Na skok do Turecka

Jednoho krásného dne tak koukám na maxíky a co nevidím - Habřík se chystá zajet na výlet do Turecka. No potěš... Ani nevím jak, ale najednou koukám, že moje ruce lítají po klávesnici a píšou, že se taky hlásím! Oujé... Teď jen neonemocnět, připravit prskolet, sehnat vše potřebné (včetně svolení mé milé) a mohu vyrazit :-)

29/4 - 650km

Ráno vyjíždím směrem k Danově garáži ve tři čtvrtě na osm. Mám tam být v osm a jedu tudíž pozdě. V duchu si chystám omluvu, ale není třeba - Mach přijíždí ještě později.  Že prý ještě spravoval vodní pumpu... No snad dojede v pohodě. V devět konečně vyjíždíme směr Slovensko - Rajka. Tam máme sraz se zbytkem výpravy. Cesta probíhá klidně, až na to, že Dan v zatáčkách škrtá stojanem a já jsem škrtnul o srnu. Prostě mi zpoza svodidel vběhla do cesty a vzal jsem ji pravým kufrem. Utekla do lesa, asi to přežila...
Na Rajce se setkáváme se zbytkem skupiny - je tu Zbyněk, organizátor Habřík a Václav. Jsme tedy komplet. Kupujeme maďarské dálniční známky a vyrážíme. Cílem je město Szegéd, nebo nějaký kemp v jeho okolí. Jedeme po dálnici a ta je opravdu neuvěřitelně nudná. Vede jen rovně, žádný kopec, žádná zatáčka, prostě jen nekonečná rovina. Koukám před sebe a vidím tři Burgmany, koukám za sebe a vidím...nevidím...nevidím Dana! Hlásím do vysílačky, že čekám na Dana a stavím na kraji cesty. Po patnácti minutách už mi začíná být nějak úzko. 
Nakonec se v odstavném pruhu objevuje známá sestava reflektorů a hodně pomalu se šine ke mně. Hlásím dopředu, že Dan je na světě a dostávám odpověď, že asi 2 km před námi je Shellka. Doploužíme se na ni a zjišťujeme, co se bramboře stalo. Po chvíli máme jasno - zadní ložisko je kaput. Danova cesta tak bohužel končí a sháníme odtah. Nakonec nám pomáhá Hedo, jehož kamarád vyráží směrem k nám. Bude tu tak za šest hodin, takže máme dost času na průzkum zásob. Nejprve likvidujeme vlastní víno. Pokračujeme vínem ze zásob Shellky. Bereme tam nejprve víno ze spodních pater regálu, je levnější. Najednou k nám přichází obsluha stanice a my očekáváme vyhazov. Ale obsluha nám nabízí klobásky a párečky a s úsměvem odchází. Takže pokračujeme v rozlučkové pařbě. Dan pouští z brambory Kabáty a my pijeme víno tentokrát už z horních pater regálu (dolní jsou už prázdné) a kecáme a blbneme... Pak u nás zastavuje Audina se dvěma čechy, kteří se s námi nachvilku dávají do řeči. Prej je divný, že tu na benzince nemají víno... Obdivují stroje a pak jedou dál do Rumunska. Chvilku po půl noci přijíždí i Oktávka s vlekem pro motorku. Je skoro půl druhé a Dan odjíždí. Chtěl sice jet přikurtovanej na přívěsu vedle motorky, ale nakonec si dal říct a oblékl si Oktávku. A tak je nás už jen pět. Ach jo.
Stavíme stany (jo, na té benzince) a jdem spát. Zítra chcem dojet až do Řecka.

30/4 - 780km

Ráno je po té hromadě chlastu fakt super. Habřík nám provádí kontrolu stanů už před sedmou a o necelou hodinu později vyrážíme směr Srbsko a Makedonie. Krajina je rovná jako placka, cesta nemá žádné zatáčky a ne jedné i druhé straně je pole, kam až oko dohlédne. Nuda na cestě pokračuje až k Bělehradu, kde si kluci dávají kafe. Za ním už začínají kopečky a cesta tak ubíhá veseleji. V jedné údolní hospůdce si dáváme k obědu jehněčí. Je, jako ostatně všechno jídlo na Balkáně, výborné. Proplétáme se mezi auty a překračujeme Srbsko - Makedonskou hranici. Ta už vypadá tak nějak...no balkánsky.  Stojí tu olítané Mercedesy k proclení a mezi nimi slídí vypelichaní psi. Do toho někdo za rohem hraje na harmoniku. Fronta se hýbe docela rychle, ukazujeme pasy a valíme dál. Cesta vede po úbočích kopců a zatáčka střídá zatáčku. Na chvíli tak zaháníme únavu a proplétáme se mezi auty.
Po desáté přejíždíme konečně i Řeckou hranici a pár kilometrů za ní stavíme - opět na benzince a mezi kamiony - stany. Toulá se tu další pes, tak doufám, že mi nevleze do stanu. Jsme tak vyplivnutí, že jdeme hned spát...

1/5

Kontrola stanů je v sedm ráno. V klidu vyjíždíme na cestu. Nejdelší dávky kilometrů už máme za sebou, dále už budou spojovací etapy tak asi kolem 400 km a můžeme se tudíž cestou i kochat a rozhlížet.
Chvilku po deváté dorážíme do Soluně (Thessaloniki). První věc, které jsem si v Řecku všiml, je asfalt. Je hladký, skoro až lesklý, a klouže. Snad jen na úplně nových úsecích dálnic je normální asfalt.
A druhá věc je jakási bezstarostnost řeckých motorkářů. Nepoužívají přilby ani kombinézy ani jezdecké boty. Maximálně si vezmou sluneční brýle. Vrcholem byl maník na Suzuki GSX-R 1000, který mně přejížděl na dálnici asi stošedesátkou jen v bermudách. Neměl dokonce ani boty!
V Soluni stavíme na ulici kousek od nějakého náměstí. Procházíme se a končíme až u moře. Na dolním konci náměstí je pódium. Něco se chystá, ale nevíme co. Dáváme si pravou řeckou zmrzlinu (žádnej zázrak - samá voda) a loudáme se zpátky k motorkám. Koukám na plakáty na zdi - jsou na nich komunistické hvězdy a dnešní datum. A všude kolem stojí po zuby ozbrojení policajti. A lidí je kolem najednou nějak moc. Dochází nám, že něco je špatně. Sedáme na motorky a koukáme, že jsme přímo před čelem nějaké demonstrace. Policisté už zadržovali auta a my jsme byli poslední, kdo na ulici vyjel. O rozsahu demonstrací se dovídáme až o pár dní později.
Prvních pár kilometrů se proplétáme zácpou. Jezdí se tu dost natěsno. Řekové jsou divní, nikdo nás nechce pustit. Zácpa je dlouhá přes deset kilometrů. Dále je však cesta prakticky prázdná. Jedeme pobřežní krajinou až do města Alexandropolis. Cesta je dálničního typu, se skvělým asfaltem a táhlými zatáčkami a navíc je skoro prázdná - motorkářův ráj.
V Alexandropolis se snažíme najít bydlení, ale nikdo není ochotný nás ubytovat. Začínají mně štvát. Nakonec nacházíme kempink, kde rozbíjíme stany. Kemp Alexandropolis je na břehu moře a my jsme již tři dny neviděli sprchu. Tak hurá do moře a do sprchy a udělat ze sebe lidi. Je nám fajn a tak jdeme na obhlídku města. Je to takové přímořské letovisko s hezkým nábřežím a spoustou hospůdek v uličkách. V jednom místě na pobřeží vidím pár lodí, které tady asi sní svůj věčný sen. Jsou od Saos Ferries. Po návratu domů jsem na netu zjistil, že šlo o výletní lodě z poloviny sedmdesátých let.
Dáváme si v jedné z hospůdek giros (jo, dobrej) a jdem spát. Zítra už nás čeká Turecko.

2/5

Ráno platíme kemp a vyjíždíme. Samozřejmě ne bez komplikací  Potřebujem benzín. A benzinek je kolem hromada. No problem? Tak to ani náhodou. Všechny jsou totiž samoobslužné a pouze na karty. A jak po asi dvaceti minutách studia ovládacího panelu v řečtině zjišťujeme - ani domácí si s nimi nevědí rady. Zkoušíme najít nějakou benzinku s obsluhou a dojíždíme k ní na výpary z nádrže. A pak už tedy konečně vyrážíme směrem k Turecku. Jedeme po nové, krásné cestě, vedoucí přes pobřežní hory. Samé zatáčky, kvalitní asfalt a skoro žádná auta - paráda! Dojíždíme k Řecko-Turecké hranici. Řekové jsou s námi hotoví hned. Ale Turci už nechávají orchestr byrokracie rozeznít naplno. Na Turecké straně strávíme více než hodinu čekáním na kdovíco. Nakonec nás pustí na most, vedoucí do Turecka. A na mostě zrovna probíhá střídání stráží, aspoň něco zajímavého. Turečtí vojáci nosí sukně asi jako Skoti, ale ne kárované, a na hlavách mají čepičky se střapcem. Po skončení ceremoniálu výměny vjíždíme na Turecké území. Jedeme směr Tekirdag-Istanbul. Turecko je zde zelené a úrodné, na polích se pilně pracuje. Kolem jezdí náklaďáky a některé mají vzadu barvou napsáno "Masha-Allah" - něco jako my říkáme "Můj ty bože". Jsme asi 100 km před Istanbulem, ale na pobřeží je hustá výstavba. Hromada domů po obou stranách nás provází takřka nepřetržitě až do Istanbulu.Istanbul je opravdu ohromně velké město. Žije zde tolik lidí, jako v celé ČR. Jedeme po dálnici, smeřující do asijské části města. Kolem centra je doprava hustější, ale zácpa je celkem pohodlně zvládnutelná. Projíždíme kolem moderních mrakodrapů ze skla a oceli, které se tyčí nad střechami stovky let starých mešit a jejich minarety.
Najednou se nám otevírá výhled na most nad Bosporskou úžinou. Nemohu si pomoct - zastavuji a fotím. A pár minut poté už jedu po mostě a míjím ceduli s nápisem "Welcome to Asia". Dojeli jsme na Burgmanech na jiný světadíl!
Na konci mostu nám úsměvy poněkud vadnou, zjišťujeme, že zpátky se nedostaneme bez placení. Jdem do budky koupit kartičky do platebních terminálů. Vše je psáno turecky a o angličtině zde evidentně neslyšeli  Ještě se se Zbyňkem pokoušíme dojít k ceduli "Welcome to Asia", ale ta je hlídána nesmlouvavým policajtem. Mimochodem v Turecku je zakázáno fotit policajty, což nám bude vysvětleno později. Po nákupu karet projíždíme asijskou částí a dostáváme se hlouběji do příkrých uliček. Jedna je tak příkrá, že máme obavy, zda ji vůbec vyjedeme. První jede Mach a nezapomenutelným rodeo-stylem se dostává nahoru. Ostatní jedou taky, až naVáclava, kterého Habřík vysadil. Já taky jedu, ale v půli kopce potkávám v protisměru policejní auto. Uhýbám mu a brzdím, ale neudržím balanc a padám na stranu. Ještěže jde za mnou Václav. Zvedáme prskolet a jedem za ostatními. Chceme se ubytovat, tady ale není kde. Jedeme dle navigace, až se zanoříme do jakéhosi zámeckého parku. Je tu hromada policajtů (Turecko má nejvíc policajtů na obyvatele z celé Evropy). Tady kemp rozhodně není. Ptám se nejbližšího policajta na kemp, ale jen vrtí hlavou. A najednou něco huláká na Zbyňka. Snažím se ho anglicky zeptat, co se stalo - policajty, ani policejní budovy se zde nesmí fotit. Zbyněk holt musí fotku smazat. Raději mizíme. Máme hlad a tak sjíždíme dolů pod most. Turci si tu jen tak vysedávají a koukají na moře na lodě a tak je napodobujeme. Když vytahujem plynové vařiče a začínáme kuchtit čínské polívky, koukaj na nás poněkud udiveně, ale hlad je sviňa. Tady jsme vlastně v cíli naší cesty - dál už pojedem jenom zpátky domů. Po pikniku se vracíme do Evropy a chceme vidět Modrou Mešitu. Přijíždíme na jakýsi plácek před Velkým Bazarem a koukáme kam se stroji. Motorky parkují všude. Takže je zapichujem jak to vyjde k jakési kašně a jdem na bazar. Už se zavírá, je tu už jen pár prodejců, ale přesto se tu handrkuje a dohaduje a živě obchoduje  Košile, boty, koberečky 1x1,5m různě zdobené, koření, zelenina, pečivo a hromady cetek. Tohle místo má atmosféru... Nakukujem do mešity (Stará Mešita). Je vevnitř vyložená koberci a je v ní hromada malých světel. Muslimové smí dovnitř až poté, co se vyzují a umyjí si nohy v k tomu určených "umývarnách" před mešitou.Pokračujem uličkami Velkého Bazaru. Obchůdky jsou už zavřené a je jich tu opravdu hodně. Nakonec jsme na vrcholu kopce a vidíme, že Modrá Mešita se opravuje a nejde vůbec vidět. No nic, obejdeme ji (je tu jakýsi hřbitov) a jdeme zase z kopce dolů. Nedá se zabloudit - prostě jen pořád dolů. Máme hlad a koukáme, že kousek od motorek je jakési občerstvení. Majitel se nás ujímá stará se o nás jako o vzácné hosty. Dáváme si kuřata a jakési holuby (či co to je). Pak Istanbul opouštíme. Navigace nás vede do nejbližšího kempu, který je 70 km vzdálený. O půl jedenácté v noci dojíždíme k pobřeží a mezi hromadou domků je opravdu kemp. Smekám před Garminem... Ze tmy se vynořuje podivný, ušmudlaný, skřítek a mluví na nás neznámou řečí. Kluci na mně mávají, ať jdu přispět svými jazykovými znalostmi. Skřítek, vidouce, že si nerozumíme, vytahuje z kapsy mobil, vytáčí nějaké číslo a podává mi ho umolousanou rukou. Říkám "Haló" a odpovídá mi čistá angličtina! Jupí! Domlouvám cenu a vracím mobil skřítkovi. On ještě s někým mluví, pak to položí a najednou dostává záchvat! Začíná bzučet jako čmelák, roztahuje ruce a se bzučením kolem nás prolétává dokola jako letadla na Dni NATO. Přitom na nás háže vyzývavé pohledy. Nevíme, jestli je to nějaká kmenová oslava nových hostů, nebo tanec svatého Víta, nebo mu prostě hráblo. Po třetím kole nám dochází, že se nám snaží naznačit, ať nastartujem stroje a oklikou dojedem k chatce z Bauhausu opodál. Holt, jazyková bariéra  Ubytováváme se v chatce z Bauhausu a jdem spát. No, vlastně si ještě dáváme pár panáčků  Byl to dnes dlouhý den, jsou skoro dvě v noci... Myslel jsem, že kousek od nás je moře, ale je tam spíš les a těžba dřeva jede hlavně přes noc. Napočítal jsem celkem tři motorové pily.

3/5

Ráno se budím dříve než dřevorubci (kdoví, jak se dostali do naší chatky) a jdu se mrknout, kde to vlastně jsme. Asi sto metrů od Bauhaus-chatky je pláž, a moře láká k ranní koupeli. Ehm...nikdo mi neřekl, že Severní ledový oceán sahá až k Tureckým břehům. Voda má tak asi dva (slovy 2) stupně a já z vody vyhlížím tučňáky. No jo, je teprve začátek května...
Kluci se budí taky, balíme a jedem - směr Bulharsko, dle místního názvosloví Bulgaristan 
Cestou nakonec vynecháváme Edirne, bránu orientu, a rozhodujem se dojet co nejdříve do Bulharského letoviska Primorsko, kde si chcem dát pár dní O&R (odpočinek & rekreaci). Přecejen jsme už pátý den na cestě a nehodláme jen honit kilometry.
Cesta přes Turecko je teď opravdu nezáživná. Jedeme po dálnici, která je v podstatě prázdná. Když už se na ní někdo vyskytne, tak je to dodávka, s nápisem "MASHA ´ALLÁH!" na zádi, která kolem nás proletí a zmizí v dálce. To se stane tak jednou za hodinu. Cesta vede rovně a rovně. Kolem jsou lány polí a na obzoru už se rýsují nějaké kopce. Po pár desítkách kilometrů se ráz krajiny začíná měnit a dálnice se postupně mění v zatáčkovitou, stoupavou cestu. Konečně si dnes jízdu můžem trochu užít, kvalitní a zcela prázdný asfalt s výhledy na stovky metrů daleko láká ke svižné jízdě. Každou chvíli to někdo z nás nevydrží a proletí kolem ostatních jak utrženej ze... no ze skůtru. Takto vesele dojíždíme na hranici Turkiye - Bulgaristan ( přechod se jmenuje Hudut) a úsměv nás přechází. Přijíždíme k boudě, kde po nás chtějí pasy a zelené karty. Z nich opisují kde co a koukají se na značky, jestli údaje sedí. Pak tisknou nějaký papír. S tím jdeme k okýnku hned vedle a maník přísně kontroluje, jestli ten loula před ním opsal všechno správně. Jakmile je s kontrolou spokojen, tak ten papír roztrhne a vyhodí! Vzápětí vytiskne papír nový a lámanou ruštino-angličtinou mi sděluje další postup: Mám jít do nějaké boudy tááámhle a tam je prý vše popsáno. Má pravdu, je to tam popsáno, ale jen v turečtině. No nic, jdu do té boudy a tam jsou dvě okna. Jedno vypadá jako výdej jídla a druhé je prázdná kancelář. Jdu k výdejně a tam mi týpek sděluje, že nejprve potřebuji razítko z toho kanclu. A že to mám napsané na zdi (!). Je to divné, ale já opravdu neumím turecky. Takže jdu do kanclu a čekám. Po deseti minutách ke mně přichází nějaký Bulhar (Bulhaři ty štemply nepotřebují, je to napsané na zdi...) a ptá se mně odkud jsme, kam jedem a tak. A mezi řečí mi sdělí, že maník z kanclu v tom svém krcálku nikdy není, že se jen tak prochází po venku. A že ho mám honem najít, než pojede na oběd, neboť pak tu nebude tak tři hodiny! Super... Valím ven a koukám po lidech okolo. Dva týpci právě nastupují do auta a mně dochází, že před chvílí jsem je viděl jen tak zevlit kolem. Mávám na ně papírem a ejhle - jeden z nich vytahuje razítko a milostivě mi ho otiskuje na dokument. Já mu naznačuji, že támhleti patří taky ke mně a ať ještě počká. Tváří se otráveně, ale čeká. Kluci dostávají taky štempla, pán razítka startuje Tofase a mizí. Doufám, že ho už nebudem potřebovat. Jdeme zase k výdejně a ukazujem orazítkovaná lejstra. Ten loula na ně jen líně mrkne, ani si je nevezme do ruky, a pokyne, že máme zmizet. "Sorry, that´s all?", nevěřím svým uším a očím. "Yes, yes, good bye...".
Nasedáme a jedem územím nikoho k bulharské části hranice. Cesta už není tak pěkná ani tak široká, ale dá se. Jedeme lesem, metr od cesty je v trnitém křoví plot z ostnatého drátu do výšky asi tří metrů po obou stranách. Chce se mi čůrat, ale raději neriskuju a jedu dál. Kdo ví, jestli za tím plotem nejsou vojáci. Najednou se před námi objevuje závora, která by jistě v klidu zastavila i tank a budka celnice. Fotíme se u cedule s nápisem Bulgaristan a jdem k okýnku. Borka si bere papíry a vítá nás v Bulgarii. Jak jednoduché. Popojíždíme a hned za závorou je unimobuňka, kde mění prachy. Rozhodujem se měnit ihned a já jdu první. Podávám jí bankovky a ona na mně: "Vašo imje?" Říkám jí jméno a ona nic nekontroluje, napíše to jméno do počitače a dává mi Leva a paragon. Toť vše. Směju se a povídám klukům: "Kdybych jí řekl místo jména "Baník pičo", tak to tam napíše". O pár sekund později slyším: "Vašo imje..?" "Baník pičo!"  Ten lístek jsme schovali pro Dana...
Zbyňa navrhuje, že se vykašlem na Primorsko a pojedem do městečka Achtopol, kde byl on před lety s rodinou. Prý tam není tolik turistů a budem mít klid. Schváleno, jedem, je to jen pár kilometrů. A to je dobře, neboť více se na bulharské okresce ujet nedá. Po pár stech metrů si začínám být jistý, že ta cesta je děravá zcela záměrně (i když ten záměr nechápu). Přes dvacet centimetrů hluboké a půl metru široké krátery přece nemohly vzniknout samy od sebe... Na sto metrech "cesty" je takových děr asi sto. Místy je jich na sto metrech jen padesát a tak máme čas se koukat po krajině. Vesnička pod kopcem, na který zrovna stoupáme, je tvořena hromadou polorozpadlých stavení, každé má ale namontovanou novou satelitní anténu. A uprostřed je kostel se zlatou střechou, která září do krajiny. Holt jiný kraj - jiné kontrasty... Jinak je tady ale hezky. Přijíždíme do městečka Achtopol a Zbyňa nás vede uličkami jako zkušený taxikář. Najednou to zapichuje u nějakého baráku a povídá: "Jsme na místě!"
Fajn, hotel je ale zavřený - ještě není sezóna. A přes vedlejší plot na nás kouká týpek, co vypadá jako vyhazovač. Nicméně se ho ptáme, jestli má pokoje a on povídá: "Pojď sa mnoj!". Habřík jde a za chvíli se na nás culí z balkónu - bydlení berem. Pokoje jsou pěkné, čisté a jako perličku beru, že je tady koupelna i WC v jedné místnosti a mezi záchodem a umyvadlem je na zdi sprcha. Žádný kout, prostě jen tak hozená sprcha na zdi, podlaha je beztak vydlážděná a uprostřed je výpusť. Jednoduché a funkční.
Poté, co ze sebe uděláme zase lidi, jdem na obhlídku městečka. Je tu docela mrtvo, všichni čekají na sezónu. Banda cizinců je terčem zkoumavých pohledů místních domorodců. Vidíme restauraci a jdem do ní. Dáváme pivka a chcem jídelní lístek. Sympatická boubelka nám ho podává a my vtipkujem: "Nemáte ho i v češtině?" Culí se na nás, ale nerozumí řeči našeho kmene. Jídlo je dobré a cestou domů ještě navštěvujem místní vinotéku a vybíráme si pár kousků. Když je na pokoji koštujem, přichází i majitel-vyhazovač se svou troškou. Po chvíli si i začínáme rozumět. On: "Ja videl ty u more.." Já: "Ne, já jsem nebyl u moře. " On: "Ne, ty u more!" Já: "Fakt jsem u moře nebyl!" Dochází mi, že samozřejmě nemluví o moři, ale "umóren" = unavený  "Jo umóren! No tak to jsem! A to jsme asi všichni... Jdem spát!"

4/5

Ráno je tentokrát trochu delší, neboť dnes nikam nejedeme. Hodláme se flákat.
Já s Machem jedem do okolí fotit krajinu. Vypadá to tady jinak, než ve známých letoviscích. Vše je tak nějak netknuté, jak to roste, tak to je. Prázdné pláže, čisté moře a zajímavé zátoky jsou všude kolem. A samozřejmě vybombardované cesty. Patrně je i tohle letovisko, ale spíše pro bulhary, než pro zahraniční turisty. Cestou zpátky míjím bulharský "Mercedes" a se smíchem ho fotím.
Večer jdem do naší známé restaurace (ostatně jiná tu ani není) a světe div se - dávají nám jídelní lístky v češtině! Google translator funguje a snaha se cení, to bylo příjemné překvapení. Nicméně my už dnes balíme zase na cestu domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE