Skútr Cesta 2014 - Balkán

Tento rok jsem se rozhodl prozkoumat nové země, už ani nevím proč, ale rozhodl jsem se pro Balkán. Do teď jsem věděl akorát, že do něj patří země jako např. Albánie, Makedonie... jinak jsem ještě věděl, že je to směrem na jih. Prostě jsem tam ještě nebyl a to přece byl důvod. Samozřejmě následovaly nějaké ty přípravy, kdy jsem si zjistil, které země do Balkánu vlastně patří. :-) Jaká je kde měna, co je kde zajímavého k vidění, kde bych se rád projel. V práci mi ještě zbývalo docela dost dovolené tak jsem se ji rozhodl vybrat.

Skútr Cesta 2014 - Balkán

Kapitoly článku

Ještě jsem nesměl opomenout drobnou údržbu na svém stroji. Koupil jsem nové obutí, pořídil nový a praktičtější držák na navigaci. Zavedl dobíjecí zásuvku i do zadního kufru, kde budu moci nabíjet záložní zdroj, který jsem si pořídil nový a silnější. Pak už jenom výměna oleje, filtru, brzdovky... taková ta klasická údržba před delší cestou. Pročetl jsem si nějaké ty cestopisy z této oblasti a posbíral z nich nějaké ty zkušenosti a informace o zemích. A už jsem mohl naplánovat, kudy pojedu. Bylo to celkem jednoduché. Vyjedu přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko do Bosny a Č. Hory. V Černé Hoře si projedu hlavně hory. Potom do Albánie, zde jsem se asi nejvíce těšil na trajekt přes jezero Komani. Dále Albánií k jezeru Ohrid, přes Makedonii do Řecka. Severem Řecka do Turecka a odtud už jenom lehčím tranzitem přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko domů. Nakonec jsem ještě trochu rozhodil sítě a podařilo se mi trefit se s volnem s jedním novým známým, Pavlem F., který měl podobný směr a nakonec jsme se rozhodli projet společně přes Bosnu do Č. Hory (cca 3 dny) společné cesty, která určitě oběma přišla vhod. Pavel měl o dost méně času tak jsme se domluvili, že vyrazím o den dříve, zdržím se jeden den ve Slovinsku a dáme si sraz až v Bosně, odkud už pak společně pojedeme do Č. Hory. Asi měsíc před odjezdem jsme si dali rychlý sraz na jedné benzínce v ČR a tam si potvrdili předběžný plán a start cesty. Tak už zbývalo jen ještě měsíc vydržet. Ale uteklo to celkem rychle. :-)

1. den

Měsíc utekl jako voda a už tu bylo sobotní ráno. Vstal jsem celkem brzy, něco kolem šesté. Věci na cestu jsem měl připravené už z týdne, stačilo už vlastně jenom vytlačit stroj před garáž a nastartovat. V rychlosti se ještě přiběhl rozloučit bratranec, popřál mi šťastnou cestu, slíbili jsme si, že příští rok nám určitě vyjde motovýlet opět společný a mohl jsem vyrazit. :-) Vyrazil jsem pozvolna k cíli dnešního dne, kterým byl kemp ve Slovinském Banovci s možností koupání v termálních pramenech. Měl jsem na cestu celý den tak jsem zvolil cestu mimo dálnice. Cestou jsem jen navštívil pár památek po cestě a zažil veselé setkání se čtyřčlenou skupinkou rakouských důchodců, dva z nich jeli na choprech a dva měli maxiskůtry. Po té co mi poradili kudy nejlépe dojet k blízkému klášteru na jednom z okolních kopců jen zakouleli očima, když jsem jim řekl kam mám namířeno a popřáli mi šťastnou cestu. Cestou jsem projel kolem zajímavého hradu Rodinsburk, který by určitě stál za bližší prozkoumání, ale tolik času jsem neměl tak jsem pokračoval dále a v podvečer dorazil do přeplněného kempu v Banovci. Zde se mi podařilo při hledání placu pro stan projet nudistickou částí kempu, což provázely překvapené výrazy zdejších nudoturistů, i já jsem byl celkem překvapen, jelikož jsem ani nevěděl, že je v kempu nudistická část. Po troše kličkování kempem se mi podařilo najít správné místo pro stan, který jsem hned postavil a vyrazil na průzkum zdejších termálních bazénů. Kemp v Banovci stál na jednu noc 17 EUR a v ceně byl i vstup do již zmíněných termálních bazénů což nešlo nevyužít. Bazény jsou tam dva. Jeden je krytý a druhý venkovní, ve kterém jsou různé masážní trysky. V Bazénech jsem strávil asi tři hodiny a musím říci, že to bylo po celodenní cestě velice osvěžující. Pozdě večer jsem si ohřál na vařiči konzervu, skouknul trasu na další den a zalehl do stanu.... jo ... tento večer jsem také zjistil, že mám sebou celkem dost důležitých věcí, ale zapomněl jsem spacák, což se mi ještě nikdy nestalo. Při balení jsem si bral kromě karimatky ještě termopodložku a s tou jsem si při odškrtávání seznamu spacák zaměnil.... no co, oblékl jsem motohadry a zaspal to...


2. den 

Brzy ráno jsem vyrazil směr Chorvatsko a Bosna. Průjezd východním chorvatským venkovem byl něco jiného, než jsem doposud znal z Chorvatského pobřeží. Poměrně dost zchátralé domky a nic moc cesty. Za jednou vesničkou mně navigace navedla na cestu, kde jsem si dal 15km štěrkovité cesty přes lesy, ale dalo se to celkem projet. Jak jsem se blížil k hranicím s Bosnou tak se kvalita cest trochu lepšila. Po přejetí hranic jsem se vydal směrem na Banja Luku. K Banja Luce jsem dorazil po vedlejší cestě a když jsem chtěl odbočovat směrem na Jajce tak mne čekalo nemilé překvapení. Cesta skončila. Povrch vozovky díky nedávným povodním v této oblasti prostě nebyl. Jen u kraje toho co bývala kdysi silnice byl asi jeden metr široký pás, kudy by se dalo projet, ale po něm neustále chodili tam a zpět místní lidé se zavazadly, kárkami a koly. Po pokusu zeptat se kolemjdoucího na cestu na Jajce mi pán ukázal rukou na ten metr zbytků vozovky mezi na něm proudící davy lidí a přibližovadel s tím, že prý se tam vmáčknu. Z mnoha důvodů se mi mezi místními postiženými povodněmi proplétat a překážet jim v cestě nechtělo tak jsem tuto oblast nakonec objel asi 10km objížďkou a přijel do Banja Luky z jiné strany po hlavní silnici, kde už byla cesta bez problémů. Dále byla cesta na Jajce bez jakékoliv stopy po nedávné kalamitě. Po příjezdu do Jajce mne ihned upoutal pohled na zdejší hrad, který nejde přehlédnout. Kousek pod ním byl další nádherný výhled na ohromný vodopád. Úplně jsem se zapomněl zmínit, že během cesty kolem dvanácté hodiny mi volal Pavel F., že prý už jede přes Maďarsko kolem Balatonu a že mu navigace hlásí příjezd do Jajce něco po sedmé hodině. No uvidíme, kdy dorazíš? řekl jsem si.... upřesnili jsme si kemp za Jajcem, kde se večer sejdeme a já vyrazil ten kemp hledat. Kemp jsem našel naštěstí snadno a hned jsem se ubytoval, postavil stan a trochu se prošel po okolí. V sedm hodin jsem vyrazil do sprchy, kde mi zazvonil v tašce telefon. Po osprchování jsem si přečetl příchozí zprávu a v ní bylo napsáno: "Jsem u stanu, kde ležíš? Pavel." No je prostě dobrej, dorazil přesně načas jak odpoledne řekl do telefonu. Po příchodu ke stanu mně Pavel ještě jednou překvapil a to když vytáhl zpod sedla Burgmana startovací box s kompresorem a nafoukl si super matraci, tedy spíš letiště na spaní. :-) a vrazil mi do ruky vychlazené pivo na přivítání. Během večera jsme ještě trochu dolaďovali trasu do Č. Hory a šlo se spát. Kemp v Jajce byl v červnu prázdný, cena za ubytování 5 EUR.
 


3. den

Ráno jsme vyráželi kolem desáté hodiny. Předcházelo ještě nastavení náhlavních souprav v helmách, opět sbalit stany a hurá na cestu. Cesta ubíhala, silnice celkem dobré. Tento den jsem se rozhodl, že si po cestě musím koupit něco místo toho zapomenutého spacáku. No silnice byly celkem slušné, až do odpoledne. Po poledni jsme dorazili přes kopce na místo, kde cesta tak nějak přestala být cestou, ikdyž v mapě byla dále značena žlutou barvou. Tam kde býval kdysi asfalt byl pouze makadam a sem tam díry a větší šutry. S nadějí že tento úsek nebude určitě dlouhý, tipovali jsme tak 2 km maximálně jsme se skútry vyrazili dále. Po těch dvou kilometrech nám už bylo dost jasné, že to nebude dobré, ale s další nadějí v lepší cestu jsme se rozhodli zkusit pokračovat. Jak už to tak bývá.... vyklubalo se z toho asi 20km vzdušnou čarou dost špatného terénu. Celý úsek jsme úporně zdolali asi za 3.5 hodiny. Újmy na našem zdraví a skútrech naštěstí žádné, pominu li, že nás během pomalého sjíždění mezi kameny z jedné stráně chvilku doprovázel hlavně štěkotem trochu větší pes a po cestě jsem se málem propadl na starém dřevěném mostě. Už jsem zase o něco chytřejší.... na staré dřevěné mosty nevjíždět bez předchozího pěšího průzkumu, ani když zdálky vypadají dobře. Na druhou stranu musím podotknout, že cesta byla náročnější, ale vedla užasnou krajinou. Tímto jsme docela slušně vyplnili odpoledne a už po dobrých  silnicích dorazili do pěkného kempu u města Foča. Měli jsme tento den tak trochu naplánován dojezd do Č. Hory, ale už bylo celkem pozdě a kemp vypadal slušně. V kempu nás přivítal majitel a nakonec jsme si dali k večeři rybu z místní řeky protékající kolem kempu. Od majitele kempu jsme se dozvěděli, že tento druh ryby se živí výhradně travou a byla výborná... k ní jsme dostali velký chléb pitu se sýrem... zbytek pity, který jsme už fakt nemohli dojíst nám zabalili k snídani. Během večeře jsme se od majitele také dozvěděli, že naše makadamo-velkošutrová zkratka je celkem známá a že už ji kdysi nějací turisti před námi také absolvovali, ale prý s karavanem... no to musel být docela nářez. :-)... po náročné večeři jsme dost neradi konečně vyrazili postavit stany... podařilo se a šlo se spát. Cena za kemp s opravdu královskou večeří vyšla na necelých 24 EUR na osobu. Jo... náhradu za zapomenutý spacák se mi tento den nepodařilo pořídit tak jsem se po osvěžující sprše navlékl opět do motohadrů. :-)
 

4. den 

Na tento den jsem si nastavil hlavní prioritu, koupit někde alespoň nějakou deku, v noci mi tentokrát už byla docela zima a v Č. Hoře bychom měli tentokrát nocovat někde v pohoří Durmitor, kde bude určitě ještě chladněji. Což se mi po několikáté zastávce v jednom městečku ještě v Bosně nakonec i podařilo. Koupil jsem si super chlupatou deku ve vietnamské prodejně. Už jsem začínal i věřit, že nic neseženu, těch prodejen po cestě moc nebylo. Deka mně stála 11 EUR a měl jsem z ní velkou radost. :-) Pavel o té dece po předešlé chladnější noci také chvilku uvažoval a řekl bych, že mi ji v tu chvíli trochu záviděl. :-) Nakonec si uvědomil, že mu ta jeho přenosná ložnice bude stačit a už bez mého zdržování zastavování v městečkách kvůli nákupu jsme mohli v klidu vyrazit na další cestu. Z Bosny do Č. Hory jsme přejeli přes nádherné hory, kde jsme potkali skupinku českých endur. Ti nás přivítali slovy. "áá skůtraři dorazili a padlo pár slov ve smyslu, jak jsme na tom mohli vůbec dojet" Měli již namířeno domů, jeli z Albánie, snažil jsem se od dvou z nich vyzvědět pár informací z Albánie, ale spíše mne klucí odbývali tím, že tam na tom na čem jedu nemůžu dojet, v podstatě jsem se od nich nic nedozvěděl. Záhy celá skupinka odjela. No a my jsme na našich "nemožných strojích" také pokračovali v cestě. Projížděli jsme nádhernými vrcholky hor Durmitoru, cestu místy lemoval sníh a bylo nádherné počasí. Jenom jsem si vzpomněl, že jsem někde četl, že tato cesta bývá v červnu občas neprůjezdná kvůli sněhu, měl jsem pro tento případ zjištěnou možnou objížďku, ale letos byla slabá zima tak to vyšlo a stálo to za to. V pozdních odpoledních hodinách jsme dorazili do Žabljaku v Č. Hoře. Zde jsme dotankovali nádrže po okraj a vyrazili obhlédnout zdejší kempy. Ubytovali jsme se ve druhém navštíveném kempu, odkud jsme vlastně ani nemohli odjet. Kemp vypadal trochu venkovsky, posekaná neshrabaná tráva, byl ve stráni, ale u něj nás srdečně přivítal jeho majitel. Byl to takový veselý upovídaný děda, který nás hned vítal s lahví nějaké rakie. Na chvilku jsme k němu přisedli ke stolu, kde už hostil jeden německý pár a dali se s nimi na chvilku do řeči. Dozvěděli jsme se, že "děda" spolupracuje s českou cestovkou Kudrna z Brna a hned se nám pochlubil trikem, co měl na sobě s jejich reklamou. Přes léto prý kempaří a v zimě pro změnu pracuje jako lyžařský instruktor. To bych do něj v tu chvíli ani neřekl, neustále pokuřoval dýmku a popíjel slivovici, čiperný to pán. :-) Po příjemném posezení s majitelem kempu jsme vyrazili na obědovečeři a po ní na menší výšlap k nedalekému horskému jezeru (Črno jezero). Jezero jsme stihli za západu slunce a do kempu dorazili již za tmy....
 


5. den 

Noc byla trochu chladnější, deka byla fakt dobrá věc. :-) Při balení stanu mi dělali společnost dva místní psi s nějakou kočkou. Ta měla asi pěkný hlad, podařilo se jí dokonce u vedlejšího stanu ukořistit svačinu, připravenou na výlet a než jsem je stihl upozornit tak i dost velkou část z té svačiny i spořádala, ale něco jim přece jen zbylo. Po sbalení stanů jsme vyrazili k mostu přes řeku Tara. Odtud jsme projížděli nádherným kaňonem řeky Tara na Mojkovac. Tento kaňon se řadí mezi nejhlubší kaňony v Evropě. Za zmínku stojí, že tato oblast je hojně navštěvována vodáky, kteří Taru sjíždí na raftech. Pavel dost uvažoval, že se sem někdy za tímto účelem vrátí. Prý až sežene zas nějakého blázna. :-) Za Mojkovacem jsme navštívili klášter Morača, který je uvnitř zdoben nádhernými freskami. Poblíž kláštera by se měl nacházet i vodopád, ale přístup k řece byl u kláštera uzavřený, a jelikož bylo dost velké vedro tak jsme před jeho hledáním dali přednost pokračování v cestě. Bylo po poledni tak jsme kousek od řeky Drina udělali zastávku na oběd v jedné restauraci u silnice. Kde nám nabídli místní specialitu. Což byla opět ryba z místní řeky. Tak jsme si dali opět rybu, tentokrát z řeky Drina. Opět to nebyla chyba, ryba byla výborná. Jsem zvyklý se na cestě stravovat celkem skromně, většinou se spokojím s nějakou tou konzervou, co s sebou vezu, ale v Č. Hoře jsem byl nakonec rád, že jsem podlehl Pavlovo svádění na různá místní jídla. Je tam opravdu levně a vařili všude výborně. Takže Pavle tímto Ti děkuji za gastro průpravu počátkem cesty po Balkáně. Můžu s čistým svědomím prohlásit: "fakt jsem netrpěl hlady". :-) Odtud jsme projeli přes město Podgorica směrem k jezeru Skadar, které se rozléhá přes hranici z Č. Hory do Albánie. K jezeru jsme dorazili navečer za silného větru. Mysleli jsme, že se schyluje k bouři, ale místní v kempu nás ubezpečili, že to do čtvrt hodiny přejde.... měli pravdu... do dvaceti minut bylo po všem, ale i tak jsme raději rychle postavili stany. Jen co jsme se v kempu trochu rozkoukali tak se v něm objevili čtyři další turisti. Přišli pěšky a nakonec se z nich vyklubali čeští kluci, kteří právě přijeli taxíkem přes hranici z Albánie. Docela jsme si s nimi padli do oka tak jsme s nimi prokecali a proseděli zbytek večera. Dozvěděl jsem se od nich pár veselých zážitků z Albánie a i pár informací o trajektu na jezeře Komani, kterým jsem se chystal jet. Kluci tam hlavně procházeli pohoří Théti. Večer byl velmi zábavný a zároveň poslední na naší společné cestě. Další den se Pavel vracel přes Chorvartsko domů a já pokračoval přes Albánii v balkánském putování.
 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 30x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist