Balkánem do Asie

Proháněl jsem se na motorce po pláži i v horách na sněhu, spal u cizích lidí a 3x měl nepojízdné moto včetně shořené CDI. Takže pokud chcete cestovat se mnou, poznávat cizí země a lidi , udělejte si chvilku a pohodlně se usaďte.

Balkánem do Asie

Kapitoly článku

Úvod

Minulé léto jsem se na Balatonu díval na hvězdy a říkám, kamarádovi: Příští rok jedu omrknout Asii, jedeš se mnou? On: Já nemám motorku, ani papíry. Já: Já taky nemám motorku. On: Tak jo, jedu. Já: Tak sraz první týden v září ráno na Shellce … a bylo domluveno. Asi zrovna nějaká hvězda padala, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že na podzim mi stojí v garáži nablýskané Svčko, kamarád udělal papíry a doma mu přistála Suzuki GS 500. Každým dnem stříhám metr jako na vojně, ale pár týdnů před odjezdem si kamarád opatřil modrou knížku a tak jedu sám. Nevadí mi to, počítal jsem s tím, protože z vlastní zkušenosti vím, že z počátečních nadšených účastníků jakékoliv akce vždy tak 70% odpadne když příjde na věc. Jelikož jsme byli dva, odpadlo pouze 50%. To je statisticky hodně nadprůměrná hodnota, tak hned v úvodu se cesta začala vyvíjet slibně.

Svařil jsem nosič, zakoupil starší kufry za pár korun a když jsem to pověsil na motorku, začalo mi vrtat hlavou čím to naplním? Jsem totiž ten typ, který když maminka zabalila na tábor, vrátil se s neporušeným obsahem batohu tak, jak odjel. Jen pyžamo jsem před návratem trochu pomuchlal, aby údiv nad šetrností nepřešel v zlobu nad mou zdechlostí. Poslední týden jsem nemyslel na nic jiného a tak jsem začal psát seznam věcí, protože při balení si na nic nevzpomenu. Když se pak podívám na seznam po týdnu, začínám naopak uvažovat kam to dám. Nakonec to není tak strašné a zbývá mi volný boční kufr, tak do něj dám spacák, abych nejel s prázdným.

Den 1

Místo v pátek dopoledne se mi podařilo vyjet až v sobotu večer. Pořád jsem měl dost času a balení trochu podcenil. Vyrážím směr Slovensko a po dálnici do Bratislavy. Je to otrava, plápolám na naháči jako vlajka EU na našem hradě. Když v Bratislavě přibrzdím, jako by mi někdo šlápnul na záda. Tělo si navyklo na odpor vzduchu a jakmile pominul, ruce mne přitáhly k řídítkům. Je už tma a já frčím do Maďarska. Maďarsko je úplně mrtvé. Je sobotní večer a venku nikde není ani noha, žádný provoz, tak Km ubíhají. Po hodině jízdy bez auta potkávám v protisměru fichtla s bludičkou, který předznamenal civilizaci. Kolem nějaké diskotéky postává omladina a to jsou jediní lidé, které jsem toho večera potkal.

Je půlnoc, hledám nějaký nocleh. Zaparkuji v cestě do pole a hledám čelovku. Pořád chodím kolem kufru zleva zprava a když ji najdu a rozsvítím, vidím, že mám přímo pod nohama hovno jako jako kabanos třikrát kolem břicha. Tráva pošlapaná kolem a exkrement nedotknut. …. Budu mít na cestě štěstí. Stan se mi stavět nechce, nakonec ulehám pod širákem do sadu.

Den 2

Nádherné ráno, nemůžu dospat a vstávám společně se sluncem. Zde se ráno asi nechodí na hřiby, ale na trnky. Přichází totiž děda s kýblem plným trnek. Musel je sbírat snad s baterkou. Něco říká, ale umím maďarsky asi pět slov. Mluvím na něj česky a je to jedna jedna. Pochopil a komunikaci podpořil posunky. Asi se ptá, jestli jsem tu spal a usmívá se. Vyjmenoval jsem mu mých pět slov co znám : jónapod -dobrý den, išteném – pane bože ….. a děda rázem ožil. Asi nabyl dojmu , že jsem hungarista a spustil lavinu hatmatilky. Zastaví ho až můj prst ukazující na kýbl s dotazem: Pálenka? Vycení oba zuby, směje se, horečně přikyvuje a opakuje pálinka! Pálinka! S úsměvem se rozloučíme a frčím směr Bosna.

Maďarsko je rovné a docela nudné. V noci tak nudné nebylo, protože jsem ty roviny a konce rovinatých cest neviděl. Zkouším zavřít oči, ale zjišťuji, že tak daleko nedojedu. Zde neděli asi nesvětí, všichni startují traktůrky ala „To je dost, že jsi nás taky jednou vyvez!“ A v 8 hod jsou plné nejen zahrádky u domů, ale i před hospodami. Postávají, popíjejí ranní kávu a diskutují. Sem tam někdo prožene Simsona, ale motorkáři žádní.

Hranici do Chorvatska překračuji bez řady a problému. Okamžitě je vidět jiná kultura. Čtyřicítky v obcích a padesátky v každé zatáčce nahradily tabule obce pod kterými většinou visí sedmdesátka a ne zřídka i osmdesátka. A to i v husté zástavbě rodinných domků bez bočních chodníků. Hned se cestuje radostněji. Začal se měnit i ráz krajiny a viděl jsem první mešitu.

Chorvatskem je to jen pár kilometrů a vjíždím do Bosny. Na čáře je malá řada, ale celník si mne zavolal dopředu. Po pár kilometrech zjišťuji, že je to policejní stát, protože policejní hlídky stojí u silnice asi co 20km. Jsou neochotní a Anglicky neumí, stejně jako většina obyvatel. Jedu krásným kaňonem řeky Vrbas, vlevo podemnou řeka, vpravo skály, nademnou tunely. Řeka dělá místy nádherné meandry a modrá je jak z filmu s Vinetouem. Tak tady se přesun mění v opravdovou cestu a užívám si krásy okolo.

Projíždím pomalu zavřenými zatáčkami a hned po výjezdu z krátkého tunelu uletí přední kolo, já lehám a jdu do skluzu jako Valentino. Zadkem drhnu asfalt a zdá se mi, že jedu nekonečně dlouho. Slyším skřípot jak motorka drhne bokem o asfalt a zastavuje se o obrubník. Můj zadek má vyšší adhezi, tak zastavuji dřív. Nechal jsem při pádu pod motorkou nohu a schytal to kotník. Dobelhám se k motu a po vzoru instruktážních videí jak postavit BMW GS zvedám stroj a tlačím jej na malé přilehlé parkoviště. Jak tlačím, ujedou mi nohy, div, že jsem nespadl i motorkou. Je to jasné. Někdo nalil do zatáčky dobré dva litry čistého čerstvého motorového oleje, který auta rozjezdily přes půl cesty. Ve spojení s proslulým hladkým vápencovým asfaltem je to jako led. Ještě štěstí. Že jsem jel tak okolo 40 – 50km/hod. Obhlížím škody. Většinu pobraly kufry. Je ohlá řadička, levé řídítko, vysypané zrcátko a …..sakra! Zlomená celá spojková páčka hned za otočným bodem. Co teď uprostřed kaňonu? Nejbližší místo, kde by se dala páčka pořídít je Sarajevo 100km daleko. Jízda bez spojky nepřichází v úvahu, kotník bolí, že bych to neroztlačil a nezařadil, nehledě, že bych skončil na první křižovatce. Vyskládám vše co mám na zem a přemýšlím, co by se dalo použít. Nic nepasuje. Nakonec se ze zoufalství po vzoru Mc Gaivera rozhoduji zkusit vystrouhat páčku ze dřeva. Zkušeným okem skauta míjím měkké dřeviny a kácím jasan. Asi po hodině mám placatý konec se záchytem hotov a zastavují dva chlapi na chopperech. Ne, není vše OK, odpovídám. Ukazuji a pořád ještě nevěřícně zírám na tu olejovou skvrnu stejně jako oni nevěřícně hledí na můj dřevěný výtvor. Okamžitě to fotí, jako českou raritu, obdarují mne fofrpáskami a zavolají kamarádovi do Sarajeva, který mi to pomůže vyřešit. Jen tam dojet. Světe div se, ono to vážně funguje. Jen řadit nahoru musím patou jako starý Jawista, protože kotník bolí. Hýbat nohou ale můžu do všech stran, tak to bude jen natáhlé a do zítra se to pěkně rozleží.

O dva kilometry níže stojí policajt. Zastavuji a vysvětluji, že je na cestě nebezpečný olej, ale on jen pokrčí rameny, že to není jeho starost. Asi mu řekli tady se postav, tak tu stojí. Ještě zastavuji na vodopády v Jajcích a na parkovišti vedle mne zaparkuje nové Hyundai. Řidič otevře dveře, rána a zastaví se až o mou stupačku. Má v plechu docela slušný důlek. Omlouvá se a dáváme se do řeči. Má Makedonskou SPZ, ale je to asi 33letýTurek. Cestuje s ním manželka v decentním oblečení a v šátku. Ani ten ale nedokáže skrýt nádherné velké hnědé oči a pěkně tvarovaná ústa. Jedou opačným směrem jako já. S muslimy se tu roztrhl pytel, je tu jedna žena komplet v burce, jen se zamřížovanou škvírou. Ale vzhledem k tělesné konstituci je to spíš nutnost a burka naopak atraktivitu zvyšuje.

Já blbec jsem si v navigaci nezatrhnul vynechat dálnice a navede mne před mýtnou bránu. Ale jedině dobře, nemusím tolik řadit a pokoušet spojku. Na sjezdu platím a dřevo praská. Je neděle kolem deváté večer a tma. Super. Odtlačím moto na nejbližší parkoviště před nějakou pekárnu. Ty na Balkáně fungují do půlnoci. Za domem jsou vyhozené nějaké věci, tak se jdu mrknout, jestli by se něco nedalo použít. Načapá mne tam chlapík a chlubí se, že pekárna je jeho, ale anglicky neumí. Na závadu se podívá, usměje se a víc pro mne udělat nemůže. Po chvilce přišel do pekárny zákazník a po rozhovoru s majitelem si to míří ke mně. Lámaně imituje angličtinu, ale rozumíme si. Začná se roztáčet ohromný kolotoč. Zvedne telefon a někam volá. Za chvilku přijede chlapík, mrkne a taky volá , pak přijede další a další, pak někdo odjede, přijede odjede, všichni někam volají, pak přijede chlapík na postarším CBR a za půl hodiny držím v ruce dvě páčky. Bohužel ani jedna nepasuje a nejde ani přizpůsobit. Ujišťuje mne, že se to vyřeší, přidělí mi plynně anglicky hovořící pěknou 24 letou dceru abych se nenudil, vezme páčku a někam zmizí. Jmenuje se Medina, sedíme na obrubníku, hledíme na hvězdy a povídáme si. Učím se anglicky první rok dvě hodiny týdně, tak koktám, ale jde to. Medina dělá v sázkové kanceláři, kde se sází na chrtí dostihy. Prý to v Bosně frčí. Přítele nemá, tak nějak nejsou v dosahu ti praví. Po hodině a půl přivrčí CBR a vysmátý tatík zpoza bundy vytahuje moji hliníkovou spojkovou páčku zavařenou TIGem, což je v téhle vesničce v Bosně přímo kosmická technologie. Jen opět podotýkám, že je nedělě kolem jedenácté v noci. Nestíhám valit oči a ptám se, kolik mám zaplatit. A odpověď ? Good luck!!! Začínám poznávat, co je to Balkán. Lidé s otevřeným srdcem a kdybych ji potřeboval, sehnali by i ponorku. Medina mi dává email, abych ji napsal, že jsem šťastně dorazil domů a vyrážím do noci hledat spaní. Je teplo, jasno a nabitý emocemi nemůžu usnout. Počítám meteority až najednou slyším nějaké kvílení. Je ráno, rozednívá se,z minaretů kolem halekají muezíni a psi s ozvěnou jim statečně sekundují.

Den 3

Ráno zabalím a jedu omrknout údajné pyramidy u městečka Visoko. Jsou to kopce jehlanovitých tvarů a Bosňáci se přou, jestli to jsou opravdové bývalé pyramidy, nebo jen ojedinělý přírodní úkaz. Nadšenci tvrdí, že to pyramidy jsou, protože si nechtějí nechat vzít iluzi, domorodci také tvrdí, že to jsou pyramidy, protože nechtějí přijít o cestovní ruch a vědci pyramidám svým zamítavým postojem dávají punc mystéria.

Cestou zastavím v autodílně, abych trochu srovnal ohlá řídítka. Snažím se vysvětlit, že potřebuji trubku, ale nikdo mi nerozumí. Je to servis na výfuky a najít zde trubku není problém. Mají v regálech trubky, kolena a hrnce, které pak pro daný typ vozu posvařují do potřebného tvaru jako topenáři. Na značku, model a rok výroby se tu nehraje. Beru trubku z regálu a kývnu, aby mi šel mechanik asistovat. V ten moment nastává událost, tak se všichni jdou podívat co že se to děje. Navleču trubku na řídítko a už to rovnám. Místňáci jen hledí a smějí se, ale při odjezdu ukazují palec nahoru a mávají. K Černohorské hranici jsem to naplánoval mimo hlavní tahy, tak projíždím nádhernou zvlněnou krajinou s náhorními plošinami. Posledních 15km k hranici je silnička na jedno auto a samá ostrá zatáčka do které není vidět.

Hned za mostem do Černé Hory zastavuji a po chvíli i Oktávka s českou SPZ. Dva kluci v mém věku jdou kolem mne, tak řeknu ahoj a chvíli diskutujeme kdo kam jede. Říkají, že jedou do Kotoru , ale teď chtějí zkusit rafting na Taře. Prý jestli nechci jet s nima. A proč ne? Oblékáme se s mými novými přáteli Matinem a Dušanem do neoprenů a my s Martinem si je oblečeme naopak, čili zipem dopředu. Napodruhé se to už daří, ale připadám si jako bych lezl do kazajky mudr. Chocholouška. Na závěr si vzájemně zapneme zipy na zádech jako plesové šaty a naloží nás do starého Pajera, které má místo kufru dvě lavičky bokem ke směru jízdy. Řidič se s tím nemazlí a po balvanech to drtí offroadem do hor. Kluci na lavicích bouchají hlavama do stropu a do rytmu hraje stylová balkánská muzika. No scéna jako z filmu. Nasedáme do raftu společně s nějakými Rusy. Řeka je docela klidná, jen občas se objeví peřeje, ale s tím si raft poradí. Dušan sedi v první brázdě, tak všechnu vodu schytá on a já jsem v suchu. Projíždíme krásným kaňonem a Rusové ověnčeni velkými fotoaparáty jako Tono Stano fotí vše, co je v dosahu ultrazoomu. Učil jsem se ruštinu před 23 lety na základce, tak se snažím navázat hovor, ale jsou naprosto nekomunikativní. Dozvídám se jen, že jsou z Moskvy. S klukama si dáme telefony a domluvíme si zítra večeři v Kotoru.

Vyrážím cestou zasekanou do skály s četnými tunely směr Pivské Jezero a Národní park Durmitor. Od Pivského jezera je to jedna ostrá serpentýna za druhou a sem tam tunel. Když vjedu do tunelu, které samozřejmě nejsou osvětlené, jsou oči zvyklé na světlo a absolutně nic nevidím i když svítím. Uvnitř je běžně naplavený štěrk a popadané kameny. Jedu krokem, mám oči půl metru předemnou a snažím se ve tmě cokoliv rozeznat. Najednou vidím přímo předemnnou skálu. Co se děje? Konec? Ne. To je jen ostrá prudká vracečka v tunelu. Vyjedu na náhorní planinu, která připomíná Mongolsko a projíždím skalami Durmitoru. Je to nádhera, jen je škoda, že prší a je mlha, tak vidím dost špatně. Cestou ještě pasáčkovi rozeženu stádo ovcí a už sjíždím do Žabljaku. Ustává déšť a já stavím za šera stan na louce poseté jalovci v 1200m. 

Den 4

Ráno je obloha krásně modrá jako můj kotník a ranní slunce nasvěcuje pohoří nad Žabljakem. Mám cukání to otočit a jet znova do skal, abych si to užil, ale nemůžu se vracet za každou krásnou věcí, protože bych nedorazil domů ani na vánoce. Mastím si to serpentýnami do druhého nejhlubšího údolí hned po Grand kaňonu. Řeka Tara je zde zařezána 1300m hluboko. ….. Teda možná, protože nad údolím je poklička mlhy a jakmile sjedu níže, vidím jen pár metrů před sebe. Pod serpentýnami je krásný starý kamenný most který znám z fotek, tak si z prvního oblouku končícího v mlze snažím v hlavě zrekonstruovat jak by to tu asi vypadalo, kdyby bylo hezky. Parkují tu dva dederóni s Buellem a Harleyem a zrovna vylézají z přilehlého hotelu. Z počasí nadšeni nejsou, ale jedou opačným směrem, tak je potěším zprávou, že je nahoře modrá obloha, ale kotník jim neukazuji. Jak spolu s Tarou klesám, rozplývá se mlha i mně a mohu se kochat krásným vlnícím se údolím s kolmými skalami. Včera pršelo, tak jsou na cestě napadané kameny, ale jezdí zde odklízecí četa, která kámen vždy odklidí kopancem do příkopy.

Po Taře mířím směr Podgorica druhým kaňonem řeky Morača. Je zde už silnější provoz, ale úžasné scenérie mne zaměstnávají tak, že není kam spěchat. Vždyť jen v tomto kaňonu je přes 30 tunelů. Zastavuji u pravoslavného kostela Morača. Stojí tu už několik autobusů a kolem se to hemží Rusy jako u nás v šedesátém osmém. Kluci nme už na raftech upozorňovali, abych všude říkal, že jsem Čech, protože Černohorcům Čeština a Ruština splývá, přičemž Rusy nemají rádi, protože jim skoupili a skupují půl země stejně jako u nás Karlovy Vary. Na to, že je klášter pravoslavný, je z vnější strany chudobný, ale vše si vynahrazuje uvnitř. Je to samá freska a samé zlato. Rusové líbají nějaký svatý obrázek, který je pod sklem, aby jej neoslintali, modlí se a místní mnich nahání kluka v šiltovce, což je zde nepřípustné. Udělám pár fotek a jedu dále na Podgoricu.

Hned vedle města je takové malé Černohorské Perseopolis. Jsou zde zbytky starého osídlení s typickými vroubenými Řeckými sloupy. Celý areál je oplocený a brána zamknutá. Není ale vyšší než já, tak ji přelézám a jdu si udělat detailní fotky. Když se vracím zpět, vidím. Že se blíží nějací lidé. Přelezu bránu a hned jak dorazí se mne ptají kudy se chodí dovnitř. Musíte mít klíč povídám. Aoni: Kde ten klíč je? Tady odpovídám a ukazuji na oleštěnou horní trubku brány. Smějí se a důchodce nabádá třicátníka, aby to přelezl. Ten je kategoricky proti, už od startu vypadá na slušňáka. Nakonec ale podléhá a plot přelezl. Když však u brány začíná přešlapovat i důchodce a chce přelézat, raději jedu. S poskytováním první pomoci jsem na štíru.

Další zastávka klášter Ostrog. Jak jinak než pravoslavný klášter je zasekaný vysoko do skály a vede k němu dlouhá cestička s mnoha serpentýnami, neboť je potřeba hodně nastoupat. Závěrečné serpentýny mají takový úhel a sklon, že některá auta musejí couvnonut a projet ji na dvakrát. I já musím občas přetáhnout jedničku přes spojku. Je to nejposvátnější pravoslavné místo v Černé hoře a na vstup přímo do obřadní místnosti se zde stojí dlouhá fronta. Jinak je celý areál poloprázdný. Je po sezóně a davy turistů jsou již v pracovních procesech a školách. Z otevřených oken kláštera je slyšet chrámový zpěv mnichů a v první vteřině mi naskakuje obraz jak tam seřazení s bibllemi v rukou zpívají. Hned v druhé vteřině mi naskakuje na mysl to CD a aparatura, která tam hraje pro dotvoření koloritu zde na nádvoří. Která varianta je správná se nikdy nedozvím a toho mnicha v černém hábitu, vousy a dredy jako Bob Marley se ptát nebudu abych jej neurazil.

Omrknu ještě starý most před Nikliščem a začínám to stáčet ke Kotoru. Je zde nádherná hornatá krajina s relativně dobrou cestou a jak už to všude na Balkáně bývá i s mnoha nesmyslnými rychlostními omezeními. I když policajti měří na každém rohu, riskuji a sleduji jestli někde nepostávají. V 60 to valím 100kmk/hod. Na chvilku spustím oči z krajnice, abych se podíval na krajinu kolem a už na mne policajt mává plácačkou a v druhé ruce drží pistol na měření rychlosti. Jsem v háji myslím si. To bude flastr! Policajt je jako z amerického filmu. Bílá čepice, nažehlená modrá košile, o puky na kalhotech by jste se pořezali , mladý , opálený a punc ještě dodávají klasické americké zrcadlové brýle. Zastavím a policajt: Dobrdeň. Pozdravím naprosto stejně dobrdeň, on se usměje od ucha k uchu a říká á Čech! Pak vykládá, že je taky motorkář a má doma BMW, ptá se kam jedu, co je má práce …. no nudil se, protože provoz tam nebyl, tak si mne zastavil, aby si pokecal. Prý není opravdový policajt, ale dělá to jen jako brigádu. Hlavní zdroj příjmu je dům, který pronajímá turistům. Ptá se kolik už jsem dnes ujel. Nevím, povídám. Jedu ze Žabljaku. Ó to je kousek, to jsi najel málo shazuje můj výkon, tak mu to vracím: A jak mám asi tak jet rychle, když stojíte s pistolí na každém rohu a pořád měříte!!! Vše ještě podporuji gesty jako že po něm střílím. Směje se a odpovídá: Možeš jet, do Kotora něma policajta. Oba se s úsměvem loučíme. Byl to první a poslední policajt na cestě, který uměl trochu anglicky i rusky.

V Kotoru mám sraz s klukama z raftu a jdeme do města na brzkou večeři. Já si dávám jehněčí a kluci velký talíř plodů moře pro dva. Když sním svou porci, rád bych ochutnal ty jejich škeble. Nikdy jsem to nejedl. Jak ale vnitřek napíchnu na vidličku, zjišťuji, že je to syrové, i když to tak vůbec nevypadalo. Vím, že škeble nemá oči, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že na mne mrkla a usmála se. Ne, tak to nedám. Pokorně to vracím na talíř. Jehněčí nebylo z nejlevnějších a rád bych si jej ponechal v žaludku. Procházíme starobylým městem, abychom změnili lokál a vidím jak jedna holka fotí druhou. Říkám klukům. Pojďme se honem vyfotit. Přijdeme k děvčeti, stoupneme si vedle jakobychom patřili k sobě, chvíli postojíme, prásknul blesk a my se dali opět do pohybu. Celá akce netrvala déle než tři vteřiny. Holky hledí na fotografii na displeji, ukazují na nás nechápavě prstem a pak se taky smějí. Sedíme v druhém lokálu a snažíme se komunikovat, ale jde to obtížně. Pořád kolem chodí krásné holky v šatičkách a buď vypravěč zmlkne uprostřed věty, nebo ho ostatní neposlouchají. Černohorky jsou krásné. Mají hnědé oči jako všechny holky na Balkáně, ale jsou takové živé a čisté. Najednou prochází kolem známá tvář a nevím kam ji zařadit. Už vím! To je ten makedonský Turek, co jsem se s ním před několika dny bavil u vodopádů! Oba jsme překvapeni se shledání a prohodíme pár slov. Je tma a od kluků padá otázka, kterou jsem pak slyšel ješte mnohokrát. Kde budeš spát? Nevím, říkám. Někde za městem si postavím stan. Přece nebudeš stavět stan, my tu máme po babičce byt, pojď přespat k nám. Takové nabídky se neodmítají, tak dnes spím po několika dnech opět v posteli. 

Den 5

V noci byla bouřka a ráno poprchá. Ach jo. Znova do nepromoku. Stoupám známými serpentýnami do národního parku Lovčen. Každá zatáčka je očíslovaná a je jich přes 30. Jenže moc z toho nemám. Je mokro, tak jedu opatrně, navíc je mlha a déšť střídá ještě silnější déšť. Na mauzoleum, které bylo v plánu se ani nejdu podívat a až do Cetinje jedu mlhou a deštěm. Vzpomínky na oba černohorské národní parky mám tak mlhavé. Později leze slunce a příjemně hřeje. Podél cest jsem už několikrát potkal sběrače odpadků. Je vidět, že Černohorci si uvědomují co mají, jdou do sebe a Balkánský nepořádek pomalu odklízejí. Dokonce šli tak daleko, že třídí i součásti starých vyřazených automobilů. Prozatím teda pouze na hořlavé a nehořlavé. A jak? Prostě auto zapálí a co neshoří, dá se do šrotu. V Podgorici je takové pohřebiště vyhořelých rezavých vraků hned u cesty. Jednou jsem tímto způsobem viděl vyzouvat i pneumatiku z ráfku. Polili ji benzínem a škrtli. Nutno jim ale přičíst ke cti, že se chovali ekologicky, neboť počkali až se setmí a černý kouř nebyl vidět. A co oči nevidí …... přírodě neškodí.


Už jen pár km a jsem v Albánii. Je to země která byla největší neznámou a na kterou jsem se nejvíc těšil. Kousek za hranicí odbočuji na 50km offroadu směr Vermosh. Absolutně nevím co mne čeká a nakolik to bude pro moji motorku sjízdné. Nějaké zkušenosti s terénem ale mám a vím, že ani na cestovních slikách není šotolina a drobné kamení zásadní problém. Vystoupám k prvnímu sedlu a předemnou se otevřou nádherné albánské hory a celé úbočí serpentýn, kterými pojedu dolů do údolí. Něco takového jsem ještě neviděl. Cesta je místy vymletá, místy kamenitá a místy se dá po šotolině fičet i 60km/hod, jen je potřeba si zvyknout, že motorka pořád plave. Projíždím vyprahlým údolím a za každou zatáčkou se otevírají nové scenérie. Nemůžu přece pořád zastavovat a fotit každou skalku velikosti Malé Fatry. Sem tam narazím a pasáčka ovcí a pár chatrčí. Nechápu z čeho tady ti lidé žijí. Potkávám kluka kolem třicítky, tak se jej ptám co je tvůj job. No job odpovídá. No přece musíš něco dělat, abys měl peníze, ne? No money. On na to. Tak přece potřebuješ peníze na jídlo, oblečení a tak podobně, ne? Kde je bereš? Kluk se podíval nahoru na vrcholky hor, rozhodil doširoka rukama a praví: It´s Albááánia. Další dotazy jsou zbytečné, jedu dál. Na další fotící zastávce vidím jak to z kopce ve velkém stylu drtí dolů po šutrech cyklista hlava nehlava s plnou polní v brašnách. Tak to nechápu. Musí mít prdel na dranc a průraz na každém kilometru. Zastavuje a já vidím brašny Sport Arzenál. Zkusím tedy Ahoj. On na mne vyjeveně hledí a zjišťujeme, že je z Rožnova a doma bydlíme 12km od sebe. Pak ještě přijedou další a je jich celkem šest.   Jedou v opačném směru, tak vyzvídají jestli budou velké kopce. Né, je to z kopečka až do Rožnova. Říkám, abych je potěšil. Poslední dva dny jeli Théti kam se taky chystám, tak se ptám na cestu. Všichni krom neohroženého sjezdaře nesměle kroutí hlavama jen on říká,že je to v pohodě. Projíždím pořád pohádkovým krajem a sotva zastavím abych se napil a vyfotil si mostek, přiběhne ke mně klučina. Jakmile otevřu topcase, uvidí čokoládu a začíná skandovat čoklet čoklet. Vezmu ji do ruky, abych se rozmyslel jestli mu ji dám, on to však řeší za mne a se senkjů mi ji vytrhne z ruky. Nebylo to však žebrání, ale bussines, protože mi nabízí, že mi za to na oplátku skočí z mostu když vidí, že si jej fotím. Asi 20m před státní hranicí začíná opět afalt a z budky vychází první a zároveň poslední vysmátý celník na mé cestě. Bere si papíry a pak na mne kyne, abych si pro ně šel do budky. Tam mne praští přes nos lihový odér a je mi jasné, že dobrou náladu má na svědomí lahev rakije.

To, co jsem ujel v horách musím přejet zpět černohorským územím. Když zastavím na autobusové zastávce, abych se přioblékl, okamžitě je u mne 66letý Černohorec, který bydlí u cesty. Prý musím jít k němu, aby mi dal jablka, hrušky a domácí sýr. Nakonec ještě přidává třikrát převařenou Černohorskou kávu. Umí jen rodný jazyk, ale celkem mu rozumím, protože každé druhé slovo je: „jebááááááť“ a to jen z toho důvodu, že každé první je: „píííčku matěri“. Rozhovor se vyvíjí asi takto: Odkud jsi? Z Československa (Česko nikdo nezná). Jebááááť ! A kam jedeš? Do Turecka. Pííííčku matěri! Vše chutná výtečně a po hodince jedu dál. Cestu mám naplánovánu mimo hlavní trasu, tak kličkuji nádhernou hornatou krajinou cestičkami pro jedno auto. Dojedu až do posledního městečka před Albánií a protože je teprve 8 večer a tma jako v pytli, jdu si sednout do zahrádky na colu. Ještě ji nemám ani na stole a už se ozve známé ver ár jů from. Nakonec zavedeme družný rozhovor s číšníkem Achimem. Je zároveň se svým bratrem majitelem podniku. S Černohorskými folklórními tanci sjezdil půl světa a byl i ve Frýdku Místku. Nabízí mi hamburger, ale před chvílí jsem jedl, tak jej musím zklamat. Pak najdu zastrčené místo kousek od hranice a jdu spát.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 85x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist