Vandr Saharou.
Text: Vaccel | Zveřejněno: 21.3.2013 | Zobrazeno: 33 960x
...aneb co mi maminka nestihla zakázat.
Kapitoly článku
"A vodu doma máš?" vyptává se překvapivě dobrou angličtinou. "Mám", přitakávám polohlasně a uvědomoji si, že se stydím to přiznat. "A taky svůj pokoj? Ne, musím spát v jednom s manželkou", skvělá výmluva, říká mi moje horší já a on mi dál vypráví svůj životní příběh o tom, jak přišel do Tunisu aby vydělával na turistech z Evropy. "Takový Evropan nic nedělá, jezdí na terénní motorce Afrikou a když má auto, tak je to většinou rally speciál. Když si řeknu za lahev Coly 10 Dinárů, zaplatí. Místní by začal smlouvat na dva. Stříkají z nich prachy na každém kroku." Nesnažím se mu to vymlouvat, nemá to cenu. Nikdy nepracoval, ale prý to jednou zkoušel, ale nešlo to, bylo na to moc horko. Jednou se prý schoval do vleku náklaďáku a dostal se až na loď do Itálie. Po třech dnech ho ale našli a deportovali zpět. Byly to jeho nejlepší dny života. Pil pivo a byl na diskotéce plný holek. Tři dny jako Evropan, tři dny jako v ráji...
.. .
Šéfík mi dělá kafe, zatímco mechanici mizí s kolem ve dvoře servisu. Za krátkou chvíli jsou hotovi a hlásí mi, že museli dát ještě novou duši, ta stará bylo nějak divně nakuchlá. "Fákt?", divím se. Posral jsem to! Jestli v poušti píchnu tak si můžu z mašiny odšroubovat kompásek a jít domu pěšky. Do prd...! Tím přípravy ukončuji, nemá to cenu.
Druhý den, okolo poledního, dorazím do přístavu Janov. Znovu na mě dýchá už známá atmosféra. Po střechu naložená auta se skútry a ledničkami na střešních nosičích, atmosféra která najednou s Evropou nemá nic do činění, atmosféra vstupní brány do Afriky. Lístky na trajekt kupuji v "obchodním centru" poblíž mol, za okénkem které bych přirovnal k výdejně jízdenek nádraží Tachov- Předměstí. Další hodinu a půl trávím ve frontě na nějaké razítko před nějakým dalším okénkem, kam mne odkázali ( nebo spíše vykázali) od vjezdu na trajekt. Netuším proč a co chtějí, tak ukazuji vízum. Dostávám další papíry a razítka se kterými mě pouští na loď.
Dalších 24 hodin trávím na trajektu, chvíli v sedadle které bylo nejlevnější alternativou jak se přelodit na černý kontinent, chvíli u vypuštěného bazénu. Na dně sedí několik tunisanů, kouří a hrají karty. Je to pekelná nuda- asi jako v luxusnim autobusu který někdo po první jízdě totálně zvandalizoval a vy jenom smutně koukáte na dno bazénu plné cigaretových špačků, na petlici s visacím zámkem přes dveře s nápisem Fittness a slintáte přes sklo restaurace, která otevírá jen na několik hodin denně, vždy na hlášení "blablabla, blablabla....now open". No jo, chtěl jsem hodně muziky za málo peněz, tak musím počítat i s tím že to občas bude hrát falešně. To je DOBRODRUŽNÝ.
.. .
Květen 2012, 20 stupňů ve stínu, garáž.
Obcházím kolem mašiny a přemýšlím, jak ji dostat do vzduchu bez použití prostředků a bez centrálního stojanu abych bych z ní vydoloval zadní kolo. Na centrál už mi nezbyli prachy. Jasně že to nejde, ale na fotce v katalogu TT sem to viděl, stála krásně na hromadě kamení a chlápek se culil jakoby to dělal dvakrát denně. Nakonec sahám po heveru, jinak to nejde. Vyndat kolo není problém, vyprostit duši jen za pomocí palubního nářadí je perná dřina. Dělal jsem to naposledy v patnácti na Pincku a ještě mi asistoval děda. Ááá, podala se, mrška. Montuji novou, na Pincku to šlo fakt líp, ale nějak je tam a já si nejsem jist, jestli bych byl to samé dokázal někde sám v pustině. Beru kolo, za chvíli mám termín v místním motoservisu kde mi budou obouvat nové Scouty od Heidenau.Šéfík mi dělá kafe, zatímco mechanici mizí s kolem ve dvoře servisu. Za krátkou chvíli jsou hotovi a hlásí mi, že museli dát ještě novou duši, ta stará bylo nějak divně nakuchlá. "Fákt?", divím se. Posral jsem to! Jestli v poušti píchnu tak si můžu z mašiny odšroubovat kompásek a jít domu pěšky. Do prd...! Tím přípravy ukončuji, nemá to cenu.
1.června 2012, 12:00 - Na JIH
Končí pracovní porada, kde mi ještě půlka kolegů stačí říci že jsem blázen a ta druhá v podstatě to samé, ale kulantně k tomu přibalí ještě něco o odvaze. Skáču na naloženou mašinu, přibrzdím doma abych se ještě rychle rozloučil s rodinou a praskám to na jih. Trajekt mi odjíždí za 27 hodin z Janova v Itálii, kam to mám přesně 900km. Prý se to nedá zvládnout. Lístek nemám, ale spoléhám na to, že jednoho hubeného motorkáře tam někam nacpou i kdyby bylo vyprodáno. Celá Evropa je na cestě kamsi stejným směrem a Německo jedna práce na silnici = zácpa. Po vybojovaných 550 km stavím stan na dálničním odpočívadle ve Švýcarsku. Dál už to prostě nejde.Druhý den, okolo poledního, dorazím do přístavu Janov. Znovu na mě dýchá už známá atmosféra. Po střechu naložená auta se skútry a ledničkami na střešních nosičích, atmosféra která najednou s Evropou nemá nic do činění, atmosféra vstupní brány do Afriky. Lístky na trajekt kupuji v "obchodním centru" poblíž mol, za okénkem které bych přirovnal k výdejně jízdenek nádraží Tachov- Předměstí. Další hodinu a půl trávím ve frontě na nějaké razítko před nějakým dalším okénkem, kam mne odkázali ( nebo spíše vykázali) od vjezdu na trajekt. Netuším proč a co chtějí, tak ukazuji vízum. Dostávám další papíry a razítka se kterými mě pouští na loď.
Dalších 24 hodin trávím na trajektu, chvíli v sedadle které bylo nejlevnější alternativou jak se přelodit na černý kontinent, chvíli u vypuštěného bazénu. Na dně sedí několik tunisanů, kouří a hrají karty. Je to pekelná nuda- asi jako v luxusnim autobusu který někdo po první jízdě totálně zvandalizoval a vy jenom smutně koukáte na dno bazénu plné cigaretových špačků, na petlici s visacím zámkem přes dveře s nápisem Fittness a slintáte přes sklo restaurace, která otevírá jen na několik hodin denně, vždy na hlášení "blablabla, blablabla....now open". No jo, chtěl jsem hodně muziky za málo peněz, tak musím počítat i s tím že to občas bude hrát falešně. To je DOBRODRUŽNÝ.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?