Dvanácti státy do Istanbulu a zpět

Opět po roce vyrážíme na motozájezd po Evropě. Proti loňskému roku nám chybí Jarda a i počet cestovatelů se radikálně změnil. Team „A“ jede na 16 dní ve složení : já Honda Varadero XL1000V, Jirka BMW R1200GS, Radek Yamaha Tenere XT660Z a Míra Suzuki DL1000 V-Strom. Team „B“ jedoucí na 9 dní tvoří : Bob KTM 990 Adventure S, Honza Kawasaki Z1000 a Bohouš Honda Transalp 600.

Dvanácti státy do Istanbulu a zpět

Kapitoly článku

Den první

   Je 12.6. 9:15 a mi vyrážíme z Chlumčan do Horní Lukavice pro Míru a pak směr Jihlava. Na SHELLce benzin, pití a pak D1 směr Starý Hrozenkov. Jelikož jsme všichni čtyři trochu přes to krmení, tak ještě stavíme v motorestu Samota doplnit naše „nádrže“. Po kvalitním naplnění našich žaludků startujeme a přichází na scénu jeden z několika minikarambolů, které nás cestou potkali. Radek ustlal svoje Teneréčko při sundávání z centrálu přímo před skupinku cyklistů. Ti se v očekávání, že bude ještě nějaká scénka nemohli odtrhnou z místa. Věřím tomu, že tam zevlujou ještě teď. Z Hrozenkova se přesouváme do Lučence kde nás místní šofér na DragStaru zavedl do super penzionu s hospodou. Večer jsme dali luxusní halušky, nějaké to pivo a šli spát. Dnes 614 km. 

Den druhý 

   Ráno přišli na řadu řízky z domova a vyrážíme na Maďara. Toho jenom prolítneme abychom se v zápětí ocitli v Rumunsku. Tuto zemi máme lehce zmáknutou z loňska, ale právě v loni jsme minuli veselý hřbitov a tak teď nabíráme směr na tuto atrakci. Nachází se ve vesnici Sapanta. Měli jsme smůlu nebo štěstí (ať si to každý přebere po svém) že právě probíhal pohřeb nějaké ženy. Zvláštní je, že ta žena nebyla v rakvi, ale jen tak ležela na voze. Jiný kraj jiný mrav. Jinak hřbitov je opravdu pojat ve veselém stylu. Popojeli jsme něco okolo sta kilometrů a vzali nocleh v penzionu ve vesničce Telciu. Nemilé překvapení bylo, když nám na pokojích netekla voda. Majitel to vyřešil jednoduše. Za penzionem měl obrovskou halu s bazénem a sociálkami a jako bonus byla snídaně z katalogu grátis. Na to jsme samozřejmě slyšeli. Jenom pro pořádek. Nemáme nikdo z nás nic společného s alkoholismem ( Míra se motá i po jednom nealku) a tak jsme večer dali pivko, dojedli domácí řízky a šli spát. Dnes 533 km. 

Den třetí

   Měli jsme dané pořadí v jakém pojedeme za sebou. Jirka, Radek, Míra a já na vocase. Předchozího večera, při hledání ubytování jsem se nalepil za Jirku a Radek jezdil na konci. Dnes ráno mi říkal, že se mu na vocase líbí a že si tam chvilku zajezdí. Ale hned nezapomněl dodat, že kdybychom ho náhodou neviděli v zrcátkách, tak že se válí a že se pro něj máme vrátit. No nekecam. Díval jsem se na tachometr a bylo to přesně 20 km když jsem Jirkovi do interkomu hlásil „NEMÁME RADKA“. Dneska už je to prdel, ale když jsme se vrátili pár stovek metrů a Tenerečko stálo v pangejtu a Ráďa si to štrádoval s uraženým bočním kufrem přes cestu nebylo nám do smíchu. Hlavně že chodí. To nám společně prolítlo hlavama. Pár modřin utrpěl, ale zaplať bůh se mu nic nestalo. Pointa byla taková, že jak jsme se přesvědčili už v loni, Rumunsko je plné volně pobíhajících psů. Letošní zjištění bylo takové, že někteří z nich jsou ještě navíc hajzlové. Za levotočivou zatáčkou šel nějaký místní penzista a dva psi. Ten jeden byl v pohodě, ale ten druhej se rozhod, že jednoho z nás sežere. Radek si vytáh černýho Petra. Teda on napřed zaútočil na Jirku, ale uklouzli mu ty dvě zadní a zalehl na záda. Než se zmátořil tak jsme projeli Míra a já a tak skočil pod kola Radkovi když zrovna klopil tu levou. Asi měl mastný chlupy, protože to Radka rozhodilo a skončil tam kde jsme ho našli. Musím konstatovat, že ač byl ten pes mladý a odvážný tak na místě zemřel. Na motorce to kromě kufru odneslo levé zrcátko. Do kufru jsme párkrát řízli kladivem, Míra přivezl ze vsi 10 šroub kterým jsme ho opět přišroubovali tam kam patří, ve městě jsme koupili zrcátko na Škodu 120 ze kterého jsme použili jen sklo, který Radek přilepil izolací a pokračovali jsme v krasojízdě až pod Fagaraš, kde jsme vzali penzion u Arpasu de Jos. K večeři jsme pojedli z domácích zásob. Já dal lovečák a to jsem neměl dělat. Ono mu na oko nic nebylo, ale asi to teplo udělalo své. Hodinu po pozření mi jak se zbytek týmu usnesl vzal žlučník. Dnes 307 km. 

Den čtvrtý 

   Žlučník nepovoluje. Jirka mi po telefonu zjišťuje, jak se rumunsky jmenujou prášky, které mi nakonec sežene od frau domácí. Se slovy „ty se kurýruj a mi se jedeme podívat nahoru“ mizí na fagarašské magistrále. Prášky zabraly. Kolegové se odpoledne vrátili z vyjížďky, Jirka uvařil výbornou bramboračku, pokecali jsme kudy a jak pojedem dál a šli jsme spát. Dnes já nic a kluci 70 km.

 

Den pátý

   Snídaně, zabalit a vyrážíme. Opět parádní počasí. Cestou na vrchol fagarašské magistrály je v zatáčkách plno vody z tajícího sněhu, takže jedeme opatrně. Ta krajina nemá chybu. Nahoře je lehce chladněji, ale po předešlých a budoucích dnech, kdy luxusně solíme naše motohadry to přijde vhod. Přejedeme vrchol, sjedeme serpentiny a při přehradě cestou plnou zatáček dojedeme až na její hráz. Pořídili jsme několik fotek. Při jejich výrobě nás opět navštívil místní pes (byl z řad těch, kteří neublíží). Sedláme a razíme směr městečko Pitesti, za kterým najíždíme na dálnici směr Bukuresti. Jedna technická: dálnice se prej neplatí. Z Bukuresti směrem do Bulharska na přechod mezi městy Giurgiu a Ruse. Za hranicemi jsme vyměnili eura za leva u maníka, který stál u silnice. Povídal, že se 20 let neživí ničím jiným. Kurz měl OK. Hlásil, že se u nich dálnice také neplatí a tak, jak jen to jde na ni najíždíme a jedeme směr Varna, Burgas a v Primorsku bereme penzion. No spíše byt v nějaké bytovce. Po koupeli provedeme návštěvu místního pohostinství kterých je tady jako máku. Dáme pizzu, pivo a jdeme spát, protože dnes toho bylo až až. Dnes 734 km.

Den šestý

   Pobalíme a sedláme naše stroje. Domácí nám ještě radí, abychom nejezdili po červené, že se na ní maká. Ještě v Primorsku si dáváme snídani v restauraci v podobě kuřecí směsy a hranolek a vyrážíme na Turka. Kousek před hranicema nám cestu křižuje želva. Nezbytné foto a je tu přechod mezi Malko Tamovo a Derekoy. Na čáře u Bulhara dobrý, ale u Turka hnus. Hodinové poskakování z okýnka do okýnka. Nejvíc mi dostal maník, kterej měl svoji kancelář, na stole kus papíru vytrženýho ze sešitu a na to si psal propiskou údaje našich motorek. Konečně sedíme na strojích. Nejbližší cestou na dálnici a bereme kurz na Istanbul. Před námi jsou mýta. Dálnice se tu rozbíhá na asi tak 15 pruhů. Zaplatíme mýto a za ním zastavíme za krajnicí. Pozor. Teď přichází na scénu vychytávka v podobě mobilního telefonu. Jirka ho tasí a volá místnímu domorodci jménem Bekir (mluví obstojně česky), se kterým je domluven už z Rumunska, že jsme na místě. Bekir je chlápek, který se živí tím, že se stará o řidiče kamionů, kteří Istanbul neznají. A myslím si, že jich bude dost. Kdo byl v Istanbulu ví o čem mluvím. Postaral se na dnešek a zítřek i o nás. A to tak, že velice dobře. Jirkovi se v telefonu z ničeho nic ozvala čistá čeština, která mu vysvětlila kudy kam. Vyrážíme. Zastavíme před sjezdem kde jsme měli. V zápětí se za námi ozve klakson. Otočím se. Stojí tam Thálie, za volantem opálený mužík a z okna spolujezdce je do půl pasu vysoukán maník a huláká. Nazdar krajané. Pojeďte za náma. Odvedli nás parkoviště kamionů. Tam jsme zjistili, že ten čech je taky šofér jménem Honza. Parkoviště bylo hlídané. Bekir domluvil s místní ostrahou ustájení motorek naložil nás do auta s nejnutnějšími věcmi a vyrazil s námi najít hotel což pro něj nebyl problém. My jsme se zabydleli, udělali hygienu a Bekir nás po hodince vyzvedl a vzal nás na kebab. No na kebab. Hody to byly. Jako při české zabíječce. Když jsme ukonejšili naše cejchy, tak nás odvezl za Honzou, který nás vzal na pivko. Z hospody jsme se na hotel dopravili taxíkem. Dnes 329 km. 

Den sedmý

   Trochu si přispíme, protože s Bekirem máme spicha až na desátou. Nasedáme do Thálie a vyrážíme na den předem naplánovaný výlet. První cesta vede do mešity. Jízda městem je zážitek. Hlavně když člověk nemusí mít v ruce volant nebo řidítka a může se kochat pohledem na to jak to místní zvládají. Mešita obrovská a turistů mraky. Po této atrakci jsme vyrazili na velký bazar. To je taky dobrý vidět. Toho sortimentu na jednom místě. Prošli jsme jen část. Povedlo se nám nakoupit dárky pro ty, co na nás doma čekají a jelikož nás tlačil čas, tak jsme ve městě dali ve venkovní restauraci kebab (co jiného) a Bekir nás odvezl k našim strojům. Tam jsme se hodili do gala, rozloučili se s Honzou a Bekirem a vyrazili směr Řecko. Po zhruba 2,5 hodině cesty stojíme na hranicích. Výjezd z Turecka i vjezd do Řecka proběhl bez problémů a my jedeme směr Komotini. Za Komotini to stáčíme k moři. Plán byl takový, že dnes najdeme kemp a konečně rozbalíme stany. Ukazatel na kemp nás zavedl až za osadu Fanari, ale chlápek u závory prohlásil, že je kvůli krizi zavřeno. Jelikož je už tma, tak to otáčíme a ve Fanari bereme penzion, který by měl fungovat zároveň jako bordel. Nedělejte si iluze. Zřejmě kvůli krizi nemakají ani šlapky. Konzervová večeře, pivo a spát. Dnes 377 km.

Den osmý

   Ranní klasika. Snídaně, očista, pobalit a nabíráme směr na Thessaloniki, kde jak jsme se včera večer domluvili budeme znova shánět kemp. Po pár kilometrech je odbočka k moři. Zajíždíme udělat fotku našich strojů a slané vody. Postavit moto na stojan v písku je trochu problém, ale daří se. Jirkovi teda jen na chvíli. Než jsme vyndali foťáky, tak si Helmut ustlal. Šlo to zaplať bůh do měkýho, takže žádná újma a fotky jsme udělali. Cesta v pohodě a slunce nám přeje, takže jsme zase pěkně prosolený. Někde před Thessaloniki stoupáme serpentinami a cítím,jak mi klouže zadní kolo. Říkám to Jirkovi a ten má ten samý problém. Shodujeme se na tom, že ten asfalt je od pohledu divnej. Pak zjišťujeme, že na betonových zábranách v zatáčkách jsou šmouhy od pneumatik a pestrá škála barev.Asi už to tu pár řidičů odneslo. V Thessaloniki bereme na Shellce benzin a Radek objevil v asfaltu zalitou mušli. Už je nám jasný proč to klouže. U Epanomi objevujeme funkční kemp. Zaparkujeme motorky a jdeme domluvit cenu. 5 E je v pohodě, ale za flaškový pivo chtěl ten zloděj 3 E. A to ještě bylo jak říká kamarád jako chcááánky. Postavili jsme stanové ležení, Radek dojel do marketu pro plechovkový, Míra se vykoupal v moři i s 25 Éčkama, pojedli jsme a prokecali až do večera. Abych nezapomněl. Dnes vyráží team „B“. Dnes 293 km.

Den devátý

   Ráno klasika jako každý den a začneme balit. Nad mořem lítají hromy blesky. Potřebovali jsme ještě tak 5 minut aby bylo všechno napakováno na motorky tak jak má a strhnul se chcavec, kterej trval tak 20 minut. Pak se vyjasnilo, my dobalili a vyrazili na Makedonii. Po Řecku nás doprovázeli černé mraky, ale dařilo se nám jim ujíždět. A když už to vypadalo, že zmoknem, tak jsme zastavili ve městečku, schovali stroje pod přístřešek nějaké místní motoprodejny a vyrazili na oběd. Nedivím se, že jsou Řekové s ekonomikou tam kde jsou. Ač byla neděle, 2 hodiny odpoledne, kam oko dohlédlo samá hospoda nebo taverna (nevím jak tomu místní řikají), nesehnali jsme, byť jsem se ptal u pěti pinglů, nikoho kdo by nám dal najíst. Ale muzika hrála všude. Nezapršelo, a my v poklidu po 260 km tasíme pasy na Makedonské hranici. Žádný problém a během chvíle pokračujeme k Ohridskému jezeru do města Ohrid. Tam jsem se dobře pobavil. Přijeli jsme na větší křižovatku. Jirka zpomalil, aby zjistil kudy dál nebo jestli není někde cedule na ubytování. Z levé strany se mu pod kola motorky řítil stařík na kole ukrajinského typu. Hlavou mi blesklo „ty vole sebevrah“. Těsně u Jirkovo Helmuta to zašláp, vytasil ani nevím odkud album fotek a začal smlouvat o ubytování. Okamžitě tam byli další dva. Nakonec jsme se u jednoho ubytovali. Kuchyňka, sociálka, obývák a ložnice a to vše za 7,5 E na osobu. Večer jsme v místní putyce dali Makedonskou specialitu a nějaké to pivko.Dnes 342 km.

Den desátý

   Zdravá snídaně v podobě sýrů a mléka a jedem. Objíždíme zespoda jezero Ohrid. Škoda že je zataženo a fouká vítr. Pár fotek a pokračujeme. Na hranice s Albánií dobrý. Albánská celnice je ve výstavbě. Celníci úřadují v buňkách stavebního typu, silnice je polního typu, čumí na nás tři psi bezdomovského typu, před námi doutná a smrdí oheň kartonového typu a napravo od nás je polorozpadlý bunkr. Jo a nesmí se tu fotit. Oblékáme nepromoky. Za čárou projíždíme nádherné hory. Kvůli dešti je skoro tma takže nemá cenu ani fotit což mě dost mrzí. Na úpatí hor je město (prošvih jsem jeho název), které vypadá jako ocelové. Tak alespoň to vyfotíme. Škoda toho počasí. Doma jsme se shodli, že jak to půjde tak se sem vrátíme. Déšť neustupuje a tak jedeme dál. Do Černé Hory přejíždíme mezi Muriganem a Sukobinem. Těsně před tím než u Jadranu začneme hledat ubytování přestává až do rána pršet. Nocleh máme v letovisku Sutomore. Telefonický rozhovor s teamem „B“. Domlouváme se, že se zítra potkáme ve Svaté Heleně. Klasika. Večeře pivko a do hajan. Zítra nás toho čeká požehnaně. Dnes 335 km.

Den jedenáctý

Jelikož má Míra doma neodkladné záležitosti, tak se loučíme a on vyráží směr domov. Jirka dělá k snídani míchaná vejce se škvarkama. Supr záležitost. Cesta nás vede okolo Skaderského jezera. Opět nádherná scenérie. Několik fotek a pokračujeme dál. Za Podgoricí lemuje cestu kaňon s křišťálovou vodou. Objevujeme lávku pro pěší. Stavíme a jdu na průzkum. Lana dobrý, ale ty prkna nebudí dojem bezpečí. Touha udělat fotku je ale silnější, a tak krokem připos….m se šinu vpřed. Do třetiny to stačí. Radek mě vyfotil, a když jsem se dohrabal zpátky tak vyrazil on. Mládí má zelenou, tak do půlky. Pokračujeme a po pár kilometrech opět do nepromoků. Srbský celník je důležitý. Byť leje, potřebuje vidět komplet doklady a navíc čísla rámů našich koní. Jeho ego bylo ukojeno a tak dál. Jedeme stále v horách. Kdyby přálo počasí, byla by to pěkná projížďka. U Kragujevace přestává na chvíli pršet. Voláme si s Bobem, jestli to do Heleny dnes stíhají. Hlásí, že s odřenýma ušima. To mi jsme na tom o kousek hůř, tak se domlouváme, aby nám zajistili ubytování. V rámci urychlení přesunu najíždíme na dálnici směr Beograd. Zase prší. Sjíždíme na Smederevo a pak Pančevo a Bela Crkva. Na hranicích s Rumunskem už je tma jak v p….i. Teď pro změnu u Srba v pohodě, ale na straně Rumuna vočistec. Rumuni přejedou do mezipásma, postaví auto do fronty zpátky domů, Rumunka jde nakupovat do „dutyfrí“ a starej popojíždí. A do toho chcavec jako kráva. Po dvaceti minutách si nás všimla příslušnice celní policie. Došla si pro nás a odbavila nás přednostně. Těch zbylých 35 km byl hnus. V cestě díry a přes plexi nic vidět. Schoval jsem mikrofon pod bradu, otevřel hledí a s tikama ve tváři jako když vám někdo prská do očí dojel do Heleny. Je 22:15. Team „B“ stojí před vraty Ferdy a Marušky už v civilu a hlásí, že přijeli před třičtvrtě hodinou. Se všemi se přivítáme, hodíme se také do gala a je skoro půlnoc když nám Maruška servíruje pozdní večeři. Kecáme, popíjíme slivovičku, pak ještě slivovičku, všichni jdou spát kromě mě a Boba, tak tasím ještě půllitránek vodečky a kecáme a popíjíme. Dopijeme, venku je světlo, na dvoře řve kohout, tak jdeme spát. Dnes respektive včera 688 km.

Den dvanáctý 

   Budu se opakovat z loňska, ale kulinářské umění Marušky nemá chybu, tak po supr večeři supr snídaně. Jelikož jsme si loni Helenu vůbec neprošli, tak je třeba to letos napravit. Po jídle vyrážíme s Honzou a Bobem. Děláme fotky a debatujeme o místních poměrech. Zajdeme do marketu který funguje i jako nálevna. Dáme pivko a pokecáme s domorodci. Dopoledne uteklo a je tu čas oběda. Kdo umí ten umí ( Maruška). Bob s Bohoušem si nechávají oběd na později a vyráží navštívit Gerník. Po jejich návratu si poučím od Boba KTMku a jedeme s Radkem a Honzou udělat pár fotek okolí. Po návratu jdeme opět na špacír který zakončujeme v hospůdce. Koupíme nějaké suvenýry, uděláme pár inteligentních fotek s vyfouklým kopacím míčem na hlavě (to by si Chocholoušek pošmák) a je tu čas večeře. Po večeři jsme navštívili Pepu (synovec Marušky a Ferdy). Pracuje v penzionu. Nezbytné foto, pivko a spát. Byl to odpočinkový den, jen počasí mohlo být lepší.


Den třináctý

   Naposledy Maruška zakouzlí, rozloučíme se a nabíráme kurz na Balaton. Na poslední pumpě v Rumunsku těsně před čárou nás navštívilo cosi nespecifikovatelného. Samozřejmě že to byl pes, tedy fenečka (jak jinak, jsme v Rumunsku), ale vypadal jako kříženec prasete a nosorožce. Z té fotky to tak nevypadá, ale posuďte sami. Hranice přejíždíme mezi Sannicolau Mare a Kiszomborem. Celkem rychlý přesun přes Szeged, Baju, Tamási až k Balatonu. Team „B“ si při cestě do Rumunska pronajal domek kousek od pláže, a byl s ubytováním velice spokojen, tak jsme se domluvili, že ho zkusíme znovu pronajmout. Bob se stal vůdcem smečky. Zhruba po 40 km jízdy, když už bylo na první pohled jisté že si není jistý v kramflecích povídám Jirkovi do interkomu. Myslíš si, že budem dneska někde bydlet? Ticho a jen jsem viděl, jak ze zoufalství krčí rameny. Srdcervoucí pohled. Nocleh byl nakonec šťastně objeven. Kluci měli vytipovanou restauraci, kde se dobře vaří. Jídlo nepostrádalo kvalitu a ani kvantitu. Dali jsme tři pivka, dvě kořalky, nechali se opíchat hejnem komárů a šli spát. Dnes 590 km.

Den čtrnáctý

   Vyrážíme. Za Sopronem vjíždíme do Rakouska a přes Vídeň na Hatě. Ve Znojmě na pumpě nám obsluha radí, že po 15 km v Lesné je dobrý penzion. Ten se nám daří najít. Ubytujeme se, dáme večeři a jdeme na pivko do nedaleké hospůdky. Někteří měli o půlnoci dost, a mi co jsme měli málo jdeme ještě na dvě do vedlejší nálevny. V jednu jsme byli v postelích. Dnes 350 km.

Den patnáctý

   Snídaně formou švédských stolů. Každý podle svých možností. Jedeme po trase Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Písek, Blatná, Týniště. Plán byl, že se zastavíme u zámku Červená Lhota. Pár kilometrů před jsme zastavili při cestě na odpočívadle, abychom nahlédli do mapy kudy kam. Stálo už tam auto a u něj tři kočky. Proběhla porada, Bob s Honzou zaburáceli laďákama a vyrazili jsme dál. Při parkování na zámku slyším ve sluchátku jak Jirka říká Bohoušovi. Neměj strach, odemne se to nedozví. Nakonec kápli božskou. Při odjezdu od těch holek vzal Bohouš za heft, Transalp nějakým způsobem zdechnul a vyhodil ho ze sedla. Motorka zůstala na odpočívadle, Bohouš parakotoulem přistál v půlce silnice a děvčata prej se zkříženýma nohama a slzami v očích naskákala do auta a zmizela v dálce. Bohouš to komentoval slovy. Už jsem na motorce usínal, tak jsem se drobátko protáh. Naše dnešní cesta končí v restauraci v Týništi, 15 km od domova. Má zde soustředění Erotický Výsadek. To je skupina nadšenců z naší rodné vesnice, která dokáže výborně pobavit. Parkujeme motorky a jdeme je pozdravit. Peče se prase, pivo teče a srandy metrák dlouho do noci. Dnes 255 km.

Den šestnáctý

   Ráno si stiskneme ruce že to všechno dopadlo na jedničku a po půl devátý vyrážíme na těch neskutečně dlouhých 15 km. V devět stojím před barákem.

Závěr

   Co říci na závěr? Velká škoda, že se tohoto zájezdu nemohl zúčastnit Jarda. Těm, kteří budou spekulovat o tom, že jsme honiči kilometrů, bych chtěl vzkázat. Nikdo z nás není památkář nebo historik, takže nás to nenutí navštívit každý objekt, který po cestě potkáme. Když se nám něco líbí, tak zastavíme, pokoukáme, vyfotíme. Prostě nás baví jezdit. To že jsme najeli tolik, kolik jsme najeli, vyplynulo ze situace, že jsme měli na tento výlet pouze 16 dní a Istanbul je pro našince trochu z ruky. Počasí nám až na ty tři dny přálo na výbornou. Všechny ty problémky jsme taky v pohodě vyřešili a naše životy jsou bohatší o pár zážitků. Uvidíme kam nás cesty zavedou příští rok. Tak někdy v sedlech. Jirka, Jirka, Radek, Míra, Bob, Honza a Bohouš.
Team „A“:     Najeto   5 770 km    Team „B“:     Najeto 3 600 km 
                   Náklady 24 000 Kč                        Náklady 15 500 Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 19x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist