Švýcarská jízda za štěstím

Nedá mi to, abych neodbočil k osobní příhodě z polských silnic, kdy se mi v dvouproudé silnici postavil napříč kamion, který měl odjet, ale neodjel. Zůstal stát napříč vozovkou a já měl na tachometru blíže nespecifikovanou nepřiměřenou rychlost. V poslední chvíli trošku cuknul a mezera, která se udělala mezi návěsem a svodidly byla dostatečná na to, abych přežil tuto anabázi bez úhony. Tehdy jsem se znovu narodil a měl opravdu pořádnou dávku štěstí. Štěstí se nedá pojistit, zachytit a nebo natrvalo vlastnit. Co však víme bezpečně, že někdo ho má více a někdo méně.

Motorkáři, kteří pomáhají lidem s postižením, si získali náš obdiv už vloni, kdy se začalo i v Čechách hovořit o české verzi Love Ride, a byla uspořádána první jízda vozíčkáře v sajdkáře do Maroka. Našlo se mnoho lidí, kterým osud vozíčkářů není lhostejný, a kteří přijeli Zdeňka Krupičku doprovodit při odjezdu do Casablanky, a podpořili tím i myšlenku založení benefiční vyjížďky pro svalové dystrofiky v českých zemích. V zimním mezidobí vzniklo sdružení MC Outdoors Riders, které se specializuje právě na organizaci vozíčkářských sajdkárových jízd a také MDA Ride,které pořádá již zmiňovanou českou Love Ride.
V letošním roce jsme s MC Outdoors Riders naplánovali pro vozíčkáře 6 akcí a jednu expedici. Zdeněk Krupička rekapituloval na výstavě sajdkárovou jízdu do Maroka a účastnil se první jarní vyjížďky do Poděbrad. S vozíčkářem Matoušem Novákem v sedle sajdkáru BMW pražské firmy Carservis jsme se zúčastnili v termínu 1.5. -5.5. 2009 švýcarské varianty Love Ride. Organizátoři, kteří na principu dobrovolné práce připravují tuto velkolepou akci, měli letos ve znaku již číslo 17. Právě tolik let se švýcarská Love Ride pořádá. Českou výpravu tvořily dohromady čtyři motocykly – jeli jsme ve složení Káďa, Ondra, Hanka, Daniela a Ondra z HOG Chapter Praha, který zatřešuje MDA RIDE a Radek s vozíčkářem Matoušem Novákem v sedle BMW (MC Outdoors Riders). Obě sdružení spolupracují na přípravě 1. české MDA RIDE, a tak jsme byli hodně zvědaví, jak tato akce probíhá ve velkém formátu.

Vozíčkář Matouš je postižen genetickou záležitostí – lomivostí kostí, ale to mu nebrání, aby nepracoval v renomované firmě jako programátor a nežil plnohodnotný život jako mnoho zdravých. Jeho jediný motorkářský zážitek, který si dříve vyzkoušel, byl výlet s motorkami autem. Prostě jen jel za motorkáři, aby se s nimi kousek svezl a podíval se na krásné stroje v jízdě. Zádrhel nastal už při odjezdu – hodně ho překvapilo jak dlouho to trvá než se motorkář oblíkne a pak se zase paří v kombošce – klasika, kterou podstupujeme jaksi mimovolně, dobrovolně a samozřejmě. Z hlediska vnějšího pozorovatele věc podivuhodná až málo srozumitelná… Druhý problém nastal na semaforech – motorky prokličkovaly, ale auto zůstalo v koloně. Prostě – tudy cesta nevedla a tak, když se Matouš dozvěděl o aktivitách sdružení MC Outdoors Riders prostřednictvím své kamarádky, jejíž setra znala Radka a Báru, rozhodl se jít do akce. Slovo dalo slovo, a tak se Matouš po zakoupení dešťovky a přilby v Bikerscrownu, a úvodních testovacích jízdách, mohl vydat na své první motorkářské dobrodružství. Jirka Ledinský a kluci z Carservisu Matoušovi přidělali bezpečnostní pásy do sajdkáru a upravili mu i vozík, aby šel lépe zasunout do speciálně vyrobené plošiny určené k jeho převážení na motorce.
V pátek ráno na prvního máje se na pražském Chodově , kde hendikepovaní mají své bytovky, se kolemjdoucím naskytl nevšední pohled – vozíčkář se ze svého vozíku hrne do sedla sajdkáru, vozík připoutává řidič k plošině a posádka vyráží na motorkářskou výpravu.
Samotná cesta do švýcarského Zurichu, kterou Ondra naplánoval po německých dálnicích, byla také prubířským motorkářským zážitkem pro Matouše – v sajdě zatím absolvoval zkušebně jen pár kilometrů. Po první půlhodině jízdy jsme měli první kontrolní zastávku v Rudné a Matouš se obléká další svetr a kromě zimní bundy ještě přidává i dešťovku, a lépe upevňuje přilbu. Zdá se mu, že to hodně fouká a ranní zima na komfortu také mnoho nepřidá. S přilbou byl vůbec problém – už při prvním zkoušení jsme integrálku nebo vyklápěčku zcela vyloučili - vzhledem ke křehčejší stavbě Matoušovy tělesné schránky jsme hledali vhodnější řešení, kterým se nakonec ukázala jednodušší přilba v army stylu. Byla nejlehčí, nezakrývala obličej a Matouš se v ní cítil dobře.

Naštěstí nám hned v úvodu neprší a tak nemusíme nasazovat boudičku na sajdkár. I tak nápor vzduchu je na Matouše tak velký, že se raději tiskne co nejblíže plexisklu, které je dostatečně velké, aby odclonilo většinu proudícího vzduchu. Ve Stříbře tankujeme a u Agipu na hranicích máme sraz se zbytkem výpravy. Jelikož jsme na srazu o půl hodiny dříve, máme ještě čas s Matoušem zajít do MC Donaldu se občerstvit a popovídat s okolo projíždějícími motorkáři. S Němci to moc nejde, jelikož německy moc nevládneme, ale i tak na nás posunkují jako že dobrý. Česká enduro dvojice je nabalená na dovolenou na Korsiku, a tak probíráme jejich i naše plány a přejeme si vzájemně šťastnou cestu. Ale už přichází Káďa, Hanka, Linda, Ondra a Ondráš z pražského HOG Chapteru, kteří založili v loňském roce sdružení MDA RIDE, a kteří budou našimi společníky po většinu cesty. Jezdit s hárlejáři má své kouzlo a svá pravidla, a tak jsme zařazeni na druhé místo v koloně, vede Ondra Šebesta. Jedeme bezpečně podle jeho oranžové navigace – papírku z bločku přilepeném na plexiskle – formace si drží svůj tvar a cesta svižně ubíhá. Je dlužno říci, že první den naší jízdy máme krapet našlapaný harmonogram, a tak taháme za plyn co to dá. Jelikož jedeme po dálnicích a stroje mají vyrovnaný výkon, vše se daří bezvadně a tak místo stodvacítkou si to pádíme rychlostí kolem 150 km/hod. a cesta svižně ubíhá.

První den najedeme sedm set kilometrů – z Prahy do švýcarského Dubendorfu, které naleznete v těsném sousedství Zurychu je to poměrně daleko. I když jsem Matoušovi nabízel si to rozložit do dvou dnů, pracovní povinnosti z jeho strany nám to nedovolily, a tak hned první den má pořádnou dávku kilometrů. Naštěstí se nám kolem poledne udělalo hezky, a jízda byla příjemná, stejně tak idyla na odpočívadle u dálnice, kde jsme se chvíli opalovali. Odpoledne ale přišel déšť, a tak než jsme zastavili a v lijáku nandali boudičku tak Matouš trochu navlhl.
Do Dubendorfu dorážíme na čas, abychom se ubytovali, a za půl hodiny vyrážíme na slavnostní večeři s organizátory Love Ride Switzerland. Vezou nás sponzorskou Toyotou, koukáme, jak to mají organizačně všechno zmáknuté, bavíme se s novými přáteli velmi srdečně a při úvodních proslovech nás vítají dokonce v českém jazyce. Všechny zajímá, že i u nás v České Republice se bude konat Love Ride, a tak Ondra Šebesta svojí plynnou němčinou zúčastněné obeznamuje s plány na organizaci prvního ročníku MDA RIDE v ČR. Postupně nás přišli pozdravit členové organizačního výboru a také Oliver – zakladatel Love Ride v USA, který letos pořádá už 26.ročník. Povídání se protáhlo až skoro k půlnoci, a Matouš i my ostatní, už toho máme za dnešek dost a tak jsme rádi, když nás odvážejí do hotelu.

V sobotu máme volnější den, a toho Matouš využívá bezezbytku – vstává v 11 hod po důkladném odpočinku, a vydává se s partou na prohlídku města Zurichu. Jedeme do města tramvají, což trvá asi půl hodiny, a rozdělujeme se na sekci obchodnickou, která jde obhlídnout místní nabídku zboží a sekci poznávací, kterou vede Ondra coby znalec Zurychu a tvoříme ji já a Matouš, a která se jde projít po místních památkách. Zurych svojí atmosférou opravdu okouzlí, obdivujeme historické kašny, obrovské curyšské jezero, pohodovou náladu kolemjdoucích. Večer nás Ondra vezme do vyhlášené místní hospody, podobné té u Fleků v Praze, Matouš se po pár pivech rozpovídá o svých snech a dost nás jimi pobavil. Matouš měl sen, že vynalezl takové perpetum mobile na vydělávání peněz a historka to byla vskutku pikantní – nechte si ji od Matouše vyprávět. Stojí to za to….

V neděli ráno startuje náročný program Love Ride – akce, kterou pomáhají organizovat zástupy dobrovolníků a která se dělá už sedmnáctým rokem. V půl osmé odjíždíme na letiště Dubendorf, kde se všechno každoročně odehrává. Už takhle ráno je tady živo, hraje muzika, plochy letiště jsou obrovské, nemají to pánové krapet předimenzováno? U vchodu nám nabízí půvabné hostesky šátek Love Ride, za který můžeme dobrovolně přispět jakoukoliv částku. Vítá nás také Oliver a Max Gemperle – šéf švýcarské Love Ride, a uvádí nás do VIP stanu, kde máme příjemný azyl po celý den.
Program dopoledne začíná představením realizačního týmu Love Ride, úvodními projevy a představením Kim – svalové dystrofičky, která se stala patronkou tohoto ročníku. Do areálu se valí další davy motorkářů, všude parkují Harleje, triky, sajdkáry – ale jsou zde i motorkáři s Hondama, bavorákama a různými přestavbami. Švýcarské verze benefiční vyjížďky Love Ride (u nás známé pod názvem MDA RIDE) se v tento den účastní rekordních 17 tisíc sympatizantů s postiženými svalovou dystrofií a v průběhu dne se vyberou prostředky ve výši 520 tisíc švýcarských franků. Kapitolou samou pro sebe byla vyjížďka – skupiny 500 motorkářů odjížděly v daných intervalech celé 2 hodiny (10 tisíc motorek by silnici zablokovalo na pěkně dlouho…).

Lidé stojí kolem silnic a zdraví se s motorkáři, někteří to pojali jako piknik a opékají na zahradě dobroty a koukají na motorky, děti si plácají dlaněmi s jedoucími motorkáři, všude jsou tisíce diváků a všichni nadšení z dobrého projektu i krásných motorek. Česká sajdkára s vozíčkářem budí také zasloužený zájem – jedeme bok po boku s Oliverem, česká vlajka nám bohužel s ostatními poodjela při startu dopředu, ale ono dnes vlastně vůbec nejde o to, kdo dojede do cíle první, ale hlavně o to, že jsme všichni tady, a že se tahle benefice koná.
Odpoledne program pokračuje efektním vystoupením Craiga Jonese, který nejenže staví na zadní Buella, ale daří se mu to i s Harlejem, a společně s partnerkou nám předvádí kaskadérskou instrumentálku té nejvyšší kvality. Souběžně probíhá výstava přestaveb Erbacher, vozíčkáři hrají floorball, lidi si na tváře nechávají nastříkat loga Love Ride, atrakce pro děti jsou v plné permanenci, jednotliví vendoři nabízejí své výrobky a nezapomínají se pochlubit, že oni jsou sponzory tohoto ročníku Love Ride.

Prohlížíme si motorky, blízké letecké muzeum (vše se odehrává na letišti v Dubendorfu) a zaujala nás také výroba kapesních nožů Victorinox – ve stanu byly instalovány stroje, kde si účastníci Love Ride mohli sami vyrobit tento známý kvalitní nůž za pomoci zaměstnance z fabriky – o tuto atrakci byl velký zájem a lidi čekali trpělivě, než na ně přijde řada. V závěru dne Max oznamuje finanční efekty letošního ročníku a loučí se se všemi 17 tisíci účastníky. Doprovází nás domů skupina Nazareth – pánové už mají svůj věk, ale pořád jim to šlape a slova písně Dream on nás utvrzují v naší předtuše, že Love Ride je top fundraisingová akce a že je dobře, že její česká verze MDA RIDE bude letos první víkend v září organizována i v Praze. A ještě jedna perlička na závěr tohoto úchvatného dne – už při posledních tónech závěrečných songů a ovací se rozjíždí úklid areálu, všichni spořádaně a rychle odchází, takže do hodiny po oficiálním ukončení akce je 90% areálu prázdný – prostě všechno klape na minuty přesně, stejně jako ony příslovečné švýcarské hodinky. Často jsme v průběhu dne viděli obrázek, kdy vozík postiženého dítěte tlačil drsný motorkář oblečený v kůži a potetovaný od hlavy až k patě. Všichni byli rádi, když se s vozíčkáři mohli vyfotit, anebo si s nimi alespoň chvíli popovídat. Člověk si také přirozeně klade otázku, nakolik vše bylo upřímné a bezprostřední, a co byla jen pozitivní reklama. Ať už to dotyčný dělal, protože se chtěl prezentovat v dobrém světle před svými zákazníky, anebo proto, že to opravdu tak cítil, že chce těmto dětem pomáhat, je vlastně jedno – důležité bylo, že lidi přijeli a přispěli svou prací i sponzorskými dary. Peníze jsou použity pro dobrý účel a o jejich rozdělování rozhoduje odborná komise – společným jmenovatelem všech Love Ride je to, že pomáhají svalovým dystrofikům – tzn. lidem s opravdu těžkým tělesným postižením. Večer jsme ještě poseděli s hárlejáři v hospodě s příznačným názvem POST, kde nás obsluhovala servírka, která vypadala jako závislačka, a kde dával Ondra k dobru Matoušovy historky a sám Matouš ještě pár přidal. Loučíme se s H-D částí výpravy, protože oni již ráno míří k domovu a nás čeká dvoudenní cestování po alpských passech a teprve pak návrat domů.

V pondělí ráno ale začíná být ouvej. Leje jako z konve a zvažujeme jak dál. Po hodině jízdy v dešti na švýcarských hranicích u benzínky studujeme noviny, jak to bude vypadat s počasím zítra – paní z obsluhy čerpačky nás uklidňuje – zítra se má udělat hezky, a tak mírná zajížďka a setrvání v alpských kopcích bude stát za ten dnešní marast. Cílem dnešní etapy je údolí Zillertal, kde máme vyhlédnutý příjemný nocleh za 16 EUR v kopcích s výhledem na třítisícové vrcholy v okolí Hintertuxu. I když jedeme jen 320 kilometrů, počasí nám to komplikuje natolik, že když projíždíme horská sedla v okolí LECHU ve výšce cca 1700 metrů, tak nám docela hustě sněží. Plexi sajdy nám zamrzá, stejně tak toho moc nevidím ani já. Boudička sajdkáry zůstává nasazena notnou část zbytku cesty až do Prahy, protože nejenže chrání od deště a sněhu, ale také dobře tlumí vítr, který v sajdkáře při nižších teplotách je opravdu ne moc příjemný.

Při projíždění sněhových závějí v rakouském Lechu vzpomínáme na Janu Fesslovou – vozíčkářku ze sdružení MC Outdoors Riders, kterou v červenci čeká sajdkárová expedice Blue Land 2009. Odvážnou cestovatelku (projela sama na vozíku Čínu) sajdkára poveze do indického Lehu a himalájských sedel ve výšce až 5328 m. n.m.. Proti těmto výškám, kde se bude Jana potýkat s horskou nemocí, se zdá být dnešní čina procházkou anglickým parkem, ale i tak toho oba s Matoušem máme dost. Horské úseky jsme projeli až ve 4 odpoledne a dáváme si pozdní oběd v horském středisku St. Anton, kde konečně přestává pršet a sněžit. Spěšně fotíme pár hezkých fotek z tohoto dne a po přenášecí epizodě v restauraci (toalety mají vtipně o patro výš, výtah nikde a schody jsou docela strmé) se vydáváme na závěrečné kilometry dnešního motorkářského adrenalinu. Projíždíme okolo Innsbrucku, kam jsme se nedostali díky zdržení v horách a v sedm večer parkujeme u našeho horského penzionu v údolí Zillertall – paní Erika je příjemná hostitelka a my roztáváme v teple u krbu a lahve vína.
Závěrečný den našeho cestovatelského prodlouženého víkendu nás vede horskými údolími a sedly v okolí Zillertalu, je azurový den a tak často zastavujeme na kochací výhledy a focení, a vůbec, užíváme si té pravé motorkářské romantiky. Celková trasa je 550 km a v průběhu dopoledne navštěvujeme Krimmelské vodopády – propagační bilboardy tvrdí, že se jedná o pátý největší vodopád na světě, Matouš to z vyhlídky suše komentuje, že v porovnání s norskými vodopády je tohle takový malý čúrek. Pak ale dojíždíme až na parkoviště k vodopádu, sundáváme vozík a já tlačím Matouše až do bezprostřední blízkosti padající vody – tady už to vypadá docela impozantně, a tak i Matouš uznává, že tohle je fakt síla. Dáváme si kávičku v blízkém restaurantu, Matouš pro jistotu i s panákem rumu – kdoví co nás dneska ještě na cestách potká…

Před Kitzbuhelem dáváme oběd v místní pizzerii – překvapuje nás, že je to snad nejzakouřenější lokál v západní Evropě, který jsme kdy navštívili. Těšíme se na návštěvu Salzburku, ale trochu se nám kazí počasí a tak se obáváme nejhoršího. Naštěstí vše dopadlo dobře, jízda nás baví a Salzburk nás přivítá svými impozantními hradbami, údolím řeky Salzachu, chrámy, nádvořími a vyhlášeným místním hřbitovem (obdoba českého Slavína na Vyšehradě). Dáváme si pivko alko i nealko v jedné uličce, která názvem připomíná Zlatou uličku na pražském hradě – je také tak úzká, ale domy jsou zde vysoké. Matoušovi se pivní mok zamlouvá, pak si všímáme, že jsme v hospodě, kde se čepuje česká plzeń… Užíváme si pohody v městě, kde se narodil Mozart, všude jsou odkazy na slavnou historii tohoto místa, po ulicích jezdí kočáry z 19. století a na náměstích a nádvořích je nezvykle prázdno – přeci jen je úterý a hlavní turistický nápor víkendu už odezněl. Ve čtyři hodiny odpoledne znovu usedáme do sajdkáru a vydáváme se na závěrečných 390 kilometrů naší cesty. Jedeme klasicky po dálnici do Linze, v Českých Budějovicích tankujeme, telefonujeme a převlékáme se do teplejšího a v 22 hod. večer parkujeme znovu na Chodově, odkud jsme před několika dny vyjeli.

Matouš byl spokojen s tím, že se akce zúčastnil a seznámil se s aspekty motorkářského života. I když ze začátku nechápal, co na tom ty motorkáři mají, později když začalo svítit sluníčko a projížděli jsme hezké úseky cesty, se mu cestování s motorkou opravdu zalíbilo. Pro člověka s lomivostí kostí, který musí extrémně dbát o svou bezpečnost, bylo cestování v sajdkáru novou zkušeností, která nikterak neohrozila jeho zdraví. A jak sám Matouš říká, konečně si vyzkoušel jaké to je být motorkářem, což mu zprostředkovala právě jízda se sajdkárem sdružení MC Outdoors Riders.
Sponzory této jízdy byly firmy:
Carservis s.r.o. – servis motocyklů BMW a výroba sajdkár
LZ SIDE a MC Outdoors Agency – cestovka pro motorkáře.
Děkujeme za pozvání organizátorům Love Ride Switzerland – Maxovi Gemperle a Oliverovi Shokouh, zakladateli Love Ride v USA.
PS: A proč se tento článek jmenoval švýcarská jízda za štěstím? To proto, že Love Ride skutečně přináší štěstí do mnoha rodin a my jsme byli pyšní na to, že i v Čechách tato motorkářská benefice bude existovat a přinese štěstí dalším lidem. Jedeme v tom s vámi! www.mdaride.cz.
Autor a fotky: Radek MC Outdoors – www.mcoutdoors.cz


Radek Kriegler
MC OUTDOORS RIDERS o.s.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE