Cestou křivých šavlí

Úvod, Srbsko, Bulharsko, Turecko

Úvodní etapa cesty není moc záživná, a tak se o ní moc rozepisovat nebudu. První noc už spíme v Srbsku ve stohu slámy, i když byla krásná letní noc, Roman nám málem zmrznul, protože si vzal sebou malý spacáček, který moc nezahřál. Bohužel s tímto problémem bojoval po celý zbytek výpravy. V Srbsku mají docela pěkné dálnice, ale pozor! Hodně policajtů zde měří rychlost. I když Tonda ovládá plynně srbštinu, nevykroutil se a jednu pokutu jsme hned na začátku zaplatit museli. Naštěstí byla jen jedna a proto jsme se na ni kamarádsky složili. Pokud v Srbsku odbočíte z hlavních tahů, tak se na motorce svezete v pěkné krajině. Samozřejmě je dobré, jako vždy, cestovat na enduru, protože silnice kvalitní moc nejsou. To platí především o území kolem řeky Niš, kudy jsme projížděli. Další cesta vede napříč Bulharskem.
Bulharsko předčilo naše očekávání. Silnice docela ujdou, levný benzin a docela slušná životní úroveň. Projížděli jsme sice asi nejvyspělejší částí země, ale i tak jsme potkávali dost kámošů motorkářů na slušných mašinách. Bulharskem jsme ale jen projeli. Sem pojedeme zase někdy jindy. Doposud jsme měli štěstí i na počasí. Příjemné teploty kolem 22st.C a nebe bez mráčku.

Třetí den naší cesty konečně překračujeme tureckou hranici, bez problémů, během asi půl hodinky, kdy musíme vyplnit jen nějaké povinné formuláře. Na prvním vhodném místě si dáváme oběd v místní restauraci a tankujeme zatraceně drahý turecký benzin. Na přepočet je litr asi 45 Kč a tak je to, bohužel, po celé zemi. U čerpačky se mi stala nepříjemná nehoda. Mazal jsem si řetěz a my co nemáme hlavní stojan, posouváme vždy o kousek motorku, abychom namázli další část řetězu. Nechtíc jsem si hranu stojánku postavil na spodní okraj plechovky s mazáním a právě když jsem přenesl váhu na stojan, plechovka se prorazila. Stlačený plyn a olej už udělal své. Nejen já, ale i všichni v okruhu 10 m byli od oleje, protože plechovka mezi stojany letěla na vlastní pohon jako raketa. Každý motorkář to asi pochopí, jak špatně se tento olej myje a já byl navíc právě bez mazání.

Až do Istanbulu pokračujeme po nudné dálnici a úžinu Bospor, která odděluje Evropu od Asie, překračujeme po mohutném mostu. Istanbul je ohromné mraveniště a asi proto, že je neděle, dálnici lemují rodinky místních, pořádají na dekách pikniky a se zájmem pozorují hustý podvečerní provoz. Přelidněná města nejsou u nás v oblibě, a tak se jako správní barbaři rychle vymotáváme z husté dopravy, vynecháváme pamětihodnosti a pokračujeme dále na východ. Dovolená není nekonečná a my chceme vidět solná jezera a dostat se co nejdále na východ. Konečně se také dočkáváme a v horách si užíváme prvních šotolinek. Několikrát sice bloudíme, protože značení není právě nejlepší, ale to k podobné cestě patří a nejdůležitější je stejně něco zajímavého zažít.
Mezi místními je docela rozšířená motorka, která dost podobná naší staré Jawě. Také se podobně jmenuje - JW Laser. Čím větší zapadákov, tím příjemnější lidé tam bydlí. Každý se nás snaží pohostit a zavést s námi rozhovor. Jazyková bariéra je ale problém. Největší naději má zase Tonda. Dnes už starší lidé dříve pracovali v Německu, a protože i tento jazyk Tonda bezvadně ovládá, občas si s někým i popovídá.

Nezapomenutelným zážitkem se na naší cestě stalo solné jezero Túz Golu. Pláň pokrytá solí až na obzor je pro našince nezapomenutelná. Po bližší obhlídce zjišťujeme, že by se po pláni dalo i jezdit. Slupka soli je sice tvrdá, ale tenká a pod ní je jemný vlhký písek. Nakonec neodolal ani Roman se svým novým GS1200 a oddal se řádění v měkkém povrchu jezera. Snad nám motorky už odpustily tu solnou lázeň, ale stálo to za to!

Během další cesty se potřeba sehnat nový sprej na mazání řetězu stala akutní. Čím více na východ, tím menší naděje ho sehnat. Větší města v Turecku mají pod cedulí se jménem obce i cedulku s počtem obyvatel. Turků je asi 70 miliónů, takže cedulky 200tisíc a podobně jsou celkem normální. V takových městech se snažíme alespoň u benzínek sprej sehnat. Zatím bez úspěchu. Místní mažou řetězy asi jednou ročně vyjetým olejem, když tedy náhodou dělají výměnu u svých prskoletů. Narozdíl od Bulharska tady pořádné motorky nejezdí. Je tu dost MZtek, ale ani ty moc mazání řetězu nepotřebují. V Goreme jsou krásné pískovcové skály, ve kterých je vytesána spousta jeskyní a v nichž ještě nedávno bydleli lidé. Dnes je to výborná turistická atrakce. Pro cestovatele na motorce navíc bezva offroad ježdění. Jen to velké BMW mělo jednou namále, když byla v zemi v pískovci vyšlapaná tak tenká cesta, že se tam Románek válci vešel jen taktak. Turisté vždy ochotně uhnuli z cesty a nikdo nám tam za to ježdění nenadával.
Jsme už pět dní na cestě a kromě několika koupání v řece jsme si hygieny moc neužili. Nedaleko skal jsme ale narazili na bezvadný kemp s krásným bazénem. Neodolali jsme a využili pěkného večera u bazénu, pořádné večeře a já můžu dopsat deník u stolu a ne na koleně jako většinou.