Švýcarsko ve dvou - pohled ze zadního sedla.

18.7. – sobota – Davos – Filisur – Albulapass – Berninapass – Livigno – Stelvio – Umbrailpass – Offenpass – Flüelapass – Davos, najeto 265 km.

Ráno nemůžu dospat. Čeká nás kochací den, kdy nebudeme nikam spěchat a pojedeme nalehko. Šustím nenápadně mapou, až Roger pochopí a vstává, takže jdeme brzy na snídani. Ochutnáváme výběr švýcarských sýrů, já si dávám misku originál bircher müsli s místním jogurtem, snídáme v klidu a dlouho. Pak sbalíme jen svačinu a nepromoky a sjedeme výtahem do garáže pro motorku. Nastává malý rébus, neboť předpokládáme, že nás ven pustí fotobuňka a ta tam zjevně žádná není. Slézám z motorky s klíčem v ruce a hledám, kde bych co odemkla jako při vjezdu, aby se nám otevřela vrata. Nemůžu nic najít, takže Roger vypíná motor a jde hledat také, mezitím za nás přijíždí auto. Jak tak pobíháme kolem, ozve se cvaknutí, rozsvítí se zelená a vrata se otevírají, jenže než stačíme nastartovat a rozjet se, zase se zavírají. Zase slézám a už vím, že musím sešlápnout úzkou lištu, kterou jsme na motorce objeli a kterou auta trefí automaticky. Rodinka v autě za námi se musí bavit, jak tam pobíhám a podupávám…

Vyjíždíme do kouzelného rána. Po včerejším dešti to vypadá jako malované, jedeme údolím kolem úzkokolejky a připadáme si, jako bychom se ocitli v železničním modelu. Nádhera! Všude je klid, takřka žádné auto, parádní silnice, za každou zatáčkou si říkáme, že nic krásnějšího jsme už dlouho neviděli. Cestou bychom měli potkat Landwasserviadukt, 65 metrů vysoký železniční viadukt, jehož fotka zdobí snad všechny turistické prospekty Švýcarska. Ale odbočka nám nějak unikla, viadukt je za kopečkem schovaný a my se ocitáme ve Filisuru. V naději, že uvidíme viadukt shora, jedeme na nádraží. I když je to na mapě pár metrů, vidět není, ale akorát do stanice přijíždí Bernina Express. Fotíme a lidi z vlaku si zase fotí nás. Já chci rychle vyrazit dál, úzkokolejka šplhá k Albulapassu podél silnice a my máme stejnou trasu, pojedeme s ním. Tohle je ta část železnice, která je dědictvím UNESCO, neuvěřitelně malebná, plná viaduktů a tunelů. Stojí za vidění. Jenže než se vymotáme z Filisuru, vlak je na protější straně údolí a mizí v tunelu, jsem trochu zklamaná. Pokračujeme dál údolím, najednou se vlak vynořuje zase vedle nás. Jsem jak malý dítě, je to taková nádhera! Několikrát stavíme a fotíme, potkáváme chlápka s ohromným foťákem, který zjevně loví vlak jako já, ale je líp vybaven, taky sedí na místě a ne na motorce. Dolů jede zase jiný vlak a já jsem konečně spokojená. Roger je po včerejšku ve formě, na Albulu je minimální provoz, tak si hezky točí zatáčky jednu za druhou a já si užívám okolní scenérie. Moc se nám to líbí. Najednou jsme na vrcholu u hospicu, je tu klídek, dva cyklisti, dva motorkáři, pár aut a krávy. Samozřejmě nebytné fotky dobytí vrcholu a najednou zaslechneme, jak se stádo dalo do pohybu. V okolním tichu se zvonkohra nese do dáli. Jdu za nimi na pastvinu, protože teď zas musím vyfotit dokonalou švýcarskou krávu se zvonem na krku. Ještě, že mě veze tak trpělivý pilot. Tohle se ale pro nás stane esencí dovolené – klidný Albulapass a malebné zvonící stádo.

Sjíždíme dolů na druhou stranu a míříme na Berninapass. Silnice je krásná, široká, přibyla auta i autobusy. Stavíme u vyhlídky na Morteratschgletscher, pak pokračujeme dál, stále podél trati Rhétské dráhy. Na Berninapassu opět jede vlak proti nám, děda Homolka by se z těch panoramat musel zbláznit. Pod Berninapassem odbočujeme na Livigno, dnes si ho chceme vychutnat v klidu, projít nějaké obchody, dotankovat a vyjet na Stelvio z druhé strany. V křižovatce dává Roger přednost protijedoucímu autu a „prudký“ Ital v autě za námi hned troubí. Snad po dvou kilometrech je na silnici zácpa jak v pátek na Jižní spojce, prostě to stojí. Blinkr doleva a předjíždíme dlouhatánskou kolonu, Roger se chechtá „teď si, Itale, pěkně postojíš, to máš za to troubení!“. Bojím se, že tahle kolona bude až do Livigna, ale nehoda s policejní asistencí a oprava silnice se semafory udělala své. Celé to předjíždíme a užíváme si nádherný sjezd, údolí voní, pořád na sebe pokřikujeme, jak si to užíváme a jaká je to paráda. Rozesmátí přijíždíme do Livigna a rovnou k babce ze včerejška, dnes si dáme pivo a půjdeme courat. Město je plné Italů, co přijíždějí do bezcelní zóny na nákupy. Poflakujeme se, ale to se nám vymstí, neboť jsme v Itálii a obchody zavírají na dlouhou polední pauzu. Mám po žížalkách, v posledním otevřeném krámě koupíme dětem pár čokolád a jednu grappu a jedeme aspoň natankovat. Říkám Rogerovi, ať to nechá na poslední pumpu, že tam byl benzín úplně nejlevnější. Jenže když tam dorazíme, ukáže se, že cena je úplně stejná a navíc je to automat. Desetieurovku to nechce polknout, hledáme jinou, která by se tomu šmejdovi plechovýmu víc líbila a když pak Roger tankuje, musí si na deauvillku sednout, aby tam benzín našťouchal. Stejně jim tam něco necháváme, za deset euro se do nádrže nevešlo.

Sjezd z Passo Foscagno a dál ke Stelviu se trochu nudím, zdá se mi to dlouhé, je horko, panoramata mi přijdou trošku míň hezká, ale to určitě není pravda. V prvních zatáčkách výjezdu na Stelvio se přes nás přeženou nějací Poláci. Roger chytne slinu a řádně přidá, chce se taky svézt. Já vzadu jenom polknu a zavřu oči, dělám, že se nebojím. Naštěstí ho to po pár zatáčkách pustí a zase se kocháme, já zkouším točit video. Zjišťujeme, že kamera na helmě by se nám hodila, Ježíšek má o čem přemýšlet.

Jsme opět nahoře na Stelviu, mumraj je o poznání jiný, víkendový, plno kabrioletů, tolik ferarri v jednom dni jsme snad ještě nikdy neviděli. My se přehoupneme o pár zatáček dolů na vyhlídku a hledáme sviště, ale nemáme na ně štěstí, asi je i na ně horko. Kolem nás jedou do kopce dva mladí italští závoďáci na kolech, ozve se cvrlikání mobilu a jeden z nich sáhne do kapsy na dresu - “prego?“ povídá normálním hlasem v serpentinách 2 500 metrů nad mořem. Vyvalíme oči! Našinec by chcípal už dávno. „Byznys?“ směje se mu Roger a on kývá, že ano, telefonuje a šlape dál. Neuvěřitelné, ale v zemi Giro di Italia asi normální. Svišti se nekonají, tak se vracíme na vrchol k týpkovi v tyroláčku, u kterého má Roger vyhlédnutý bratwurst se zelím. Já ho německy objednávám a mezi sebou se česky bavíme, jestli takový nebo makový chleba a týpek se ptá „hoščici? Sélí?“, smějeme se, ti prodavači vždycky rychle pochytí, co má zákazník rád. Ještě že neříká „čésky cholky, chésky cholky…“ .No ale bratwurst je skvělý a v krásném odpoledni chutná dvojnásob. Jdeme se ještě jednou vyfotit k ceduli s nadmořskou výškou, Roger anglicky žádá kolemjdoucí paní se psem o fotku, ona souhlasí a pak se svou společnicí prosí o totéž, zvedají psa mezi sebe, aby měli všichni společnou památku. A že to je pořádný raťafák! Roger cvaká spouští, zblízka, zespoda, já to pobaveně sleduji a chci na něj zavolat

„ člověče, to budou nějaký lesby, co vzaly psa na výlet!“, ale pak se kousnu do jazyka a místo toho pravím „ty jsi mi nějaký reportér“ a paní hned „jé, vy mluvíte česky!“ No to bych tomu dala! Ještě, že jsem byla zticha. Radši pojedeme. Roger ještě obdivuje vedle stojícího triumpha a nechává si od italského majitele předvádět parádičky se zvedacím plexisklem, právě se zamiloval. Honda by se měla začít strachovat…

Vracíme se na odbočku k Umbrailpassu, stavíme ještě na nezbytné foto. Na švýcarské celnici čtu nápis „jestli máte něco k proclení, zazvoňte“, to je teda něco. Představuju si celníky u nás za totáče, jak na ně lidi zvoní a hlásí, co vezou z Endéer. Ještě se zdržíme u památníku a vzpomínkových panelů na první světovou válku, kdy část dnešního italského území byla rakousko-uherská. Místo má zajímavou historii, ale vše by se sem nevešlo. Svištíme dolů Umbrailpassem a pak zase nahoru na Offenpass a údolím Engadinu k odbočce na Flüelapass. Jak je to dnes jiné! Bez problémů dojíždíme do Davosu, na začátku přibrzdím Rogera, aby se ohlédl. Místní Intercontinental ční jako zlaté vesmírné těleso, co přistálo uprostřed Alp. Tiše vzpomenu na diskuze kolem moderní Poštovny na Sněžce. To by se naši ochránci tradic divili! V hotelu stíháme v pohodě před večeří bazén, je to nesmírně příjemné po celodenní jízdě.  Na večeři si vybíráme orientální kuře, zatímco naši němečtí sousedé, starší pár, mají švábské plněné taštičky a paní si dokonce přidává. Zlehka se červená, když jí číšnice přinese nášup a omluvně říká, že to opravdu chutná moc dobře a já jí přeji dobrou chuť. Dáváme se do řeči, ptají se, odkud jsme, a když říkám, že cestujeme na motorce, pán se ptá, kolik jsme najeli km a kolik passů máme na kontě. Pak vytahuje aktuální fotku, kde sedí na bílém harleyi oblečený v kůži. Prý byl na jaře na Sardínii. Je mu tak 75 let. Toužebně si přeji, abychom trávili důchod v Davosu jako tihle důchodci s jarním výletem na harleyi po Sardínii!

Po večeři ještě kontroluji jízdní řád, jestli bychom mohli popojet kousek vláčkem, a mohli, vychází to. Tak se vydáváme na nádraží. Máme s sebou tu kartičku na volné vstupy, ale musíme zjistit, jak se používá a jak si pořídit lístek, všechno je tu samoobslužné. Okukuju nějaký automat podobný tomu v pražské MHD a rvu tam svoji kartu. Zavrčí to, cvakne a já mám ucvaknutý roh a natištěné datum. Roger se láme smíchy v pase. Karta je na celý pobyt, kdybych ji měla pokaždé „označit“, bude to úplně na nic, nečitelné. Přijíždí vlak a z něj vystupuje průvodčí, které se Roger ptá, jestli můžeme nastoupit. No jasně, nemáme si prý s ničím dělat starosti a prostě jet. Tak jedeme, znovu je to jak modýlek železnice, roztomilá nádraží, tunely a viadukty. Ve Filisuru vystupujeme a na nádraží se švýcarskou přesností přijíždějí v rozmezí 3 minut tři vlaky, cestující přestupují, vše je automatické, klape a za chvíli jedeme zase zpátky do Davosu. Z nádraží jdeme rovnou do hotelu a spát. Dnešní den jsme si užili vrchovatě.

19.7. – neděle – Davos – Vaduz – Kostnice – Bodamské jezero – Wiengarten, najeto 248 km

Po snídani balíme všechny věci a vydáváme se na další část cesty. Chceme se stavět v Lichtenštejnsku, sklouznout k Bodamskému jezeru a trajektem se dostat do Německa. Jedeme v klidu krásným údolím, Davos necháváme za sebou a kolem jedenácté jsme v Lichtenštejnsku. Hranice překračujeme u vojenského objektu za Maienfeldem, dnes je tu muzeum. V obranných valech se pasou kozy. Zjevně se Švýcaři nemusí svých sousedů bát. Lichtenštejnská armáda o síle 80 mužů se z poslední vojenské akce vrátila v počtu 81 a hned po té byla zrušena. Ve Vaduzu jsme rychle, parkujeme a jdeme do informačního centra koupit nálepku. Zahlédnu ozdobné razítko a zajásám, ráda bych si ho dala do turistického deníčku jako v Čechách. Ovšem tady stojí 3 eura, jsme v zemi, která je raritou a dobře ji dokáže zpeněžit. Potkáváme všudypřítomné Japonce a také hodně Indů. Rogera oslovuje prošedivělý stařík a ptá se, co že to má za džíny. Je to Amík z Oklahomy a tyhle kevlarové džíny by chtěl taky. Chvíli se bavíme o ježdění v USA. Stačí mít helmu v ruce a chlapi jsou hned kamarádi. Projdeme kus pěší zóny, obhlédneme suvenýry, hlavně neuvěřitelné množství kukaček ozdobených vším, co vás napadne a pak si sedneme na kávu. Servírka nám přinese i nabídku zmrzlin a já neodolám poháru s názvem „Colonel“, to si musím dát! Je v tom štědrá dávka vodky, takže nasedám na motorku značně uvolněná, ale nedá se nic dělat, čeká nás ještě kus cesty k Bodamskému jezeru. Od Vaduzu zase stoupáme trošku výš krásnou cestou, kolem se objevují výrobny sýra a vše je opět kýčovité jak v reklamě. Jen tu fialovou krávu jsme ještě neviděli. Ale blížíme se k civilizaci a naše tempo se zpomaluje, před Kostnicí to vůbec neubíhá, nejsou patrné konce obcí, jedna následuje plynule do další a Roger je celkem otrávený, chvíli je na ceduli padesátka, chvíli šedesátka, silnice je samý radar.  Konečně vjíždíme do Kostnice, kde se chceme zastavit v Husově domě, když je letos kulaté výročí upálení Jana Husa. Stejně je nejvyšší čas na pauzu. Dáme si svačinu, najdeme Husovo muzeum celkem rychle a prohlédneme si zdejší expozici. Pak, osvěženi kávou a nealko pivem se vydáváme k trajektu přes Bodamské jezero do Meersburgu, kam nás dopravní značení dovádí bez problémů.  Vše jde jako na drátkách, jedeme rovnou na loď, sotva zastavíme ve druhé brázdě, platíme pakatel 10 euro za oba a motorku a než se stačíme vzpamatovat, trajekt odrazí a frčíme na druhou stranu. Atmosféra je úplně přímořská, Bodensee, jinak zvané Švábské moře, má opravdu azurovou barvu, je plné plachetnic a pro nás suchozemce je to celé dost atraktivní záležitost. Zakrátko přistáváme, přeprava trvala snad 15 minut, vjíždíme do ulic Meersburgu. Trasu jsme si o hodně zkrátili a tak hledáme pláž, rádi bychom se vykoupali. Míříme na první parkoviště s piktogramem koupání, než se na něm stačíme rozkoukat, z odjíždějícího auta vybíhá chlapík a podává nám ještě platný parkovací lístek. To je milé! Bereme plavky, tentokrát s rozmyslem připravené a jdeme se smočit. Zdržíme se asi hodinku a pak míříme zase dál, do Friedrichshafenu.  Cesta je opět dost úmorná. I když to na mapě tak nevypadalo, jedeme souvislou zástavbou, padesátka střídá třicítku v obytných zónách, všude jsou radary a třicet kilometrů nám trvá snad hodinu a půl. K dovršení všeho se v cílové destinaci motáme i s navigací a nemůžeme najít objednané ubytování. Není to žádná vesnice, jak jsme si mysleli, ale regulérní město s pěší zónou, kam nás navigačka vytrvale posílá. Konečně stavíme před hotelem, kam jsme se propletli změtí jednosměrek. Jsme unavení a máme toho dost. I když máme za sebou nejkratší štreku, jednoznačně byla nejúnavnější.  Aby toho nebylo málo, hotýlek je zavřený a vítá nás jen německy psaná cedule, že máme kamsi zavolat. Do háje!  Ať dělám, co dělám, ozývá se jen hláška, že číslo není dostupné, zkouším ještě pevnou linku z rezervačního potvrzení, ale bezúspěšně. Přichází místní manželský pár, který by se v hotelu rád navečeřel, také jsou překvapení, že je zavřeno. Zkoušejí nám pomoci, nakonec nám ale radí podobné bytování o dvě ulice dál. Já jsem značně nervózní, nemám s booking.com žádné zkušenosti a netuším, jak v tomto případě postupovat. Roger navrhuje, že pojedeme dál na jeden zátah až do Prahy. Je to ještě kolem 600 km. Nakonec se rozhodneme přespat v doporučeném hotýlku, kde nám vyjdou maximálně vstříc, byť je o něco dražší než ten objednaný. Dáváme si vytouženou sprchu a pak jdeme dolů na výtečnou pizzu a pivo, do Rogera nápoj zahučí jedna radost. Ještě v sobě najdeme sílu na procházku po historickém centru města. V jiném rozpoložení by nás to velmi zajímalo, protože tu mají největší barokní katedrálu v Německu, ale teď jsme rozladění a nadáváme na majitele hotelu, který nás nechal ve štychu. Ještě v noci píšu stížnost na booking. com.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE