sumoto_leden



Švýcarsko – Monte Generoso

Již 12. ročník tohoto novodobého prestižního závodu nás přilákal se zúčastnit. Novodobý proto, že závody mají už dlouhou tradici sahající až do dob před druhou světovou válkou, kdy se jezdil okruh, ale byly přerušeny a před dvanácti ročníky nově rozjety tentokrát závody do vrchu.

Letos se mezinárodní mistrovství motocyklových veteránů do vrchu konalo 9.-10.7. ve Švýcarském Medrisiu s kopcem Monte Generoso. I v minulých ročnících byla Česká republika reprezentována Zavadilovými, se kterými jsme jeli i letos. Tentokrát ale mnohem početnější skupina lidí vezla na závody Jawu 350 SV r.v. 1934, se kterou závodil Václav Zavadil starší, závodní Jawu 250 r.v. 1955 s jezdcem Václavem Zavadilem mladším, závodní padesátku s označením TK-7 r.v. 1970, na které jel Jaromír Halfar a od Vojty Juráka ČZ – 125/516 r.v. 1964. Tito jezdci ještě byli doprovázeni kamarádkou od Vency mladšího Evou, přítelkyní Vojty paní Marcelou, Flegmošem a mnou. Na motorkách jeli Petr Almáši na svoji Yamaze XS 750 další účastník závodu a odvážná bohuška Lenka s na tandemu sedícím Plamenem na Hondě CB 500.

Pro všechny byl až možná nadlidský úkol nabalit co možná nejskladněji potřebné oblečení, humus tašku (hygienické potřeby v sáčku), nejrůznější konzervy od moravského leča až po konzervované špagety, paštiky, suchary a jak jinak než tradiční čínské polívky na dobu cca osmi dnů a nemluvě o tom tohle všechno naskládat do Transita ještě společně s bečkami piva, chlazením, jedním závoďákem, miliónem batohů, na vozíku přivázané další dvě motorky a šesti člennou posádku. Auto vypadalo zevnitř dost chaoticky a najít po cestě svůj batoh se svojí tatrankou, bylo nemožné. Ještě že jel Vojta s Marcelou svým autem.

Den první

– ve středu 6.7. v 5:00 ráno zařinčel budík a akce se mohla rozjet až na malé zpoždění. Nicméně se naskákalo do Transita a vyjelo se z Opavy do Rokycan, kde byla naplánovaná první noc. Po cestě se nic zvláštního nestalo, pršelo. Když už jsme byli v těch Čechách plné motocyklových muzeí, v Netvořicích jsme navštívili první. Motorek celkem dost, některé pěkně zrenovované, jiné podepsané zubem času, ale celkový dojem nic moc. To co nás čekalo o pár kilometrů dál v Lešanech ve vojenském muzeu se nedalo srovnat. Byla to parádní podívaná, krásně stylizované expozice, bylo to jako živé. Motorky, auta, letadla, zákopy, udělané garáže, lakovny, figuríny vojáků, v moravské bitvě hořící letadlo, venku vystavené tanky, obrněné transportery. No je to tam fakt velké a je na co se dívat a i mě jako laikovi války se to hodně líbilo.

Být kousek od Týnce nad Sázavou a nejet tam, to by byl hřích. Byl státní svátek, takže jsme udělali venkovní exkurzi továrnou. Čučeli jsme přes skleněné výplně na hromady válců a hlav motorů a udělali špionážní foto. Bylo zajímavé vidět tuhle fabriku, která vyráběla mašiny co nám stojí v garáži. Pak ještě rychlá prohlídka moto muzea na Konopišti, kde to bylo taky zajímavé a už jsme jeli do Rokycan. Tam jsme na místní pumpě vyzvedli naše bikery co jeli po svojí ose a společně se dopravili do nedalekého vojenského muzea, kde nás známí nechali přespat v jedné z budov.

Den druhý

– ve čtvrtek se vstávalo zase brzo a po lehké snídani jsme navštívili plzeňský market dokoupit čerstvé pečivo a poslední levné jídlo a pak jsme vyrazili směr Rozvadov, ale to ještě Lenka stihla kousek za Plzní při vjezdu na dálnici vletět do příkopy. Štěrk v zatáčce je sviňa. Naštěstí se ji ani Plamenovi nic vážnějšího nestalo krom odřeného oblečení, ale na její nové Hondě to odnesly zrcátka, budíky, zadní plast, světlo a lehké škrábance. Ale oba to nesli v pohodě, tak se mašina na benzině před čárou olepila páskou, vyměnily se žárovky a zhruba v 10.30 jsme teda opustili republiku. 70% cesty přes dálnici pršelo, místy slaběji, místy ale dost intenzivně, takže si motorkáři trochu oddechli až v rakouském tunelu.

Nicméně jsme do Švýcarska dorazili v podvečerních hodinách a kousek za čárou se rozhodovalo o místě, kde budeme trávit noc. Nakonec jsme nasedli do aut a na motorky a vyrazili do 237 kiláků vzdáleného Mendrisia. Ubíhající kilometry pod koly si každý vychutnával, protože klikatá dálnice lemována Alpami s nádhernými zalesněnými kopci, skalnatými útesy, sem tam nějaký ten kostelík a celkově hodně zajímavou zelenou krajinou a počasím konečně bez padajících kapek, ale pod mrakem nás nikoho neuspávalo, jak tomu bylo na dálnicích v Německu. Do Mendrisia jsme ale nedorazili, protože se už setmělo a řidiči už toho měli plné zuby a jediným receptem jak za řidítkama neusnout bylo plyn, brzda, plyn brzda, tak jsme vytvořili tábořiště na benzině vzdálené 70 kilometrů od cíle naší cesty.

Den třetí

– ráno nás vzbudilo kromě odjíždějících kamionů sluníčko a nebe bez mráčků, což povzbudilo každého z nás. Ukuchtila se vydatná a energetická snídaně, zabalily se věci a vyrazili jsme. Po příjezdu do Mendrisia, konkrétně do areálu továrny na zipy Riri, kde bylo depo pro závodníky, už na nás čekal Josef Synek se svým synkem taky Josefem. Ti nám drželi zastíněný travnatý plac. Vyložili jsme tedy věci z auta, postavili stany, narazili bečku piva a zatím v klidu a v pohodě kecali a odpočívali v téměř prázdném areálu. Taky dorazil Peter Baláž ze Slovenska, několikanásobný vítěz velkých cen, přidala se k nám i Češka žijící ve Švýcarsku a kecalo se o všem.




Den třetí

– Již brzy dopoledne plnily parkovací prostory závodní týmy jeden za druhým, takže se dalo konečně dívat na krásné konkurenční stroje, proběhla přejímka jezdců a kdo chtěl, mohl si zkušebně vyjet závodní úsek, který je od depa vzdálen zhruba 7 kilometrů.
Takže jsme vyjeli nahoru občíhnout zatáčky a na co je třeba se připravit, protože závod se jede bez tréninku. Udělalo se pár fotek, po příjezdu zpět a po vyzkoušení, zda-li jsou naše stroje připraveny závodit se jelo na vyhlídkovou a poznávací cestu okolím. V La Romantica jsme si svlažili hlavy v jezeru, kde byla nádherně průzračná voda, ostatně jako všude ve Švýcarsku a než se zatáhla obloha chytali jsme bronz.
Za nedlouho se chystalo na déšť, takže jsme se raději vrátili zpátky do depa. Večer se konala velká párty pro všechny závodníky a jejich doprovod. Na pódium byli zváni všichni známí a slavní jezdci aby něco řekli, nejznámější asi Jim Redman, několika násobný vítěz GP své doby. Taky byl vyzván Peter Baláž, který řekl pár slov lidem a moderátor také vyzval na pódium celou naší grupu Czechoslovakia.

Den čtvrtý

– neděle 10. července den závodu. Ráno se odvezly stroje i s posádkou do depa na trať, kde byla na půl desátou naplánovaná první jízda. Něco málo o pravidlech závodu - vyhrává ten co se pomocí dvou soutěžních jízd přesně trefí, nebo alespoň přiblíží průměrnému času, za který se dá trať jet. Čekání se zkracovalo posledním dolaďováním a leštěním strojů. Závodily opravdu krásné motorky a sidecary všech možných ročníků, kubatur, značek, typů a barev. Nikdo svůj stroj nešetřil a tahal za plyn co to šlo. Krom oleje na trati, který zbrzdil závody se nic vážnějšího nestalo.


Nádherný rámus, vůně benzínu a ricinového oleje, zdařilé počasí a pohodová atmosféra udělala závody povedenými. Možná i proto, ale určitě i díky důkladné přípravě stroje a jezdce se našemu teamu podařilo vybojovat druhé místo v kategorii moto 1948-1972 classe fino 100cc a to Jarkovi Halfarovi, který na své padesátce dokonce využil nitro oxygen systému znám pod zkratkou NOS. Druhý taky skončil Václav Zavadil mladší na závodní Jawě 250 v kategorii moto 1948-1972 classe fino 250cc a na třetí stupínek se postavil Josef Synek s Yamahou TR 3-350 v kategorii moto 1948-1972 classe fino 250cc. Ostatní naši závodníci se na stupínek bohužel nepostavili, ale i tak si vybojovali místa v první desítce jezdců z celkového počtu okolo 230.



V každé kategorii bylo zhruba okolo dvaceti až třiceti závodníků, takže i tak je to úspěch. Petr Almáši se svou Yamahou sedmpade byl diskvalifikován, údajně za to, že mu nešlo přečíst startovací číslo u projetí cíle. A nebyl sám. Před druhou jízdou tohle mohli páni pořadatelé trošku více zdůraznit. Za nemalé startovné v přepočtu za zhruba 3500 korun českých, jet 1400 kilometrů tam a nakonec jet závod skoro zbytečně, by naštvalo asi každého. I když se říká, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Almy to jel tedy jen pro pocit, že se zúčastnil, ale vůbec mu nezapočítali žádný čas, za který trať vyjel. No nic, stalo se.

Každopádně si myslím a doufám, že to není jen můj názor, že jsme Českou republiku a český motorismus na těchto závodech reprezentovali skvěle. Večer se slavilo v klidu a pohodě u kytary.


Den pátý a šestý den

- ráno jsme sbalili a naskládali všechny věci zpátky do auta, přikurtovali motorky na vozík a šli do města koupit nějaké suvenýry. Zpáteční cestu jsme jeli prakticky těmi samými městy až někde za Mnichov, kde jsme si na jednom z parkovišť udělali večeři. Úterní ráno už ale svítilo krásně slunko a po rychlé snídani jsme vyrazili zpátky do rodné země. Za hranicemi se od nás odpojil Vojta s Marcelou, kteří jeli ještě na Karlštejn a po konečně pořádném jídle v Rokycanech se motorkáři vydali směr Praha a přes sever domů.

Až na to, že si někteří v autě lezli pomalu na nervy, což bezpochyby bylo zapříčiněno stísněným prostorem to byl super výlet a závody samy o sobě taky. Abychom jsme se pro příště těmhle nešvarům vyhnuli, domluvili jsme se na příští rok, že si švýcarské „kotary“ objedeme na Jawkách.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):


TOPlist