Za honbami švýcarskými průsmyky

Už se to stává tradicí a my opět vyrážíme na naši dlouho očekávanou dovolenou. Bohužel se letos nezadařilo, aby nás jelo více a tak vyrážíme jen v počtu 2 párů. Oba na Hondě VFR 800. Přípravy vrcholí už týden před odjezdem, kdy se domlouváme na detailech a Kennymu ukazuji na mapě kam se pojede. Moc smysluplné to ale nebylo, poněvadž jeho skleróza je strašná, a tak jsem to vysvětloval docela zbytečně :)

Za honbami švýcarskými průsmyky

Kapitoly článku

1. den - sobota 17.7.2010

Ráno je sraz u Kennyho, kde probíhají nezbytné kontroly všech dokladů a optické shlédnutí našich strojů. Vše je v naprostém pořádku, tak uděláme první fotku a můžeme vyrazit. Náš cíl je dnes již nám známý kemp Südufehr u Zell am See. Počasí je na výbornou a tak dnešek slibuje klidnou cestu bez přeháněk. V Brně najíždíme na D1 a hrneme směr Humpolec a dále přes město rekordů Pelhřimov a do Českých Budějovic. Počasí se začíná kazit, ale před námi je stále modrá obloha a tak věříme, že nezmokneme. Vjíždíme do Rakouska a já opět přemýšlím nad tím, proč tady to jde a u nás ne.
Projíždíme Linz a napojujeme se na A1 a po ní jedeme až k městu Gmunden. Odtud pokračujeme kolem Traunsee na Bad Ischel a Gosau. V Bad Goisemu je závod horský kol a tak je všude rychlost jen 30km/h a policisté stojí na každém rohu. Takže se hezky paříme a užíváme si sluníčka. No, ale sjezd z Gosau do údolí řeky Salzach to vše vynahradil. Tady najíždíme opět na dálnici pro rychlejší přesun do Sankt Johann in Pongau a odtud krásným hlubokým údolím do Zell am See. Krása se záhy mění ve skutečnost, že asi nepříjemně zmokneme. Před námi hustý bouřkový mrak, který se na nás usmívá, ale my na něj moc ne. Chvíli jedeme v dešti, ale pak raději zastavujeme. Čekáme tak půl hoďky než se dá vyrazit. Do kempu přijíždíme kolem šesté hodiny. Počasí slibuje na další dva dny dešťové přeháňky, tak uvidíme jak bude ráno a pak se dohodneme, kam dál.
Najeto 560 km

2. den 

Celou noc lilo jak z konve. Chvíli jsem měl pocit, že náš stan je unášen vodním proudem pryč z kempu. Ale byl to jen sen. Kolem třetí přestalo pršet a už se dalo i spát. Jenže ráno to moc nevypadalo na další cestu. Vyčkáváme tedy na lepší podmínky a jdeme se mrknou k jezeru Zeller See. Teplota vody je asi 20°C a vzduch měl tak 10°C. Na koupačku to nebylo. Během dopoledne se kapánek počasí umoudřuje a tak si dáme baštu a la dobrý hostinec, rychle balíme a hrneme směrem na Krimmelské vodopády. Po pár minutách jízdy začíná opět pršet. Kenny obléká nepromoky a já jsem myšlenkami doma a vidím jak můj nepromok leží na skříni a užívá si sucha a klidu. V tomto počasí z vodopádů nic mít nebudeme a tak se vracíme zpět do Mittersillu a přes Pass Thurn (1274 m.n.m.) do Kitzbühelu. Na passe nás zastihla mlha a slejvák, ale dole už to bylo lepší. Odtud na A12 a po ní kolem Insbrucku do Landecku. Dálnice je docela nudná, ale ten konec byl alespoň zajímavý. Nějaký ten tunel, most a taky Němec co chtěl asi ve 130km/h vylézt levým oknem ven a druhým se zase vrátit do auta. Posádka ho nechala, ale pak mu to asi rozmluvili a poté jen seděl v okénku a koukal na nás a hrozně se smál. Jak zalezl tak šup před ně a rychle pryč. Hned za sjezdem z dálnice byl 7,5 km dlouhý Landecker tunnel. Dobrá díra, ale taky dobrá koncentrace výfukových plynů. Po vyjetí jsem měl pocit, že je svět veselejší a všichni se na nás usmívají. Asi halucinace :) Za městem Pfunds začínáme stoupat k Lago di Resia, což už je Itálie. Na levo skály, vpravo propast, ale ten výhled...

Projíždíme několika tunely a galeriemi až k pevnosti Festung Nauders, dnes je z toho museum. Tady se museli odehrávat kruté boje v období 2. světové války. Asi 80 metrů široký průsmyk byl jedním z mála míst, jak se dalo dostat z Rakouska do Itálie. Nějaká ta vojenská technika byla taky k vidění, ale jen za plotem. My pokračujeme dále k jezeru. Hned za průsmykem, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a počasí se začíná zlepšovat. Za Lago di Resia je už jasno a fouká teplý jižní vítr. Je poznat, že jsme v Itálii. Provoz je rychlejší a agresivnější. Kdo tam byl, ví o čem mluvím. Pomale začínáme hledat kemp a GPS nás vede opět správně. Kemp nacházíme ve městě Prad. Nejdříve nás chtějí ubytovat, ale ve chvíli, kdy majitel zjistil, že jsme motorkáři a z Čech, se najednou začal cukat, že flek nemá a pak že na jednu noc nepříjímá a dal nám tip na jiný kemp. Tak jsme slušně poděkovali a s posláním ho … však víte kam, jsme odjeli do druhého kempu, kde nás ubytovali s úsměvem a bez problémů. Voda hned u stanu, wc a sprchy gratis, bazén v ceně. Okouzlující výhled na pohoří Stelvio samozřejmostí. Večer jdeme na pizzu a po posilnění místním vínem a pivem se jdeme vyblbnout na dětské hřiště. Největší radost jsme měli z trampolíny :)
Najeto 310 km

3. den 

Dnešní ráno je vskutku nádherné. Teplo a nebe bez mráčků a před námi Passo Stelvio. To bude paráda říkám si. Nutná snídaně a šup do sedla. Zatím je to pohoda, ale když projíždíme první pravotočivou zatáčku začínám tušit, že zas taková pohoda to nebude. Ale co, musím si to užít. Připadám si jak horolezec, který pomalu, ale jistě stoupá na vrchol hory. Vzduch je stále řidší a řidší. Škoda, že jsme si ty kyslíkové láhve nevzali. Stále se kochám krajinou, ale moc to nejde. Spíš přemýšlím, že až si opět najedu jak autobus do jedné z několika stovek zatáček a potkám tam auto, co budu dělat. Po dvaceti minutách úmorného stoupání zastavujeme a zakládáme první výškový tábor. Teplo začíná být nesnesitelné a to co jde od motoru je asi každému jasné. Večer budou opět vařený vejce.
Na odpočívadle potkáváme partičku motorkářů z Olomouce, kteří mají stejný cíl jako my. Prohodíme pár vět a opět vyjíždíme vzhůru. Pořád se kochám, ale už si to neužívám jak před půl hodinou. Samozřejmě se stalo to, co jsem nechtěl. Najedu si do zatáčky, kouknu a nikde nic a jak jsem v ní, potkám proti sobě auto. Oba zabrzdíme, ale já mám co dělat, abych to v náklonu nepoložil. Držím spojku, brzdu a nohama na zemi a stejně cítím, že jdeme k zemi. Ten magor Němec na mě cosi huláká, ale mám jiné starosti. V klidu jsem vyřadil, narovnal stroj a až jsem se uklidnil, ukázal jsem mu ať kousek vycouvne, že já couvat nebudu. Ten to nechápal a furt řval. Nakonec jsem musel couvnout dolů a znova to projet, ale tentokrát se zdviženým prostředníčkem na kamaráda v autě. Čučel jak vůl a jeho Helga si klepala na čelo. Já to bral od ní jako pozdrav (viděl jsem to v seriálu Návštěvníci).
Potom jsem si dával větší pozor, ale i tak to bylo někdy o vlásek. Takto arogantního vola jsme už naštěstí nepotkali. V 11:40 hod. SELČ vyjíždíme na samý vrchol. Passo Stelvio 2760m. bylo dobyto. Jasno a teplota kolem 20°C. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Foťáky cvakají, eura za suvenýry lítají a my se opět vydáváme vstříc dalšímu osudu naší cesty. Sjezd ze Stelvia do Bormia je daleko jednodušší a hezčí, ale každý má svoje. V Bormiu se dáváme na Livigno a pak do Švýcarska. Stoupáme na Passo di Foscagno (2291 m) a hned za ním asi 2 km je Passo D’Eira (2208 m). Asi 1 km za Passem di Foscagno jsem projeli něčím, co vypadlo jako celnice, ale přitom jsme byli ještě v Itálii. Dojeli jsem na první benzinku a ejhle. Benzin stál jen 0,8 €. Asi taková větší bezcelní zóna. Vše tam bylo až moc levné. Takže nákup byl jasný. Sjezd do Livigna byl příjemný a pohodový a samotné město je ještě krásnější. My ale pokračujeme na Forcola di Livigno (2315 m) a přes švýcarské hranice na Passo del Bernina (2328 m). Jako milovník vlaků koukám celou dobu na trať, která vede hned vedle silnice a přemýšlím nad tím, že i jízda vlakem na passo musí být zážitek. Pod kopcem se dáváme vlevo a jedeme směr Silvaplana. Nacházíme kemp a jdeme odpočívat. Těch pass bylo za dnešek až dost. Celkem 5 s nadmořskou výškou 11 902 m.
Najeto jen 125 km

4. den 

Konečně noc, kdy jsem se pořádně vyspal. Aspoň si to myslím, než se podívám do zrcátka a vidím ty příšerné kruhy pod očima. Ale co, sluníčko svítí a na obloze ani mráček. Jako včera. Dnes máme před sebou dvě passa, na která se těšíme a to Oberalppass a Furkapass. Jak tak nasedám na svoji VFR koukám na Kennyho, jak si hezky cvaká kufry na svoji VFR a odchází bokem. Pak ejhle se propadne stojánek do nitra zemského a moto leží na zemi. Naštěstí spadla jen na kufry a pád zachytilo křoví, ale zvednout ji byl kumšt, i když jsme na to byli 4. Ono to taky něco váží. Ale naštěstí nic se nestalo a my můžeme vyrazit. Vracíme se zpět na Silvaplana a za městem stoupáme na Julierpass (2284 m) a dále směr Tamins. Mio vede pěkně a opět nemám důvod ji nevěřit v jeji navigaci, ale… Ve městě Thusis nás Mio navádí do krásné uličky a pak hned do podchodu, který je určen jen pro chodce. Podle GPS máme projet podchodem, nad kterým je vlakové nádraží, vyjet na nástupiště č. 3. a v sektoru B přejet koleje a po projetí parkoviště pokračovat dál vpravo a držet se trasy. Všude zábrany, takže i cyklisté slezou z kola a vedou jej vedle sebe. Možná ví, proč tam ty ploty dali. Asi jsme nebyli první, kdo by se tudy chtěl dostat dál. Alespoň krásné místo pro odpočinek..

My zdárně pokračujeme dál a konečně najíždíme na silnici č. 19, která vede až do našeho dnešního cíle. Po cestě zastavujeme na prohlídku dosti starého mostu před údolím Val Sumvitg u města Rabies. Celou silnici kopíruje železniční trať po níž hrdě jezdí Glacier Express, chlouba Švýcarska. Za hodinu přijíždíme na Oberalppass (2046 m) Tu nádheru bych přál vidět každému motorkáři. Vytahuji foťák, všechny věci necháváme na motorce, jak jsme byli unešení, a jdeme se kochat tou nádherou. I klíček v zapalování jsem nechal. Ani mě nenapadlo, že by mi to tady mohl někdo ukrást. Jasná obloha, jezero modré, jako kdybytam někdo nalil modrou skalici. Prostě super.
Před odjezdem si všímáme kiosku pro motorkáře, kde je voda, houbička na nádobí, utěrka a taky nějaký saponát. To abychom měli krásný výhled přes špinavé plexi od mušek. Tomu já říkám luxus. Cestou dolů do města Andermatt potkáváme dva policejní motocykly, jen pozdraví a nevšímají si nás. V Andermattu tankujeme snad nejdražší benzín, asi 40 kč/l a to si ho nemůžu sám načepovat. Ani nedostal dýžko za tu cenu.  Hrneme dál na Furkapass a já si uvědomuji, že tady někde pod námi vede šíleně dlouhý tunel, nějakých 17 km. V Realpu mě Mio svádí ze silnici a vede nás na nějaké vysokohorské nádraží, kde není ani noha. Furkapass (2436 m) dobýváme kolem 16té hodiny. Oproti Oberalppassu, kde je živo a čilý turistický ruch, tady je mrtvo. Jediný stojící stánek, kde bych nekoupil pití ani kdyby byl poslední v Evropě. Odměnou nám ale bylo ticho a klid. Jak zalézá sluníčko za kopce začíná přituhovat a nám nezbývá než sjet dolů a hledat ubytování. Celkem slušný kemp a taky nejvýše položený 1370 m.n.m. nacházíme v Ulrichenu. Večerní procházka po vesnici dá Kennymu zapravdu, že tady po osmé večer chcípl pes. A to doslova.
Najeto 200 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist