Motorkářská expedice Tunis 2005

Na výpravu jsme měli celkem 16 dní, bohužel, ale téměř 4 dny zabrala cesta jen do hlavního města Tunisu a zpátky. Jeli jsme trajektem z Janova, kam jsme dorazili po téměř dvacetihodinové jízdě autem s motorkami na přívěsu. Na trajekt jsme se nalodili po několikahodinovém čekání a vyřízení celních formalit. Při čekání jsme jen udiveně pozorovali, co všechno Tunisané jsou schopni naložit na střechy svých osobních aut. Dvě pračky s motorkou na jedné střeše nebyly žádný problém.

Trajekt jel asi 22hodin, cesta tam byla velmi klidná. Loď je vybavena několika restauracemi a bary, takže o zábavu je postaráno. V průběhu plavby jsme si na lodi vyřídili tuniský techničák, který je zapotřebí na motorku a další formality. Nutno říct, že v papírování jsou Tunisané opravdoví mistři. 16. ledna v 16 hodin loď konečně kotví v přístavu a za další dvě hodiny už vjíždíme do Tunisu, kde rychle sháníme ubytování.

17. ledna – Tunis – Beja - El Kef, 296km

Ráno severním směrem opouštíme Tunis a vydáváme se dále západním směrem přes město Beja do El Kefu. Cesta vedla krajinou, která měla zatím evropský charakter. Poměrně hodně zeleně a zatím kvalitní asfaltky. Snažíme se vyhledávat spíše vedlejší cesty, které našim endurům přeci jen lépe vyhovují. Před El Kefem, kde dnes nocujeme, se krajina začíná zvedat a vjíždíme do pohoří. Hned první den nás potkala jediná technická závada – na Pavlovým Freewindu zapomněli v Praze v autorizovaném servisu při výměně řetězové sady dotáhnout šrouby na předním ozubeném kolečku, takže dva ztratil. Naštěstí měl náhradní s sebou, bohužel ovšem větších rozměrů. Pokračujeme do El Kefu, kde další den vyhledáváme servis.

18.ledna – El Kef – Thala – Garda, 235km

Hned ráno jsme našli servis, kde šikovní mechanici měli správné šrouby a tak jsme vesele pokračovali dál. Cesta vedla na jih, opět po silnici a vinula se krásným pohořím. Do Gafsy která už je poměrně blízko Tozeuru, který je považován za bránu do pouště, jsme dojeli odpoledne a namířili jsme si to ještě na prohlídku města. Cestou jsme si dali oběd v jedné restauraci u cesty. Místo kuřete nám sice usměvavý číšník přinesl kozu a po našem dotazu, kde je naše objednané kuře pouze prohlásil „No chicken“. Před Gafsou už začalo ubývat zeleně a objevovaly se fantastické hory.

19.ledna – Gafsa – Redeyl – Tozeur, 150km

Z Gafsy jsme vyrazili na západ k alžírským hranicím. Cesta vedla kolem krásných hor pískové barvy. Zde už se začal ráz krajiny výrazně měnit, téměř žádná vegetace, pouze hory, písek a kamení. Cestou nás doprovází poměrně silný vítr, který je nepříjemný. Cesta vedla do Tamerzy, kde jsme se pohybovali v horách po úžasných serpentinách. Asfalt už byl méně kvalitní, ale začínalo to být to, na co jsme čekali. Po průjezdu horami a osadou Chebia jsme se dostali na krásnou vyhlídku, kde již bylo vidět menší solné jezero Chott el Gharsa. Přejezdem tohoto jezera jsme se již dostali do vytouženého Tozeuru. Přejezd jezera byl asi 40 km a protože jeho povrch byl poměrně tvrdý, nejeli jsme po silnici, ale po jezeře. V Tozeuru jsme se rozhodli zůstat dvě noci a druhý den vyrazit na lehko bez bagáže.

20. ledna - Tozeur – Nefta – solné jezero Chott el Jerid a zpět do Tozeuru. 172km

Bohužel celý den řádila písečná bouře a foukal velmi silný vítr, což znepříjemňovalo jízdu. Z Tozeuru jsme se vydali do asi 20km vzdálené Nefty, kde jsme si to namířili přimo na solné jezero Chott el Jerid. Nejdříve jsme najeli na jezero v místech, kde slané bahno bylo velmi měkké a motorky zapadávaly. Proto jsme se obrátili a pokračovali dál západním směrem. Cestou jsme objevili krásné písečné duny a hned na ně vyrazili. První zkušenost s pískem byla zajímavá, zapadla pouze GS, jinak se všem podařilo dunu překonat. Přes dunu jsme se přehoupli opět k solnému jezeru v místě, kde jeho povrch byl už tvrdší a namířili jsme si to tedy přímo přes jezero. Cesta a jízda po solném jezeru je opravdu zážitkem. Jedete po absolutní rovině, široko daleko nikdo a vy se lehce boříte do bahna a jedete parádní jízdu. Po jezeře jsme ujeli asi 30km jihozápadním směrem, kde už začínala poušť. Po písčité pistě jsme vyrazili k alžírským hranicím. U hranic jsme to obrátili na sever k silnici, po které jsme se vrátili až do Tozeuru. Tento den byl skvělým zážitkem. Bez GPS by jsme se těžko orientovali a velmi nám pomohlo.

21. ledna - Tozeur – Douz – oáza Ksar Chilane, 272km

Z Tozeuru jsme jeli jihovýchodním směrem přímo přes solné jezero. Solné jezero protíná asfaltová cesta. Bohužel byl povrch jezera opravdu měkký (leden není asi optimálním měsícem), takže jsme jeli po asfaltce. I tak cesta byla velmi zajímavá a jezero je opravdu velkým zážitkem. Jeho rozměry jsou ca 60x100km. Přejezd nám trval i s ně kolika nezbytnými zastávkami na fotografování asi hodinku. V Douz jsme opět tankovali, neboť jsme začínali tušit, čím více na jih, tím méně příležitostí koupit benzin. Douz se už nachází opravdu na okraji pouště a z města vede ca 50km asfaltová cesta, která ovšem končí asi 80km před oázou Ksar Ghilane, která je dnešním cílem.
Oáza se nachází už v opravdové poušti. Do oázy vedla štěrkovitá a kamenitá cesta, která byla zpestřena občasnými roletami a navátým pískem. Tempo se samozřejmě snížilo, jeli jsme raději opatrně, abychom předešli pádům. Zpočátku jsme velmi zpomalovali, hlavně před navátým pískem, ale jak jsem již uvedl dříve, je nutno překonat psychickou bariéru a držet konstantní rychlost, aby průjezd pískem byl v pohodě. S přibývajícími kilometry v terénu jsme získávali i více na jistotě a drželi tempo cca 60km/h. Po jednom menším pádu jednoho z nás, jsme dorazili odpoledne do Ksar Ghilane, kde jsme k našemu překvapení našli kemping. Ubytovali jsme se v proutěné chatce bez dveří a večer kouřili výbornou vodní dýmku. Západ slunce v Ksar Ghilane byl opravdu pěknou podívanou.

22. ledna – Ksar Chilane – východním směrem do města Chenini, 50km

Ráno jsme po snídani našli v oáze kupodivu benzinku – lépe řečeno chatrč s barely benzinu – a doplnili dokonce bezolovnatý benzin. Jeli jsme východním směrem a tušili, že nás čeká asi nejtěžší přejezd přes poušť a hory. Do Chenini to je 80km a mylně jsme se domnívali, že trasu za den zvládneme. Poměrně obtížným terénem po kamenitých a písčitých cestách, přes kopce, jsme ujeli za celý den pouze 50km. Tempo bylo opravdu velmi pomalé, navíc nás zdržely tři defekty, jeden pád a občasné hledání cesty. Stávalo se totiž běžně, že cesta, po které jsme jeli podle GPS východním směrem, náhle skončila a my jsme museli přes planiny a kopce hledat jinou správnou cestu. Na náladě nám to ovšem neubralo a celou cestu jsme si skutečně užívali. Vždyť kvůli tomu jsme byli tady. Celý den svítilo slunce a při vytahování zahrabaných moterek z písku nám bylo opravdu horko. Počítali jsme s nocováním pod stany a před západem jsme našli příhodné místo. Zajímavé bylo, že ačkoliv jsme za celý den nepotkali jediného člověka nebo auto, sotva jsme postavili stany, objevili se náhle čtyři domorodci. Chtěli nás pozdravit a potřást si s námi rukou. Dali jsme jim nějaké cigarety, zeptali, jestli jedeme správně. Byli jsme unavení, špinaví, ale spokojení. Tohle bylo to správné a důvod, proč jsme se do Tuniska vypravili. Navíc motorky fungovali skvěle a nikomu se nic vážného nestalo.

23.ledna – Chenini – Ksar Hadada – Matmata, 175km

Ráno jsme ještě za východu slunce vstali a pokračovali v cestě. Východ slunce v poušti, které háže dlouhé stíny, jsme si vychutnali. Před námi bylo asi 20km jízdy stejným terénem jako včera. Po asi dvou hodinách jsme díky GPS a dobré navigaci najeli na hlavní cestu, která vedla do Chenini, přímo v místě křižovatky, kde byla odbočka na Ksar Ghilane odkud jsme přijeli. V Chenini jsme u první a jediné, ale zato vynikajicí kavárny, zastavili a dali si zaslouženou kolu s capuccinem a asi hodinku vychutnávali výhled na starobylé kamenné město Chenini. Zastavili u nás dva Italové na endurech s doprovodným vozidlem. Chvíli jsme si s nimi popovídali a zjistili, že mají namířeno do Líbye. Popřáli jsme si šťastnou cestu a pokračovali severním směrem do Matmaty. Po cestě jsme se zastavili v Ksar Hadadě, kde George Lucas v roce 1997 natáčel jeden ze svých dílů Hvězdných válek, a prohlédli si monument, kde vytvořil galaktické město Mos Espa. Asi 50km před Matmatou jsme odočili do hor a pokračovali opět po šotolinových cestách přes hory až do Matmaty. Matmata je krásně město, kde žili starobylí Berbeři. Ještě dnes můžete spatřit poměrně často díru do země se dveřmi, kde ve vyhloubených domovech žijí lide. Dnes už ale nemají před svým obydlím koně či osla, ale starého Peugeota.

24. ledna – Matmata – Toujane – Djerba, 180km

Z Matmaty jsem se jeli podívat na Djerbu. Cesta vedla ze začátku opět horami s krásnými zatáčkami. Cestou se nám nabízeli užasné pohledy nejen na hory, ale i na rovinatou nížinu směrem k Djerbě. Na Djerbu jsme jeli trajektem. Doba plavby byla asi 10minut a stála neuvěřitelné 4Kč na osobu a motorku. Na Djerbe jsme se vydali do hlavního města Houmt Souk, v jehož blízkosti jsme si našli malý rodinný hotýlek.

25. ledna – Djerba

Na Djerbě jsme strávili dvě noci, neboť Pavel měl horečku a necítil se zrovna dobře. Nechali jsme ho tedy v hotelu, a vydali se na našich strojích prozkoumat Djerbu. Zde musíme říct, že opravdu nechápeme turisty, co vidí na pláži, kde jsou desítky hotelů. Tím se nechceme nikoho dotknout. Na Djerbě totiž není absolutně nic jiného a z našeho pohledu byla absolutně nezajímavá.

26.ledna – Djerba – Gafsa – Mahdia, 380km

Ráno jsme vyrazili opět na trajekt a pokračovali severně do Gafsy. Čas odjezdu našeho trajektu se nezadržitelně blížil. Protože byla poměrně velká zima a foukal opět silný vítr, rozhodli jsme se jet po hlavní cestě. V Gafse jsme najeli na vedlejsí cestu, která vedla přímo podél pobřeží. Večer jsme s ubytovali v městečku Mahdia, které mělo krásné pláže a bylo dle našeho soudu hezčí než celá Djerba.

27. ledna – Mahdia – Monastir – Sousse – Hammamet – Tunis, 240km

Cestou z Mahdie jsme udělali krátkou zastávku a prohlédli si Monastir. Na starobylou pevnost jsme se nedostali, neboť zde italští filmaři natáčeli hostorický film a tak jsme alespoň pozorovali co se děje „na place“. Z Monastiru jsme pokračovali přes Sousse a Hammamet, kde jsme si přímo u moře dopřáli tuniský čaj a pizzu, až do Tunisu, do hotelu, kde jsme spali první noc

28. ledna Tunis – trajekt do Janova

Dopoledne jsme dorazli do přístavu Goulet, odkud odpoledne odjížděla naše loď. V přístavu jsme potkali tři německé motorkáře, kteří jeli na trajektu do Tunisu s námi a podělili se o naše zážitky. Zjistili jsme, že jeli podobnou trasu jako my, jen se vydali více na jih k libyjským hranicím, kde je zakázaná oblast a do které je zapotřebí speciální povolení, které jsme bohužel neměli. Nicméně je to motivace na příští rok, neboť do Tuniska se určitě vrátíme. Plavba lodí byla poměrně náročná. Jeli jsme velkou bouří a loď se hodně houpala. Měli jsme obavu, jestli v dolních garážích nespadnou naše motorky, i když jsme je pečlivě uvázali. Naštěstí to přestáli bez úhony, na rozdíl od některých z nás, kteří plavbu odnesli solidní mořskou nemocí. V Tunisku jsme najeli celkem 2 300km. Samozřejmě z hlediska motorkáře – enduristy je nejzajímavější jižní oblast pod Tozeurem a Douz. Za celou cestu nás potkali pouze 3 defekty a dva pády, při kterých se ale nikomu nic nestalo. Naše zkušenost s místními obyvateli a obzvláště policisty byla velice pozitivní. Všichni byli příjemní, policisté s úsměvem zdravili, poradili a dokonce nás pouštěli přednostně z vedlejší cesty na hlavní. Celou dobu nám svítilo slunce, s vyjímkou jednoho dne v Tozeuru, kde byla písečná bouře. Teploty se přes den pohybovaly od 10st. přes den na severu až po 25st. v poušti. V noci teploty spadly až k 2-5st. V pouštní oblasti by byla orientace bez GPS nemožná. Měli jsme s sebou i vysílačky, které jsme několikrát použili, když jsme se ztratili na dohled. Do Tuniska se určitě vrátíme, i když například Líbye bude určitě také zajímavým cílem.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)