Road Trip Istanbul

14 zemí za 14 dní

Road Trip Istanbul

Kapitoly článku

1 den – směr Balaton - Praha - Istanbul

S Peterem a Martinem vyrážíme v sedm hodin ráno z Prahy, směrem D1. Na 66. kilometru máme sraz s Petrem z Řevnic na snídani v McKafe. V osm jsme na místě, posnídáme a vydáváme se na Balaton. Cesta je plánovaná přes Znojmo, nejkratší trasou mimo rakouské dálnice na jižní cíp Balatonu, kde se hodláme dnes ubytovat. Počasí nám vcelku přeje a cesta ubíhá sama. Ve Vídni se trošku zdržíme na semaforech, nevím, jestli je to sobotou, ale jsme furt na červené vlně. U Balatonu pak začíná neskutečně foukat, aby nám to těch posledních dnešních 50 km pěkně zpříjemnilo. Rozhodli jsme se najít nějaký kemp. To jsme ale netušili, jaký to bude problém. První funkční prostory nacházíme asi po 10 km popojíždění po obytné zóně. Na první pohled je poznat, že kemp patří nějakým němcům, což je zrovna v Maďarsku velkou výhodou. Alespoň se domluvíme. Můžeme jen doporučit. Čistota, na noc zamčená brána, klid, i když se spí kousek od kolejí (ale kde na východním břehu Balatonu ne ;-)

2 den – přesun do Rumunska

Ráno začíná poprchávat, tak narychlo balíme stany, alespoň natrénujeme na horší časy, oblečeme nepromoky a nabíráme směr Chorvatsko, Srbsko a Svatá Helena, abychom se vyhnuli dálnicím a únavně dlouhým rovným úsekům cest na Maďarské straně. Původní startovní čas se posunul z desáté ráno na osmou. Dešti jsme velice brzy ujeli a vypadalo to na krásný den, i když ne přímo slunečný, tak akorát na motorku. V Chorvatsku jsme jeli podél hranic přes město Vukovar, dodnes ještě velice silně poznamenané nedávnou válkou. Tady se munice počítala na tuny, jak naznačovali ještě některé domy. Po přejezdu do Srbska zastavujeme u lovecké restaurace s příjemnou paní domácí. Nabídla nám k obědu každému obložený talíř srbských specialit, šopský salát, pití, kávičku a zákusek. Výtečně jsme se najedli a posílení se vydali na další pokračování cesty. Obchvatem jsme objeli Novi Sad a po krásně opravené státovce směr Vršac, míříme k hraničnímu přechodu do Rumunska a dál do Svaté Heleny. Chtěli jsme navštívit a pozdravit Klepáčkovi, u kterých jsme minule přespávali, ale k našemu překvapení se odstěhovali v únoru za dětmi do Čech. Dali jsme se se sousedy do řeči a nakonec u nich skončili na noc, místo plánovaného penzionu. Shodou okolností to byli taky Klepáčkovi, ale nemají s Marjánkou a Frantem z loňska nic společného, prý si v Heleně moc nevybereme. Paní Barka nás ubytovala u sebe doma. Večer jsme ještě skočili na pivko do místní hospůdky.

3 den – cílem je Sofie

Jako i loni byla ráno přichystaná výtečná snídaně z domácích surovin, sýr, sladký tvaroh, smažená vajíčka, slanina, káva, čaj a mléko. Předali jsme opět nějaké drobnosti pro děti do školky a pokračovali v cestě. Odjezd ze Svaté Heleny vyšel na desátou. Pár fotek na rozloučenou před domem a značkou městečka. Směřujeme na Železná vrata, na přechod zpět do Srbska, abychom se dostali přes Dunaj. Odtud již Srbskem mimo hlavní trasy k Sofii na hranice do Bulharska. Ještě cestou navštívíme pramen Velkého potoka. Po průjezdu Sofií hledáme nocleh. Nalezli jsme kemp těsně za městem. Rozbalíme stany, vykoupeme se, povečeříme něco ze zásob a jde se na kutě.

4 den – vidina Istanbulu

Výjezd v devět hodin. Při rozjíždění ze stanoviště mi upadla motorka a zrovna tak nešťastně, že mi praskla pravá stupačka - to bude předzvěst špatného dne. Po asi hodině hledání servisu na náhradní stupačku tento boj vzdáváme s tím, že dokud to ještě drží, tak se vlastně nic neděje. Mimochodem, s tou stupačkou jezdím dodnes a drží. Cestou projíždíme mezi bouřkovými mraky, naštěstí za sucha. Petr chtěl Ditě udělat radost, tak jsme zastavili na svačinu u McDonalds. Pravděpodobně to shora někdo sledoval, tak přes nás poslal docela smršť, zrovna když jsme byli zalezlí pěkně v suchu u jídla. Pokračujeme rychlejším přesunem po dálnicích, pokud již stojí, do Turecka a dál na Istanbul. Turecké hranice jsou kapitola sama pro sebe. Asi šest kontrol a hodina času, během které se zjišťuje, že Slováci potřebují vízum, a údiv nad tím, jak může mít Slovák český techničák.
Za hranicemi projíždíme mýtnicí na černo, protože se nám nepodařilo zjistit, jakým způsobem se tady platí dálnice. Na jednom odpočívadle nám řidič českého kamionu řekl, že se kupuje jakási přednabitá karta, kterou se platí za průjezd. V osm hodin místního času přijíždíme do vysněného města. Před námi je všude Istanbul, taková dědina na dvou kontinentech, přes kterou má dálnice napříč 50km a žije tady asi 20 milionů lidí. Samozřejmě počet aut na cestách tomu taky odpovídal. Spoléhali jsme na kontakty od kluků, co tady již byli, ale nevyšlo to. Hledáme nějaký kemp v okolí na pobřeží, ale nic nenacházíme, ani po radách od místních. Nakonec nám bylo vysvětleno, že kemp je odstavné parkoviště pro kamiony se sprchou a záchodem, bohužel stany do betonu nikdo z nás nedostane. Co čert nechtěl, nebo snad ano, tak při projíždění městem, o jehož pravidlech silničního provozu se dá jen stěží polemizovat, jeden místní závodník ťuknul do Martina, ten se lekl a odložil motorku. Odnesla to přední maska, prasklá kapota, odřený kufr a pohmožděná Martinova žebra asi nárazem řidítek. Všechno špatné taky musí jednou skončit, tak nám ten nahoře poslal do cesty opět jednoho solidního motorkáře, tentokráte V-strom Club Istanbul, který nás protáhnul přes město do pěkného motelu na břehu jezera, kde z druhé strany bylo vidět Marmarské moře. Nabídl nám taky pomoc při hledání ubytování, které jsme plánovali v Izmiru. Druhý den nám nechal na recepci kontakt na kluky z tamějšího klubu, když by bylo potřeba.

5 den – návštěva památek

probudili jsme se do pohodového dne. Nevypadalo to ani na pařák ani na vodu. Zavolali jsme Bekirovi, na kterého jsme měli dobré reference od Helmuta, ten tady byl před třemi týdny, jestli by nám neukázal Istanbul. Po snídani se pro nás stavil chlapík s novým Renaultem Cangoo, že je to jeho prémiová cesta s velkým autem, tak že nás všechny naloží a odveze na prohlídku starého centra. Všech sedm nás doputovalo k Modré mešitě. Pak nám ještě Bekir ukázal mešitu Alya Sofia, ta slouží už jen jako muzeum, podzemní záchytné nádrže na vodu, sultánský palác a Grand bazar. Jelikož jsme projevili přání ochutnat typická turecká jídla, odvezl nás ke kamarádovi do restaurace na večeři, že je to tam o poznání lepší a hlavně levnější než v centru, a že tam chodí s rodinou pravidelně. Spořádali jsme každý talíř jakési cizrnové polévky, kterou bylo potřeba ještě dosolit, opepřit, přidat citron a trochu feferonky. Potom míchaný salát, porci různých kebabů, špízů, a k tomu chlebovou placku eť-meť. Na hotel jsme se dostali až v jedenáct. Rychle všechno zabalit a nachystat na zítřejší cestu, stává se kvůli hladkému průjezdu přes město brzo.

6 den – cesta do Izmiru - Istanbul - Leskovik

Budíček je ve čtyři ráno, naložit bagáž, nasnídat a rychle z města. Nato že je pět, tak žádná sláva, provoz jak v Praze přes den. Míříme na trajekt přes cíp Marmarského moře a dál na Izmir. Velice zábavnou atrakcí na trajektu bylo, když Peter při nasazování sedla prorazil spray na opravu pneumatik. Předvedl nám ukázkový hod granátem do moře. Předtím ale stačil zastříkat pěnou všechna auta a motorky v dosahu. Pobavil tím nejen nás, ale i ostatní cestující. Po vylodění opět pokračujeme rychlým přesunem směrem do přístavu. V Izmiru to ale na zámořský přístav nevypadá, tak to protáhneme až do Češme. Bohužel, dnes už žádný trajekt na Chios nejede, tak musíme najít ubytování. Na místě jsme koupili lístky na druhý den na 10:00 do Chiosu a ve 22:00 do Pirea. Kousek za městem jsme našli kemp, tak stavíme stany a jdeme se smočit do Egejského moře.

7 den - Chios

Budíček je v sedm hodin místního času. Hodinu před odjezdem musíme být v přístavu na odbavení a nalodění. Naložíme motorky na trajekt a maník z posádky nám je přikurtoval k podlaze. Kapitán pravděpodobně spěchal, nebo se chtěl jen předvádět, tak vystřelil z přístavu jako prase a v zatáčce málem vyložil Martinovu motorku do moře. Naštěstí zůstala na palubě, ale pěkně pobouchaná. Povolili kurtny a padla na vchod do podpalubí. To ihned vzbudilo rozruch na lodi. Pak už jen plno dohadování, focení a na výjezdu z přístavu klidně frajer donesl podepsat papír, že si za to může Martin sám, protože si měl motorku hlídat. Na konzulátu nám poradili akorát to, že se máme vrátit do Turecka a řešit to s tamní policií jako občanskoprávní spor. Nezbylo nám, než nad promáčknutou nádrží mávnout rukou a vzdálit se z přístavu.
Rozhodli jsme se, že zkusíme objet alespoň část ostrova a někde po cestě se najíst. Zatím šlo asi o nejhezčí poježdění. Výtečný oběd v místní restauraci a zákusky od domorodé „čarodějky“ Anny.
Pak ještě smočit v moři a honem na trajekt. Tam jsme zakempovali na sedmé palubě a šli na kutě. Příjezd do Pirea by měl být v 6:30, jestli jsme dobře rozuměli.

8 den – Pireas – Patra

Probudili jsme se cca hodinu před příjezdem do přístavu. Jdu se podívat na horní palubu, jestli je vidět na Poseidonův chrám (Sounion) na útesech před přístavem. Bohužel je ještě velká tma a navíc plujeme moc daleko od pobřeží, než aby bylo možné něco rozeznat. Odcházím tedy zabalit věci na další cestu. Opouštíme trajekt a plánujeme další trasu. V hledáčku máme návštěvu Apolonova chrámu a cestu na Lefkádu. Asi po 30ti km Martin opět odkládá motorku takovým způsobem, že chtěl vytlačit autobus z útesu. Jak asi správně tušíte, autobus vyhrál. Následovala demontáž předku motorky, rovnání rámů a lešení, jak je to jen možné, opětovná montáž šasi a odvoz moto zpět do Atén a konzultace co dál. Nakonec to vyhrála cesta do Patras na trajekt do Benátek a pomalu po vlastní ose domů. Na dalších 3000 km motorka nevypadala a Martin už vůbec ne. Takže změna plánů. Přesun do Patra, nalodění Martina na trajekt, který naštěstí byl volný tentýž den, a hledání noclehu. Po pár pokusech jsme skončili v hostelu u přístavu. Už byla potřeba pořádná sprcha a postel, aby se nestavěly stany a odpadlo balení na další den.

9 den – Lefkáda

Ráno po naložení motorek odjíždíme směr Lefkáda. Odpočinková cesta cca 200km. Přejíždíme nádherný vysutý most mezi Peloponézským poloostrovem a evropským kontinentem a začínáme rychlý přesun. Cestou konzumujeme místním úrodu v podobě pomerančů, citronů a meruněk, které si o to říkaly v jednom neoploceném sadu. Kolem třetí hodiny již vjíždíme po náspu na ostrov Lefkáda, takový malý ráj na zemi, jak naznal Petr, pohled jako z reklamy z Květů. Ty pláže je potřeba vidět a večer slyšet. K jedné vyhlášené pláži u Kalamitsi se sjíždíme podívat zblízka. Večer jsme se ubytovali na jižním cípu ostrova v kempu v Apolonii.

10 den – Albánie – Leskovik

Ráno jsme využili místní pláž, sklidili něco málo z místní úrody, navštívili obchodní dům a směřujeme do Albánie. Těsně před hranicemi se nám ještě podařilo konečně najít restauraci s gyrosem, místní Gyroland. To bylo asi poprvé, kdy jsme nebyli schopni porci sníst. Do Albánie přejíždíme už za tmy. Vydáváme se přes horské průsmyky hledat ubytování. V 10 hodin se konečně zadařilo. Krásný a nový, snad poprvé používaný hotýlek čekal jen na nás. Ležel v centru městečka Leskovik, u pramene tryskajícího ze starého platanu. Ubytovali jsme se v hospůdce, dali nějaké to pivko, pokecali s domorodci a šli spát.

11 den – Kosovo - Cesta domů

Dnes máme v plánu přejet Makedonii do Kosova. První kilometry tomu moc nenasvědčovaly, průměr 40km/h byl v horách až dost. Poté se cesty polepšily, kolem Ohridského jezera vjíždíme do Makedonie a dál na Kosovo. Makedonii jsme nakonec úspěšně projeli a ubytovali se pár kilometrů za hranicemi v chatkách u jednoho Němce. Podle cedulí se to jmenuje Evropa 92. Jdeme spát v 10 hodin, protože zítra nás čeká Durmitor a pokud možno i Mostar.

12 den – Kolašin

Budík jsme si nastavili na sedmou, zabalili věci, překontrolovali moto, Petr vyměnil brzdy a rychle na cesty. V noci vydatně napršelo, tak jsou ještě mokré cesty. Radši nebudeme nikam spěchat. Cílem je Durmitor v Černé Hoře. Přejíždíme Kosovo na městečko Peče, kudy nám navigace hlásí nejrychlejší cestu. Tady se pouštíme do prvního dnešního pasu. Cesta je až na hranice nádherná, pak se ale mění na rozbitou polnici. Dostáváme se až k místnímu přechodu (asi budoucímu), kde ale, krom protitankových zátarasů a vybagrovaných děr nic není. Ani cedule o jiném státu. Pokračujeme tedy dál daným směrem podle navigace. Narážíme na dělníky, kteří upravují příjezd z protilehlé strany. Cesta se pomalu mění na sjízdnou a časem i s asfaltovým povrchem. Míjíme stavební vozy a šplháme do 1850 mnm do prvního pasu nesoucí jméno Velika. Panenská příroda je u vrcholu zdobena pár rozstřílenými bunkry a zasypanými zákopy. I památníky z Druhé světové války a později z převratu na Socialistickou republiku Jugoslávie nesou stopy olova. Po malém odpočinku klesáme strmými silničkami dál do údolí. Ještě jeden podobný přejezd nás dělí od Durmitoru. Tady je už ale hotová poměrně kvalitní silnice. Na Trešnjeviku ještě jeden malý odpočinek, něco posvačit, pár fotek a pokračujeme někam, kde najdeme ubytování. Zastavili jsme se až v městečku Kolašin. Ubytováváme se v jednom z mnoha místních penzionů za 10€. Koupel, místní pivo a spát.

13 den – Durmitor

Vstáváme v osm hodin. Dnešním cílem je konečně Mostar s opraveným mostem. Tolik vraceček co máme dodnes za sebou, jsme snad nenajeli za celou sezonu. Projíždíme skrz celý národní park, přes náhorní plošiny i skrz soutěsky mezi obrovskými masivy skal. Před hlavním pasem Durmitor ještě poobědváme a dotankujeme nádrže. Pak vyrážíme k nejvyššímu pasu naší dovolené ve výšce 2090 mnm. Tady se setkáváme s další dávkou českých turistů, kterých je na Durmitoru požehnaně. Kolem se tyčí masivy posunutých tektonických desek, zajímavě malovaných z postupně ukládaných usazenin během milionů let. Uděláme opět foto do památníku, nějaká panoramata a pokračujeme k Pivsku jezeru, kolem kterého musíme dojet do Bosny a Hercegoviny. Cesta dolů vede po strmém srázu skalního masivu, většinou vracečkami v kopaných a neosvětlených tunelech. Takových průjezdů až k jezeru je asi 20. Voda jezera je modrá tak, že fotky vypadají jako kýč, dobarvovaný v PhotoShopu. U jezera opět spočneme, pojíme a jedeme k hranicím Bosny. Tady projedeme nuceným odbavením celníků, kteří kromě úplatků, které jsou zde asi tolerovány a nejspíše i na denním pořádku, také dokonale předstírají práci. Odtud již chvátáme do Mostaru, abychom ještě za světla našli bydlení. V Mostaru jsme kolem sedmé. Zašli jsme se podívat na nový Starý most. Shlédli jsme expozici jeho likvidace za války. Při odchodu k motorkám nás začali odchytávat různí dohazovači ubytování. Ceny samozřejmě šité na míru turistům. Nakonec máme ubytování za 10€, dokonce v centru, nebo spíše pár metrů od mostu. Paní domácí nás zavedla taky ke kamarádce do restaurace na bosenské lidové jídlo. Dali jsme si každý porci čevabčiči a ajvar, pivo, nebo víno. Pak už jen spánek v klimatizovaných apartmánech.

14 den – Záhřeb

Dnes bychom chtěli dorazit někam k Záhřebu na ubytování. Volíme silnici místo chorvatské dálnice skrz Bosnu přímo na Záhřeb. Cestou jsme se zastavili na posilnění v motorestu Zdravá voda. Tady se točila na rožních jehňata, kolem tekla voda plná pstruhů. To nešlo neochutnat. Čekal jsem silnice prázdnější, ale dalo se celkem jet. K večeru dorážíme na dálnici, na kterou jsme se napojili za chorvatskými hranicemi. Ubytování jsme nakonec nalezli v motýlku u letiště.

15 den – cesta domů

Ráno jsme se rozdělili. Petr s Peterem a Veronikou se vydávají po dálnici přes Slovinsko na Graz a dál na Prahu, aby to dnes stihli domů. Já s Ditou směřujeme přes Ljubljanu na Jezersko, kde přejíždíme přes pas do Rakouska a dál na Vídeň a do Miroslavi. Jezersko je opět jeden z těch hezčích horských přejezdů plný motorkářů. V osm hodin jsme již doma. Zítra nás čeká jen vybalení kufrů, praní, zabalení čistých věcí a cesta do Prahy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.06
Známkováno: 18x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist