Balkánské repete 2013 aneb Jaro na Balkáně

Den pátý - 30.4.2013 - úterý

Dneska jsme si přispali. Ještě dlouho po půlnoci jsme seděli s Kičou a Draganem u Nikšička a probírali, co se za ten rok stalo. Z postele se vyhrabeme po deváté a zkoušíme si zajít na snídani do stejného hotelu jako v loni. Tady stejně jako v celém Žabljaku je vidět, že je před sezónou, ale i tak nám fantastickou snídani připraví. Probereme se pak procházkou po městě, a pak už míříme za klukama do Old wolfa, protože máme ze včerejška slíbenou exkurzy do hor, abychom se přesvědčili, proč jsou cesty v horách zavřené. Mají nás vzít na místa, kde teprve tento týden těžká vojenská technika razí cestu sněhovými přívaly, které podle místních byly největší za posledních dvacet let. Byly tak veliké, že některé vesnice v horách musela armáda celou zimu zásobovat ze vzduchu, a jen v samotném Žabljaku prý byli 4 metry sněhu. Uvěřili jsme teprve až jsme viděli na vlastní oči. Pár kilometrů za Žabljakem jsme se dostali do míst, kde pár dní před námi bagry a frézy odklízely sníh a pohled to byl opravdu neuvěřitelný.   

 
Dostaneme cenné informace o systému a postupech při odklízení sněhu, pořídíme pár fotek, pokocháme se pohledem na Durmitor a Bobotuv Kuk a vracíme se zpět na Žabljaku. Kiča mi uvaří extra kávu, která se mnou dost zamává a po poledni sedáme na motorky. Chceme projet podél Tary a vrátit se druhou stranou, proto zamíříme na východ jako včera k mostu přes Taru, před ním odbočíme doprava a pak dál kaňonem na východ směr Mojkovač. Slovy se nedá popsat to, co se nám otevřelo. Tyrkysově modrá Tara zaříznutá hluboko do klínu majestatných  skal, všude vůně začínajícího jara, čerstvá zelená barva listů na stromech a jasná slunečná obloha dali dohromady scenérii jak z pohádky. Více jak 30 km se nemůžeme nabažit toho co vidíme. Radost mi zkazí náhlá nevolnost, musíme zastavit u pramene, který vytéká ze skály a je evidentně oblíbený u místních obyvatel, kterých tu je dost. Chladná a čistá voda spolu s tatrankou mě staví na nohy a tak můžeme po půl hodině pokračovat dál.

V Mojkovači se vydáme po silnici č.2 směrem na Podgoricu. Opět mne překvapuje kvalita silnice, která vypadá jako by ji dostavěli včera. Doprava trochu zhoustla, ale stejně jako v loni se tu projevuje pohoda místních šoférů, kteří nás v drtivé většině pouští a my si tak může tento úsek vychutnat ve vyšší rychlosti. Dojedeme takto až k Dubravici, kde odbočujeme na Tušina. Podle mapy, kterou jsme koupili totiž nacházíme zkratku zpět do Žabljaku přes hory a chceme to zkusit. 

Cesta nás vede mezi pohořími Maganik a Prekornice vzhůru k průsmyku Krnje polje ve nadmořské výšce 1580 m. Během necelé hodiny tak překonáváme převýšení více jak 1000 metrů. Celou cestu jen hltám okolí. Nádhera a krása zasněžených hor v kontrastu se začínajícím jarem dole v údolí, vytváří magický obraz, který mi dlouhou zůstane vyryt v paměti. V průsmyku zjišťujeme, že tu nedávno fréza prorazila cestu tak, aby se dalo projet. Sjezd dolů byl pak poměrně adrenalinovou záležitostí. Silnice byla pokryta štěrkem a jiným posypovým materiálem, projíždíme několika desítkami potůčků a potoků, které si razili cestu do údolí kudy jen to šlo, silnice byla místy poškozená tak, že jsme museli motorky skoro tlačit a spolu s teplotou, která na severní straně hor klesala na 5 nad nulou, jsme museli být velmi opatrní. Naštěstí unikneme všem nástrahám hor a v Tušine nacházíme odbočku na Žabljak. Po nové a silnici pak svižnou jízdou dorazíme k penzionu krátce před šestou. Sever Montenegra máme tedy projetý a ať už jsme čekali cokoliv, to co jsme viděli zdaleka překonalo naše představy. Nádherná příroda, rozmanitost silnic a cest, všude pohodoví lidé, vynikající jídlo a rozumnými cenami, to vše je jednoznačnou pozvánkou k návratu, kterou určitě přijmu a brzy se sem budu chtít vrátit.

Den šestý - 1.5.2013 - středa

Po osmé mě vzbudila bolest hlavy. Pavel ještě tvrdě spí, což po včerejší smršti panáků a piv plně chápu. Potichu vylezu ven a jdu na nákup. Potřebuju čerstvé pečivo a pokud možno něco slaného k tomu. Kupodivu i ve státní svátek najdu otevřené potraviny s čerstvým pečivem, takže nakoupím, vezmu studenou kolu a čerstvý džus, a pomalu jdu zpátky. Udivuje mne čilý ruch na ulici, i když je svátek a poměrně brzy, a současně mě i baví sledovat, jak se všichni zdraví, podávají si ruce a usmívají. Pavel s pokřivenou grimasou ve tváři poděkuje za snídani, kterou zlikvidujeme a po té co zaplatíme za ubytování 10 Eur/os/noc, rozloučíme se s majiteli i klukama v hospodě, kteří mimochodem už pilně uklízeli tu spoušť po včerejšku, sedneme na motorky a vyrážíme na Nikšič. Cestu nacházím bez problémů, znám ji z loňska. Oproti loňskému roku je ale všechno kolem nás voňavé, zelené a čisté. Rozkvetlé stromy  potkáváme po celou dobu jízdy až do Nikšiče, kam jsme díky minimální sváteční dopravě dorazili poměrně rychle. Na benzínce doplňujeme tekutiny a kofein a pak volíme směr na západ na Vilusi. Míjíme Slansko jezero a pokračujeme na Vilusi, před kterým odbočujeme na opět novou silnici, která nás má dovést do Boky Kotorské. Zní to jako ohraná písnička, ale opět se můžeme celou cestu kochat nádherou okolní krajiny, oblékající se do jarního hávu. Vysoké kopce střídají rozehlé pláně, silnice je úžasná a provoz stále téměř na nule. To vše ale jednoznačně přebíjí sjezd do kotorského zálivu. Vysoké hory v jejichž lůně se slunce odráží od klidné hladiny moře, podél něhož jsou rozesety domy jako perličky, mi až vyrazí dech. Provoz zhoustnul, takže cesta podél moře je plná aut, skútrů a kol, a davy lidí nám okamžitě vrací ostražitost hodnou přímořského letoviska. Parkujeme motorky stejně jako parta Italů u vchodu do pevnosti. Po pár záběrech mi jako na potvoru dojde baterka ve foťáku, takže mám smůlu. 
Teplota atakuje 30 stupňů, takže jsme ve finále rádi za studenou zmrzlinu a bez velkého zdržování sedáme na motorky. Přes Bar míříme na Ucinj, kde jsem v loni spal v hotelu Olympic za slušnou cenu a hlavně u moře. S očekáváním, že před sezónou nebude problém s ubytováním, o čemž mimochodem vypovídala řada zavřených restaurací a obchodů, parkujeme po šesté u hotelu. Už při příjezd do areálu jsem znejistěl a návštěva recepce moje pochyby utvrdila. Celý komplex byl plný srbských studentů, kteří neuvěřitelným řevem doprovázeli abnormální konzumaci všecho co teče. Nasedáme rychle na stroje a kousek od centra nacházíme penzion Three flags, kde za 10 EUR/noc nacházíme azyl. Majitel nám povyprávěl jak v zimě žije v New Yorku a na léto si lítá odpočinout do Ucinju. Vzhledem k tomu, že se nikde nevaří, koupíme v obchodě co je, a po večeři jdeme spát.

Den sedmý - 2.5.2013 - čtvrtek

Ráno kolem osmé jsem vzhůru, nasnídám se a čekám až se Pavel vzbudí. Jsem nervozní z toho, co se bude dneska dít. Po mojich loňských zkušenostech z Albánie, která je dnešním programem, mi není moc dobře od žaludku. Pavel vstane chvíli po mě, takže zabalíme, rozloučíme se s majitelem a vyrážíme směr hranice a přechod v Sukobinu. Nečekané komplikace nás potkají 15 km od hranic, kde dochází ke kompletní rekonstrukce silnice. Projíždíme mraky prachu a špíny, po chvíli mám prach naprosto všude a motorka získala takový nechutný hnědý přeliv. A spolu s jízdou po šotolinovém základu nové silnice dostáváme dost zabrat. A když se ke všemu tomu přidá v jednom místě k rozkopané silnici i místní tradiční trh, doprava absolutně kolabuje, tak nám cesta trvá více než hodinu a půl. Před přechodem stavím ještě u benzínky, abych dostal prach z nosu a spláchnul ten v puse vychlazenou vodou, a pak už míříme na celnici. Tady si nás celníci vytáhnou z kolony, pokynou nám abychom s motorkami přijeli až k budkám, kde byl nájezd na chodník. Nasměřovali si nás sem, vzali nám pasy a za chvíli profrčíme za buňkami po chodníku do Albánie.
Sotva jsme opustili celnici nestačil jsem se divit, a můj údiv se v dalších kilometrech změnil v jednoznačný šok. Vše co jsem si pamatoval z loňska, jako žebrající děti a matky s dětmi, všudy přítomný nepořádek a zápach, ratejny a polorozpadlá stavení, to všechno bylo najednou pryč. Jako by kouzlem se u nově opravovaných domečků vyjímaly upravené zahrádky, všudy přítomný smrad nahradila květinová vůně a místo odpadků u silnice pořádek. Až do Shkoderu žasnu a nevěřím vlastním očím. Před Shkoderem točíme vpravo po silnici č.1 na Tiranu. Ta se zase tolik nezměnila, ale přiznám se, že odpadky oproti loňsku opravdu zmizely. Až do Tirany jedem celkem pohodu, v hlavním městě najdeme trochu lépe než loni odbočku na Elbasan a začínáme stoupat do kopců. Z nich pak sledujeme v údolí výstavbu nové slinice do Elbasanu. Potkáváme řadu náklaďáků vozících materiál ze a na stavbu dálnice. Asi je to tady na jihu folklór, ale opět téměř všechna auta jezdila na absolutně sjetých gumách a evidentně se toho jejich řidiči nebáli. Při jedné zastávce nad Elbasanem neodolám a pořizuji si fotečku na památku. Už se těším jak ji ukážu policajtům u nás v hospodě, aby je to pruzení trochu přešlo-:). 

Druhým obrovským šokem jsou pro mě místní strážci zákona. Opět byli vidět všude, na křižovatkách, ve vesnicích, v autech na cestách. Jenže oproti loňsku žádná buzerace, většina měla na tvářích úsměv a občas i některý z nich zamával. Tak nevím co se tady stalo, ale mě to nevadilo ani trochu. Z Elbasanu pak míříme na západ směrem Makedonie. Před vjezdem do hor nostalgicky stavíme u lesní restaurace, která nás loni zachránila před krutými vedry. Opět se nestačím divit nad proměnou za necelý rok. Nádherná terasa s citlivým pojetím a zakomponováním původních stromů je inspirativní, a jako bonus luxusní káva a zmrzlina. Nejsme na tom s časem moc dobře, takže se nezdržujeme a jedeme dál.

Ale nebyla by to Albánie, aby se něco nestalo. Přiznávám, že ještě dlouho po té mě ze sna budilo tohle odpoledne a příhoda, která nás potkala.Vyjeli jsme od restaurace a začali se proplétat mezi kamióny a osobáky, kterých najednou razantně přibylo. Pavel jel první a díky komunikaci přes Intercomy se nám dařilo postupovat celkem rychle. Při předjíždění třech kamiónů jedoucích za sebou pak předjel první dva a pak chvíli čekal až bude prostor pro předjetí i toho třetího. Ve chvíli, kdy se obejvil prostor podřadil a ve chvíli mohl mít na tachometru kolem stovky, když v tu chvíli se asi tak desetiletému klukovi zplašila kráva jako barák a namířila si to přímo na Pavla. Stihnul jsem jen zařvat "Bacha!!!", ale to už to ta mrcha naprala do boku Pavlovi motorky. V tu chvíli jsem už viděl Pavla pod koly kamiónu, který právě předjížděl a tragický konec našeho cestování. Krávě se podlomily nohy a náraz ji odmrštil hlavu k zemi, kde si obrousila tlamu o asfalt. Z šoku mě najednou probral Pavlův smích ve sluchátkách. Pak jsem si uvědomil, že po nárazu jsem viděl jak se s motorkou zavlnil, ustál to a jel dál. Strašně jsem ho seřval, že se tomu tlemí, a já ho viděl už mrtvýho. Vysvětlil mi to tak, že tu krávu vůbec neviděl, ucítil náraz, a když se podíval do zrcátka, tak viděl ten kolos jak si brousí tlamu o asfalt, a to ho rozesmálo. Vzhledem k tomu, že jsme zahlédl ve zpětném zrcátku jak kráva byť s prolémy vstala a dala se na útěk, a Pavel nehlásil žádný problém, uklidnil jsme se a pokračovali jsme dál. Až na hranicích jsme zjistili, že ta "kráva blbá" trefila padák před zadním kufrem, který ohnula až na kufr a tím tlakem došlo k poškození i lemu u kufru. No jak se říká fakt klika.
Celnice neznamenala žádné velké zdržení, a tak netrvá dlouho a vjíždíme do Ohridu. Stejně jako v loni nás okamžitě odchytí kluk na skútru, který nám nabízel ubytování už v loni. Tentokrát u něj v domě kousek od centra za 10 EUR/noc. Bereme a jedeme za ním k domu, kde za zamčeným plotem odstavíme motorky. Pokusíme se narovnat padák a máme s tím ve dvou dost práce, ale jakžtakž se nám to povede. 

Po sprše vyrážíme zapít, že se Pavel dneska podruhý narodil. Zajdme do mě známe restaurace u jezera, kde se opět skvěle najíme a pak vyrážíme do centra. To co jsme tady zažívali v loni s výskytem nádherných bab bylo letos snad ještě horší. Na každém kroku jsme naráželi na krásná děvčata slovanského typu a s obdivem je sledovali. Po setmění si sedneme na promenádě v baru Objektiv, kde na oslavu dnešních narozenin padne pěkná řádka panáků. Po zavíračce se přesuneme do Irské a tam pokračujeme v trestání panáků. Kolem druhé pak pod vlivem alkoholu a skvělé nálady kupujeme dvěma slečnám, která mimo nás byla poslední v baru, drink a následně se jich jdu anglicky zeptat, kam ještě můžeme jít pít, když tady zavírají. Místo odpovědi, dostávám otázku, odkud že to jsme. Když odpovím dostanu oddpověď, která mi trochu vzala vítr z plachet: "Tak to máte celkem štěstí, že jste nás potkali". Což o to, to by asi nebylo tak šílený, ale to že zazněla krásná čeština už ano. Po chvíli zjišťujeme, že Bijelina je bývalá studentka filozofické fakulty ve Skopje se zaměřením na češtinu, a že žila šest let v Ostravě. Zajdeme tedy společně ještě do jazzového klubu se živou hudbou, popovídáme si a zpití pod obraz jdeme k ránu spát.

Den osmý - 3.5.2013 - pátek

Včerejší párty měla za následek poměrně značnou kocovinu na obou stranách, proto se po desáté domlouváme s Pavlem, že si uděláme klidný den bez motorek. Krásné slunečné počasí jen vybízí k prohlídce města a procházka na čerstvém vzduchu nám udělá dobře. Pěší zóna je už od samého rána poměrně zaplněná lidmi a najít místo na venkovní zahrádce je celkem umění. Po té co máme štěstí, zvládneme vynikající snídani s nečekaně dobrou kávou, se vydáme k jezeru. U něj nás odchyne sympatický kapitán malé loďky a nabízí nám vyjížďku po jezeru. Cena 8 EUR/os nám přijde rozumná a mít fotky z jezera mě láká. Přijímáme nabídku a děláme dobře. Neskutečně charizmatický chlapík nám povypráví, že jezero je hluboké až 325 metrů, jeho teplota v létě dosahuje až 25 stupňů, jeho voda pochází jen a pouze ze spodních pramenů, stejně jako spoustu dalších fajných dalších informací. Sem tam i padne nějaký vtip, který i v angličtině celkem pobaví, vezme nás na místa ze kterých pořídím pro mě unikátní fotografie a jako bonus nám uprostřed jezera uvaří kávu, dle místního receptu. Mimochodem jsem lepší na cestách nepil. Zhruba po hodině se s kapitánem loučíme a míříme na prohlídku města. Vystoupáme skrze celé město až na zříceninu hradu, za kterého si krásně prohlídneme město. Během dne se dozvídáme, že právě začínají pravoslavné Velikonoce, což vysvětluje davy lidí, spoustu pouličních umělců a atrakcí v ulicích. Po cestě z hradu zpět do centra náhodou potkáváme holky ze včereješka, prohodíme pár vět a rozloučíme se. Večer zajdeme do Objektivu, poslechneme si koncert dvou amatérských kytaristů, kterým to fakt šlapalo. Před půlnocí unavení usínáme.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE