Saharský Bandita

Proč vlastně?

Možná to byla jen snaha uniknout z nudy všedního dne, možná jen potřeba dokázat si, že k cestování nutně nepotřebuji vysněnou modrobílou vrtuli v jejím nejznámnějším provedení a možná to byla jen touha vidět poušť na vlastní oči. Se svým věrným parťákem jsem procestoval nejeden kraj, ale nekompromisní stop našemu cestování vždy vystavilo moře. Jen bych chtěl poznamenat, že dovolená v hotelovém resortu „all-in“, kde největším dobrodružstvím jsou čtyři druhy džusu k snídani, či zmrzlina po večeři není mým šálkem kávy. A paradoxně jsem si jako cíl vybral zemi, kam proudí tisíce turistů strávit dovolenou právě ve výše uvedené, stylu – Tunisko. Je však velice pravděpodobné, že můj názor a mé poznatky se budou diametrálně odlišovat od těch, které jsou získány skrze skla klimatizovaných autobusů, či pohledem na moře přes oslnivě bílou pláž. Původní plán na jízdu vlka samotáře vzal za své poté, co jsem svůj záměr oznámil ženě. Tak O.K. – holt pojedu s jedním batůžkem navíc a místo kempů, musím zvolit trochu civilizovanější formu ubytování. Na přípravy samozřejmě bylo stále času dost, takže montáž kufrů (a po roce odkladů také výroba jejich držáků) probíhá o víkendu těsně před odjezdem. Padáky bohužel nedorazily, tak se pojede bez nich a náhradní kanystr nějak připevním gumicukem. Na výměnu oleje zbyla ta poslední chvilka…

Den půltý, den první a druhý

Trajekt odjíždí z Janova v pátek ráno a tak ve středu končím v práci kolem čtvrté a vyrážím po dálnici směr Mnichov. Nějak výrazně nespěchám, jelikož jsem před odjezdem hodil pohled na zadní Michelinku, která má svých téměř 10.000 km za sebou. Vzorek vypadá O.K., ale otázkou je, co s ním udělá dlouhá jízda po rovinkách s poměrně dost zatíženou motorkou. Večer končím někde pod Zugspitze – první odpočívadlo ve mně moc důvěry nevzbuzuje. Jednak je zcela odkryté směrem k silnici a navíc zde pobíhá Dagestánská (a možná taky Německá, co já vím) rodina s baterkami. O pár kilometrů dál nacházím výrazně odlehlejší místo. Neberu ohled na pomníček stojící uprostřed - o místním vrahovi náhodných zbloudilců si buď přečtu zítra ráno (pokud se v noci nedostaví) a nebo mi to bude zítra ráno úplně jedno (pokud se dostaví). Také nemilé zjištění, že hned o pár metrů dál se pasou krávy s parádními (a hlučnými) zvony na krcích, přebíjí fakt, že uprostřed je piknikový stolek s lavičkou, kde nebude romanticky pojídat svačiny nějaká rodinka, ale bude zde spát jeden zapáchající biker.

Druhý den ráno poměrně chladné probuzení a pak krásná horská krajina Rakouska, Švýcarska (cesta na St. Moritz je v rekonstrukci, takže paradoxně ve Švýcarsku jsou ty nejhorší cesty) a poté dlouhý přejezd Itálie. Po odpoledním příjezdu do Janova se snažím najít kemp (musím být v přístavu kolem 6. ráno) – ucpané město a teplota nad 30°C není to pravé ořechové ani pro mne, ani pro vzduchem chlazený motor Bandasky – teplota letí nahoru a já mám v tak již dost vysoké teplotě ještě vlastní topení. Snažím se co nejvíce udržet v pohybu a omezit tak přehřívání. Při čekání na křižovatce sjíždí ruka ze spojky, Bandit udělá nepříliš elegantní skok a chcípne. Já již plně naloženou motorku neudržím a pomalu a jemně ji pokládám na asfalt. Přibíhá obsluha z blízké pumpy, stavíme do polohy kola dolů a zjišťuji škody. Nejsou žádné…přistání jak do peřin. Hledání kempu ruším a beru levný hotel nedaleko přístavu.

Další den probíhá poměrně rychlé nalodění a pak neskutečná nuda, kdy přelouskám celý Lonely Planet a vzhledem k prostředí, které vytvořili spolucestující v sále (kajutu jsem nechtěl – nejsem přece dámička), usínám na horní palubě. Na check-inu před naloděním vyplníte „propušťák“ k motorce na cestu do Tuniska. Doporučuji neztratit, jelikož pak urychlí kontrolu při návratu do Evropy. Loď byla kdysi asi luxusním ostrovem zábavy. Pohled na její současný stav je však přinejmenším smutný. Z původního rozsáhlého vybavení nefunguje téměř nic.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE