reline_unor



Jak jsem se byl projet

Původně jsem předpokládal, že budu mít nerušené 2 měsíce na cestování, ale člověk míní a zaměstnavatel mění. Časový harmonogram se smrskl na 2 týdny a tak plán projet Gruzii operativně měním. Prostě někam směrem na východ kam to půjde. Jelikož můj tradiční parťák Válec už je opravdový velkopodnikatel a musí vydělávat love, začínám na podzim sledovat fórum na motorkářích, zda se někdo nechystá podobným směrem. Nicméně někde uvnitř už stejně cítím, že tentokrát chci vyrazit sám. Samozřejmě ze všech stran slyším, je to nebezpečný, někdo tě přepadne, okrade, nikdo ti nepomůže atd. Ale nejvíc mně tady ale oslovily cestopisy kluků, co vyráží sami ( fidlimydli už ví), hlavně kvůli kontaktu s místníma takže volba je jasná. Zkusím to sám.

Kapitoly článku

Přípravu nepodceňuju tak si koupím aspoň mapu Turecka, abych se snad v té dálce neztratil  a měsíc před odjezdem se ještě rozhoduju vyměnit svého oře .

Třinec – Cluj-Napoca

Odjezd stanoven na sobotu 4.7.  V pátek to v práci zapíchnu místo po standardních  11 hodinách už po 8 a večer  všechno balím na motku. Ráno v 5 budíček rozloučení s rodinkou a 5.50  přejíždím hranice Slovenska v Mostech u Jablůnkova. Před sedmou si  užívám prázdnou silnici pod Strečnem  za Žilinou. Následuje trochu opruz betonka z Martina na Turčianské Teplice, kdo zná, ví jak dokáže naklepat pozadí. V zápětí  přichází odměna v podobě Harmaneckých zatáček. Dál přes Zvolen a Rimavskou k Maďarské hranici kde krajina částečně připomíná krajinu střední Itálie. Následuje nekonečná nuda Maďarské roviny s pozdním obědem u Meka v Miskolci. Hranice s Rumunskem překonávám u Carei a mířím na Zalau a Cluj-Napoca. Trasa ze Zalau je úplná paráda, která začíná super zatáčkami s luxusním asfaltem s 2 pruhy  nahoru i dolu a pokračuje po planinách téměř bez provozu. Po osmé camp Eldorádo kousek před Cluj za 7,5 E čisté sprchy, teplá voda a příjemná hospůdka.

Dnes 727 km, Maďarsko příště objet, nocleh hledat dřív a Heineken chutná všude stejně, dobřeJ

Cluj – Curtea de Arges

Ráno natankovat do Cluj, zpět do Gilau a po 107P okolo přehrad směr hory. Cesta mírně rozbitá ( aspoň testnu nový podvozek ), ale bez provozu a příroda senzační. Nahoře najednou úplně nový asfalt, který na vrcholu přechází v 30 km šotoliny. Člověk si připadá jako by najednou vjel do dvacátých let minulého století. Staré chaloupky, kravky a koně na stráních, všude se suší  seno na orstvích.  Takže pauza, svalím se do trávy, vytáhnu tatranku, nasávám atmosféru a do úst se mi derou slova z reklamy jednoho řetězce „ Tady je svět ještě v pořádku „. Pokračuju po R1 na Campeni a po 75 na Zlatnu a Sebes. Jestli pojedete touto stranou na Fagaraš a nespěcháte tak tuhle trasu určitě zkuste. Dál už to je klasika na Sibiu a před čtvrtou přijíždím pod Fagaraš. Nakonec se to ukazuje jako ideální čas. Nahoru jedu prakticky sám tak si to řádně užívám. Na vrcholu se konečně trochu chladím po dvou dnech v 35 stupňových vedrech a to i červencovým sněhem.  Pár fotek a už pádím dolů hledat nějaké ubytko.  Okolo přehrady už je to trochu utrpení, dnes těch zatáček bylo snad milion. Dole beru penzion za 20 éček.

Dnes  471 km pěkně výživných, tatranku v trávě ničím nenahradíš

Curtea – Sozopol

Dnešek víceméně tranzitní etapa k moři do Bulharska. Zajímavej  max přejezd Dunaje přes hraniční most, kde opravují jeden pruh, takže masakrální fronta kterou naštěstí úspěšně objíždím.  Jinak Bulharsko až k pobřeží  jedno velké pole, naštěstí oproti Maďarsku zvlněnější. Camp u Sozopolu je prakticky na pláži takže postavit stan a hurá do vln vyzkoušet Černé moře 1. na cestě. Večer uklohním těstoviny a vyrazím na pláž na pivko a pokec s německýma důchodcema. Camp Gradina 29 Leva

Dnes 604 km, výborná rybí polévka a podrobné vyhodnocení německého důchodového systému

Sozopol – Troja

Ráno brzký budíček, dnes bych si rád šlápnul na Asii J  Cesta od pobřeží k hranici s Tureckem  na Targo Malovo byla opravdu opruz. Díry jak lavóry a samý ostrý hrany takže 35 kiláků cca hoďku. Doporučuju se tomuto úseku vyhnout, není to moc o zábavě.  Hranice  v poho za cca půl hoďky. Za hranicí naprosto skvostná čtyřproudovka, která se vine horami a pomalu klesá do údolí. Zase si užívám teplíčko a před pátou dorážím do Ecebatu k trajektu.  Ještě chci rychle vyměnit prachy v bance, je tam fronta jak za komančů na banány a trajekt už naloďuje. Když mně vidí ostraha, jak tam nervózně přešlapuju, bere mě ven a mění mi prachy v bankomatu ( šikovné zase jsem o něco chytřejší ).  Tak hurá na trajekt. Asi po půl hoďce přistáváme v Canakkale. Můj první krok teda spíš otočení kol v Asii. A když tak hned Asie naplno to když se auta, autobusy a náklaďáky ze tří trajektů snaží najednou nacpat do brány se dvěma pruhy  za kterou je kruháč . Připadám si jak sardinka,  ale nakonec ve zdraví proplouvám. Zase sháním kemp na poslední chvíli a navi mě dovede na oplocenou zarostlou skládku. Nezbýva než se otočit a vrátit 30 kiláků zpět do Troje.  Kemp na terasách u penzionu mám sám pro sebe za 35 Lir. Postavit stan sprcha a poklábosit u večeře s majitelem a do hajan jen co přemluvím místního retrívra, ať mi vrátí botu. (pivko za 90,-Kč L)  

Dnes 516 km + 5 na moři J,  Bulharský očistec,  konečně Asie a fakt musí hulákat už ve čtyři ?

Troja - Pamukkale

 

Ve 4 budíček z vedlejší mešityL  Dnes se asi trochu zapotím už ráno v 7 je 25°. Ještě omrknout Troju, teda co zbylo a vyrážím do vnitrozemí. Vedro je skoro k nevydržení a to se jen vezu.  Všude okolo v tom lidi pracují. Chlapi na stavbách, ženy na polích zahalené v bílých šátcích. Asfalt na cestách doslova teče. Potkávám návěsy, ze kterých chlapi lopatami rozhazují písek na tekoucí asfalt. A to je ve stínu 38°. Jedna z cest na Pamukkale,  je jak asfaltová řeka takže objížďka 50 km.  Okolo páté pomalu přijíždím na místo a přemýšlím, jak s noclehem.  Když najednou vedle mě popojíždí borec  na skůtru a hned spouští .   Jestli zůstávám, že má hotel s bazénem, klima, restaurace. Prý za 50 Lir. No postel by se šikla, ale je to podezřele levné. Za podívání nic nedám.  Nakonec  jsem zůstal 2 noci. Hotýlek v ceně kempu fakt paráda a relax u bazénu k nezaplacení. 

Ještě večer vyrážím obhlídnout jezírka a ruiny Hierapolis. Někde jsem tady četl, že to je jen lákadlo na turisty .  No, asi stárnu, ale ja si to tu užil a západ slunce na vrcholu 2000 let starého amfiteátru byl jedním z největších zážitků cesty. Druhý den odpočinek v jezírcích a odpoledne detailnější  prozkoumání ruin . Po návratu  se rozhoduju že bych mohl trochu opláchnout motku od Rumuského prachu. Pani domácí za mě posadí syna a vyrážíme k nějaké traktorové stanici kde mi kluci za 5 lir Máňu krásně vyleští. Po návratu, jsem ještě svezl  ostatní děti pani domácí, za což jsem byl odměněn pozváním na večeři,  kde se sešla celá rodinka. Pani domácí je původem z Ruska tak jsem i trochu oprášil ruštinu. Všichni byli hrozně milí a i přes jazykovou barieru to byl parádní večer. Když budete mít cestu tak doporučuju. Hotel Ozoturk.

Včera 530+5 km dnes, jsou i horší práce než ta moje, nová přátelství a mraky krásných Japonek

Pamukkále – Gorome (Kappadokie)

Odpočatý vstávám  v 5 ať zvládnu co nejvíc než přijde hic. Čeká mě přes 700 km. Ráno je pěkně čerstvo, ale když se to ani po 2 hodinách nelepší tak je něco divně. Mrknu na navi a koukám, že jsem 1100 metrů nad mořem. No a plus mínus se v těchto výškách pohybuju celý den.  Ono se to stejně zase vyškrabe na 35°. No co, já teplíčko rádJ. Cesta okolo jezera Acigol přes Ispartu a jezera Egirdir je úžasná. Opuštěné pláně střídají horská úbočí a člověk třeba hodinu nikoho nepotká. Teda krom toulavých psů,  ze kterých  šel fakt strach. Vždy se vynoří  po dvojici jako duchové a klušou někam do dáli. Okolo poledne objíždím Konyu. To by mne zajímalo, co lidi táhne do takové megapole uprostřed ničeho.  Cestou z Konyi na Askaray si připadám jak na pláních divokého západu. 30 km rovně, zatáčka do leva,40 rovně a doprava a zas 40 rovněJ Člověk má haldu času přemýšlet o všem možném. Cestou míjím první stanová městečka Siřanů vždy pár set metrů od nějaké vesnice uprostřed ničeho. Jak se sem dostali mi je záhadou.

V Aksaray odbočím kousek na jih a nakouknu do údolí u Ihlary, na projítí celého asi  15 km už neníčas a síla tak příště. Dnes chci ještě stihnout podzemní města v Guzelyurt. V městečku sjíždím až k strážní budce u vchodu, kde se domlouvám na parkování Máni ve stínu za boudou a oblečení s helmou nechávám u chlapů v pokladně. Nejdřív se vydávám se zájezdem Řeků do jednoho z kostelů, ale nic pro mě, tak vyrážím hledat vstup do podzemního města.  Je to opravdu nevěřitelný podzemní labyrint, jak tohle někdo dokázal nepochopím.  Jak se tak potuluju a prošmejdím všechny průlezy, uvědomuju si, že už nevím kudy zpět. No to je pěkný, teď ještě aby zhasly světla a jsem v pr…  Nakonec mě vysvobozuje  Japonská turistka, která si prozíravě vzala jednoho z hlídačů jako průvodce. Zbytek cesty se jich držím jako klíště.

Jak se blížím ke Goreme začíná se zatahovat,  že by první déšť ?   Dnešní  ubytko je první plánované, Panorama kemp u Ahmeta (40 lir). Ahmet mě vítá hned u vjezdu a bere nahoru vybrat si místo kterého je habaděj, pouze jeden stan z kterého se nakonec  vyklube borec na TDM z Ankary.  Aspoň bude společnost. Dávám pas Ahmetovi a ukazuju na mračící se oblohu s dotazem, zda bude pršet. Prý bez obav naposled prý v listopadu. Jak se Ahmet  vrací s pasem, padají první kapky. Tak říkám „ Ahmet tohle je u nás déšť“. S úsměvem říká joo Alláh je velkýJ  Bylo toho dohromady jediných 100 kapek z celou cestu  a shodou okolností na jednom z nejsušších míst.

Dnes 728km hafo zážitků, utříděných myšlenek a jeden slejvákJ

Goreme

Budíček 4:45. Kemp už je trochu vybydlený, zato má nejlepší výhled na hejno balónů, které se ráno vznesou nad údolí. Dnes je sobota a tudíž  jich oblohou křižují mraky. Snažím se počítat ale u 120ti to vzdávám. Za hoďku je po všem tak ještě zalezu do spacáku. Přes den se projíždím po Kappadoki nalehko kraťasy a triko čehož zákeřně využívá jedna drzá vosa. Prolézám muzeum v přírodě, v každé druhé homoli kostelík. Odpoledne potkávám Pierra.  Už jsme se míjeli včera asi 200 kiláků před Goreme  a to jsem si říkal, za jak dlouho se tam na kole dostane. No vida a je tu jen chvíli po mě. Pierre jede na elektrokole, za kterým si táhne vozík s baterii a mega solárním panelem.  Jde o propagační  Suntrip z Expa v Miláně do Antálye kde bude to příští. Jede jich víc za pár dnů ještě potkám Itala  na lehacím kole se střechou ze solárního panelu. Www.thesuntrip.com. Chvíli pokecáme, dáme sváču, k fotce se nám nějak připlete parta Japonců a Pierre frčí dál. Zbaběle opouštím Ahmeta a přesouvám se do městečka do hotelu s příznačným názvem Comfort Inn 40E. Den uzavřu báječnou večeří, vyzkouším vyhlášené jehněčí  v kamenné misce.

Dnes 35 km,  hafo divných pahorků, souboj se zuřivou  vosou - 2:0 pro vosu, dobrodruh Pierre na kole a poznání kde je foťák tam je Japonec

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (71x):


TOPlist