Cesta tam a zase zpátky

Krak de Chevalier, Palmýra, Eufrat, Asadova přehrada Nabíráme rychlost a směr Krak de Chevalier, kde jsme na cestě tam spali. Při minulé návštěvě vytipovaný hotýlek je obsazený, a tak jdeme tam, kde jsme povečeřeli. Ubytování pro turisty teprve připravují, a tak nám v jednom pokoji dávaj na zem matraci. Spaní za 170Kč pro oba je prima změna.Vlastně trošku extrém oproti minulé noci v Kempinskim ... Výborná véča, šíša a v půl desátý spíme jak malý děti. Snídaně s výhledem na křižáckej hrad, pak jeho prohlídka. Poprvé si bereme průvodce a jsme rádi. Ukázal nám spoustu věcí, který bychom jinak neviděli ani náhodou. Kdybychom je viděli, tak bychom asi těžko přišli na to, co maj znamenat a na co byli. Krak, Qalat al Hosn, je božiiiii. Už chápeme, proč je nazýván nejkrásnějším křižáckým hradem na světě. Potkáváme tady partičku pěti bikerů, 2 engláni a tři chorvati. Mávneme na sebe, a tím to končí. Divný co? Machýrci namistrovaný .... Žádný how are you? How do you like it here? Podělení se o zážitky, doporučení.
  Prostě tak, jak to je u cestovatelů běžný. Pak v hradu potkáváme Milana, chlapíka z Liberce, který vytáhl svou 14ti letou dceru na výlet po Sýrii. Koupil letenky a vyrazili. Hezký co? Některý rodiče nevezmou svoje děti ani do Krkonoš, a tady ten taťka poprvé okusil chuť blízského východu se svou dcerkou. Statečný to rodič! Do Palmýry vede cesta pouští, teplota kolem třiceti, ale je nějak divný vedro a dusno. Po 280kilákách jsme utahaný jak kdybychom jeli celý den. Našli jsme prima ubytko s typicky syrským názvem - Casa Mia. K obědovečeři si Káč dává kuře, já ochutnávám velblouda. Celkem dobrej, klíďo to zopakuju. Po obědě chvilka spánku, nastudování průvodce, mapy a hurá na památky. 1800 let staré, velmi zachovalé pozůstatky města, kde se dá nejen libovolně chodit, ale taky jezdit na motorce! To je něco pro nás, opět v crocsech a kraťasech. Víc se bojíme, abychom s sebou nesekli, než abychom se výrazně kochali. Tak blouda stavíme do stínu 1880 let starého sloupu a jdeme pěšo. Fotíme, užíváme si. Pak pár fotek blouda s vel-bloudem a se západem slunce vyjíždíme na nedaleký kopec pozorovat tu krásu. Stavím blouda, aby mu to na fotce slušelo, zaduje větřík a v tom .... bác. Síla dvou mezků (my s Kač) stačí na to, aby stál plně naložený bloud zase zpátky na svých a mohl pokračovat ve spanilé jízdě. Jen utáhnout zrcátko a koupit novej gumovej špunt do padáku. Večer procházka městem, ochutnání beduínskejch dobrot, datlí a místního piva Turbo. Teda vážení, to byla rychta! Prej nejlepší pivo v zemi. Tfuj tajbl. Vypil jsem ho, to jo, ale NO more! Zase jsme trošku pozměnili již pozměněný plán. 
Do Libanonu poletíme někdy s Brownama tak na týden, takže ho vypouštíme. Na východě Turecka u jezera Van a u Araratu je kosa a dost tam prší, tak si tuto destinaci obohacenou o Armenii a Gruzii necháme na jindy. Zítra nás čeká Eufrat, pozítří Asadova přehrada a pak asi už zpátky Turecko a Nemrud Dagi. Máme za sebou víc než 7000 suprovejch kiláků, gumy drží, Káč taky, bloud taky, počasí nám přeje a je nám fajn. Co víc si přát? Snad jen dobrý český pivko s váma někde na zahrádce. Hlásíme se z výletu, dneska jsme trochu zmokli, a jsme tu. V Sınasu. Ale pěkně popořadě. Večer, po napsání emailu jsme se šli ještě projít na rozvaliny. Byly krásně osvětleny, davy turistů na svých pokojích a člověk tak mohl mít tu nádheru skoro sám pro sebe. Zastavili jsme se v beduınským stanu na šíšu a než jsme ji vyhulili, zvednul se písečnej prach, udělal se takovej kouřovo mlhavo divnej odér a jedni místní tvrdili, že bude hnusně, druhý že bude hezky, třetí že bude písečná bouře. Na rozvalinách jsme potkali tři kluky - jeden v poho, krásně jsme kecali co a jak v Sýrii chodí, ty druhý dva byli takový ty pyčusové, který působěj plašení kladiv. Jeden se vytahoval, kde jako že bydlí (fotky staženy z netu) a ten druhej měl v mobilu video, jak cvičený sokolové sejmou v poušti vlka prej jsou jeho strejdy. Chvilku nás krmili těma kecama, a že prej jestli se půjdeme, teda hlavně Kač, podívat k němu domů. Asi jsme mu nedokázali dosti důsledně říct ať táhne, nebo že se něco stane, a tak jsme odtáhli my Na hotýlku jsme píchli blouda do restaurace mezi stolečky a tak mu to tam slušelo, že jsme si dali druhou šíšu a jen se kochali. Notně zhulený jsme ulehli asi v jednu ráno. Tak nakonec v noci byla bouřka, hřmělo, bleskalo a chvilku pršelo. Ráno nebe jako vymetený. Jedeme k Eufratu. Cesta pouští celkem ubíhala a lehce po 12 jsme byli ve městě Dar ar Zor, kde chcem spát. Dost otřes. Hotel ale docela ujdoucí, chtěj ale 50USD. Neusmlouval jsem ani dolar. Cena je prý fixní! Tady v Sýrii a fixní cena ...Suchar v recepci mě trochu rozesmál, jak si hraje na civilizaci. Jdeme se poohlídnout jinam. Po 4 marných pokusech se vracíme a rádi platíme 50USD. Chvilku si schrupneme a jdeme si koupit něco na zub. Zalezeme do takovýho příjemnýho bistra a než se stihneme rozkoukat a objednat, strhla se venku bitka. Asi 15 chlapíků si vyměňovalo názory, vzduchem lítala lopata, židlička ze zahrádky i jízdní kolo. Není u koho si objednat, všichni to sledujou. Za necelých pět minut si objednat už máme u koho. Moc jsme si pochutnali. Na pokoji šup do bikerského a podél Eufratu směr JV k íráckejm hranicím po jednom břehu, tam přes most ( jeden ze tří) a zpátky po druhým břehu více po vesnicích. V průvodci opěvovaná cesta podél životodárného toku lemována topoly, plná lidí prodávajících plody přímo ze zahrádky, posedávající staříci jsou KECYYYY. Votřes, fakt votřes. Hnus, humus, fylcky, nekázeň. Máme video, těšte se. Když přejíždíme most ležící skoro na íráckejch hranicích tak nás kontrolujou policajti v civilu. Trošku jim nevěříme, ale co můžem dělat. Maj budku ve který seděj, v roku opřenejch pár pušek a zvláštní výraz v obličeji. Zapisujou si nás do knihy, kterou vylovili z pod matrace v posteli ... S dosti důrazným výrazem ve tváři se snaží zjistit, co tam děláme. Vedu ho k mapě, ukazuju ve kterým městě spíme a kudy jsme si udělali odpolední výlet. Když to pochopí začne se usmívat a ukazuje, jako jestli jsme sem přıjeli až z Čech na bloudovi. Nevěřícně kroutí hlavou a ukazuje, jako že můžeme jet. Tady se vůbec lidi dost změnili, vůbec se nám nedaří číst výraz v jejich obličejích. Vypadaj tak jako ostře a hrubě. Né že by z nich šel strach, to ne, ale je to úplně něco jiného než ve zbytku Sýrie. Eufrat jako takovej je nádhera. Čisťounká voda, krásně modrá. Břehy lemované zelení, stromy, keře, kytky, políčka, sady. Silnice po druhém břehu vede hodně přes vesničky a je v šíleným a fakt šíleným stavu. Chvilkama jde jet 80, chvilkama je 30 hodně. Jako by to stavěli Japonci technologií samá jáma. Nebe je krásně modrý, trošičku pofukuje větřík a je kolem 30st. Po pár kilometrech je před námi ve vzduchu něco, z čeho jde přinejmenším respekt. Teplota klesá, vítr se zvedá. Aaaa modří už vědí! Ano, písečná bouře. 
To je mazec, že v tom vzduchu světla aut normálně připomínající bludičku vypadají jako xenony, rajčata pouličních prodejců levitujou ve vzduchu jako by nic nevážili, hábity kolemjdoucích fungujou jako plachty katamaránů. Nikoho to nějak moc neznepokojuje, děti si hrajou a pouštěj po větru igelitové pytlíky, kterých tu je všude na rozdávání. Asi jen řidiči to nemaj v tuto chvíli právě nejlehčí. Viditelnost je chvílema tak 22.5cm, pak zas pár metrů. Pak zase pár desítek až stovek metrů. Náhle poryv a zas je vidět hovno. Udržet se na motorce je chvílema při nárazech větru výkon hodný artisty u cirkusáka Berouska. Něco asi tak polovičního jsem zažil už v Maroku a přál jsem si, aby to zažila i Kač. Tak zažila. Dost na prd byla kombinace silných poryvů, malé viditelnosti a silnice, kterou by v Čechách vyhledávali příznivci motokrosu pro své tréninky. Hledí helmy zaprášený i zevnitř, písek všude a cesta někde před námi. To co je pod námi nemá s cestou moc společnýho ... Schyluje se k západu slunce a soumraku, já vybaven zatmaveným hledím For day use only se fakt těším, jak budu muset v tomhle sajrajtu jet se zvedlým hledím, bo se sklopeným není v noci vůbec nic vidět, mžourat do písku a domýšlet, kudy by ta cesta mohla vést. Naštěstí vítr utichá, písek dopadá na úrodnou zem a my už celkem v klídku dojíždíme už za tmy na hotel. Ráno klasická snídaně - placka chleba, vařený vejce, marmeláda a pak tradá Asadova přehrada. 
Samotná přehrada je vojenský území, tak nás pod dohledem samopalu kontrolujou jestli nejsme nějaký vyvrheli nebo něco takovýho a po pár minutkách už prdláme po hrázi. Voda opět čısťoučká, modroučká. Kolem vody zeleno. Na hrázi taky. Samej voják. Fotíme tajně ... a vychází nám to! Pak Kalat Jabar - hrad, který byl postaven na kopci, ale tím jak zatopili údolí, tak najednou stojí na vodní hladině. Italskému turistovi stojíme s bloudem jako modelové - dřív taky bajkoval, ale teď má malýho sviště, tak má po bajkování. Děláme si piknik ve stínu stromu nad přehradou a poprvé vaříme ze zásob co máme s sebou. Příjemně strávená hodinka a v žaludku po dlouhé době něco, co narušilo místní chutě. Před hranicema s Tureckem si poprvé nandavám specıální malou kameru na helmu a zkusím natočit městečko, jak tankujeme a hned se u nás seběhne snad 8 kluků, klučinů a chlapíků a pak jak to celý probíhá na hranicích. Foťák tam člověk nemůže ani vytáhnout, tak zkoušíme tuhle fintu... která zdá se vyšla. Uvidíme doma, potřebujem k tomu počítač a kabel. Haram, Nemrud Dagi, Amasya a zpátky do Evropy V Turecku navštěvujeme Haram - starověké městečko s úlovitýmı domky. 
Újímá se nás samozvaný průvodce na skútru, a tak to celé probíhá v sedlech motorek. Jo to je styl turistiky, to vám povím. Když míjíme autobus německých turistů vylezlých nad rozpadlou mešitou starou snad 1500let, kličkujíce mezi kousky historie, někteří z nich zírají v němém úžasu, jiní něco brebentí a ti důchodci, kterým to ještě pálí otáčejí objektivy fotoaparátů a kamer a zvečňují si tento zvláštní pohled. Netuším, jestli to bylo správně, ale byla to prča! Po super silnici nádhernou zvlněnou zelenou krajinou padíme na Nemrut Dagı. Trajekt přes Ataturkovu přehradu nám ujel o 3min ... naštěstí jede ještě jeden v 19.30h. Dáváme si čaj a toast a jen tak čučíme na vodní hladinu. Nad horama se začíná dost blejskat. Radši oblíkám goratexovou vložku a nandavám čiré hledí. Asi 40km jedeme v noci po krásné klikatý silnici. Skoro nikde žádné světlo. Jen občas okolí osvítí záblesk z nebe. Najednou za zatáčkou gigantická nasvícená těžební věž. Pohled jak z nějakého scifi. Pěkně si těžej ropu 24h denně ... Stoupáme do hor. Silnička se čím dál tím víc kroutí, zhoršuje se její povrch a zmenšuje její šířka. Začíná trochu poprchávat, tak raději suchý nežli styloví brzdíme u takovýho pseudomoderního otřesu nabízejícího ubytování. Že prej 80TL! To ani náhodou. I kdybychom měli být mokrý. 
Nakonec se domlouváme na 50TL se snídaní. Večer každej dvě vychlazený pivka a hurá do hajan. Spíme už dost vysoko a v noci je zima. Tulíme se pod jednou dekou jako puberťáci na lyžařským výcviku. Pomáhá to náramně, ale nestačí to. Párkrát během noci se probouzíme úplně studený. Ráno snídaně, na kterou jsme čekali skoro 14dnů ... Pochutnáváme si. Stoupáme hore kopcom. Platíme vstup do národního parku 13TL za oba. 
Na hoře, která je ve výšce 2000m.n.m. jsou obrovský sochy s hlavama vysokýma asi 2m a vrchol kopce je nasypaná asi 50m vysoká hromada kamení. Toto místo je Turky považované za osmý div světa. Každopádně to je zapsané na seznamu kulturního dědictví Unesco. Potkáváme tady německý pár - on dal v práci výpověď, ona dostala neplacené volno a vydali se cestovat po světě. Do konce roku. Naaaadhera. Byli super, prima jsme pokecali. Cíl dnešního dne je Sivas asi 500km vzdálené město. Nejedeme tou nejpřímější cestou, ale vybíráme si ty značené jako panoramatic routes. Fakt krása. Místní hory jsou čarokrásné. Za každým vrcholem se trošku změní. Občas trochu sprchne. Teplota klesá v jednu chvíli na 8st. jinak se drží 12-15st. Celkem skok oproti 38st. na severu Jordánska ... Hodně tady stavěj nový silnice. Takže kutaj kopce, vozej hlínu. A na tu hlínu, co ulpí na silnici když trošku naprší, tak to je rocknroll. Kam se hrabe řecké kluziště na Olympu.4x máme na mále. Když to klouzlo poprvé (byl jsem rychlejší do zatáčky a trošku ťuknul do brzdy) tak ve mě hrklo. Výrazně jsem zvolnil. Naštěstí! Ty další tři pokusy o vyvedení nás z rovnováhy přišly v dost nízké rychlosti. Jet tam tak, jako jsme svištěli před tím, nevím nevím .... Živí a zdraví jsme v Sivasu, nově zrekonstruovanej hotýlek v centru, před náma otevřený pivko a čeká nás vyhřátý pokoj s teplou dekou. Na zítra máme naplánovanou pohodičku, necelých 300km do Amasye. Čas nás netlačí a tak si užíváme cestu. Jezdíme po cestách, co jsou značeny jako touristic nebo panoramatic routes. A skutečně je na co se dívat. Tam co už stihli udělat nový povrch vozovky, tam to je super. Tam co to ještě nestihli, to je mnohdy očistec nejen pro blouda, ale i pro Kač. Je to, ale statečná holka, vůbec nemrmlá, neremcá a funkce pasažéra se ujala s grácii. Zvěčňuje tu nádheru kolem nás. Jak na foťák, tak na kameru. Jen nevím, kdo se tou haldou pořízeného materiálu prohrabe a udělá ten správný a ideální výběr. 
Zastavili jsme se v karavenseraji, barák kde se za dávných dob zastavovaly karavany, aby načerpaly sílu, vodu a chlapy vypustili pytlíky. Tenhle byl z roku 1238, z valné části původní a z části zrekonstruovanej. Káva, čaj a pokračujeme v krasojízdě. Než se ale vysoukáme na blouda, stoji kolem nás snad 15lidi, nikdo nemluví jinak než turecky a snažej se nám něco vysvětlit a ukázat. Jako ať někam jedem a že to tam je hezký. Po pár minutách, kdy na sebe vzájemně civíme přivedou z kuchyně paní, která mluví německy. No a že prý se máme jet podívat do hor, ze tam je nějaká jeskyně. Tak jo. Už samotná cesta k jeskyni stála za to. Návštěva jeskyně dobry - díra v zemi dlouhá asi 700m plná krápníku různých velikostí. Nesmí se tu fotit, ale fotky se nám povedly Největším zpestřením pobytu pod zemi byl zájezd asi 18tiletých volejbalistek. Obzvlášť ta s číslem 1 byla velmi působivým prvkem mezi vápencovými útvary. Spali jsme v Amasyi - městečko v údolí nad řekou, nad městečkem do skal vytesány a večer nasvíceny hrobky - Pavko měli jsme tam deja vu, ale pak jsme si vzpomněli, že jsme fotky z Amasye viděli u vás. Když si dáváme kebab s ayranem (takový výborný kefírový pití hodně podobný acidofilnímu mlíku) ve zprávách je něco o teroristech a zastřelenejch vojákách. Celá hospoda na to kouká se spadlou bradou. Ptáme se, co se děje. Že prej teroristi (nevíme kdo) bojujou o nějaký území. Vládě se to nelibí, tak tam poslali vojáky. No a pár jich tam zakukalo. Ty záběry v TV byly normálně z těch bojů, nějakej kameraman pošuk pobíhal mezi vojákama s kamerou a natáčel, jak střílej z kulometu, raketometu a kaťuší. Obzvláště noční záběry byly efektní, jestli se to dá takhle nazvat. Vyndaváme mapu, ať nám ukážou, kde se to stalo. Místo, kam zapíchnul prst, nás trosku polekalo. Asi 100km od Nemrut Dagi, kde jsme byli ... Druhy místo nepokojů je až u íránskejch hranic. Ještě že pršelo a byla zima ... jinak bychom se nemuseli koukat na televizi, abychom to viděli. Večer šíša na balkónku nad řekou a hurá do hajan. Bloud pod oknem budí pozornost snad všech kolemjdoucích. Lidí z okolí si nosí čaj a kafe a společnou cigaretku vykouří postávající kolem blouda. Příjemný. Z Amasye opět po panoramatic routes jedem do Safranobulu. 
Užíváme si výhledy i cestu samotnou. Celkem utahaný přijíždíme do starého města plného osmanských domu. Krásný a dost turistický. Trajdáme po městě, fotíme, opět šíša a pivko v krámě za nějakých 30Kč. Ráno vydatná snídaně a tradá k dalšímu moři. Tentokráte Černému. Jedeme po opravdu na mapě malinkatý silničce, která ve skutečnosti není o moc větší. Ve vesnicích, který projíždíme skoro nemají auta, jen traktory a malý traktůrky (něco jako u nás VARI). Pak jen oslíci, krávy a koně. Různá drůbež, psi, kočky a jiná havěť. Občas to je dost slalom. Jedna černá slípka s červenou tečkou na bílé pásce si to zkusila rozdat s bloudem. Prohrála. V parakotoulech zasvištěla do lískového keře, kde ji asi jen tak někdo nenajde ... Cesta nebyla dlouhá, ale většinou se jelo na 2 nebo trojku. Takže kiláky nepřibejvaly. Oběd s výhledem na klidnou hladinu Černého moře a pak směr Akcakese. Měly by tu být nějaké stromové domky, které se dají pronajmout. Dost otřes, takový panoptikum nevkusu s cenou 4 násobně vyšší, než jsme ochotni zaplatit a tak otáčíme a jdeme hledat něco jinýho. Nacházíme takový chatičky, na dovolenou bychom sem teda nejely, ale jsou u moře a chtěj docela příznivou cenu 100TL. Čím blíž k Istanbulu, tím dráž. Snažím se je ukecat na 60TL, na míň jak 70TL se však nedostáváme. Tak jako bonus chci dvě vychlazený pivka. Samozřejmě zahrnuty v ceně ubytování. Pivka dostáváme a po 20h se soukáme do hajan. Spíme jak bumbrlíci. Já asi nejlíp z celýho výletu. Ráno snídaně, kolem nás hejno slepic a dva kohouti, který jsou při chuti. Každou chvíli vlítnou na nějakou slepici, ta se může zbláznit, že jí to jako do zadku bolí nebo co, tak se na to kohout vyprdne a jde na jinou. A takhle celou snídani .... Další den je ve znamení přesunu. Do Istanbulu to máme asi 100km, tam se napojíme na dálnici směr BG. Ubíhá to krásně. Za most jsme nemuseli platit a jsme v Evropě. Na pumpě potkáváme bandičku Íček na motorkách. Jeden že si jako Kač vezme na tandem. Když si vzpomenu na minulou noc, tak jí nedám ... Vedle pumpy je outlet s tureckejma značkovejma hadrama. Fakt dobrý ceny. Kvalita se zdá taky ok. No a tak mám košili. Pěknou, bílou, tureckou za asi 500Kč. Celou cestu přes TR jsme hledali nějakou starou opuštěnou benzínku, kde bychom mohli udělat fotky s bloudem. Žádná z nich nebyla dost dobrá. Už jsem se té myšlenky pomalu vzdával, když tu, asi 2km před hranicema byla!!! Přesně taková, jakou jsem celou dobu hledal. Ještě čitelný nápisy, stojany roku tak 70, tráva vyrůstající mezi panelama. Paráda. Bulharsko, Transfagaras, Sigishoara a přes Karpaty na Pálavu Na hranicích v poho. V BG je prd co k vidění, tak jen co nejkratší cestou projíždíme do RO. Nerad spím kolem hranic, většinou se tam pohybujou takový divný živoly. Dnes děláme vyjímku. Russe, je jeden ze dvou přechodů mezi BG a RO, kde je most přes Dunaj. Jinde se jezdí přívozama. No a město se tváří fakt hezky. Poutače na nespočet hotelu. Zkoušíme Best Western. Vypadá dobře. Cenu usmlouváme na 55E se snídaní, bloud v garáži kde stáli jen dvě auta. Saab 9-5 a Mercedes B. Vtipný co? Vypijeme celej minibar, mimo jednoho džusu. Pivo 30Kč, víno 2dcl Cabernet Savignon 2006 35Kč a panák džonyho volkra za 60! Na pokoji jsme byli rázem čtyři. My dva, a dvě opičky. Válíme se v posteli, čučíme na Discovery a odpočíváme. 
Ráno přes most do RO, nemusíme platit, protože jsme lehký a nebo jsme se usmáli na toho správnýho bulhara. A nebo, jak kejvou obráceně hlavou, kde když souhlasí vrtí hlavou jako že ne, a obráceně, tak jsme ho jen blbě pochopili. No nevím. Každopádně to bylo grátis. Rumuni nám zkontrolovali pasy a hned se tam seskupilo asi 5 toulavejch psů střežících bezpečnost státní hranice. Nastartovanej bloud u některých z nich vyvolal vyloženě hysterii (já bych napsal histerii, ale Kač to chce s tvrdým). Tůruju motor na prázdno. To je vyloženě nasere. Celníci pozorujou, co bude a trošku se usmívaj. Tři, dva, jedna, START! Ujímáme se ihned vedení tohoto směšného závodu. Za náma smečka psů, vyplazený jazyky, vyceněný zuby a pelášej za náma na všechny čtyři. Po pár chvilkách marného boje to vzdávaj a se svěšenou hlavou se vracej ke svému lenošení mezi celníkama. Obchvat Bukurešti je .... jak to napsat a nebýt moc sprostej? Hrůůůůůza! Nějakej inteligent vymyslel křižovatku obchvatu a výpadovky z Bukurešti. Bez semaforu. Bez pravidel. Takže to k tý křižovatce stojí všemi směry několik kiláků. Skoro samej kamion. Vyjetý koleje jak někde na polní cestě. Jet tam autem, tak tam jsme možná ještě teď. Chci Kač ukázat trasfagarašskou magistrálu. Silnici vedoucí z Curtea de Arges do hor. Už jsem tam byl asi 3x, a vždycky to byl super zážitek. Cestou je Poenari - Drakulův hrad, ten opravdickej, ne ten turistickej. Silnice je ale peklo. Sice ji akorát opravujou, ale fakt asi nejhorší z celého našeho putování. Buď tam jsou díry a nebo kopečky, to jak opravili ty díry. Chápal bych, že když se vyfrézuje silnice, tak ten asfalt, co tam kolem zbyde, bude dobrej. Omyl. Po tom se nedalo skoro jet. 80 kiláků jedeme dýl než hodinu 20min. Stoupáme do pasiku, asi 2000mnm. 
Kolem nás sníh. Chvílema projíždíme čerstvě vyfrézovaným pásem, chvílema jsou takový malinkatý objížďky kolem vysoké vrstvy sněhu mimo asfalt. Dalších pár cm, a je sraz do údolí. Chvílema jedeme po sněhu, chvílema se brodíme bahnem. Když tu. STOP. Sněžná fréza teprve kutá cestu přes vrchol. Spolu s dalšíma posádkama dvou aut to pozorujeme, klabosíme a po 30min otačíme a tu prímovou cestu si jdeme užít ještě jednou. Před otočením se jsme to do Sigishoary měli tak 50km. Ted to máme 320km. uuuuuaaaaa. Ani ten hlavní tah na Sibiu není žádný med. Samý vesnický a městečka. Rychlost 40 nebo 50, většinou dvě plné čáry, a hromada kamionu. Jedeme co to jde. V tomto případě to platí dvojnásob. Ono to totiž moc nejde. Hlídám policajty, oči na stopkách. Na rozmlácených úsecích jedou ty kamiony třeba 30, my bychom v poho mohli 80 -100. Takhle jednoho šneka, za kterým byla asi 4km kolona předjíždím. Před ním volno. Široko, daleko žádný auto. Teď už to bude odsejpat. NEBUDE. Předjel jsem ho přes dvě plný čáry. No co, no. Vlekl se 30 a odnaproti nikdo nejel. Pak zatáčka 180st. a za ní .... a za ní policajti co přes vodu viděli přesně na ten úsek, co jsem ho předjel. Dávám jim ten propadlej řidičák. ( před odjezdem jsem ho jakože ztratil a udělal si novej, teď se to hodí) Že prej ho zabavujou, 30 dnů nesmíim řídit a že bude pokuta. No super. Mezitím nás předjela celá ta šíleně dlouhá kolona, přes kterou jsme se přesejpali krok za krokem. Řidičák ať si nechaj, že Nakonec po sepisování papíru asi 20min mi říká jeden z nich, něco jako že je charakter, a že mi ho vrací a že to bude stát jen 360lei. Trošku se mi ulevilo, ale 360lei! Říkám mu, že nemám peníze. A on jen tak mávne rukou, a ukáže, kde mám papír podepsat. Anglicky jsem mu tam doplnil, že nevím proč mě zastavili a že nevím co tam je napsaný. K tomu takovou parafu ... Mám pas, řidičák a kopii toho papíru, na kterou se přes ten stoletej kopírák toho moc nepropsalo. V půl devátý zcela hotový jsme v Sigishoare. ZDF tu akorát toči nějakej film. Všude samej filmař .... a atmosféra ve stylu: My tady točíme, nemáte jedno pivo. Znáte je. I přes silnou únavu nejsme líní a hledáme v uličkách starého města ten onen penzion. Asi na 8 pokus ho máme. Fakt nádhera! Cena přijatelná. Jdeme na biftek, pivo, víno. Užíváme si. Potkáme se s Rolandem. Chlapík, co v bývalým DDR prodává Porsche, Ferrari a jiný sporťáky. Světe div se, on je jezdí kupovat do Rumunska!!! A Rumuni si jezdí kupovat auta do Německa. Teď jich tady koupil 6. Jedním se vrací po ose, pro pět mu přijede kamion. Dobrý. Co se stane, když se potká němec s čechem na místě, kde je levný pivo? Ano, správně. Vožerou se . Povídali jsme, popíjeli, seděli na postavený šibenici uprostřed náměstíčka (součást filmu) a najednou byly 3hodiny ráno. 
Probuzení s kocovinou a lehkým mrholením rozhodlo, že si tady dáme den voraz. A tak poleháváme, jíme dobroty, couráme se po městě a dobíjíme baterky. Zítra to natáhneme co nejbliž ku Praze a v sobotu si dáme doma točený V Karpatech jsme výrazně zmokli a promrzli, v Maďarsku už bylo zase teplo. Přes Budapešť a Blavu jsme se soumrakem zabrzdili na Pálavě. Vínečko, klobásy, škvarky. Jak nám bylo příjemně. Ráno jsme koupili karton vína u pana Šilinka, gumicukem ho přidělali na boční kufr a kolem druhý hodiny bez úhony zastavili doma. Máme za sebou 12.682 nádherných kilometrů, navštívili jsme 11 zemí, viděli 6 moří a zažili spoustu srandy. Nezažili jsme žádnou významnou nepříjemnost, komplikaci, okradení, ani pokus o něj, přepadení nebo bitku, která by se nás přímo týkala. Žádný defekt na motorce (výměna ložiska byla moje chyba, měl jsem to udělat preventivně před odjezdem). Žádný zranění ani dlouhodobější nemoc. Po celou dobu tohoto výletu jsme se cítili bezpečně, v pohodě a fajn. Jednou jedinkrát nám bylo doporučeno, dát přes noc blouda do garáže – a to poslední večer na Pálavě … Jinak pohoda, příjemný lidi, ochota, vzájemné respektování jeden druhého, žádná ponorková nemoc nebo chuť být alespoň chvíli sám. Poděkovat musím mýmu bráchovi, se kterým máme firmu, že mě pustil na tak dlouhou dobu a ve firmě vše zvládli na výbornou. Mé poděkování patří Kač, která byla po celou cestu naprosto perfektním společníkem. Ani jednou nezamrmlala, ať už bylo 7st. nebo 38st. Ať pršelo nebo si s náma pohrávala písečná bouře. Všechna premiérová seznámení s mototuristikou nesla statečně a s grácií. Nesmím zapomenout na blouda, na kterém mám už nakrouceno 99.000km bez jakéhokoliv problému, díky kterému jsem zažil to, o čem jsem jako malej kluk při pohledu na jedoucí motorky snil a v neposlední řadě musím poděkovat společnosti ADUSUM.cz, která nám přispěla kompletním servisem a dovybavením blouda pro tuto cestu. No a kam příště? Že by ta Jižní Amerika …..? Uvidět Rallye Dakar, Andy, Atacamu, Titicaca, Machu Pichu, vyjet s bloudem do 4760mnm, pochutnávat si na argentinským bifteku, koštovat chilské víno …… Mnoooo, zní to jako plán na přelom 2011/2012 Pokud jste tento cestopis dočetli až sem, tak hluboce smekám a děkuji za Váš čas věnovaný těmto řádkům. Přeju sposty šťastných kilometrů, bezpočet zážitků a třeba někde a někdy na shledanou ….. V případě jakýchkoliv dotazů ohledně této cesty mi můžete psát na troll95(zavináč)seznam.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE