Na skok do Asie

Plán na letošní dovolenou zrál dlouho, byl měněn v průběhu času nejen před odjezdem samotným až do posledního dne, ale i v průběhu výjezdu, ať mým uvážením na nějaký podnět, tak vyšší mocí. Základní součástí plánu bylo splnit základní certifikaci Iron Butt Association, a to SaddleSore 1000 aneb ujet 1000 mil v sedle motocyklu za 1 den = za 24 hodin, tomuto bylo podřízeno vše ostatní.

Kam: IronButt certifikace do Mamaie, pak Balkán a někudy zpět, buď Srbsko, Černá Hora, Slovinsko nebo dunajská delta, Moldávie, Ukrajina.
Čím: motocykl BMW R1100 RS v seriovém stavu z roku 1993, před odjezdem stav tachometru 118 353 mil, tj. 190 469 km.

Nebudu zabíhat do podrobností vzniku plánu, poslední předodjezdová verze byla: první dva týdny v červenci s využitím státních svátků 5. a 6. července, s odjezdem v pondělí 3.7. 2017 a tím vyhnutí se víkendovým zácpám počátku prázdnin. Hotel v Mamaie na první příjezdovou noc + 2 další byl na booking.com rezervován, jen předpověď počasí nebyla příznivá. V neděli 2. července byly předpovídány bouřky a vytrvalé silné deště pro Rumunsko, vše vyřešila korespondence s booking.com a následné odložení odjezdu na úterý 4. července a zkrácení pobytu v Rumunsku o jeden den.

Den 0, pondělí

Den již dovolenkový, příprava motorky, opětovné, již asi třetí po výměně motoru, seřízení vůle výfukových ventilů levé hlavy. Po úvaze zapuzena myšlenka na rozborku vačkového mechanismu levé hlavy, což se vymstilo, viz dále. K tomu zabalení prádla, náhradních dílů, nepromoku, … všeho potřebného na dva týdny do třech plastových kufrů o celkovém objemu 96 litrů. Spaní plánováno v penzionech, hotelech atp. takže bez stanu, bez spacího pytle, bez vařiče a podobných zbytečností. Výlet "alpským stylem", bez zásob a stavby výškových táborů :-)

Den 1. úterý

1735 km

Proti plánu vyjet ve 4:00 z čerpací stanice Benzina na D1 u Průhonic malé zpoždění vinou nechuti vstávat a prvním technickým problémem. Při vkládání čínské navigace Excelvan do rámečku na řídítkách zjišťuji ulomený levý spodní roh, jednotka navigace drží v pravém spodním rohu a horním zácvaku a má šroubovací pojistku, takže to dál neřeším, opouštím domácí dvorek a průjezdem okraje dešťové přeháňky mířím k výchozímu bodu pro IronButt certifikaci. Na čerpačce natankování, nafocení důkazů (účtenka od benzínu společně s počítadlem ujeté vzdálenosti motocyklu) a v 5:05 "ostrý" odjezd. Druhý průjezd stejným deštěm jako na přejezdu k Praze, naštěstí poslední srážky na následujících 11 dnů. Během dne celkem rutina, tankování později proti plánu, proložené protažením a občerstvením. Jízda až do rumunského města Făget po dálnici cestovní rychlostí 160 km/h podle palubního rychloměru, s výjimkou zúžených míst, jiných nástrah, a SK-HU pomezí. Z Făgetu do Devy "okreskami" a pak až za Sibiu po nové dálnici A1, poté k čerpačce Lukoil před obcí Cârţişoara, dotankovat, získat další z důkazů pro IronButt, za obcí vyrobit památeční foto Fagaraše s motorkou a vzhůru na Transfagarasan.
Asfalt je tam rok od roku horší, ale i tak lepší než průměrná česká okreska. Za vrcholovým tunelem památeční foto a debata s dvěma týpky na endurech odkudsi z Kladenska. Potvrdili pondělní silné deště a na dotaz jak to mám dnes daleko uslyšeli: "Kousek, asi 480 km, do Mamaie". Odpověď: "Kousek ?!? 480 km?!?" a já na to: "Jistě, vzhledem k již ujetým 1130 je to kousek :-)" Protočili panenky, popřáli šťastnou cestu a odjeli na sever.

V mezičase dorazila ještě odvážnější skupina než já, trio českých (moravských?) mladíků na třech "fichtlech" Jawa 50 Mustang. Mají mou úctu za odvahu a výdrž, jet rovinaté Maďarsko 50 km/h musí být nekonečné.
No nic, jedu dál dolů k hrázi přehrady Vidraru a stále níž až k Piteşti a na pokračování dálnice A1 k Bucureşti. Poučen z výletu autem před dvěma lety vím, že jezdit do centra Bucureşti nemá smysl a zejména si pamatuji, že obchvat kolem města se nazývá "Centura Bucureşti" a tudíž mě odbočovací návěšť nezmátla, ale poslala správným směrem. Tento obchvat je zvláštní nejen šířkou vozovky, 1 pruh pro každý směr, ale křižovatkami se "stopkou" pro okruh a předností pro výjezd z města. Křižovatky jsou přetížené a bez semaforů, na projetí napříč nepřerušovanou kolonou z/do města to chce mít "koule", na motocyklu ideálně vyčkat na TIR, jet souběžně s ním a nechat se jím přikrýt :-). Dálnici A2 z Bucureşti do Constanţy znám z minula autem a tak 160 km/h za tmy nebylo až tak odvážné počínání jak by se mohlo zdát. U cílového hotelu Albatros v Mamaie zastavuji ve 23:55 místního času (jsou o hodinu napřed) takže první cíl byl splněn! 1678 km podle počítadla na motorce za 17 hodin a 50 minut s více než půlhodinovou přestávkou na vrcholu Trasfagarsanu. Mělo to být o něco méně kilometrů, ale dálnice měla objížďku před Făgetem a okresky byly o něco delší než přímá dálnice.

Den 2. středa

97 km

Relax na pláži, při dopoledním telefonátu s kolegou, který původně měl jet se mnou říkám: "Dnes relaxuju, do sedla nevlezu". No, vydrželo mi to do odpoledne, pak vyrážím na sever, na asi 50 km vzdálenou prohlídku vykopávek Cetatea Histria. Silnice tragická, i když později byly i horší, jeden z důvodů pro změnu plánu. Po návratu k hotelu hovořím s recepčním, který mi včerejší večer ochotně vyplnil svědecký protokol pro IronButt a on se ptá kam pojedu dál, zda do Ázerbajdžánu. Přemítám v hlavě co jej to napadlo, probíhají vzpomínky na odpoledne projetý kousek směrem k plánované trase k dunajské deltě a měním plán. Nepojedu na sever, ale na jih do Mangalie k bulharským hranicím, podle hranic na rumunském území k bulharskému Силистра (Silistra), přívozem přes Dunaj, nocleh v Călăraşi nebo tam někde a dál zpět do Transylvánie na Transalpinu, pak na jih k Železným vratům a do Srbska.

Den 3. čtvrtek

455 km

Podle plánu na jih k hranicím s Bulharskem, vinou blikající a vypínající se navigace minu odbočku u Mangalie a ocitám se až u hranic. Zjišťuji druhý technický problém, rozpraskaný rámeček navigace a takřka vypadlý blok s napájecími kontakty, vyřeším to opásáním dvěma zdrhovacím páskami a otáčím zpět na sever k Mangalii a k odbočce na východ. Po desítce kilometrů vyprahlou rovinatou krajinou se špatnou silnicí mě to přestává bavit a opět měním plán. Inspirací je předloňský výlet člena klubu e30.cz s přezdívkou Greeny do Istanbulu, kdy pro dopravní zácpu vzdali přejezd mostu přes úžinu Bospor do Malé Asie. Říkám si "já to dám", otáčím zpět k moři a za nedlouho se ocitám u přechodu do Bulharska. Dojedou mě dvě české motorky se dvěma páry. Dáváme se do řeči, řidič R1150 GS mi hrdě ukazuje podněsterský (? nepamatuji se přesně) rubl, legrační plastovou minci, chlubíme se kdo má jaké numismatické suvenýry. Dál jedeme kousek společně, oni pak odbočí do kempu a já valím dál na jih do Asie... Navigace naprogramovaná na nepoužití dálnice mě vede u Varny do vnitrozemí k městu Белослав (Beloslav) a přívozu přes černomořský záliv. Ten právě odjel, nechtělo se mi čekat, takže otáčím zpět k Varně, dálničním mostem přes záliv a dál na jih. V Burgasu třetí technický problém, za kruháčem prasklo lanko spojky, letos již třetí. Jsa vytrénován předchozími dvěma výskyty tohoto problému, vezu náhradní s sebou. Za počínajícího soumraku brzdím u autobusové zastávky, vybaluji nářadí s lankem a po necelých dvaceti minutách odjíždím dál, projíždím pohledným Nessebarem a za tmy dojíždím k odpoledne bookovanému noclehu v Primorsku. Majitel motorkář, na dvorku mi hrdě ukazuje choppera Yamaha a "porečujeme" mixem angličtiny, bulharštiny, ruštiny a kdoví čeho ještě :-) Zajdu na večeři, osprchuji se v typické bulharské sprše bez vaničky a bez závěsu, jen s odtokem v podlaze a uléhám ke spánku.

Den 4. pátek

760 km

Ráno z Primorsku na údajně vyhlídkový bod v obci Царево (Tsarevo). Je tam velké nic, takže dál spojkou č. 99 do Малко Търново (Malko Tarnovo) k silnici z Burgasu. Nejhorší silnice z celých 6339 km a dvou týdnů. 55 km jedu přes dvě hodiny, na silnici několik vrstev asfaltových záplat přes sebe, je to spíš polygon odolnosti podvozku než občanská silnice. Zhruba vprostřed uprostřed lesů je několik set metrů krásného nového asfaltu přes celou šířku vozovky, komu a proč stálo za námahu a náklady tahat tam finišer? Míjím stojící Škodu Superb posledního modelu s českou registrací, mávám na telefonujícího řidiče a nadávám na povrch. Při focení "zadrátované" čerpačky s léty odstaveným Žiguli mě míjí onen Superb, též mává a nevidíme se naposledy. Před hranicí s Tureckem se potkáváme na čerpačce, já fotím ceduli "Турция 1" pro zveřejnění na chlubítku (tak jeden kamarád nazývá xichtoknihu alias facebook :-)) Pán je velmi dobře česky hovořící Gruzínec a míří (asi se synem) domů, popřejeme si navzájem šťastnou cestu a vyrážíme k osmanské říši. Zdržen focením a zveřejňováním na chlubítku, jsem u hranic o dvě auta později než Gruzínec. Zážitek z této turecké kontroly překoná jen kontrola výjezdní téhož den pozdě večer. U prvního okénka pasová kontrola, poctivé čtení pasu jako v první třídě ZŠ písmeno po písmenu, aby měl úředník své opodstatnění a razítko do pasu. U druhého okénka to samé v bleděmodrém s TP a zelenou kartou a další razítko do pasu. Pak se opět setkávám s Gruzíncem u Superbu, ptá se mě na kontrolu bagáže a radí "co nejrychleji pryč". Nebyla to dobrá rada. U výjezdní závory pohledná Turkyně konstatuje: "Nemáte razítko kontroly bagáže, musíte zpět". Lehce se řekne, ale špatně provede, v prudkém svahu dolů, úzká vozovka tak na jedno auto a motorka nemá zpátečku. Při snaze o otočení nemám daleko "k položení" stroje, po domluvě mi slečna otevře závoru a mám se prý vrátit druhou stranou zpět. Opět chybná rada, je to již turecké území, přes plot nelze projet a čekat frontu k závoře a vysvětlovat proč jedu zpět se mi nechce. Otáčím s úmyslem vrátit se, brunátná slečna řve z okénka: "Mííílan, nemůžete do Turecka, nemáte kontrolu bagáže!!!" Domluvíme se, opět otevře závoru a protisměrem se vracím ke kontrolbagážistovi. Zírá na nebe, prst vražený v nose až po loket a na otázku "Bagaž kontrol?" kývne "Yes". Chci slézt, zastaví mě gestem, vyžádá pas a bez otevření jediného kufru dává razítko. Grrrr. Jedu z kopce opět k poslední závoře, již uklidněná slečna, byť bedlivě sledovala celou proceduru, vyžádá si pas, zkontroluje všechna tři razítka a s úsměvem na rtech otvírá závoru a přeje: "Vítejte v Turecku". Po jedné dvou zatáčkách se zhmotňuje motorkářský sen. Silnice široká třípruhová, prostřední společný předjížděcí pro oba směry, hladký suchý čistý adhezní asflatobeton nebo co to je, strmá klesání a stoupání, zatáčky na 100+ km/h, něco jako tobogán na motorce. Neporovnatelné s bulharským lesním tankodromem.
Další turecké překvapení u čerpačky, pouze s obsluhou a pouze po zadání RZ motorky obsluhou do terminálu na sloupu. Stejně tak u všech dalších. Turecké silnice prvotřídní, hladké a bez děr, rychlostní limity víceméně orientační a tak cesta rychle ubíhá. Istanbul? Jeli jste někdy po severojižní pražské magistrále kolem Hlavního nádraží? V plném provozu když to skoro stojí? Tak si to natáhněte na 50 km, na ovládání počasí dejte "volume doprava" na 40°C nebo víc a máte průjezd Istanbulem. Dálničním mostem Yavuz Sultan Selim Köprüsü do Asie, druhým mostem Fatih Sultan Mehmet Köprüsü zpět do Evropy. Byl jsem v Asii :-) a po ose. Sice jen malý kousek a jen v Malé Asii, ale byl. Původně

zamýšlená návštěva chrámu Hagia Sofia, Sultan Ahmet Mahallesi, je z důvodu špatné navigace a ztráty času průjezdem zavrhnuta, stejně jako návštěva památníku bitvy o Gallipoli a vyrážím nejrychlejší nedálniční cestou k řeckým hranicím. Příjezd za tmy a známá procedura, přepečlivá kontrola pasu a stejně přepečlivá kontrola TP a zelené karty. Co mě dostalo, požadavek na rentgen motorky místo "kontroly" bagáže. Úředník omluvně pokrčil rameny, prý "randomly and mandatory". Co se dá dělat, jedu na rentgen. K mému úžasu půl metru vysoká rampa pro kamiony, pouze nájezdy s velkou mezerou uprostřed, pro každou polovinu auta jeden. K dalšímu a ještě většímu úžasu, každý nájezd šíře +- 60 cm ze dvou podélných polovin s několikacentimetrovou mezerou uprostřed. Vyjet nahoru jakž tak šlo, opřít motorku nalevo o pohotovostní stojan též. Po proceduře nastal problém s odjetím, kvůli opření o stojan náklon vlevo stojím na pravé půlce, pravou botu půl metru nad zemí. Nastartuju, vybalancuju, bleskově řadím za jedna a se zadnicí sevřenou že bych přeštípnul osmičku roxor bez úhony a bez mokaproužku na trenýrkách sjíždím dolů. Obdržím razítko do pasu a hurá k výstupní závoře a kontrole razítek. Celník pečlivě zkontroluje pas závidím mu jakési keksy na stole a asi je to na mě vidět, takže napřed mi s úsměvem upocenou rukou podá sušenku s náplní, kterou si nedovolím odmítnout, poděkuju, dostanu pas, otevře se závora, řadím jedna a jsem z toho magořince venku. Nečekal bych, že se tak rád budu vracet do jinak byrokratické EU, výhody schengenského prostoru nedokáže ocenit ten, kdo nejezdí mimo něj.
V území nikoho chytám řeckou mobilní síť a bookuju hotel. Po chvíli volá majitelka, zda jsem si jistý objednávkou na dnešek. Vysvětlíme si kde jsem, že má tureckou proceduru za sebou a čekám jen na řeckou a za 40 minut se ubytovávám v pensionu. Majitel mi vysvětlí který jistič je na bojler pro teplou vodu a já slíbím po osprchování bojler vypnout.

Den 5. sobota

502 km

V horkém ránu majitelé hotelu nepřijíždí ač slíbili, booking jim peníze předá z mého účtu a tak s klidem razím do hor, do řeckého venkova. Na první pohled patrná odlišnost řeckého venkova od českého jsou želvy na silnicích místo ježků. Nádherné scenerie, prázdné silnice, super hladký asfalt, jedna zatáčka stíhá druhou, motorkářský ráj. Z hor k moři k vykopávkám Αρχαιολογικός Χώρος Μεσημβρίας Ζώνης (Archeologikos Choros Archea Mesimvria Zoni). Podle offline map seznam.cz má být cesta průběžná, avšak po dojezdu na konec asfaltky neriskuju šotolinu, nemám na to stroj, obutí ani zkušenosti, takže parkuju u víceméně liduprázdné pláže, smočím se v moři a dám další fotku motorky, moře a vzdáleného ostrova na chlubítko, obléknu se a jedu zpět k poslední odbočce. Hlavou se mi mihne vzpomínka na dva české občany zatčené a vězněné v Řecku za focení vojenských zařízení ve chvíli, kdy míjím značku zákaz focení. Po několika kilometrech míjím vojenskou hlídku v jeepu, takže krátké smočení a rychlý odjezd byl možná v poslední vhodný okamžik. Částečně vnitrozemím poblíž moře, částečně po pobřeží s vodou po levé ruce projíždím National Park of Nestos Delta and lakes Vistonida-Ismarida, obce a městečka, namátkou Χρυσούπολη (Chrysoupoli), Καβάλα (Kavala), varianty názvu Παραλία (Paralia) a vnitrozemím "tříprsťáku" Χαλκιδική (Chalkidiki) do bookovaného noclehu na východní straně zálivu Toroneos v kempu Κουγιώνη (Kouyoni). Z objednaného bungalovu se vyklubal miniapartmán v "řadovce", hlava na hlavě, všude se grilovalo na chodníku, ale v noci byl klid.

Den 6. neděle

546 km

Ráno při balení si všimnu mravenců na sedle, několika mravenců, a tak odklápím sedlo. Stačí jednu noc parkovat po cypřišem a větví dotýkající se motorky a máte z ní mraveniště. Přes mírné zdržení ráno s platbou v hotovosti vyrážím před desátou směr Θεσσαλονίκη (Thessaloniki, česky Soluň). Silnice opět perfektní, užívám si slunečného horkého dne a mírně mi kazí náladu už od předešlého dne "tikající" rozvody v levé hlavě motoru. V Soluni posnídám výtečnou, asi osmipatrovou palačinku s krémem a ovocem, do večera pak nemám hlad, za 4 eura vylezu na přístavní pevnostní věž, venku mě rozesměje česká rodinka nahlas debatující o tom, zda dát 16 euro (4x4) za výhled a nabídnu jim poslání panoramatické fotky emailem, aby ušetřili :-) Na drzovku parkuji motorku na chodník nedaleko skútrů, fotím věž s motorkou a ve stylu místních svlékám moto-bundu s všemožnými chrániči a jen v triku, s vyklopeným hledím přilby a lehkých rukavicích opouštím na čas moře směrem na sever, k albánským hranicím. Tikání se zesiluje, i tak kolem páté odpolední projíždím do Albánie. V jednom z údolí přede mnou jsou vidět provazy deště, naštěstí má cesta vede tím sousedním. Při míjení protijedoucích aut nejde nevzpomenout si na Albánský speciál Top Gearu a Clarksonovo prohlášení o Albánii jako zemi Mercedesům zaslíbené. Je to tak, po potkání osmi Mercedesů v řadě za sebou počítám skore, ze stovky osobních automobilů je 49 Mercedesů. Jezza měl pravdu :-) Těsně před jezerem Ohrid (Охридско Езеро), kterým probíhá hranice Albánie-Makedonie, je několikakilometrová rekonstrukce silnice, velmi hrubý štěrk místy s kusy velikosti citronu je na silniční motorce s mými zkušenostmi obtížně průjezdný, u města Pogradec naštěstí už mají hotovo a je tam pěkný nový asfalt, celou cestu kolem jezera. Tentokrát ne soudruzi v NDR jako ve filmu Pelíšky, ale albánští stavitelé silnic někde udělali chybu. Betonová krajnice, svažující se k vnějšímu obrubníku, je nějakým nedopatřením o 10-15 cm výš než asfalt a v klopených zatáčkách se tvoří po silném dešti, který byl vidět a tudy prošel, louže až do půli vozovky, jedna přes celou vozovku a vprostřed tak po kotníky hluboká. Těsně před makedonskou hranicí odbočuji vlevo do hor, směr Librazhd. Perfektní asfalt, částečně vlásenky 180° kombinované s rychlejšími zatáčkami, stoupání asi o 250 m n.m. na vrchol a pak klesání údolím řeky s příjemně rychlými zatáčkami k bookovanému hotelu Colombo, několik km před městem Elbasan. Ubytuju se ještě za světla, kupuju půllitrovku PET lahev s vodou, kterou po vypití chci použít pro záchyt motorového oleje po sejmutí levého ventildeklu. S olejem vytečou piliny a kovové artefakty, další leží v sejmutém ventideklu (pro představu o velikosti foto s českou korunovou mincí). Ten je za chvilku dole, vůle výfukových ventilů značná a tak demontuji obě zapalovací svíčky, odlehčuji zadní kolo sejmutím všech kufrů a řadím pětku, abych točením zadním kolem našel správnou horní úvrať levého pístu a mohl seřídit vůli výfukových ventilů. Něco je špatně, motorem nejde otočit, i když dojel vlastní silou na místo. Volám kolegovi do práce a zároveň kamarádovi z autoklubu, domlouváme kde najde rezervní klíče od domu a jak se dostane k záložnímu motoru, jak demontovat potřebné díly, atp.

Den 7. pondělí

0 km (66 km taxi na letiště, lehce přes 1000 letecky do Prahy, 84 km domů)

Ráno se ptám recepčního, zda v nedalekém Elbasanu je nějaká prodejna s nářadím, nechápavě na mě zírá, pak volá místního mechanika, který si pozve asi osmi-devítiletého syna na tlumočení. Společně rozebíráme ventilový mechanismu a je to horší než to vypadalo. Zadřené levé výfukové vahadlo, netočí se na čepu, ale celý čep v uložení vačky a vahadel. Výfuková vačka vydřená, výfukové zdvihátko má roztemované vytlučené dno a sotva se hýbe. Zázrak, že dojelo vlastní silou a neroztrhnul se rozvodový řetěz. Doma mám záložní kompletní motor, a tak v mezičase kolega zaúkoloval firemní logistiku, hledáme varianty jak dopravit ke mně asi 1 kg dílů co nejrychleji. Albánie není v EU, není v schengenském prostoru, doprava 4 dny a pak clení s neznámou délkou procedury, přepravní služba nepřichází v úvahu. Další zvažovanou možností je poslání přepravní službou do Itálie a osobní vyzvednutí v Itálii s přeplavbou Jaderského moře trajektem. S přivolaným taxikářem řešíme cenu odvozu do Vlorë nebo bližšího Durrës, přístavních měst námořních linek. Během debaty dostávám dotazy na jakou částku si motorku cením a zda bych ji odprodal. Na mou nabídku 2000 euro dostávám bazarnickou protinabídku o dvě nuly kratší a nevypadá to na smlouvání jako v orientálním bazaru, takže opouštíme toto téma a dál hledáme řešení opravy. Taxikář má prý bratra v italském Bari, dostávám tip na zastoupení BMW, firmu Baldassarre Motors S.r.l. Dohledám kontakt na webu, zavolám, slečny na druhém konci linky se optám, zda hovoří anglicky a uslyším krátké strohé "No" a cvaknutí ukončeného hovoru. Tudy cesta nevede. Navrhují mi objednat nové díly, ale ty za 1) jsou nedostupné a za 2) cena by beztak převýšila cenu motorky. Dávám na chlubítko (čti facebook) poptávku na dopravu dílů z Česka do Albánie, nabízím proplacení cestovních nákladů na dovolenou. Jednu nabídku mám, ale dobrovolník nemá pas a bez něj se do Albánie nedostane. Nejjednodušší mě napadlo až nakonec. Hlavní město Tiranë je vzdálené necelých 60 km, na letiště za městem je to asi 66 km. Na poslední chvíli rezervuji letenku telefonem, poslední sedadlo v charterovém letu výjimečně přímém a tedy bez mezipřistání, výjimečně proudovým Boeingem 737. Recepce mi volá taxi, na letiště dojíždíme se zpožděním, pouhých 45 minut před odletem. V Albánii to není velký problém, montovaná a snad plechová letová hala má celých 7 gates, není problém vyzvednout letenku, projít check-in, zavolat kolegovi s prosbou o vyzvednutí v Ruzyni a v půl šesté se tak stane. Jsem v Praze, odvážen domů abych mohl, slovy kamaráda "vysockovat" potřebné díly ze záložního motoru, což provedu ještě večer.

Den 8. úterý

0 km (84 km z domova na letiště, lehce přes 1300 letecky z Prahy, 66 km taxi z Tiranë do hotelu)

Od rána hledám internetem opravnou sadu spojkového lanka skladem, chci mít rezervu pro případ dalšího prasknutí. Daří se, jedu pro ni do Pardubic. Rezervuji letenku do Tirany, tentokrát běžnou linku s mezipřistáním v Bělehradě, oba lety vrtulovým ATR72. Odlet před devátou, i s díly v brašně projdu check-in a mám je s sebou na palubě. Popravdě, check-in nebyl úplně bezproblémový... Při odletu z Albánie jsem nechtěl budit podezření cestováním jen s pasem bez zavazadel, a tak beru s sebou jednu brašnu z bočního kufru s nějakým prádlem, zubní pastou, kartáčkem, atp. Netušíc nic špatného, na check-in kontrole v Ruzyni jsem zastaven po rentgenu brašny a na otázku: "Vezete kosmetiku?" odpovídám "Ne". Kontrolor kontruje: "OK, hodím vše do odpadu". To se mi nelíbí a tak vysvětluji špatné pochopení otázky, dodávám že nevezu kosmetiku z DutyFree ale jen osobní. "Osobní?" diví se kontrolor, "Máte povoleno celkem pouze 100ml na palubu". Tahám z brašny šampon na vlasy, zbytek JARu na mytí much z přilby, mast thermolku s konopím, Voltaren gel na tenisový loket, zubní pastu, vodu po holení a výmluvně dodám: "S tím jsem včera přiletěl z Albánie". Většina toho končí v koši, kontrolor mávne rukou a odvětí s úšklebkem: "No jo, z Albánie". Let hlučným vibrujícím ATR72 společnosti Air Serbia ubíhá pomaleji než Boeingem, oproti včerejším levnému charteru dostáváme zdarma malý sendvič a nápoj podle výběru. Bělehradská krátká přestávka rutinní, check-in OK, nechají si vysvětlit, že jsou to náhradní díly na motorku, nastupuji do dalšího ATR72 a v půl druhé po půlnoci přistávám na letiště Nënë Tereza v Tiranë. Obava z clení je lichá, stačilo vybrat východ "custom – no declaration" aniž by se někdo na něco ptal tak se ocitám v příletové hale, zdravím se objednaným čekajícím taxikářem a vyrážíme k hotelu. Recepční i přes noční hodinu dodržel slib, předává mi klíče od pokoje a znaven usínám ihned.

Den 9. středa

446 km

Ráno mě teplo vzbudí brzy, ještě před snídaní jdu na parkoviště se střechou proti slunci, pouštím se do práce a za hodinku motorka spokojeně přede. Sbalím se, vyrovnám férový účet – nechtějí zaplatit za blokovaný pokoj v noci kdy jsem spal doma a mohu vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. V Tiranë najdu obchod a kupuji místní koňak jako pozornost pro našeho firemního logistika směřují dál na sever kolem letiště k městu Shkodër a přilehlému jezeru stejného jména. Dochází palivo, avšak snad všechny čerpačky berou jen hotovost, přestože jejich totemy se pyšní logy karetních společností. Mám zbytek místních LEKů, kupuji za ně něco málo přes dva litry benzínu a nevzdávám to. Mohl bych zaplatit v eurech, jenže mám jen bankovky 50 euro a nádrž na 23 litrů, při nákupu by mi vrátili místní měnu a vzhledem k blížícím se hranicím bych ji neměl za co utratit. Daří se, zachraňuje mě jedna z poboček firmy Kastrati, beru plnou a směr k jezeru Shkodër, kterým prochází hranice s Černou Horou. Na severním konci jezera je u celnice ucpáno kamiony, beztak mě zaujal obrazec na svahu ve stylu planiny Nazca a tak otáčím s úmyslem objet celé jezero horami. Obrazec ve tvaru kříže je vápnem malovaný na kamenech, po perfektní silnici SH20 stoupám s černohorskou hranicí po levé ruce. Trasa perfektní, kombinace vlásenek a rychlejších zatáček, desítky kilometrů motorkářského ráje bez provozu. V údolí míjím odpočívající skupinku čtyř maďarských párů na motorkách, po odbočce na Vermesh nový asfalt končí a ve škarpě se válí cedule "pořízeno z fondů EU". Překonám dva letité nýtované mosty s ještě letitější mostovkou z dřevěných trámů, místy kusy chybí, jeden se zvrátí a mám pocit že mě udeří ale podaří se projet bez úrazu. Na dně rokle, takřka na dohled celnice, končí asfalt a pokračuje asi ½ kilometr udusané drobné a dobře sjízdné šotoliny. Odbavení na albánské straně OK, než odejdu tak dorazí maďarští motorkáři. Pozdravíme se a pod zvednutou závorou pokračuji k černohorské straně. Odpolední teplo v horách, unylý úředník ožije, studuje doklady a oznámí mi: "Vaše zelená karta neplatí pro Černou Horu". Pročítám celý zelený papír několikrát a musím mu dát za pravdu. MNE na seznamu není. Prý musím zpět ke Shkodëru, tamní celnice mi pojistku prodá, jeho malá celnice ne. Horská silnice sice byla prima, ale více než hodinu zpět se mi nechce, ale musím. Otáčím k albánské budce, vysvětlují úředníkovi i nechápajícím Maďarům v čem je problém. Poslouchá i vracející se černohorský domorodec a říká anglicko-crnogorski něco ve smyslu: "Které pako tam sedí? Vždyť si můžeš pojistku koupit v 5 km vzdáleném Gusinje. Vrať se tam a řekni mu to. Kdyby to nezabralo, vydrž, pomůžu ti přesvědčit jej." OK. Znovu obracím k černohorské straně a snažím se vysvětlit nově nabyté znalosti. Marně. Nabízím jinou možnost: Zavolejte mi taxi, prosím, motorku nechám zde, taxi mě odveze pro pojistku, pak přiveze zpět vše bude podle vašeho. Usměje se a povídá: "Jeď dál". Nechápavě civím a ujišťuji se, že mohu pokračovat a nemusím se vracet a ukázat pojistku. S díky nasedám, řadím jedna-dva-tři-… a valím do Gusinje. Na kraji obce stojí u chodníku hlouček místních, zastavuji a ptám se svojí špatnou angličtinou na kancelář pojišťovny. Jeden z hloučku se ptá, zda jsem Čech. Odsouhlasím a on odvětí, že je Polák a česko-polsky se domluvíme. Kancelář pojišťovna v obci nemá, ale za zatáčkou je automechanik - bazarník a ten prý mi ji prodá. S díky jedu za pojistkou, bazarníka se mi povede minout, další autodílna po několika km mi vysvětlí omyl, vracím se, za 12 euro dostanu dvoutýdenní pojistku a v klidu mířím na Podgoricu. Dojíždím za tmy, data v mobilu se tváří že budou, ale netečou, tak beru za vděk pensionem u silnice. Koušou komáři, rychle dovnitř, zavřít okna a balkon, zachladit, pobít zbývající komáry a propadnout se do říše snů.

Den 10. čtvrtek

463 km

18 euro bez snídaně, co se dá dělat. Kupuju něco k snědku v marketu u silnice a spouštím se kvalitní a zatáčkovitou silnicí z Podgorice do přímořské Budvy. V zácpě před kruhovým objezdem obdivuji místní policisty mířící k drobné autonehodě blokující křižovatku. Řidiči aut tupě stojí a s auty místo polici netvoří a tak jeden z policistů v poklusu běží před autem jako britský praporečník z počátků automobilismu, klepe na okna a na střechy aut, rozhání je od sebe, aby bylo místo pro průjezd hlídkového vozu, zastavuje vlastním tělem provoz na kruhovém objezdu, kterým hlídka protisměrem dojede k nehodě. Rychlé a efektivní řešení.
Ze školy zbyla vzpomínka na Boku Kotorskou, jednu z námořních základen Rakouska-Uherska, proto nešlo neobjet ji kolem. Ne obloukem, ale poctivě po pobřeží, od Мрчевац (Mrčevac) po pobřeží přes Kotor samotný, Доњи Ораховац (Orahovac), Јошице (Jošice) po Херцег - Нови (Herceg Novi). Obdivuji místní i turisty při jízdě Kotorem, řidiči se musejí vyhýbat odbočením na soukromý dvorek, ti jedoucí po směru hodinových ručiček mají kola na hraně přístavní hráze, bez svodidel, prostě hrana vozovky padá přímo kolmo do vody. Od zátoky do Dubrovniku skok, v mapě mě upoutal "Babin kuk", bláhový jsem si myslel, že tam bude nějaký pěkný panoramatický výhled. Prdlačku. Stejné nic jako v bulharském městečku Царево (Tsarevo). Ztráta času. Zpět do sedla, na pobřežní Jadranskou cestu. Na spodní chorvatské části aby čerpačku nebo občerstvení pohledal, eura berou málokde, kartu též ne všude. Krátký bosno-hercegovinský úsek je jak z jiného světa, utratit peníze lze kdekoli a ač nejsou v unii, jinak než eurem snad platit ani nelze, použití karty samozřejmé a bezproblémové. Dál na severozápad klikatá pobřežní silnice, někde od Ploče, odkud vede souběžně s pobřežím dálnice E65, příjemně zřídne provoz a je možno užít si zatáček na útesech a výhledů na moře, jízda je celkem svižná. Bookovaný nocleh kousek za Splitem, v jednom z několika po sobě jdoucích Kaštel stíhám před setměním. Při prohlídce přístavu utrácím 5 euro za Mojito nevalné chuti, ale s řádnou dávkou alkoholu, schlaftrunk před spaním :-) a je mi vráceno 35 "kuních xichtů" na deseti eurovku. No nic, koupím za to zítra snídani.

Den 11. pátek

544 km

Brzký odjezd, dvoudenní zdržení zadřeným vahadlem v Albánii je znát a tak vynechávám Primošten, Zadar a jedu vnitrozemím do Rijeky. Ve Sparu v Jadranovu utrácím včera obdržené kuní xichty za jídlo a pití, dělám si piknik na odpočívadle u silnice jako správný český turista v Chorvatsku. Dík, příště raději ne.
V Rijece hledám místo na poslední fotku s výhledem na moře, nacházím až u kaple ve Veprinac, navigace mě místo zpět serpentinami navede do zácpy zpět do Rijeky. Sakryš. Ještě že motorka se vejde, i když chorvatští řidiči pro ni nechávají velmi málo místa. Od moře do hor, do Slovinska, do krasu, k Predjamskemu Gradu. Přijíždím pozdě odpoledne či spíš v podvečer, kupovat vstupenku nemá smysl a tak jen další foto s motorkou na chlubítko, bookovat nocleh v horské gostilni Blegoš v Javorje a vyrazit tam. Milá obsluha, parkování v garáži, bezproblémově funkční WiFi, večerní hovězí polévka, CocaCola, nocleh, snídaně s párky, müsli nebo co hrdlo ráčí, za lidových 28 euro.

Den 12. sobota

575 km

Předpověď počasí nevalná, dešťové přeháňky či spíš delší deště po celém Rakousku i Česku. Z Javorje kousek na sever, pak na západ po jižním okraji triglavského parku do Strmec na Predeli, na italské hranice. Úmyslem bylo objet deště po jejich západním okraji, přesněji jet tak dlouho na západ až bude možno v suchu jet na sever. Slovinské silnice podobně jako v tuzemsku, kvalita 50/50. Několik km pěkný povrch, pak záplatovaný, občas nový, o překvapení za zatáčkou nebo v ní není nouze. U jednoho zúžení při čekání na zelenou na semaforu prohodím několik vět se Slovincem na H-D, na dalším semaforu s týpkem odkudsi od Brna. Zajímá jej IronButt, po zelené zastavujeme vedle oblouku vlásenky a debatujeme hodinku - dvě. Deště mezi tím odpluly dál na východ, a tak v Itálii v Pontebbě obracím na sever na Naßfeld pass (Passo di Pramollo). Na vršku chladno, nějak si neuvědomuju jak moc jižně jsem a kolik hodin, volám kamarádovi do Freistadtu a domlouvám si návštěvu. Spustím se dolů do Rakouska do údolí řeky Drau (Dráva) dál na sever na Katschberg. Klepu se zimou, před dvěma dny na pobřeží přes den hodně přes 30°C a tady něco pod deset Brrr. Pod Obertauernem začínám dohánět déšť, silnice je mokrá, od aut jedoucích přede mnou je vodní tříšť a začínám cítit mokré nohavice. Vyměknu, zastavím, nasoukám na sebe nepromok overal, nepromok návleky na boty, další triko pod bundu a šálu, měním letní rukavice za teplejší. Na Obertaurenu klesá teplota snad na několik málo nad nulu, ale neprší. V údolí otáčím k východu na Schladming, Liezen, zpět severně směr Steyer a v Mauthausenu přes Dunaj na Freistadt. Stále neprší, zmoknu až ve Freistadtu na náměstí při čekání na kontakt. Omlouvám se za chybu a za pozdní příjezd, s povděkem přijímám nabídku na nocleh a vyprávím něco ze zážitků, o kterých jste si právě dočetli.

Den 13. neděle

217 km

Slunné i když chladné ráno, minimální provoz, s úmyslem užít si lepší rakouské než proměnlivé české silnice se stáčím na severovýchod směrem na Bad Großperholtz, Gmünd (jeden z mnoha) minu okrajem a přes Illmans do české Nové Bystřice, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, oběd v Kácově a domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE