Balkánem do Asie

Den 11

Bylo zbytečné dávat si budíka na sedmou, když v šest huláká muezín. Všechno pobalím, nahážu na motorku, nechám ji před recepcí hotelu kde stála celou noc a jdu do včerejší čajovny. Sotva usednu, dorazí Sulejmán a v tu ránu před námi stojí čaje. Už jsi jedl? Ne odpovídám, musím si skočit něco koupit. Na chvíli se ztratí a vrací se s nakrájeným plněným hadem z listového těsta. Během snídaně se dostaví i Gčkhan a konečně se jej ptám na jeho mašinu a místní absenci silnějších strojů. Turecko mělo až do loňského roku ze zákona omezenou kubaturu jen na malé objemy, proto zde žádné silnější stroje nenajdete. Až minulý rok se dostal k moci nějaký motorkář a nesmyslné omezení zrušil. Jelikož v zemi žádné starší stroje nejsou a na nové Turci nemají, je jich tu pomálu a Gčkhanova pětistovka je rarita dělajícího z něj těžkého kinga. Jeho mašina je více než dvacet let stará a bez zásadního servisního zásahu má nalítáno 170 000km, přičemž motor má naprosto zdravý zvuk. Dal za ni skoro jednou tolik než já za nablýskané SVčko s třiceti tisíci na tachometru. Nové motorky jsou zde levnější než u nás, ale starší vyšší kubatury v zemi nejsou, tak si drží cenu. Okamžitě se ptá co u nás stojí BMW 1150 GS. Když mu řeknu cenu, mám pocit ,že si pro něj se mnou pojede. Přilby jsou zde spíše módním doplňkem, což pro nižší kubatury chápu, ale u Gčkhana jsem ji viděl jen jednou a to ji vezl na nádrži. Prý je na jeho motorku povinná, ale je zde takovým motorkářským kingem, že si jej žádný policajt nedovolí zastavit. Z osmi je naráz dvanáct hodin, ale to je fuk. Poznal jsem víc země a zdejší kultury jak ze sedla.

Kluci mi ještě radí cestu směrem na Istanbul a nabízejí možnost použití trajektu z několika míst na pobřeží. Jsem snad námořník, nebo motorkář? Namítám s úsměvem. Nakonec ale trajekt z Yalovy zvažuji, protože prý zhruba 100km před Istanbulem je šílený provoz a přecpaná dálnice. No uvidím. Loučíme se, chci zaplatit snídani a všechny ranní čaje, abych to alespoň trochu dorovnal. Nechápavě se na mne dívají. Co že to chci? Když se opravdu ujistí, že chci platit, nedokáží pochopit proč. Jsem jejich hostem, tak opět slyším jen nevazmožno. Snažím se alespoň za vše několikrát poděkovat a nevím jak bych to splatil.

Vykročím k hotelu, ale Gčkhan trvá na tom, že mne tam doveze. Zdejší provoz se od Albánského nijak neliší a kousek jsem viděl Gčkhana řídit, když si potřeboval někam odskočit. Jsem hostem,tak nemám na výběr a bez přilby usedám na Sůzu. Těch pár minut trvalo hodiny. Jestli něco jede v našem směru nebo ne se řeší až po rozjetí a jestliže něco jede, klaksonem se udělá prostor. Gčkhan ostatně blinkry vůbec nepoužívá a levým palcem operuje o tlačítko níže. Když chce změnit směr prostě zatroubí a pošle to tam. Je úplně jedno jestli něco jede, nebo ne. Oni zastaví. Myslím, že by na tom Bavoru ani nepostřehnul odlišné umístění ovládání blinkrů. Je ve mně malá dušička, ale Gčkhan u toho ještě v klídku stíhá klepat popel z cigarety kterou pokuřuje. Jak to tak sleduji, je mi jasné proč je ateista. Žádný strážný anděl si ho nevezme na triko. Sláva. Jsme před hotelem. Sedám na svou motorku a teď čeká jízda zručnosti mne, protože Gčkhan mne chce vyvést za město, abych tu nebloudil. Držím se v závěsu Gčkhanova klaksonu a městem projíždíme rychlostí a stylem sanitního vozu vezoucího orgány k transplantaci. Za městem na sebe naposled mávneme a já jedu vstříc Istanbulu.

Část cesty vede přes venkov, kde cesty místy postrádají asfalt a domky jsou slepeny z hlíny. Tohle jsem neviděl ani v Albánii. I když je tam chudoba a domky jsou postaveny z kde čeho, má to nějakou kulturu a řád. Tady to místy vypadá až postapokalypticky. Domky rozpadlé a bordel dokola. Inu Turecké hospodářství. Projíždím Bursou a zdejší provoz, který popíši až v Istanbulu mne utvrzuje, že z Yalovy jedu trajektem do Evropské části Konstantinopole, jak ještě pořád Řekové říkají Istanbulu. Cenově to vyjde stejně jako benzín a stejně je to jen tranzit bez zajímavých míst, tak není co řešit,Tady jde fakt o život.

Do Yalovy dorazím někdy kolem čtvrté, ale trajekt odjíždí až za dvě hodiny. Nevadí. Je hezky a cestou po souši bych tam rychleji nebyl. Zaparkuji motorku a udělá se mi zle. Uvědomil jsem si, že jsem od ranních čajů, které spíš dehydrují nic nepil a nejedl. Sedl jsem si tedy na zem a opatrně do sebe leju vodu, protože vím, že rychlý nápor by byl pro tělo dalším šokem. Je mi líp a jdu do restaurace v areálu terminálu něco zakousnonut. I když jsem přijel jako první, naloďuji se jako motorka až úplně poslední. Když vylezu nahoru na palubu, jsou už skoro všechna místa obsazena. Chci si sednnout ven dopředu, Kdyby náhodou loď řídil nějaký Schettino a chtěl mávat kámošovi na břehu, chci to mít z první ruky. Vidím jedno místečko a ptám se, jestli je free. Yes, slyším v Turecku snad poprvé. Ten klučina mi rozumí! Prý hovoří anglicky little, ale na Turecké poměry je to rodilý mluvčí, což znamená asi tak deset lekcí předemnou. Po dvou dnech Ruštiny mám sice trochu problém přepnout, ale nějak se domluvíme. Emirovi je 24, je z Ankary a jede si do Istanbulu pro diplom, protože zrovna dokončil vysokou školu. Bavíme se o našich kulturách a vůbec se mu nelíbí, že jsem ateista. On je praktikující muslim , ale nemodlí se pětkrát denně jak korán předepisuje, protože to zkrátka kvůli škole a zaměstnání nejde. Má ale vyhrazen jeden den v týdnu, kdy vše dodržuje. Mrzí ho, že západní svět má islám spojený s terorizmem a vysvětluje mi, že korán zakazuje zabít kohokoliv. Utvrzuji ho, že k takovým nepatřím a že vím, že muslimové jsou normální lidé jako všichni ostatní a jen hrstka samozvaných jim dělá špatné jméno. To ho trochu uklidní. Islám je tu cítit na každém rohu a čím hlouběji v Asii jsem byl, tím to bylo znatelnější. Na trajektu jsem si byl odskočit na WC a byly tam troje dveře. Toilet room, shower room a prayer room – motlitební místnost. Přemýšlel jsem, jak na lodi poznají kde je Mekka, aby se modlili správným směrem když jednou jede tak a jindy onak , ale nechtěl jsem Emira tímto dotazem škádlit. Když jsme se před Istanbulem loučili, nezapomněl se zmínit, že islám je nejlepší a měl bych o něm uvažovat. Věřím jen v sebe a naivně v dobro, tak jsem mu to slíbit nemohl.

Trajekt opouštím za tmy a předemnou je polovina Istanbulu. Okamžitě mne pohltí proud světel. V mém směru jsou tři pruhy, pak je zelený ostrůvek a další tři pruhy mým směrem. Z Bursy už vím, že se musím držet v levém pruhu, protože z pravého pořád někdo odbočuje, nebo se přiřazuje a v takovýchto případech nečeká až mu tam někdo udělá místo. Prostě to tam pošle a místo vznikne. Prostředním pruhem pořád někdo přejíždí zleva doprava a naopak. Když se vám poštěstí mezi auty někde uvidět kousek asfaltu, leskne se tak, že v něm můžete číst odraz neonových nápisů z okolních domů. Jedu teda místy 30,místy 80km/hod dva metry za nárazníkem auta předemnnou a oči mám přilepené na brzdových světlech. Jakmile necháte před sebou místo na jeden automobil, Turek ve vedlejším pruhu nabude dojmu, že ten váš pruh je rychlejší a okamžitě tam vjede. Navíc o pravé zrcátko jsem přišel v Bosně a v levém mám mrtvý úhel na jedno evropské auto, nebo na dva Turky, tak se musím pořád ohlížet. Poprvé za cestu mám na motorce strach. Ne nad propastmi v Albánských horách, ale tady. Stačí malé šťouchnutí, ležím a v ten moment se přeze mne převalí masa aut za mnou. Jak tak přemítám o katastrofickém scénáři, proletí kolem mne mladý Turek bez přilby na malorážce. Jedou ve dvou, zběsile mezi auty kličkuje, přejíždí z pruhu do pruhu, u ucha drží telefon a ještě telefonuje. Nevěřím vlastním očím. Po hodině a půl provoz řídne a já se ocitám vyčerpán za městem. Ještě naberu směr Bulharsko a hledám místo na spaní, což je další hodinu problém, protože městečko střídá městečko a kde není civilizace je pole. Nakonec něco najdu a zaslouženě usínám pod hvězdami.

Den 12

Nevím co je za den a naštěstí ještě nevím ani to, že se zapíše extra silným černým písmem. Ráno zastavuji v prvním městě na snídani. Dávám si opět teplého listového hada a usadím se uvnitř podniku. Najednou odněkud z venku přiběhne Turek, bezeslova předemne postaví čaj a zmizí. Už mne to nepřekvapuje a vše v pohodě sním a vypiju. Místního se zeptám kde je ta čajovna ze které mi přistál na stole ten čaj a on mne pošle za roh. Majitel se na mne už z dálky usmívá a já si poroučím další čaj. Chci mu pohostinnost vrátit tím, že si u něj druhý čaj koupím. Vím, že to není kšeft, ale jde o symboliku. Sotva vytahuji peníze začne mávat rukama, že to nepřipadá v úvahu. Už jsem se naučil, že v takových případech se má poděkovat a přijmout. Není to reklamní trik jak nalákat cizince do podniku a tam z něj vytřískat peníze jako u nás. Myslí to upřímně a má radost, když mu gestem čaj pochválím. Ach jo, těžce se mi bude opouštět tento kraj.

Po obědě přijíždím na Bulharskou hranici. Projdu první tureckou budkou a jedu k druhé bulharské. Tam mi ale ukazuje ženská na budovy v území nikoho a skanduje ofis, ofis. Nikde žádné cedule, nikde žádné nápisy, tak vejdu do budovy a strčím pas do dvou okýnek kde se svítí a jsou tam lidé. Chci odjet, mačkám spojku, ale páčka klimbá ulomená na lanku v místě kde byla svařena. Snažím se lom páskou nějak zafixovat, a jedno zmáčknutí to vydrží. Brnknu po starteru, ten jen cvakne a kontrolky pohasnou. Krása. Stojím v území nikoho bez spojky a baterie. Jak se spojková páčka zlomila je mi záhadou. Jestli někdo něco dělal s motorkou, když jsem byl uvnitř nevím. Pro baterii bych vysvětlení měl. Na spínačce je za polohou zamknuto další poloha zamknuto a obrysovky. Už se mi kdysi doma stalo, že jsem takto jednou motorku zaparkoval, ale všimnul jsem si toho při odchodu. Asi jsem to přetočil hodně. Uvnitř jsem byl dlouho, protože jsem se ještě vybavoval s místním a měnil s Němcem peníze které mi zbyly. Přitočí se ke mně nesympatický taxikář, který tam asi na mne čekal, v očích mu nevidím nic dobrého a že mne prý odtáhne do první 10km vzdálené vesnice Malko Tarnovo a to za pouhých 500kč. Nemám jinou možnost. Předemnou je neznámo a z mapy jen vím , že je to samá serpentýna nahoru dolů. Souhlasím. Zdálo se mi to krátké a doma jsem zjistil, že to bylo kilometrů 8. Byl to první člověk, který viděl cizince v nouzi a snažil se na něm vytřískat peníze, když viděl, že nemá jinou možnost.

Odstavil jsem moto před hospodou, tam se vždy všechno vyřeší. Za chvíli je kolem mne hlouček lidí a částečně mluví rusky. Všichni mi tvrdí, že zde hliník nikdo nesvaří a já jim pořád dokola opakuji, že to nechci svařit a aby mne dovedli k někomu, kdo má svářečku na normální železo. Zavolají místního motorkáře, tomu nakreslím plánek jak páčku vyrobit z kousku kulatiny a matičky. Zamyslí se a povídá: Jsou tu tři lidé, kteří by ti mohli pomoct. Je jedna hodina po obědě, tak dva už budou ožralí na plech, ale ten třetí pije až odpoledne. Jdeme tam. Je to domácí kutil se vším všudy. Moc toho nenamluví. Mlčky obhlédne stav věci a odejde. Místní říkají, že se nemám bát, že něco vymyslí. Jakmile soused od naproti zjistí, že jsem motorkář z Česka, okamžitě mne táhne k sobě domů, aby mi ukázal svoji Čízu a ostatní poklady. Měl tam zaparkovaného Simsona ze sedmdesátých let, dva ruské Iže, nějaké staré polské auto jehož název si nepamatuji a před domem se skvěl Ural. Vše v předrenovačním a v jeho případě i konečném stavu. Dům měl narvaný k prasknutí starými rádii, televizory a vším na co si vzpomenete a je starší třiceti let. Zbyla mu jen malá místnost na spaní. Za chvíli se ještě vynořil další soused plynně hovořící česky. Zedničil v Praze a ve vzpomímkách figurovaly slova pivo, chlastal, holky. Kutil se pochlapil a páčka byla přesně podle mého gusta. Na konec dokonce navařil i kuličku. Ptám se na cenu a najednou promluvil. 500Kč to spraví. Na necelou hodinku práce domácího kutila a místní poměry je to dost, ale jsem šťastný, že můžu pokračovat dál. Nechci aby to tu vypadalo, že chci vše zdarma, pětistovka v takovéto situaci je zanedbatelná částka, ale spíš mne zklamal přístup vidím cizince, který nemá jinou šanci, tak jej natáhnu. I česky mluvící soused říkal, že maximální částka odpovídající zdejším poměrům odpovídá necelé stovce.

Baterie je vybitá, ale se spojkou už to roztlačím a cestou se dobije. Ujel jsem asi tak 15km a hlavou mi pořád vrtá ta baterie. Pozhasínám všechny světla, aby se rychleji dobila. V tom mi v hlavě naskočí hrůzostrašný scénář. Včera večer se mi zdálo, že světlo místy svítí více a místy méně, ale přikládal jsem to oslnění protijedoucími auty a tyhle Svčka jsou poruchovými regulátory známé. To by tak chybělo, aby odešel regl. Jen jsem to domyslel, ozvaly se dvě rány z výfuku a motorka stojí. Elektrika nejeví známky života a já jsem uprostřed lesů 70Km od Burgasu, kde by se to dalo řešit. Už je jasné, že regl je v háji a baterii došla šťáva pod určitou mez, kdy zapalování už odmítá pracovat. Co teď ? Vzpomínám si na slová své kamarádky, která říká, že pro ni je jediným způsobem jak vyměnit píchlé kolo na autě sednout si na kraj cesty a začít brečet. No co. Alespoň vytáhnu baterii a pak uvidím. Proč se trápit starostmi dopředu. To se nějak vyřeší.

Jak tak montuju, zastaví vybledlý fialový Seat, který má evidentně nejlepší léta za sebou. Prý jestli je vše OK. Není povídám a on zajíždí na odbočku do nikam kde stojím. Z auta vyskáčou čtyři dost tmaví Bulhaři. Jeden čtyřicátník a tři mladí kluci mezi 20 a 30. Všichni umí anglicky. Nejstarší je nejvíc tmavý, má divoké , ale čisté oči, je špinavý a vytahané tepláky rozervané na koleně do půl stehna. No na první pohled fest přičmoudlí bulharští cikáni. Hned se nabízejí, že mi dojedou do Burgasu pro novou baterii. Mezi tím sundám sedlo a vidím, že je hůř než jsem myslel. Čudlíky na baterii kde je napsáno do not open jsou vyražené ven, baterie je horká, nafouklá a celá zdeformovaná. Je to jasné. Regl přebíjel a jak jsem pozhasínal, ještě jsem tomu pomohl. Poslední dva Bulhaři mne dnes natáhli, tak sonduji co tihle cikáni budou chtít za 70km cestu do Burgasu a zpět. Prý nic a peníze na novou baterii taky nechtějí. Dávám jim tedy tu starou jako vzorek a dušují se, že za dvě hodinky jsou zpět. Nemám co ztratit, baterie je stejně po smrti. Udivuje mne, že se ptají, jestli mám dost vody a jídla a jestli něco nepotřebuji než se vrátí.

Dvě hodinky uběhnonu jako nic a jsou opravdu zpět i s novou baterií. Strategie je jasná. Dojet na baterii do Burgasu a tam pořešit regl. Jenže ouha. Motor točí, ale nic víc. Sundám fajfku a vidím, že jsem bez jiskry. Předešlý problém s reglem se jeví jako banalita, protože si toho vzal sebou asi více. Můj zachránce se jmenuje Georgij, dva kluci Peťko a Atanas jsou jeho synové a třetí Viktor je synovec. Nejsou to žádní cikáni, ale vracejí se domů do Burgasu z práce. Jsou pokrývači a dvacet dní od rána do noci pracovali mimo domov. Musí toho mít taky dost. Pro Georgie nic není problém. Zavolá kamaráda s dodávkou a ten mne doveze kam je potřeba. Jsou družní a tak se pořád smějeme. Setmělo se, z auta hraje balkánská muzika a díky nim mám pocit, že mrtvá motorka 2000km od domova není žádný problém. Dodávka opravdu dorazí a večer vykládáme motorku na hlídané parkoviště. Na ráno už je domluvené rande s mechanikem a samozřejmě není jiná možnost, než že musím spát u Georgie.

Zatímco z Georgiových očí vyzařuje divokost, ale dobrosrdečnost, kterou si každého během několika vteřin získá na svou stranu, jeho žena Jelena má nepřítomný pohled s voskovou ustaranou tváří. Je to typ u kterého nepoznám, zda je to její běžný výchozí stav, nebo je tak unavená, protože celý den pracovala, nebo je naštvaná koho to ten Georgij zase dotáhl domů. Zatím co se Georgij sprchuje, snažím se navázat kontakt, ale jen si stěžuje na tvrdou práci a prozrazuje, že na speciálních reklamních akcích prodává vysavače Rainbow. Chlubí se, že má pod sebou rozsáhlý rajón a tím to u mne projíždí. Lidé, kteří jsou schopni takto tahat z obětí peníze nemůžou být dobrými lidmi a já mám na lidi čuch. Je to přesný protipól Georgie. Jíme bohatou večeři a jdeme spát.

Ráno si Georgij zařídí co potřebuje a vyrazíme za mechanikem. Tím je mladý šikovný Konstantin, který ví kam sáhnout. Hodně se mi ulevilo, že to není nějaký mastil. Vinutí alternátoru je v pořádku, cívku vylučuje, protože dva válce jednou ranou by neodešly, tak zbývá už jen CDI řídící jednotka. Pár telefonátů, Konstantin sedá na své litrové GSXR a jede mou jednotku vyzkoušet ke kamarádovi s Svčkem. Za hodinku je zpět, že moje na jeho motorce nejede. Zapojí kamarádovu na moji motorku, točím tartérem a Konstantin zkouší jiskru. Nima! Říká a já si pomyslím že je to v háji. Žiju v tom ještě dobré dvě hodiny, než mi v diskuzi nad dalším osudem mrtvoly Konstantin sdělí, že s novou jednotkou jiskru háže. To jejich ima a nima je pro našince nerozeznatelné. Nevím proč, ale i když vím, že je CDI v háji, mám alespoň radost, že víme čím to je. Konstantin volá kamarádovi, aby mrknul na internet jestli není k mání starší jednotka a hned na několik inzerátů volá. Všechny kromě jedné jsou prodány a ta jediná byla rozkuchaná. Nemám jinou možnost. Jednotka je ve Varně, ještě dnes ji pošlou a ráno je tady.

Celý den se o mne Georgij stará jako o vlastního, dobře se bavíme a mám pocit, že ho znám leta. Padli jsme si do oka a stali se z nás dobří kamarádi. Na dělníka má obrovský rozhled a je velmi inteligentní.  Umí anglicky, rusky a trochu francouzsky. Během komunikace stejně jako já plynně přecházi z angličtiny do ruštiny a bulharštiny. Místy nevím jestli nerozumím ruštině, nebo je to už bulharština. Naše věta zní asi takto: I will ždať těbja tuka. (Budu -anglicky tě čekat – rusky tady. - bulharsky) Další noc musí být samozřejmě u něj se vším všudy. S vděkem svoluji.

Den 13

Ráno motorka s novou jednotkou konečně bublá. Regl dává 14V jak má, ale já mu nevěřím. Nicméně žádný po ruce není , tak je rozhodnuto, že pojedu s ním a občas to zkontroluji. Kupuji si multimetr, připojuji ho na tvrdo k baterii a budík lepící páskou na nádrž. Na staré Jawě to mám doma stejně, jen originál. S Georgiem a všemi ostatními se rozloučím pomalu se slzou v oku. Tihle lidé pro mne udělali tolik, že se to nedá popsat a ani nijak oplatit. Georgij si nevzal ani korunu a Konstantin, který na tom strávil jeden a půl dne a provolal spoustu telefonátů si vzal za práci spíše symbolickou částku.

Vyrážím vstříc domovu, ale za městem vyletí regl na 18V. Dojel jsem. Vracím se zpět ke Konstantinovi, ale ten tam už není. Automechanici vedle v dílně mi na něj dávají telefon, ale není dostupný. Georgiovi volat nechci. Dobře vím, že třetí den ryba smrdí a už tak pro mne udělal více než dost. Jenže Konstantin je stále mimo signál a s každým okamžikem klesá možnost koupit regl pokud se nějaký ve městě nachází, protože je pátek a blíží se pátá hodina. Pokud se nebude jednat, zůstanu tu trčet další dva dny, protože bude víkend a nic nefunguje. Nedá se nic dělat. Volám Georgiovi a připadá mi, že je rád, že to není OK a budu u něj další den. Samozřejmě dodává, že zase u něj můžu přespat. Nemůže ale teď pro mne nic udělat, protože odjel s Jelenou na výlet a vrátí se až večer.
Atanas je ale doma a dovede mne do motorkářského obchodu kde koupili baterii. Prodavač se mne dlouze vyptává jak vím, že je to reglem a jak vím kolik dává a jak vím kolik tam má být. Po půl hodině a nějakých jeho telefonátech napíše na papír14V, což vím, že to je dobíjecí proud a několikrát jsem mu to říkal. K tomu dodá, že regl nemá a pokud jej objedná, bude tu do 2 týdnů. Super, ale proč to neřekl rovnou. Daří se mi dovolat Konstantinovi a zítra ráno to pořešíme, teď je mimo město. Jdu s Atanasem domů a pouštíme si na střídačku z Youtube songy které se nám líbí. Atanas na mne vybalí, že má problém s holkama, protože ho žádná nechce. Je mu 20, ještě žádnou neměl a to Georgij o něm několikrát tvrdil, že má Atanas big snake! Máte štěstí, že jdu kolem, říkají, že jsem odborník. Atanas má jasnou diagnózu. Hodný kluk. Každá holka říká, že chce hodného, ale ve skutečnosti je přitahují ti hajzlíci a rebelové. Popíšu mu detailně jak se holky k němu chovají a on je překvapen jak to vím, když mi to neříkal. Recept je jednoduchý. Musíš být sebevědomá osobnost, aby viděly, že jsi chlap, mluvit rozhodným hlasem a v žádném případě nedolézat. Ty roky navíc někdy nejsou úplně k zahození pomyslím si. No snad to dokáže alespoň zahrát.

Je po deváté a Georgij se vrací z výletu. Jakmile mne uvidí zase se mu rozzáří ty jeho oči, směje se od ucha k uchu a je rád, že spolu strávíme další čas. Po půl hodině se ale vrátí do Atanasova pokoje, oči má vyhaslé a tváře mu visí k zemi. Vypadá starší o deset let. Vyhýbá se mi pohledem a nakonec z něj vypadne co jsem očekával a čemu jsem chtěl původně předejít. Jelena jede brzy ráno do Sofie a NUTNĚ se potřebuje zrovna v kuchyni, kde jsem dvě noci spal namalovat. Georgij se propadá hanbou a sděluje, že z tohoto důvodu u nich nemůžu spát, ale že mi zaplatí hotel. Tak tohle už ne. To je přes můj limit. Přijmu pomoc, která lidi stojí nějaké jejich úsilí, přijmu i jídlo o kterém vím, že je nestojí velké peníze, ale aby za mne někdo platil hotel v Burgasu, což je turistické centrum a noc zde nestojí pár šupů, to už je za čarou. Zvlášť když si jej můžu zaplatit sám. Snažím se Georgiovi vysvětlit, že to nejde, že filozofií mojí cesty je svobodně cestovat nezávisle na hotelech a to dobrovolně čistě na základě mého rozhodnutí. Gčkhanův hotel byl výjimka, protože vím, že by mu bylo líto, kdybych jeho nabídku odmítl a že ho můj nocleh nic nestál. Georgij pro mne cizího člověka za ty dva dny udělal víc, než by udělala většina lidí u mne doma. Bylo mi ho líto. Dostal čouda od Jeleny s rozkazem vyhodit mne v deset večer na ulici. Co taky čekat od člověka, který prodává nadhodnocené vysavače za desetitisíce a není mu to blbé. Taky jsem se cítil trapně, ale ne moc. Nebyla to moje chyba že jsem Georgijovi zavolal, nebyla to jeho chyba že mne upřímně opět pozval domů. Oba víme, že je to vrtoch Jeleny, který ani jeden z nás nepochopí. Nájem je stejný jestli tam spí tři nebo pět lidí a šlo o devět hodin pod střechou po které se o mne nemuseli nijak starat. Po půl hodině se mi daří smutného Georgie přesvědčit, aby mne s karimatkou a spacákem pustil do města a já už se o sebe postarám. Dělám to tak každou noc. Letmý úsměv na tváři mu vykouzlí až má parodie na známé přísloví Člověk míní, bůh mění. Zadívám se na něj a říkám: Georgii, člověk míní, žena mění. Jednak ho to pobavilo a jednak jsem jej decentně ujistil, že vím, že to není z jeho hlavy. Najít zastrčený kout v přilehlém parku nebyl problém.

Den 14

Ráno stojím s odstrojenou motorkou před Konstantinovou garáží. Regl se mu nepodařilo sehnat, ale má doma testovací, který používá při opravě motorek a tak mi jej prodá. Dorazí i Georgij, aby se přesvědčil že jsem v pořádku. Za chvíli motorka opět vrčí  a všichni se snad definitivně loučíme. Mám ještě před sebou dva tisíce kilometrů, ale začíná mne tlačit čas. Vynechávám naplánované  zajímavosti a razím to pokud možno nejkratši cestou domů, ale mimo dálnice. Daří se mi dojet až do Rumunska. Objíždím po městském okruhu Bukurešť a dvaceticentimetrové koleje s dírami vypadají jako by asfalt položili přímo na hlínu. Po tmě je to utrpení. Spím kousek za Bukureští.

Den 15

Ráno mne probouzí zima. Mrknu na teploměr a jsou tři stupně. Cože? Jsem na rovině v jižní části Rumunska! Jen tak ze srandy si říkám: To snad bude na Transfagarašské magistrále sníh, nebo co. Tu jsem si totiž neodpustil, když o ní jdou takové legendy.  Je slunečno a rychle se otepluje, ale sedmnáctku teploměr nepřekročí. Jedu na Fagaraš z jižní strany, slunce se do hor krásně opírá a nasvěcuje je.  S přibývající nadmořskou výškou ubývají stupně a tak jdu dobrovolně do nepromoku. Vidím zasněžené vrcholky hor vysoko nademnou a užívám si cestu. Když vjíždím do tunelu v sedle, je kolem cesty opravdu sníh, ale cesta je suchá, protože ji nahřívá slunce. Na druhé straně vyjedu do naprosto odlišného světa. Zima, mlha,  kolem cesty místy 40cm bariéra odhrnutého sněhu a na cestě souvislá vrstva 5cm rozježděné břečky.   Nádhera. Naštěstí sníh vydrží jen pár stovek metrů, ale mrholení s mlhou vytrvá skoro až dolů.  Nejsem zklamán, nejsem ale ani nadšen. Po tom, co jsem viděl a projel v Albánii mne to už nemůže překvapit.

Na první pohled je vidět, že Rumunsko je o kus zpět než Bulharsko. Je tu vesnička na vesničce. Jel jsem 150km vesnicí, kdy pod tabulí informující o konci obce byla druhá s názvem další.  Rychlosti tu naštěstí dodržují jen koňské povozy, kterých je tu požehnaně. Vždy jsem se pověsil na nějakého racingového týpka, který to valil 70 – 80, aby případně změřili jeho.  Tady se na vesnicích nežije ve dvorech a zahradách jako u nás, ale před každým domem je lavička směrem do cesty a tam vysedávají babky, aby jim na návsi nic neuteklo. Automobil tu není samozřejmostí a tak u cesty stopují všechny věkové kategorie. Od mládeže až po babky v krojích.

Na celém Balkáně běhá spousta divokých psů, ale vůbec si vás nevšímají. Za celou cestu až do Rumunska po mně vystartoval jen jeden a ten někomu patřil. To se zde říct nedá. Co chvíli nějaký se štěkotem nahání mou  motorku, tak se není co divit, že tolik přejetých psů jsem neviděl za celou dosavadní cestu jako tu během dopoledne. Daří se mi projet celým Rumunskem a za tmy překračuji Maďarskou hranici. Celníkovi stačí, abych zamával pasem nad hlavou a kyne, abych jel  dál.  Maďarskem je to jen kousek a já jsem odhodlaný spát za každou cenu na Slovensku před Košicemi a to se mi daří.

Den 16

Skoro celou cestu Slovenskem prší, ale je mi to fuk. Za pár hodin jsem doma v teplé sprše.  Beru benzín a ptám se anglicky obsluhy jestli můžu platit kartou. Dva týdny jsem nemluvil Česky  a zapomínám, že mi zde rozumí.
Tak už jen z Bytče přes kopečky  a jsem doma. Nemůžu se dočkat a na rovince v obci předjíždím štrůdl aut osmdesátkou přes plnou, protože v serpentýnách je pak budu předjíždět těžko. Předemnou  zůstalo jen jedno. V ten moment uvidím žluté vesty a stojan s měřičem rychlosti. Jsem v háji, tohle je na papíry a to mám domů 60km. Policajt už šermuje plácačkou na všechny strany a chvílemi se dívá na auto předemnou, chvílemi na mne. Zastavujeme  oba. První se vrhá na auto a bere si od něj papíry, které podává dalšímu. Pak jde za mnou a už slyším:  Pán vodič … ale jeho hlas nezní nijak škrobeně. Toto (drží plácačku  rovně) znamená stát a toto (kýve z vrchu dolů) znamená zpomalit! Být ženská, tak mu dám pusu. Nakopnu motor a za chvilku jsem doma.

Závěr

Tak tohle je ten Balkán, kde vás jistojistě zabijou, okradou, nebo  znásilní, případně všechno dohromady a v libovolném pořadí. Všem těm zabijákům o kterých jsem psal jsem musel poslat SMS, nebo email, že jsem dorazil v pořádku domů, protože měli o  mne starost. Mnohokrát jsem se na své cestě za sebe a naši civilizaci styděl a několikrát jsem si nebyl jist, jestli bych pro cizího člověka dokázal udělat to, co mnozí dělali pro  mne i když mne viděli pár minut. Někomu možná připadá, že se výlet moc nepovedl, když občas pršelo a musel jsem řešit tolik technických problémů, ale ty problémy mne zavedly ke skvělým lidem a umožnily mi poznat  kraj a kulturu ve své pravé tváři a ne jak ji líčí senzacechtivá média.  Jestli chcete poznat jak žijete, vydejte se na podobnou cestu, ale pospěšte si. Západní Evropa jde na Balkán mílovými kroky a za pár let to bude všechno jedna Eurokultura.
Na závěr zde chci poděkovat všem, co pro mne na mé cestě něco udělali a zvláště Georgiovi.

Z 16 dní  13 cestovních  a 3 opravárenské, najeto 6000km, stráveno celkem 100hod v sedle, spotřeba 4,3 -5l. 
Příjemně překvapila navigace Navigator, která je zdarma ke stažení do telefonu včetně open street map celé zeměkoule. Kupodivu Albánie byla podrobnější než Google a byla tam každá kozí stezka. Jediný nešvar byl, že se mne na mimoúrovňových odbočkách při odbočení vlevo snažila dvakrát navést vlevo do protisměru místo vpravo a podjet cestu, jinak fungovala bezchybně a každopádně  dobře nahradí základní až střední třídu navigací. 
 
Fotky ve vyšším rozlišení jsou zde

A tady je nějaké video z hor.

--------

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE