem se díky WiFi v kempu přes skype spojil s bratrancem, . který mi pomáhal najít řešení závady. Po několika hovorech (skype neustále vypadával) jsme se předběžně domluvili, že mi ty ložiska sežene a následně pošle nějakou přepravní službou z Čech do kempu. Že bych je potom s pomocí jeho rad přes skype zkusil vyměnit. Nářadí jsem s sebou měl na výměnu řemene ve variátoru tak bych to snad nějak zvládl...i když nevím.. Byl jsem rád za alespoň nějaké snad uskutečnitelné řešení. Ale raději jsem ještě v okolí začal hledat nějaký servis. Nějak už mám asi štěstí na to, že když řeším nějakou závadu v zahraničí tak je víkend, byla neděle. Ale i přesto jsem vyrazil do 15km vzdáleného servisu. V servisu samozřejmě nikdo nebyl tak jsem trochu vyrušil lidi v sousedním domě a nakonec mně jeden hodný Řek na svém skútru dovezl k úplně jinému servisu, který měl majitel přímo v přízemí svého domu. Jenomže nebyl doma. Jeho žena se mně snažila poslat pryč, ale byl jsem opravdu hodně neodbytný tak mu nakonec zatelefonovala a slíbila, že za hodinu přijede. Opravdu přijel a hned se pustil do vyklízení dílny, kterou měl plnou motorek, skútru a sekaček. Po půl hodinovém vyklízení dílny bylo konečně dost prostoru, aby se dalo zajet s mým strojem k moto zdviži. Po sundání výfuku a vidlice jsme zjistili, že je stržená závlačka a povolená matka na ose zadního kola. Uff.. jak jsem si oddechl Následovalo dotažení matky s jejím zalepením a nová závlačka. Už jen smontování zpět. Servis-man provedl zkušební jízdu, kolo se neviklalo a předal mi skútr s tím že je v pořádku. Stálo mně to 30EUR. Tak jsem opět měl zase trochu štěstí v neštěstí, řekl jsem si a konečně v dobré náladě vyrazil zpět do kempu, konečně se také vykoupat v moři, když už u něj jsem. :-) Hned jsem i tu radostnou zprávu zavolal bratrancovi, aby o mně neměl starost a hlavně, aby už nemusel shánět ty ložiska. Po zbytek dne jsem si konečně trochu odpočinul a večer trochu naplánoval cestu přes sever Řecka do Turecka, kam jsem si ještě ráno myslel, že už ani možná nepojedu.
 

10.den

Vyrazil jsem po naplánované trase do Turecka přes Alexandroupolis, cestu jsem zvolil vyloženě jen pro tranzit do Turecka po dálnicích. Byla to trochu zdlouhavá cesta, stavěl jsem jen na tankování. Na jedné benzínce mi mával nějaký děda za plotem. Když jsem u něj zastavil a odpověděl na jeho otázku kam jedu tak mi popřál šťastnou cestu a natrhal mi citrony ze stromu na jeho zahradě. Škoda, že mu tam nerostly pomeranče, ale i citrony jsem rád přijal. Navečer jsem dorazil na Řecko-Turecké hranice. Kontrola na řecké straně byla jenom zběžná, za to na turecké straně bylo 5 kontrolních stanovišť. Po projetí hranic jsem zamířil směrem na Geliboli. Kousek pod Geliboli jsem našel kemp u moře s výhledem na Asijskou část Turecka. Kemp byl prázdný, jen asi po půl hodině to vypadalo, že přijel nějaký autobus. Nakonec se z autobusu vyklubal obří karavan s přívěsem ze kterého vystoupila čtyř členná rodina. V restauraci kempu jsem si dal nějaké místní maso a nějak jsem ani nelitoval, že mi dali malou porci. Bylo to asi jehněčí, ale nic moc. Trochu jsem tam asi vzbudil pozornost, protože během chvíle se v restauraci začali scházet místní, pár jich i přišlo k mému stolu a vyzvídali odkud jsem a ač jsme si moc nerozuměli poznal jsem, že ani moc neví, že vůbec nějaká Česká republika existuje. Po večeři jsem se šel dorazit do stanu sušenkami a po té se snažil, již za celkem bujného hlaholu z restaurace usnout. Než jsem usnul tak jsem ještě z terasy restaurace zaslechnul několikrát slovo: čekija... čekija..., ale třeba to znamenalo něco jiného. :-)
 

11. den

Původně jsem chtěl jet do Eceabatu a tam přejet trajektem do asijské části Turecka, ale nakonec jsem se rozhodl, že to jen na skok nemá až takový význam a pomalu se vydal na sever Turecka k hranicím do Bulharska. Bulharsko jsem vzal pouze tranzitně a pozdě večer dorazil po 900km dlouhé jízdě do menšího městečka Curtea de Arges v Rumunsku, kde se mi po nalezení uzavřeného kempu po nějakém tom hledání nakonec podařilo ubytovat v menším pensionu u super lidí za 15EUR. Ještě před tím jsem poptával noc v jakési luxusní vile, kde chtěli za noc 70EUR. Po předchozích jedenácti nocích strávených ve stanu mi připadl pokoj s postelí téměř jako zázrak. Bylo zde i WiFi připojení, tak jsem si ještě dohledal nějaké informace ohledně cíle mé cesty v Rumunsku - Transfagarasanu.
 

12. den

Ráno jsem si docela příjemně popovídal s majitelem pensionu, kterého hodně zajímalo kudy jsem přijel a nakonec jsem se nevyhnul rozložení map a alespoň zběžnému poreferování o své předchozí cestě. Majitel mi při loučení jenom ještě řekl, že by něco podobného také někdy rád projel a popřál mi šťastnou cestu domů. Já jsem již v podstatě domů namířeno měl, ale po cestě domů jsem nemohl nenavštívit rumunský úsek Transfagarasan. Za mlžného počasí jsem vyrazil směrem k jezeru Vidraru. Čím více jsem se blížil k jezeru, tím více přibývala mlha. Správně jsem našel jezero, přehradu, přes velkou mlhu vyhlížel Drákulův hrad, který se v těchto místech měl nacházet, ale marně. Byla velká mlha, celkem zima a nikde ani noha. Hledání hradu jsem nakonec vzdal a pokračoval. Více méně zdejší mlžná krajina, pusto a prázdno navozovalo celkem strašidelnou atmosféru i bez Drákulova hradu. Od jezera už vedla k nejsevernějšímu úseku Transfagašskému úseku cesta samá díra. Trochu jsem si vzpomněl na Albánii a její cesty, ale tak zlé to nebylo a těch 30km jsem za hodinu a něco ujel. Začalo stoupání a přibylo ještě více mlhy. Míjel jsem vodopád stékající z hor a pomalu vyjel k tunelu Balea. Tunel je dlouhý 887m. Po výjezdu z tunelu na severní straně jsem míjel sněhové jazyky u cesty a teploměr ukazoval 2 stupně nad nulou. Byla tu fakt zima. Severní, nejhezčí úsek Transfagarasanu na který jsem se nejvíce těšil byl celý v mlze. Začal jsem sjíždět dolů, v protisměru občas potkával nějakého toho nešťastníka na motorce, kterému také nevyšlo počasí jako mně. Na severní straně byla taková mlha, že nebylo téměř vidět a někdy jsem měl problém v mlze protijedoucí motorku vůbec včas rozpoznat k tomu v neustálých zatáčkách se muselo pořád brzdit. Což u mne mělo za následek totální kolaps, již z Albánie zbídačené zadní brzdy, prostě tentokrát vytekla. Naštěstí až těsně na konci sjezdu. Tak Transfagarasan jsem měl za sebou, moc jsem toho tedy díky mlze neviděl, ale zase bylo více adrenalinu při brzdění, všechno prostě vždy nemůže vyjít. Čekala mne cesta domů přes Maďarsko, dlouhá asi 1300 km. Zvažoval jsem kde opravit tu brzdu. Následkem přehřívání v Albánii asi hodně utrpěla. Obával jsem se, že nebude jenom stačit dolít brzdovou kapalinu, ale že bude závada ve třmenu. Neočekával jsem, že někde po cestě v Rumunsku narazím na servis, který by měl skladem náhradní díly. Po předchozích zkušenostech s jízdou jenom s přední brzdou jsem se rozhodl, že dva přední kotouče brzdí dostatečně, mimo hory bylo již sucho, pojedu tedy dále a s větší opatrností by se mělo dát dojet až domů. Tedy pokud nepřestane brzdit i předek. Vydal jsem se směrem k Maďarským hranicím, po pár hodinách hranice přejel. Na hraničním přechodu byla docela legrace, kdy mne maďarští celníci nemohli poznat na fotografii v pasu. Nestačilo vyklopit helmu, ale musel jsem ji sundat a nastavovat jim hlavu z více úhlů, než uvěřili, že jsem to opravdu já. Dva týdny bez žiletky se někde projevit musely. :-) Pokračoval jsem přes Maďarsko dále ke slovenským hranicím. Blížil se večer, nocovat jsem chtěl na Slovensku. Nějak jsem odhadl, že do nočních hodin mi vychází nejlépe dojezd do Rimavské Soboty, tak směr jsem měl. Hranici do Slovenska jsem projížděl za nádherného západu slunce. V příhraničních vesničkách jsem projížděl hloučky místních občanů, byla to taková ta géta, kde fakt člověk nechtěl stavět a ptát se na ubytování. Kolem desáté hodiny následoval příjezd do Rimavské Soboty a na třetí pokus se mi podařilo ubytovat za 30EUR v docela solidní ubytovně, kde mi bylo umožněno parkovat za plotem.
 

13. den

Výjezd v 9:00 .....po dálnicích, přes Bratislavu .... kus dé-dvojky, nějaké ty okresky a byl jsem před čtvrtou odpolední hodinou doma. :-) Cestu hodnotím celkem kladně, viděl jsem spoustu zajímavých míst, vyzkoušel si cestování o samotě, dá se to :-), ale utvrdilo mne to v tom, že alespoň ve dvou je to minimálně dvakrát lepší. Stroj mne opět dovezl tam kam měl, už jsem si vypěstoval takový ten rituál na dojetí a stroj ho opravdu slyší... o tom jsem přesvědčen :-). Poznal nové lidi a přivezl jsem si spousty nových zážitků a zkušeností. A pevně věřím, že mé tělo i jednostopý stroj vydržíme ještě něco snad i příští rok. Tak se nechám překvapit.....
 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE