Švýcarsko ve dvou - pohled ze zadního sedla.

Po loňském vydařeném srazu Honda NTV v Liberci se objevuje dotaz, zda by také přijel někdo na sraz do Švýcarska. Ohlas je kladný, tak tedy organizátor nastiňuje trasu a my se těšíme. Na jaře dokupujeme nějakou výbavu, mapy a tak dále, honda dostává novou zadní gumu, penízky putují do štrozoku s nápisem Švýcarsko a červenec se blíží. Očekáváme s napětím instrukce a termín, pro nás je to první velká cesta ve dvou, zátěžový test hondy v pořádných kopcích. Jenže najednou se něco zvrtne a sraz je zrušen. Co teď? Dovolené máme tři týdny v kuse, zkusíme to sami? Se srazem padlo i domluvené ubytování za dobrou cenu, tak začínám hledat kempy na původně plánované trase, někde v okolí Interlakenu. Přiznám se, že mám obavy, jak sbalíme stan, spacáky, karimatky, vařič, ještě všeliké krámy a pak už taky řešíme to pohodlí, že jo…Tak ještě hledám po českých cestovkách, co kdo nabízí. A hele! Víkend v hotelu v Davosu i s polopenzí za rozumnou cenu! Je to sice kus jinde, ale popadneme kalendář, jo, to by šlo, přidáme nocleh v Rakousku a Německu. Rozhodnuto, ještě voláme organizátorovi původního srazu a konzultujeme nějaké cíle a dostáváme cenné rady. Jenže zároveň prohlížíme mapy a informace z hotelu a zjišťujeme, že k pobytu v Davosu dostaneme all inclusive card, se kterou máme lanovky, busy a vlak druhé třídy v celém údolí mezi Klosters a Filisurem zdarma. Okamžitě hledám další info. Vlaky Rhétské dráhy jezdí po úzkokolejce, jejíž část je dědictví UNESCO, to musím vidět. Nastiňuji Rogerovi změnu trasy a ten souhlasí, pokud to půjde, využijeme i tu kartu, svezeme se lanovkami a vlakem. Hledám na netu jízdní řády, ceny tunelů, dělám rezervace na booking.com na noclehy cestou a můžeme jet. Balení nedopadlo nejhůř, máme v kufrech ještě místo, což mě překvapuje. Nejvíc místa zabírají nepromoky a svačina na cestu.

Švýcarsko ve dvou -  pohled ze zadního sedla.

Kapitoly článku

16.7. čtvrtek – Praha – Plzeň – Železná Ruda – Deggendorf – Landshut – Rosenheim – Mittenwald – Scharnitz, najeto 513 km

Vyrážíme ráno v 7.45 z Prahy na Plzeň po dálnici, dál na Klatovy a Žel. Rudu, Deggendorf a po německé dálnici do Landshutu. Tam uhneme na Rosenheim a kolem jezer Kochelsee a Walchersee k Mittenwaldu a Scharnitz nad Insbruckem, kde máme první nocleh. Od Běšin za Klatovy začíná parádní cesta, zastavujeme v Rudě na poslední tankování, ještě koukáme do mapy a na pumpu přijíždí asi 6 motorek. Jedna z nich je deauvillka, nastává dotazování, kdo kam jede, my hlásíme Švýcarsko a deuvillkář si povzdechne „tam jsem taky měl jet, ale nějak je všechno jinak“ a mě okamžitě secvakne, že je to chlapík ze skupiny na Motorkářích a řeč se stáčí na zrušený sraz, to je tedy fór… chvíli o té situaci ještě plkáme, až Roger nemá chuť to dál rozebírat, tak jedeme po svým, ale smějeme se náramně absurditě setkání. Kdo by to čekal?? Na svém zadním sedle ještě přemítám, jaký jsme masňáci, jedeme do hotelu a ostatní mají nabalené stany, tak se trošku stydím, ale co už! Máme dovolenou!

Cesta ubíhá do Landshutu výborně, tam se dáváme na bundesstrasse 15 a crcáme se přes vesničky padesát, to je trochu únavný a Roger je z těch značek v deprézi, za Rosenheimem už to jede, krajinka je kýčovitá, přibývají malované statky a všude voní posečené louky. Je kolem páté a my přijíždíme ke Kochelsee. Voda je tyrkysová, kolem se zvedají Alpy a my cítíme, že by nám prospěla zastávka, tak brzdíme na parkovišti u jezera, že si smočíme nohy. Ale Roger nevydrží, voda je teplá, tak shodí hadry a koupe se v trenkách, zatímco já si máchám opravdu jen ty nohy, protože moje plavky jsou ukryté někde hluboko v kufrech. Roger jede pak na ostro a já se směju, že trenky můžeme sušit na topcasu, když jsme nevzali sebou žádnou vlajku. Dostatečně osvěženi jedeme dál kolem značky, že cesta mezi Kochelsee a Walchersee je o víkendu pro motorkáře zavřená. Máme štěstí, je čtvrtek. Roger se mě ptá, co to znamená a já si myslím, že je to pěkný úsek cesty, kde by se o víkendech proháněli závodníci, jedeme po Deutsche Ferientour Alpen - Ostsee a v sobotu tu musí být náramný provoz. Značky u cesty to napovídají, třikrát míjíme 60 a upozornění na radarkontrolle a na silnici jsou zpomalovací pruhy. Přitom asfalt je krásný a zatáčky parádní, taky začíná přibývat motorek.  A za jednou zatáčkou plné odpočivadlo policajtů a motorkářů! Policista staví i nás a v nás obou hrkne, byť si je Roger jistý, že jsme rychle nejeli. Mladý poliš anglicky žádá papíry a kontroluje vzorky na pneu a dokonce i brzdový kotouč. Vše v pořádku, přeje nám hezkou cestu dál, Roger se přece jen ptá, proč nás zastavil. Prý normální kontrola, tady se musí pořád hlídkovat. No, kluci z Norimberka mají zjevně větší problém než my, ti tam ještě diskutují. Jedeme dál do kopců a pak dolů kolem Walchersee, které je v nejhlubším místě až 190 m hluboké, voda má neuvěřitelnou tyrkysovou barvu a v dálce se černají mraky. My máme asi 20 km k ubytku, snad to stihneme. Penzion je pár metrů za hranicemi Rakouska hned u hlavní, paní domácí nás čeká, motorka může do garáže na koberec a my vyřizujeme nezbytné formality. Sotva jsme si dali sprchu a vybalili na balkoně večeři, začíná pršet, měli jsme to akorát! Dokonce bouří. Sledujeme z balkonu scenérii, jsme v úzké soutěsce, kde stávala tyrolská pevnost Porta Claudia, kterou dobyl v listopadu 1805 Napoleonův maršál Ney, když táhnul od Ulmu ke Slavkovu. Zbytky pevnosti jsou v údolí Isary tekoucí kolem, a jak koukám do mapy, je to jen 300 m od pensionu. Krásná příležitost! Takže sotva přestane pršet, jdeme na procházku. Na zpáteční cestě ještě prohlédneme jakýsi obchod s veterány, přes výlohu zahlédneme jawáckého pávíka a další kuriozity. Pak už jen do hajan, máme toho dost.

17.7. pátek – Scharnitz – Telfs – Landeck – Reschensee – Passo delo Stelvio – Livigno – Davos, najeto 302 km

Ráno po snídani vyrážíme směr Seefeld, pak dolů do Telfsu a mimo dálnici do Landecku směrem na Nauders, tam se uvidí, zda pojedeme na Passo dello Stelvio nebo rovnou do Švýcarska. Je překrásně. V Seefeldu každý sportuje, hraje golf, jede na bruslích či kolečkových lyžích nebo aspoň běží s kočárkem. Jsme v Olympiaregionu a je to vidět. Vymazlená sportoviště na každém kroku, ne nadarmo sem jednu dobu jezdila česká fotbalová reprezentace na velká soustředění.  My sjíždíme na Telfs a já poprvé začínám tušit, o čem ta dovolená bude. Zatáčky a pohledy do údolí jak z letadla, pod námi je spousta políček a domečků, prostě paráda. Celou cestu údolím Innu se vzadu otáčím jak holub na báni, vzájemně si ukazujeme kostelíky a hrady a já doufám, že Roger se kochá taky. Navigaci jsme zavrhli dávno, mě nedělalo dobře, jak do toho pořád brejlí, to mu budu radši předčítat německé cedule, stejně mám v záloze papírek v náprsní kapse s čísly silnic a sjezdů. Všechno jde výborně, počasí je jako malované a najednou míjíme pevnost v Nauders. Čas máme dobrý, takže se na Stelvio vydáme už dnes. Ještě stavíme na obědovou pauzu u Reschensee. Vjíždíme na parkoviště a stavíme hned na prvním motoparkovacím místě, vedle je deauvillka, u které bleskurychle zjišťuji brněnskou značku a tak zdravíme majitele „dobrý den!“. Následuje obligátní odkud a kam, za kolik a na jak dlouho, chlapi si ještě trošku splknou o motorkách, podmínkách na Stelviu a pak už jdeme obědvat. Věž čnící z jezera nás překvapuje. Zase neuvěřitelná barva vody, děláme fotky jak z katalogu a pak už vyrážíme dál na jeden z vytyčených cílů letošní dovolené.

Roger by natankoval, máme zhruba půlku nádrže, ale kupodivu je v Itálii před Stelviem dost draho, tak ještě vydržíme. Začínáme šplhat nahoru. Po několika kilometrech stavíme v Trafoi a kocháme se, fotíme se a okukujeme provoz kolem. Není to tak strašné, jak jsme čekali a jak jsme se obávali, žádní závodníci tu nešílí, tak po chvíli pokračujeme. V ohybu zatáčky si všimnu hotelu s vyvedeným podpisem v průčelí „Gustavo Thoeni“ a vitrínou plnou pohárů. Jsme v rodišti olympijského vítěze ve slalomu a já vzpomínám na dobu na základce, kdy jsem si po prvních závodech na horách ve čtvrté třídě vysloužila přezdívku Hanni Wenzel, lyžování mě moc bavilo a dlouho jsem pak téhle slalomářce fandila. To byly doby!

V zatáčkách registruji číslo v ohybu - 45˚ - a říkám Rogerovi „hele, oni tu uvádějí i úhel tý zatáčky!“, jenže najednou koukám, jak ty čísla mají sestupnou řadu 43,42,41,…asi to bude trošku jinak…když jsme u čísla 35˚, Roger se chechtá „ hele, tahle ale má úhel, co?“ No dobře, no. Párkrát zastavujeme, fotíme a pusy máme od ucha k uchu, je to paráda. Najednou se na silnici objevuje nápis 200 m, 100 m a jsme nahoře. Parkujeme a jdeme okouknout ten cirkus. Všude motorky, stánky, lidi, tak trochu Matějská, ale nám se to líbí. Motorky různých značek, stáří a barev, obdivujeme starého modrého bavoráčka se sajdou, vedle kterého stojí prošedivělý řízek se psem. Myslím si, že si taky prohlíží, ale on najednou posazuje psa do sajdy! To je bomba, pes má Stelvio zjevně v oblibě.  Kupujeme nálepku, nezbytné foto a zase dolů k Bormiu. Zatáčku dvě pod vrcholem postřehnu v trávě úžasně modré skvrnky a křičím. Hořce! To musím vidět. Roger zastavuje. Nemá to se mnou moc jednoduché, všechno chci, jsem batůžek turista, ale on je zlatý a celkem rád se kochá se mnou všema blbostma, které mě připadají roztomilé. Pak už se teda můžeme vydat dál, tahle část Stelvia je jaksi malebnější, sem tam tunel, při jehož průjezdu máme pocit, že jsme v nějakém hradu v Karpatech, vodopády a rokle, můžu si ukroutit hlavu a Roger zase kroutí řídítky. Zdá se, že se mu to líbí a že se v tom našel, honda šlape jak hodinky. Před Bormiem uhýbáme k Livignu, je to necelých 30 km přes Passo Foscagno a benzín by měl bez problémů stačit, než dorazíme do bezcelní zóny Livigna. Kolem se honí mraky, už cestou ze Stelvia nás potkalo pár kapek, ale nad námi je úzký modrý pruh a já pevně doufám, že to ještě vydrží. Na vrcholku Passa Foscagno je mokro, ale osychá to, protijedoucí zatím nemají nepromoky a tak věříme, že jedeme za deštěm. Ale jak sestupujeme, je mokra víc. U první pumpy pod Mottolinem  Roger do hondy natlačí, co se tam vejde, plná je za stejných 16 euro, jako v Německu půl nádrže. A sjíždíme dolů do města na kávičku. Mraky jsou čím dál temnější a švýcarská strana vypadá zlověstně, nicméně lidi mají kraťasy a je dost příjemně, tak parkujeme u nějakého hotýlku, kde už je hrozen motorek z Finska. Roger objednává dvě cappuccina, což by si Ital nikdy ve čtyři odpoledne nedal, a babča majitelka je před nás staví s úsměvem a italsky povídá „ták, tady to máte, miláčkové!“. Zjevně jsme ji naším požadavkem zaskočili, neboť neměla v pohotovosti hrnky na capuccino, ale dostáváme dva hrňouly s vánočním motivem, což nás vyloženě pobaví. Ááá, začíná krápat. Dohadujeme se, zda vytáhneme nepromoky. Rogerovi se moc nechce, pokud nebude moc lejt, mohli bychom to zvládnout v bundách, ale já mám strach, že vyjedeme na druhé straně z tunelu do Švýcarska a tam to bude jiné. Tak jo, navlíkám to na sebe. Teď se ukáže, jak kdo zvolil, já mám totiž celou kombinézu, nechtěla jsem na rozdíl od mého drahého dvoudíl a on si teď bere jen kalhoty, kdežto já se soukám do skafandru. Těch takřka 10 km k tunelu jedeme schovaní v galerii, ale taky se čím dál víc stmívá. U mýtné brány platíme 12 euro a při čekání na semaforu u tunelu začíná regulérně lejt. Nemám rukavice, nechala jsem je v kapse bundy a přes tu šprcku se k nim nemůžu dostat, Roger už cítí vlhkou bundu, čekání začíná být dlouhé. Blikne zelená a můžeme do tunelu, je to jako jízda bunkrem z druhé světové. Vyjíždíme do švýcarského divokého Engadinu a tam je peklo. Bouřka, blesky mlátí do kopců kolem, tak hned zastavujeme u zastávky busu, Roger vytahuje bundu od nepromoku a já se dopracuju k rukavicím, už je mi zima. „To je to tvoje kafíčko v Livignu“, schytávám to. Zdrželi jsme se, do Davosu je to ještě kus a počasí na dvě věci, my musíme dál i v dešti. Údolí je divoké za pěkného počasí, natož teď. Trošku se bojím, jak to zvládneme, není moc vidět, no ale věřím svému miláčkovi, co jiného mi taky zbývá. V Suchsu odbočujeme na Flüelapass a na ceduli je Davos 27 km, krásné číslo. Jenže co to? Na první zatáčce stojí švýcarští policajti. „Gruezi!“, spustí něco rétorománsky a my zmateně koukáme, co se děje. Pak pochopí, zkouší to anglicky, Flüelapass je zavřený, na silnici je kamení a není to průjezdné, musíme se vrátit. Roger říká, že potřebujeme do Davosu. Poliš krčí rameny, zkuste to vlakem, nevím teda co má na mysli? Jak nám může radit vlak? Dodatečně mi pak dojde, že myslel autovlak přes Vereina tunel. Ptáme se, kudy to objet, snad zpátky a do Svatého Mořice, budou to odstraňovat nejmíň hodinu, možná víc. Jedeme dolů do vsi a schováváme se na zastřešeném mostě. Roger nadává sprostě, což u něj není obvyklé a sakruje „takovej kousek, zas…ný počasí!“  Koukáme do mapy, objížďka je příšerně dlouhá, pořád leje a nevíme co dál. Čekat? Sledujeme, jak policajti vrací auta, ale ze shora z Flüelapassu to jezdí, to je nějaký divný! Už jsme se viděli na večeři a teď tohle. Diskutujeme, jestli když se zdržíme dlouho, dostaneme ještě jídlo a tak radši voláme do hotelu, co se nám na cestě přihodilo. Nemají problém a radí objet přes Julierpass, ale ten je ještě dál. Hrůza. Roger už nevydrží a honí mě nasedat, znovu se chce zeptat policajtů, dolů zjevně auta i motorky jezdí. Já jsem skeptická. Přijíždíme k polišům, ten, co mluví anglicky se trošku usmívá, jo, ještě tak půl hodiny, někde se schovejte a počkejte. Uklízíme se pod viadukt trošku uklidnění, zatím si dáme tatranku. Sotva ji rozlomíme, poliši sedají do auta a otvírají cestu. Roger bleskurychle vyhodnotí situaci „dělej, sedej, než to zas zavřou, dojíš si to cestou!“  Jak si to asi budu cpát do helmy? Za pár zatáčkama vidíme, jak voda vyvalila kamení na cestu, bagr už odklidil to nejhorší, tak opatrně jedeme kolem. Výš poznáváme, že i sněžilo, muselo to být tedy velké. Šplháme výš, stále prší. Mě se to líbí i tak, scenérie kolem je úžasná. Čím výš stoupáme, tím míň prší a jak se přehoupneme přes vrchol Flüelapassu, jasní se. V Davosu už je po dešti úplně. Celkem dobře nacházíme hotel a jdeme na recepci. Akorát začínají s večeřemi a kolem je neuvěřitelný množství německých důchodců věkové kategorie 80+. Proboha, kde jsme se to ocitli? Vypadáme jak astronauti kombinovaní s potápěčema, v ruce helmy, mokří a šustíme, dědové a babky zjevně nechápou, co jsme zač. No ale bez problémů vyřizujeme pobyt, garáž, kartu na lanovky a jdeme na pokoj. Pěkné! Tady se nám bude líbit. Rozvěšujeme nepromoky a po sprše jdeme na večeři. Dáváme si lososa a karafu bílého, vždyť si to po dnešním dlouhém dni zasloužíme.

Po večeři se jdeme ještě projít ven, na hlavní třídě Davosu je jakýsi festival, prezentace hotelů a sousedské setkání. Účastníme se nějaké tomboly, kde vyhrajeme několik blbostí, dáváme si raclette a také ještě vyjedeme lanovkou - zubačkou nad Davos. Brňáci u Reschensee nám říkali, že Davos projeli a nic na něm není, ale my jsme spokojení, večerní promenáda v pátek žije. Griluje se, tancuje, popíjí, všímáme si hromádky sněhu na chodníku a koulujeme se. Taky tu sněžilo? O pár metrů dál pochopíme. Sníh je u každého stánku s pitím a v něm jsou zapíchané lahve, aby se chladily. Tak ještě projdeme obchod se suvenýry a pak už rychle do peřin.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.20
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist