reline_unor



Balkánské repete 2013 aneb Jaro na Balkáně

Když jsem končil svůj první cestopis slovy " já se tam vrátím", ani jsem nečekal jak rychle se tak stane. Můj kamarád Pavel si pořídil nové K 1600 GTL a přesvědčil mě, abych s ním vyrazil na Balkán. Opět jsem se v duchu rozloučil s vysněným Španělskem a souhlasil.

Kapitoly článku

Den první - 26.4.2013 - pátek

V polovině března začne Pavel mluvit o nové motorce a o tom jak by na ni hned někam vyrazil. Na začátku dubna si pořizuje v Inveltu BMW K1600 GTL a začínáme plánovat, kam vyrazíme. Moje vysněné Španělsko spolu s jihem Francie je tvrdě přehlasováno Pavlem, kterého to táhne na opačný konec Evropy, vzhledem k tomu, že četl můj cestopis z minulého roku. Rezignuji tedy pod tíhou argumentů a začínají lehké přípravy. Při oslavě mého svátku 24.4. se pod vlivem nádherného počasí impulzivně rozhodujeme - v pátek jedem. Nedělá nám problém během dvou dnů zařídit vše potřebné, zabalit motorky, rozdělit úkoly v práci a tak v pátek ráno vstávám s pocitem, který znám dobře z loňska. Mám dost času, Pavel posunul kvůli mimořádce v práci odjezd až na půl dvanáctou, tak stihnu zkontrolovat vybavení a kouknout na počasí. Na příštích deset dní vypadá skvěle a já se začínám strašně těšit na návrat do míst z loňska dobře známých. A vzhledem k tomu, že se mohu těšit místo na extremní vedra na kouzlo jarního Balkánu, je moje těšení se opravdu velké. 
Po půl dvanácté sjíždím do Zahořan. Musím ještě čekat, než se Pavlovi domontuje vyrobená hrazdička na novou navigaci, kterou včera koupil i s nepromokem. Originál Garmina v GTLku totiž Pavla přivádí k šílenství a po zkušenostech z prvních jízd ji Pavel prostě nechce. V poledne pak zaznějí fanfáry, vynulujeme stavy na počítadlech kilometrů a slavnostně vyrážíme. Dnešní cíl jsou tradičně Pozlovice a naše kamarádka renata, od které jsme prozatím vždy vyrážely na východ. Ujeli jsme snad dva kilometry a Pavel mi do sluchátek hlásí, že mu navigace nefunguje a vrátí se pro jistotu pro tu "debilní" Garminu, kterou nechal v práci. Počkám asi deset minut, a pak už vyrážíme známou trasou na Mladou Boleslav, Jičín, Hradec Králové, Olomouc a Zlín. V Konecchlumí stavíme také víceméně tradičně na jídlo. Naprosto trapná servírka nás ale svou rychlostí tulení samice v přechodu obere o hodinu času, za což ji pak děkuju při průjezdu dopravou kolabujícím Hradcem Králové. Vzhledem k příjemnému počasí jsem se pak uklidnil a kolem šesté dorazíme na místo, rychle ztrestáme večeři a pak do půlnoci u vínka diskutujeme o dnech budoucích.

Dnes 377 km

Den druhý 27.4.2013 - sobota

Ranní vstávání se nám moc nepovedlo, takže pozdější snídaně kolem desáté hodiny napovídá, že pojedem později. Zabalíme věci, očistíme motorky po noční bouřce a po jedenácté vyrážíme na jih. Máme v plánu Balaton. Vyrážíme na Bojkovice, kde vyfotíme zámek a míříme na Slovensko.Pavel začíná svou svatou  válku proti Garmině, a tak hned v Bojkovicích ignorujeme její pokyny a zajedeme si okamžitě asi 40 km. Na Slovensko přejedeme u Bylnice, zamíříme na Trenčín a pak po slovenské D1 míříme na Bratislavu. Od počátku se do nás opírá velmi boční silný vítr. Poměrně dost mě vyčerpává až do večera neustále reagovat celým tělem na jeho poryvy. Dálnice je samozřejmně nudná, Pavel hudruje a nadává na Garminu a pomalu se blížíme k Bratislavě, kterou míjíme kolem třetí hodiny. Na poslední pumpě (Jasená) tankujeme s tím, že o proti cenám v Maďarsku značně ušetříme, což se následně projeví jako opravdu tragický omyl. Po M15 pokračujeme na Mosonmagyarovar. Stejně jako v loni nechceme jet po dálnicích, takže na prvním exitu sjedeme na silnici č.1 a směřujeme to na Gyor. V Abdě se stavíme v ověřené restauraci na pozdní oběd, pochválíme guláš a pokračujeme dál na Gyor.

U Gyoru odbočujeme na sa silnici 82 směr Veszprém. Zažívám tak trochu šok, silnice je plná zatáček, opravená, míjíme zříceninu hradu Czeszenek, který se nám z ničehož nic objevil po levé ruce, když jsme vyjeli z jedné zatáčky. Toto společně s několika desítkami motorkářů, se kterými se zdravíme, hovoří o oblíbenosti této cesty. Spěcháme ale dál, takže mineme i nádhernou katedrálu v Zircu a pokračujeme na Veszprém. 
U místní Veszrpém arény zažíváme kolaps dopravy, protože právě zkončilo utkání v házené, která je zde v tomto městě velmi oblíbená. Jak jsem později zjistil, je Veszprém pravidelným účastníkem házenkářské Ligy mistrů a tomu i napovídaly davy lidí. Proskáčeme městem a pak po silnici 710 míříme k Balatonu. Na fungl nové silnici je povolená 110 km/h, takže i my reagujeme přidáním plynu. Drtivá většina aut nás na široké silnici pouští a my si prvně užíváme pocitu velkých jezdců. Trochu nás vystrašilo tmavě šedé AUDI, která nás ochotně pouští. Když ji předjedeme a poděkujeme, reaguje zablikáním modrého majáčku za předním sklem. Nejdřív mi zatrne, ale když maják blikne jen dvakrát a vypne se, chápu to jako pozdrav a míříme dál. V hodně
pozdním odpoledni dojíždíme do cíle dnešního putování do města Siofók. Je před sezónou, takže drtivá většina hotelů má volné pokoje. Než stihnu v jednom z nich zjistit ceny, tak Pavel dohodne apartmán za 20 Eur/os. s majitelem, který hbitě vyběhl a jal se ho přesvědčovat. Zamčený dvůr, první patro a okna do klidné zahrady nás přesvědčují. 

Zabydlíme se, převlečeme a za rozsvěcujících se pouličních lamp míříme k jezeru. Vítr stále fouká po celém dni toho mám plné zuby, takže ruším nějakou vycházku a zamířím do první otevřené hospody. Testuju maďarskou klobásu, nějaké místní pomfritky a hlavně černé pivo s příznačným názvem - Diablo. Pavel se vrhne na trojboj - klobása, salát, palačinka se šlehačkou a nutelou. Když to pak zapije dvěma Diably, máme čas tak akorát se vrátit do penzionu před tím, než vzpoura jeho žaludku propukne v plné míře. Taktně sice dávám nahlas svůj tablet co to jde, ale i tak je frontální útok slyšet až na balkón-:). Večer si pak sednu k deníku, popíšu první dva dny a kolem desáté jdu spát.

Dnes 375 km

Den třetí - 28.4.2013 - neděle

Probouzím se hodně brzy. Spalo se mi dost špatně, vzhledem k tomu, že malá postel se starší matrací je kombinace, která u mě nikdy nezíská plusové body. Potichu se vykradu na balkón, kde si vychutnávám čerstvý vzduch a oblohu bez mráčku. Po včerejším větru ani zmínka a já se začínám těšit na krásný den. Pavel se budí kolem sedmé a vzhledem k jeho dobré náladě hned po ránu je jasné, že nebudeme na nic čekat a skočíme na motorky co nejdřív. Rychle se pobalíme a po půl osmé už startujeme stroje a míříme směr Bosna. Garmina nezklame hned po ránu, takže první kufrování si odbydeme hned, aby se to nepletlo. Pár minut navíc a už opouštíme Siofók po silnici 65 směrem na Szeksárd. Raně nedělní provoz je téměř nulový, silnice celkem slušná, lemovaná stromy, takže se příjemně jede. Po deváté stavíme na snídani u malé benzínky ve vesnčce, kde polovina obyvatel mířila na pole a druhá do kostela. Vzhledem k našemu "stolečku prostři se" jsme budili trochu pozornosti, ale více méně naše hodování vyvolávalo v kolemjdoucích úsměv. Dopili jsme tragickou kávu, zjemněnou medem, který Pavel vždy vozí sebou a pokračovali. Za Szeksárdem odbočujeme na silnic 56 a mířime na Mohacs a mezi vinicemi pokračujem na hraniční přechod Udvar. Tady nás obslouží nádherná celnice, opravdová pastva pro oko. Byla fakt nádherná a věděla to o sobě, protože nás absolutně chladně poslal po kontrole dokladů dál. Po silnici č.7 pokračujeme na jih, chceme po ní dojet až k Veliké Kopanici. Mineme benzínku za hranicemi a pak i Osjiek, kde jsem v loni s Romanem spal. Hned za ním se mi začalo svírat, protože mi docházel benzín a benzínky, které jsme potkávaly, byly zavřené a zdevastované. Záchrana přišla až na obchvatu Dakova, kde jsem zastavil u stojanu ve chvíli, kdy mi dojezd na nádrž ukazoval 4 km. No oddechl jsem si, odpočinul a pak jsme mířili na Velikou Kopaninu a následně na Orašje. Využili jsme okresních silnic, protože platit se nám za ten kousek cesty po dálnici nechtělo. V každé vesnici jsme byli okamžitě za atrakci, a dělalo nám to dobře. Na hranicích s Bosnou a Hercegovinou jsme se zdrželi jen krátce a to hlavně díky celníkovi, který nám pokynul ať jedeme do předu a otevřel nám bránu.

Povinná fotka a pak míříme po silnici 1-8 na Tuzlu. Po pár kilometrech poprvé testujeme místní čevabčiči, šopák a domácí chléb. Za pár eur se královsky najíme a pokračujeme. V Tuzle odbočíme na silnici č.4 a míříme do Zvorniku, u kterého začíná jeden z nejkrásnějších úseků naší dovolené. Po cestě se úspěšně vystříháme problémů, když nás kolegiálně místní řidiči varují před 8 hlídkami policie s radary!!!!. Chápu sice že je neděle, ale čeho je moc, toho je příliš. Dojedeme až do Zvorniku, zastavíme na jeho konci u benzínky pořídím pár fotek a pak už vyrážíme na cestu směr Vlasenica a Goražde.


O tomto úseku jsem se rozepisoval už v minulém cestopise, takže toho čtenáře ušetřím. Nicméně i Pavel, který toho na motorkách zažil už poměrně dost a dost toho viděl, prohlásil, že tohle je nad všechny Grossglocknery a jeho nadšení mi dělalo radost, protože jsem mu o této části trasy hodně vyprávěl. Celé odpoledne jsme prožili v horách a večer jsme se přiblížili do Goražde. Byla už tma, když jsme projeli kolem zavřeného kempu a vydali jsme se hledat do centra penzion. Objevili jsme pouze čtyř hvězdičkový hotel Berk, který ale za cenu 30 EUR/os, se snídaní a hlídáním pro motorky byl akceptovatelný. Prostorný pokoj s výhledem na řeku a místní mešitu nám udělal radost, stejně jako později výborná pizza a salát v malé pizzerii proti hotelu. Spolu s pár lahvinkami skvělého bílého a krátkou noční procházkou po Goražde dostává tento den krásnou tečku, dopovídající celému dni.


 

Dnes 586 Km

Den čtvrtý - 29.4.2013 - pondělí

Po osmé hodině naprosto spokojený a do růžova vyspinkaný otvírám oči. Mám za sebou jednu z nejlepších nocí za poslední dobu a hned to dávám najevo. Pavel to má přesně naopak. Vrčí jak opruzené miminko a má prudící. Postupě z něj vypadlo, že mu nesedla postel a ve čtyři ráno ho vzbudil uřvanej muezzin z mešity za řekou. Do toho ještě ho zlobí žaludek a vůbec je mrzuťoučkej. Nechám ho tedy v klidu a jdu si dát na terasu snídani.  Na ní dorazí posléze i Pavel a spolčně s raním sluníčkem se mu nakonec nálada lepší a kolem deváté můžeme startovat stroje a vyrazit směr Durmitor.


Z Goražde volíme silnici M20 na Foču, kde ddotankujeme stroje, ochotná obsluha mi vyleští přední štít, zatím co já si vykuřuju za benzínkou a pak už začínáme stoupat úzkou silnicí M18 směrem na hranice s Montenegro.

 Cesta je ještě rozbitější nežli v loni, místy došlo k sesuvům svahů a místy úplně zmizel asfalt. Asi v polovině dojedeme téréní auto plné cizinců, kteří evidentně po několikáté sjíždí Taru a následně Drinu. Chvíli musíme pomalu jet za nimi, ale na prvním možném místě nás pouští a na poděkování reagují tradičně klaksonem. Podél Driny, která se nám občas ukáže pod obrovskými srázy, dojedeme až k soutoku, kde s Pavlem pořizujeme pár fotek na památku. Na celnici se opět potkáme s rafťáky ve starém Roveru, celmíci si bez zájmu prohlídnou naše pasy, dostaneme razítka a pouští nás dál. Přejedeme dřevěný most a dostáváme se na celnici v Černé hoře. Tady se potkáváme s partou poláků, se kterými si krátíme čas u kontroly, která vzhledem k poruše počítačů probíhá pomalu. Máme alespoň si vyměnit pár názorů na cestování po jihovýchodní Evropě, pár tipů a následně se pak potkáme při focení na několik místech vedoucí k přehradě Pivske jezero. Stejně jako vloni, mě tento úsek nadchnul, je to opravdu pohádkový kus země plný tajemného krásna, které se jen ztěží dá popsat.

Pokračujeme pak podél jezera až k odbočce na Trsu. Po cestě si nedodpustím několik zastávek a fotek.                             

Výjezd na Trsu je hodně ostrý a nepříjemný. Silncie je pokratá zbytky posypovéhjo materiálu, zbytků kamení popadaných za celou zimu, a v podstatě všechno kolem jasně ukazuje, že jarně - letní sezóna tu ještě nezačala. Úspěšně se vyhneme třem stádům krav, které s tupými výrazy jen nerady opuští silnici. Větším nebezpečím jsou pro nás ale kamiony se dřevem, které se sváží do údolí. Jejich pneumatiky jsou bez vzorků, hladké jak pneumatiky určené pro F1, emisní limit tak EURO -5, ale jejich odhodlání mluví za vše. Jen tak tak se vyhýbáme a sledujeme vyděšené výrazu řidičů. Vše přežijeme a dojíždíme na planiny kolem Trsy. Hospoda z loňska je v rekonstrukci a tak dáme přednost té vedlejší. Dle výrazu majitelů jsme letos první, kdo si tu něco objednal a dost dlouho jsme museli na jídlo čekat. Odměnou ale pro nás bylo opět fantasticky upravené domácí maso s oblouhou a zeleninou. 

Nádavkem jsme dostali i láhev domácího šnapsu, protože první zákazník se musí uctít-:). K tomu všemu nám byla dána i rada nad zlato, a tou byla informace, že cesta skrze Durmitor je uzavřená a pod sněhem. Pravdivost této informace nám potvrdila i parta motorkářů, kteří za tu dobu co jsme seděli u oběda jeli směrem na Durmitor a později se vraceli zpět. Jeli jsme tedy jen kousek nad Trsu, abych Pavlovi ukázal o co přišel a pak jsme se vrátili stejnou cestou dolu k jezeru a pak na Plužine. Objeli jsme Durmitor a přijeli do Žabljaku po nové silnici, kterou si pamatuju z loňska. Zaparkovali jsme před stejným penzionem jako v loni, pozdravili se s majiteli, kteří si mě bůh ví proč pamatovali a po ubytování jsme spěchali do Old wolfa za klukama. Potkal jsem jen Kiču uprostřed práce. Dostal jsem informaci, že dnes poprvé večer otevřou, a že tedy máme určitě přijít. Venku se pak s Pavlem domluvíme, že necháme kufry na penzionu a jedem se projet jen tak na lehko. Nejdřív dostávám nápad vyrazit na Durmitor z této strany, nebo aspoň kousek, aby Pavel něco viděl. Už po pár kilometrech ale vidíme, že to prostě nepůjde.

Vyrazíme tedy na opačnou stranu směremna Pljevilju, u mostu přes Taru si dáme kávu a nafotíme most a okolí. Z Pljevilji se pak vrátíme stejnou cestou zpět. Po cestě se šestkrát míjíme se stejným kamionem, protože prostě musím udělat pár fotek . Pokaždé zatrubí, my zamáváme, prostě pohoda. Až za tmy zaparkujeme u penzionu převlékáme se a míříme na večeři a pivo z aklukama.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):
Motokatalog.cz


TOPlist