Švýcarsko 2011

Jsou dvě hodiny odpoledne  a já nervózně přešlapuji kolem motorky a naposledy kontroluji zda mi nechybí nějaká důležitá součást výbavy ( speciálně pak nepromok :-) ). Poslední fotka před odjezdem, rozloučení s rodinou a už si to peláším směr Strakonice, místo srazu s Martinem. Před sebou mám příjemných 200 km po nepříjemných českých silnicích.Na místo dorážíme něco po páté odpolední, po krátké poradě jedeme do Vimperku hledat nějaké ubytování. Náhoda nás přivádí do internátu, za velice příjemnou cenu 200 Kč. Večer zakončujeme ochutnávkou místního piva a jdeme spát. 

Ráno vstávání v sedm, trocha té ranní hygieny a hlavně co nejdřív vyrazit. V plánu toho totiž na dnešek máme hodně.V rámci urychlení volíme cestu do Mnichova po dálnici. Cesta nudná, avšak v porovnání s českou D1 si připadáme jako v ráji. S přibývajícimi hodinami začíná slunce pěkně připalovat. Nesnesitelné horko přestává akceptovat Martinova mašina, dáváme proto po cestě menší pauzu. Před polednem už nás vítá cedule München a já k naší smůle zjišťuji , že mapy v navigaci v této oblasti končí- nezbývá nám nic jiného než se tedy řídit značením (za které bych chtěl Němce opravdu pochválit) a také podle Martinovi mapy (s měřítkem 1:1 000 000 – dokážete si představit, jak moc nám byla nápomocna :-) ) Čím více jsme se blížili do centra, tím také více houstla doprava a zvyšoval se počet pruhů. Ze dvou bylo rázem šest, auta nás míjely zleva zprava, jedním slovem - chaos. Rychle pryč z dánice - to byl náš cíl. Chvíle bloudění v uličkách a konečně stojíme u touženého BMW muzea (BMW Welt). Slunce opravdu připaluje tak jsme rádi, když nalézáme parkoviště ve stínu. Platíme 10 éček za vstup a něco přes hodinu se rozplýváme nad čtyř i dvoukolovými kráskami BMW, kterých je tam opravdu nespočet. Po nutném občerstvení vyrážíme směr koncentrační tábor Dachau. Opět zprvu dle intuice. První značka Dachau byla těsně před samotným táborem (jako by se za to styděli). Prostory tábora působily skličujícím dojmem, při představě, co se tam dělo za zvěrstva mi jde mráz po zádech ještě teď... Po prohlídce jsme pokračovali dále na jih k zámku Neuschwanstein. Zámek překrásný, avšak dostupný pouze pěším výstupem po stezce. Proto jsme se spokojili pouze s fotkou z povzdálí a pokračovali dále v cestě. Posléze jsme začli shánět nějaké ubytování.Po delším hledání jsme se ubytovali někde na pomezí Německa s Rakouskem, ve vesnici Fussen v pěkném rodinném penzionu. Dáváme pivo z plastových lahví (ekologie v Německu na prvním místě :-D ) a jdeme spát.
Ujeto 434 km. Cena ubytování 22 euro se snídaní.

Děláme pár fotek a zvažujeme zda tu zůstat a vykoupat se, nebo se podívat do ne moc vzdáleného Curychu. Druhá možnost vítězí a tak se vydáváme cestou zprvu kopírující jezero do města Konstanz, odkud by (podle mapy) měla vést silnice na Curych. Zajímavé bylo když jsme při průjezdu centrem města narazili na celnici, která rozděluje město na německou a švýcarskou část. Dalším, o poznání méně příjemnějším překvapením, bylo zjištění, že silnice podle mapy vedoucí na Curych je vlastně dálnicí. Jak možná víte, ve Švýcarsku je nutná dálniční známka, kterou prodávají jen roční za kupu franků.To nepřipadalo v úvahu. Bohužel jinou cestu ta naše mapa nenabízela.Chci zdůraznit, že naše mapa, jelikož silnice, jak se později ukázalo, opravdu existovala... Situaci nám ani neulehčoval fakt, že na mapě je zobrazeno asi tak každé třetí město, kterým jsme projížděli. Zbytek cesty do Curychu byl tak tedy dílem náhody a odhadování (došlo i na orientaci dle slunce :-) ). Nakonec jsme dorazili do města okolo 3 hodiny odpoledne.

Odměnou nám byl nádherný výhled na Curyšské jezero v pozadí s Alpami v oparu. Prostě nádhera. To samé se však nedá říct o centru Curychu. Nakoupili jsme pár pohlednic a ujížděli dál podél jezera s cílem najít ubytování. Čekali jsme o trochu vyšší ceny, avšak cena okolo 50 franků za osobu nám opravdu vyrazila dech. A to bylo ještě poměrně levné... Rozhodujeme se tedy jet až do tmy a zkusit přespat ,,na divoko“. To ovšem v zemi, kde každý kousek trávníku je obehnán elektrickým ohradníkem, se zdálo být nereálné také. Za vděk tedy bereme jakousi příjezdovou cestu na pole. Za zvuku kravských zvonů a obaleni vším oblečením co si vezeme usínáme.