Cesta tam a zase zpátky

0 průšvihů, 1 motorka, 2 lidi, 3 náboženství, 4 týdny, 6 moří, 11 zemí, 12.682km a nepočítaně zážitků

Cesta tam a zase zpátky

Kapitoly článku

Myšlenka navštívit na motorce Blízký východ vyklíčila v mé hlavě během putování na Nordkapp v srpnu 2008. Byl jsem čerstvě šťastně rozvedenej s hlavu plnou nápadů, ptákovin a cestovatelských snů. Držel jsem řidítka v sedle motorky, která splňuje veškeré moje představy o parádním, pohodlném a hlavně spolehlivém jednostopém cestování. Teploty tehdy oscilovaly mezi 1 – 12st., byl jsem na tu zimu sám a chtělo se mi do tepla. No a kam se dá dojet po ose, aby to nebylo zas tak moc daleko a přitom to bylo dobrodrůžo s něčím novým a nepoznaným. Třeba Maroko, ale tam jsem už byl. Jižní Amerika – tam nemá cenu jezdit jen na měsíc. To chce na dýl. No a tak jsem si vymyslel Sýrii. Po návratu jsme se domluvili tři kluci, že v dubnu 2009 vyrazíme. Plán to byl dobrej, ale začátkem února jsem přišel o řidičák, a tak se nejelo nikam. Rok se s rokem sešel a volné místo vedle mě vyplnila nová slečna, které se výlet do Sýrie zamlouval. A tak jsme v lednu 2010 koupili oblečení, boty, helmu, rukavice a cestu začali plánovat společně. 
Jen tak mimochodem, Káča na motorce nikdy nejezdila ani jako spolujezdec a její první seznámení s mototuristikou je výlet do Sýrie. Jestli je odvážná, bláznivá nebo bláznivě zamilovaná ukáže čas. K Sýrii jsme přidali ještě Libanon. Svou rozlohou není velký, a podle průvodce vypadal zajímavě. Motorka (říkám jí bloud) připravená na cestu. My snad taky – mapy, průvodce, vízum, Carnet du Passage, pasy, peníze, pojištění, kreditky a touha poznat nové kraje a lidi. Termín odjezdu 10.4. Jenže v březnu se u nás v práci zastavil Igor Brezovar a viděl zaparkovaného blouda. Že prý jestli se chystám někam vyrazit. A tak jsem mu odtajnil náš plán. A když už tam budete, to jako nepojedete do Jordánska??? Než jako otázka, znělo to trošku jako rozkaz … Kač dostala ještě týden dovolený navíc a tak jsme do plánu přidali i Jordánsko.  O našem výletu jsme se zmínili kámošovi s rodinkou, a že prý nad Jordánskem taky přemýšlej… Během týdne měli koupené letenky do Ammanu a jordánský týden tak budeme trávit společně. Paráda! A teď už můžeme vyrazit Další text tohoto cestopisu je přepsaný deník, když jsme se ozývali rodině, kamarádům a přátelům. Text je psaný tak, jak jsme to prožívali a cítili. Den za dnem. Jedná se pouze o naše vlastní pocity, prožitky, zkušenosti a náš vlastní pohled, který se nemusí shodovat s Vaším názorem popř. Vašimi zážitky z této části světa. Zveřejněním tohoto cestopisu bych chtěl pootevřít dveře všem, v kterých klíčí podobný cestovatelský sen a nepodařilo se jim zatím získat potřebné informace, odvahu a sílu vyrazit. Stejně tak bych chtěl všem čtenářům tímto cestopisem sdělit, nenechte se odradit informacemi v médiích a doporučeními ostatních, kteří někde něco slyšeli nebo četli. U nás nejen o této oblasti světa slýcháme většinou samé negativní a ne příliš optimistické věci. Jak to tak vypadá, svět zajímají pouze neštěstí, tragédie a příkoří. Ale to krásné, co dělá život životem, každodení radosti i strasti zůstávají jaksi bez zájmu médií. Lidi by měli cestovat, předešlo by se tím spoustě nedorozumnění, mylným názorům a chybám. Malá citace reklamního spotu: „ vlastní prožitek k nezaplacení, na všechno ostatní je (platební karta)“ opravdu platí  Olymp, Trója, Pamukkale Zcela suchý jsme dojeli až pod Olymp, teplota 7 - 22st. Paráda. Cesta po dálnicích nuda jak cip. V Břeclavi na pumpě jsme celkem pokecali s dálniční policejní hlídkou v Passatu. Řidič, když nenahání v Passatu, tak na Pan Amu. Na to musí být už diagnóza, jinak to není možný. 
V Maďarsku jsem po minulém zážitku s kontrolou dálniční známky raději neopomněl jednu zakoupit. Dálniční známka na motorku je canc papíru s napsanou spzetkou za 3Eur na 4 dny. Před Budapeští předjíždíme Hummera s českou SPZ a vozejkem popsaným ve stylu Harley Davıdson, custom, chrom, atd. V duchu si říkám, inu ekonomické toť cestování. Pak se potkáváme na odpočívadle. Pašák staví harleye pro lidi z celého světa a objíždí s nimi výstavy. Právě jede na výstavu do Budapešti, kde už dvakrát za sebou vyhrál. Letos ho prý ani nechtěj nechat přihlásit do soutěže … Maďarsko - Srbský hranice díky motorce v poho. Autem by to bylo určitě na hodinu. Možná dvě. Spíme v motelu u dálnice asi 70km za Bělehradem. Ujeto 1003km. Vstáváme brzo a tradá do Makedonie. Hranice úplně v poho. MK je k našemu překvapení víc v pohodě než Srbsko. Jedeme krajem vinic, a už si vybíráme klikatější silnice. MK/GR hranice zprvu nemůžeme najít. Pak už ji vidíme z dálky. A to díky vysokým strážním věžím s chlapíkama se samopalama na krku. Je tam starý, zatím funkční přechod. Jeho součástí je i nový, gigantický a zatím zavřený. Netušíme proč to stavěj. Byli jsme tam jediný a celník musel slézt ze svého kanape v hlavní budově, přejít do takový tý klasický malý kukaně, kam se kanape nevejde, překontroloval pasy a Ščastlıvo putı. U Řeků to bylo némlich to samý. Jen navíc kroutil hlavou nad tím, že jsme z Prahy přijeli na motorce až sem. Dokonce zavolal ještě dva kolegy, ať se jdou na ty cvoky podívat. To že jedem až do Sýrie jsme se jim ani nepokoušeli říct. Hned za čárou to je o poznání hezčí, upravené domky, pohodové značení kudy kam. Jedeme k Olympu. Občas mám pocit, že na motorce něco klepe. Teda ono tam něco klepe pořád, ale klepe něco novýho. Připisuju to gumám, jedeme totiž na špalkách Continental TKC. Kousek od Olympu zmokneme. Teplota padá na 11st. a i když jen chvilku, o to intenzivněji prší. Kdo zná, jak to klouže na chorvatskejch silnicích, který se stavěj za použití nemalého množství vápence, tuší o čem budu psát. Tady vápencem při stavbě silnic taky nešetřej. Takže to klouže na suchý silnici jak v Čechách, při náledí. Když do toho začne pršet, začíná to pravé dobrodrůžo. Náledíčko se mění v dokonale upravenou ledovou plochu stadionu pro mistrovství světa v hokeji. Rychlost nic moc, zadek staženej, jen fanoušci nikde. Po asi 30km je po dešti. Užíváme si „náledíčka“. Jsme pod Olympem! Prvním cílem našeho putování. Pojedeme po 13, tourıstıc route do Katerini nebo to švihneme přes pasík kolem Olympu? Pasík je na mapě značenej takovou nevýraznou šedou cestičkou, tak nevím jestli najdeme odbočku. Našli jsme! Bohové rozhodli za nás. V tuto chvíli poprvé .... Jsme dost utahaný, a tak malá pauzička na travičce přichází vhod. Vyrážím. Po cca 5km před vesnicí Olypiada se cvakání promění v mlácení a pohyb zadní části motorky zleva doprava, jako by chtělo upadnout zadní kolo. S obavou ve tváři zastavujeme. Chytám za kolo, nic. Jen jsem si všimnul, že jsou ohoblovaný šrouby, co držej brzdový kotouč a odřený držák brzdiče. Kolo jde dolu. Kolem gufera rosí olej. Dop*či! To není dobrý. Jak tam tak ležím pod bloudem, jede kolem rodinka v pick upu. Zastavujou, jestli jako máme problém, že pantáta je mechanik. Řecko - česky vysvětlujeme vzniklou situaci. V tu chvíli už na bloudovi pracujeme 4.
Za chvíli přijedou další dva kluci na pinckovi. Jeden má francouzský berle. Chodit sice nemůže, ale takovouhle atrakci si přeci nemůže nechat ujít. Závěr asi 20min přestávky je, že se jedná o mikro problém, a že můžeme klíďo pádit dál .... Nejsem stejného názoru, ale na druhou stranu nám nic jiného nezbývá …. Fakt je, že když je kolo sundaný, popř. zvedlý nad zemí, tak se nevyklá. Jakmile se jede, tak se vyklá víc než je zdrávo. Pasík bude skutečným dobrodrůžem. Obzvlášť s vidinou možnosti ztráty zadního kola. Podezření mám na ložisko. Přeci jen jsme přetížený a ono se už, to jsme s Kač spočítali, otočilo 41 750 300x!!! Začíná pršet. Takže jsme opět na zimním stadiónu ... kloužeme se, kolo se klepe, prší, teplota padá na 9st. a pár výškových metrů nad náma leží čerstvě napadlý sníh. Jo a na silnici jsme úplně sami. Žádný auto od naproti, žádný ani nepředjíždíme ... tímhle tempem bychom předjeli tak závodního šneka. Pasík v cca 1200mnm je za námi. Přestává pršet a nám se otevírá přes serpentiny doslova božský pohled na Leptokarii a Egejské moře. Motorku parkujeme u hotelu Sırus, 25E/noc/pokoj pro 3, kde spíme dva. Jdeme to zapít a zajíst. Ujeto 818km. Ráno mě pan domácí odvezl autem po třech servisech, buď mají ještě zavřeno nebo maj moc práce. Víc než moc práce to vypadá, jako že tam maj všude kolem moc bordelu. Pouštím se do toho sám. Kolo dolu, konzultace po telefonu s panem Žlábkem v pražském servisu. Mé podezření na ložisko mi potvrzuje. Ptám se, jestli s tím ještě ujedeme 100km do Soluně, kde je BMW dealer. Řekl: to ani nezkoušejte. Jakmile se rozsype klec, tak se s tím jet nedá ... aha, tak to těch 50km přes Olymp byl asi sen nebo pomoc bohu co bydlej nahoře. Smskou mi posíla čísla dílů, a my vyrážíme do internetový kavárny hledat kontakt. Volám do Soluně. Obojí maj skladem! Super. Sedáme na vlak. Hoďku tam, hoďku po Soluni v taxíku. Místní doprava opravdu zážitek, a hoďku zpátky. Vtípek prodejce, ze díly musí objednat a budou tady ve středu mě zprvu zmrazí, pak ale zjišťujeme, že jsou v sekci REZERVOVANO PRO MARTINA. Ufff. To oddechnutí muselo bejt slyšet až v Praze. Šup s ložiskem, guferem a olejem do batohu, do nečeho jako Pendolino a za bloudem. Namontuju kolo a jedu k pašákovi, co opravuje skútry, který jsou opravdu všude. V krámě, před krámem, na ulici. Stavím blouda mezi ně. Vysvětluju situaci, že jedeme do Sýrie a že se nehnu, dokud to nedáme dohromady. Skútry musej počkat, o tom žádná. Svěrák poskakuje po ponku. Ponk po místnosti. Větší kladivo střídá velký kladivo. Malej sekáček se střídá s velkým šroubovákem. Nahříváme letlampou, chladíme vodou z pet flašky. V dešti a se soumrakem je hotovo. Za 20E!!!! Cesta může pokračovat. Ráno po dálnici směr Soluň, pak východ k GR/TR hranicím. 
Před čárou tankujeme. Kdo ví, jaké to bude za ní. Takhle to dělám vždycky, když jedu do nových zemí, když nevím, jak to tam bude vypadat. Najedenej, vykaděnej, s plným camelbagem vody a s plnou nádrží. A pokud možno ne za tmy, abych hned u hranic nemusel hledat nocleh. Lidi pohybující se kolem hranic skoro všude na světě jsou jinačí než o pár desítek kilometrů dál. A upřímně, moc jim nevěřím. Přechod úplně v poho. Zas tam skoro nikdo není. Řekové úplně v klidu, pak most, na kterém asi 6 vojenských hlídek se samopalama. U Turků 4x kontrola pasu, nakonec razítko a zapsání motorky do pasu a Welcome to Turkey. Vše jde podle plánu. V Canakalle přijíždíme do přístavu a za 7 min vyráží trajekt z Evropy. Po necelý půlhodince se vyloďujeme v Asii, povinně nepovinná zastávka v ... místo mezi dvójou a čtýrou ... takže v Tróji, nestojí ani za obržďené destičky. Turnikety jak na fotbalovej stadion, travou zarostlé šutry a replika koně. Ani neslejzáme z motorky. Jestli si myslíte, ze je Turecko levná země na cestování jako jsem si myslel já, tak není. Za 1Eur je cca 2.11TL. Takže za jednu TL zaplatíme necelých 13Kč. A litr benzínu stojí, podržte se 3.8TL!!! Ubytko a jídlo ale jdou. 
Spíme u Egejského moře v malém hotýlku za 60TL pro oba s fenomenální snídaní. Ujeto 744km. Dnes přes hory do Pamukkale. Už nemusíme nahánět kilometry po dálnici a tak si vybíráme panoramatıc routes, kterých tu je bezpočet. Pamukkale je úžasný. Do dnes jsme to viděli jen v kalendářích nebo na prospektech z Turecka. Večer spíme u jezera v Egirdir na poloostrově vybíhajícím do jezera v úžasném hotýlku. Ujeli jsme 720km, přijeli za tmy v 20.30h úplně hotový. Ráno nám vše vynahrazuje – Nad blankytně modrou hladinou se vypínají zasněžené štíty, zpívají ptáci, sluníčko svítí, teplota je 22st. a my si užíváme naprosto úžasnou snídani. Jednu z těch NEJ snídaní, na který člověk rád vzpomíná. Je lehce po 12h a chystáme se vyrazit do Kapadocıe. Cesta byla krásná, místy rozbitá - jak by řekl klasik. My nemůžeme než souhlasit. Objeli jsme skoro celé Egirdirské jezero, udělali zopár fotek a vydali se k jezeru dalšímu, k jezeru Beysehir. Mohli jsme jet po pohodlnější cestě, mohli. Ale nejeli. A dobře jsme udělali. Silnička, chvilkama široká tak, že by se dvě auta nevešly, čas od času s klopenou zatáčkou a k tomu tyrkysová, nezčeřená, absolutně hladká hladina a v dáli zasněžené vrcholky. Jo pro tyhle chvíle stojí za to žít! Těžko se to popisuje, fotky napoví daleko víc. Dál Beysehir, Konya a Aksaray. Z Konye do Aksaray nuda. Cesta stažená na jednu půlku dálnice. Pořád omezení na 50km/h, znamená že nikdo nejede míň než 100. My pro jistotu 120-140. To aby se nám nic nestalo. Konya krásný město plné nových staveb. Aksaray takovej místní normál. Trošku jsme se zdrželi kochačkou, čímžto nestíháme původní cíl. Radši jedeme do Guzelyurtu přes Ilharské údolí, kde jsou ve skalách vytesaný místnůstky staré víc než 2000let. V některých dodnes žijou lidi. Jak kdybychom někde přejeli bludnej kořen, či co ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist