Grand Tour of Switzerland

Předmluva

Plán byl jednoduchý. Dostat se do Švýcarska a objet Grand tour of Switzerland. Grand tour je relativně nová záležitost. Jedná se o trasu dlouhou 1647km vhodnou pro auto nebo motocykl vedoucí přes 5 alpských průsmyků, 22 jezer a 44 atraktivních bodů, z nichž 12 je zapsaných na seznamu UNESCO. Nejvyšší bod trasy Furkapass  je 2429 m.n.m– úžasné místo. Grand tour a celé Švýcarsko má velmi pěkně vytvořené stránky pro turisty, kde si můžete zdarma objednat brožurky a informační prospekty včetně map. Od objednání to chodí běžně za 3 dny. www.mojesvycarsko.com/grandtour . Na těchto stránkách jsem našel video https://www.youtube.com/watch?v=kHQ4l6PU4DY lákající turisty, díky kterému jsem zjistil, že Švýcarsko prostě musíme vidět. Vloni jsme byli v Norsku na polárním kruhu a tušil jsem, že taková bomba to už nebude, ale neměl jsem pravdu.
Švýcarsko je pro nás docela drahá země. Platí se ve Švýcarských francích (CHF) a my je kupovali za 26,20 Kč. Cena za kempy se pohybuje dle lokality. Luxusnější kempy u jezer mohou stát dva lidi na motorce se stanem až 1300,- Kč za noc. Levnější kempy stojí kolem 600,- Kč za noc. Není pravidlo, že drahý kemp musí být nutně u vody a levný ne, stejně tak i drahý kemp může být ošklivý. Všechno jsme to zkusili na vlastní kůži.

Na dovolenou jedeme v sestavě Já a Týna na BMW R1100 S a Honza s Peťou na BMW R1100 GS.

1.Den

Sraz je v Brně na benzince směr na Znojmo, kde chceme přejíždět hranice, protože dálnice a mosty ve Vídni mají být v rekonstrukci. Vídeň objíždíme přes Znojmo a dále na Krems an der Donau, Melk, Liezen a stavíme těsně pod Grossgloknerem v Zell am see. Celý den vše probíhalo podle plánu a cesta byla perfektní. Večer hledáme kemp označený v mapě ale místo kempu nacházíme 2 km dlouhou pískovou cestu vedoucí do hor, na jejímž konci jsou zavřené, opuštěné, obrovské lázně zapuštěné do skal a lesa. Docela strašidelné místo. Vracíme se do údolí a bereme kemp těsně pod Grossgloknerem za 20€. Stavíme stany, děláme večeři a po jídle vyrážíme na Radlera. Při odchodu z pivečka začíná kapat. Pomyslím si, jen ať se teď vyprší, ráno bude dobře.

2.Den

Celou noc pršelo a stále prší. Náš nově naimpregnovaný stan protekl, takže kromě ošklivého počasí máme i mokré karimatky. Po půlhodince od budíčku začíná mrholit místo deště, takže balíme stany, skáčeme do nepromoků a jdeme na recepci, ať nám ukážou webku jak je na Grossglokneru. Webka vypadá na to, že jí někdo strčil do jogurtu, protože nahoře není nic jiného než mraky a mlha. Shodneme se na tom, že dnes to nemá cenu a pokračujeme dále na Švýcarsko. Projíždíme kolem Krimmelských vodopádů směrem k Insbrucku, kde na chvíli naskočíme na dálnici a sjíždíme u města Imst, aby jsme se dostali na Elmen. Tento úsek je asi nejlepší silnice z celého Rakouska a zanechal v nás hned několik zážitků. Prakticky na stejném úseku nám s Honzou odešli zadní brzdy. Zajímavý zážitek. Jednoduše se propadli a nebrzdili. Současně s tím jsme viděli testovací Audi s maskovacími polepy v doprovodu asi šesti dalších stejné značky. Všechny měli na místě spolujezdce notebooky a elektroniku. Při chlazení zadních brzd na pískovém odpočívadle u silnice se kolem nás proháněli sem a tam. Druný den jsme dojeli až za Mellau, uzemím, které se nazývá Bregenzský les. Pro mě je to nejkrásnější část Rakouska plná vysokých hor, kamenopádů a syrové přírody. Kemp stojí 17€ a večer jdeme zase na pivko.

3.den

Z kempu se vydáváme na německou stranu Bodensee do Waserburgu. Dva roky zpátky jsme tu byli spokojeni a tak se sem vracíme. Dnes jsme na motorce strávili asi dvě hodiny, protože po příjezdu do kempu kolem oběda vyrážíme na loď, která je od kempu zhruba 400 metrů a odveze nás do historického centra Lindau. Lístek stojí 6€ na osobu a cesta trvá 20 minut. Lindau je krásné město, kde jsme si dali oběd a šli pěšky zpátky do Waserburgu. Večer plánujeme, kudy přejedeme do Švýcarska.

4.Den

Ráno si jdeme koupit čerstvý pečivo do pekárny, kafčo a uzeniny do řeznictví na náměstí Waserburgu, kde jsme také byli dva roky zpátky s Týnou. Po snídani na lavičce u jezera, které je na okraji kempu s výhledem na švýcarské Alpy, odjíždíme směrem St. Galen, kde se napojíme na Grand tour. Ale nebyla by to správná dovolená, kdyby se něco nepřihodilo.. Minulý rok se v Norsku sypala motorka Honzovi, tak jsem to letos vzal za něj já. Po ujetí asi 150 km ve Švýcarsku Honza zjišťuje, že mi odešel vzorek na zadní gumě a to takovým způsobem, že před dovčou jsem si říkal, že na další sezónu koupím novou gumu a teď na některých místech vzorek není a samozřejmě už tak hodinku prší. Vracíme se přes Lichtenštejnsko do Rakouska do městečka Feldkirch. Podle navigace jsme našli pneuservis, kde ale nedělají motorky a tak nás posílají dál, od tam zase dál a takhle navštívíme asi 4 servisy. Poslední místo je servis a prodejna japonských motorek. Chlápek mi řekl, že má přesně stejnou gumu ve stejných rozměrech, a že včetně práce a vyvážení mi jí vymění za 175€. V přepočtu je to asi 4.700,-Kč, ale dost podobně mě stála i loni v Brně. Je to sportovně cestovní dvousměsovka Michelin Pilot Road 3 a ta stará vydržela 11 tisíc z toho 7 v Norsku, kde jsme byli na motorce zase dva a s plnou bagáží. Nabídku přijímám a ještě kupuji motorový olej, kterého mi ubylo. BMW má v manuálu spotřebu oleje až 1l na tisíc km, což je dost hrůza, ale naštěstí mi to tak moc nežere. Po výměně gumy hledáme kemp. Našli jsme luxusní horský kemp s vnitřním a venkovním bazénem. Je tu tak plno, že nás nechají spát u bazénů na trávě. Konečně přestává pršet a jen mrholí.

5.Den

Včera jsme přemýšleli jestli nepojedeme domů kvůli počasí, které má být příšerné ještě týden, ale nakonec zůstáváme a pokračujeme. Před snídaní si ještě hupsnem do bazénu a při odjezdu zjišťujeme, že na recepci prodávají kávu a čerstvé pečivo. Odjezd z kempu posunut a prvně se nasnídáme. Vracíme se přes Vaduz zpátky do Švýcarska, ale dlouho v něm nevydržíme a stáčíme se na Itálii, neboť jedna z prémiových záležitostí na naší cestě má být světoznámé passo de Stelvio a je jenom kousek (60km). Cestou ke Stelviu projíždíme po klikatých cestách tažených po stěnách skal. Celá cesta je jeden obrovský zážitek s pastvou pro oči. Posledních 10 km od městečka St. Maria ke Stelviu je taženo stoupajícím údolím až do míst, kde už nic neroste. Na začátku je to divočina s hromadou příkrých serpentýn o šířce jednoho jízdního pruhu, ale pak už jsou silnice širší, čisté a s krásnými vracečkami, které se stáčí v rozumném poloměru, takže se dají projíždět přes vytočenou dvojku až trojku. Luxusní záležitost! Pro mě jedna z nejlepších silnic za dovolenou.

Přijíždíme na Stelvio. Všude jsou stánky a motorky. Fotíme se a rozhlížíme. Nasedáme na mašiny a jdeme si to sjet a zase vyjet. Za mě osobně je Stelvio obrovským zklamáním. Cesta je zničená, úzká a zatáčky jsou doslova víc zalomené než zatočené, takže je točíme napůl přes spojku. Jsem rád, že jsem tu byl, ale už mě tady neuvidí. Cesta ke Stelviu ze St.Marie je mnohem zajímavější, stejně jako každý průsmyk ve Švýcarsku, kterým jsme v průběhu dovolené jeli. Každopádně za tu bídu jsem se rozhodl pochválit se a koupit si grilovaný klobásek s grilovaným zelím v tradičním chlebu. Stál 5,5€, já čekal větší bídu, tak to nechávám na 6€. Za tuto štědrost dostávám nálepku Earl´s Bratwurst s hláškou, že je to nálepka od nejvýš umístěných klobásek v Evropě. Už je hromada hodin, ochlazuje se a začíná foukat. Sjíždíme zpátky do údolí a hledáme kemp. Hned jeden je po cestě asi 8km za Stelviem před St. Marií. Když přijedeme hlásím, že bude asi drahý, ale co už, jsme unavení. Vitá nás česká majitelka a dává nám příjemnou, ale standartní cenu 58 CHF za všechny 4 včetně stanů a motorek. Všude v kempu jsou ohniště s vlhkým dřevem tak vyrazím do lesíku nasbírat suché větvičky, že si uděláme příjemný večer. Poté, co jsem zapálil oheň a dostal pochvalu, že jsem to zvládl bez papíru a na jednu sirku, mě smutně osloví sousedka z vedlejšího stanu s omluvou, že táboráky jsou zakázány, protože dlouho nepršelo a rozdávají se pokuty. No to by mě moc zajímalo, kde dlouho nepršelo, protože my jsme jeli teprve dneska bez vody. Zaliju oheň vodou a začne pršet…mě to tak zábavný nepřišlo. Z tohoto kempu jsem si, ale odnesl jednu velmi důležitou a těžce zapomenutelnou skutečnost. Lahváč piva Calandia má 0,6l, takže máš vlastně dva poslední hlty…tady je svět ještě v pořádku.

6.den

Vrátili jsme se zpátky na Grand tour a jedeme chvíli po dálnici, která kopíruje starou (starou silnici, ne tu moji), takže o nic nepřijdeme a aspoň urazíme trochu víc cesty. Špatně jsem pochopil dálniční značení v mapě a místo na průsmyk vjíždíme do tunelu, který je 18 kilometrů dlouhý, plný výfukových plynů a je tam příšerný vedro. Perfektní příležitost se 18 kiláků chválit. Vyjíždíme z tunelu a hledám, kudy mám jet na Furkapass. Když se mě dnes někdo zeptá na nejhezčí část Švýcarska, řeknu Furkapass. Neskutečné místo, kde se drží sníh u silnice, příroda je bez poškození lidí. Venku je sychravo, ale k těm horám to prostě sedí, takže je vlastně hezky. V nejvyšším bodě je opuštěný hotel a místo, kde bych dokázal stát a koukat hodinu a furt by mi to nestačilo. Na jedné straně ledovec, na druhé hory obřích rozměrů porostlé trávou. Pod námi dlouho nic a pak železniční trať.
Pokračujeme dál a hledáme kemp. Zase byl blízko. Plocha pro stany sice vypadala jako tréninkové hřiště traktorové akrobacie, takže jsme vlastně nevěděli, jestli ve spacácích ležíme nebo sedíme, ale bylo to levný a byla ta volná wifi. Pomalu jsme začínali zapomínat na déšť, a tak nám to bylo připomenuto. Jdeme spát.

7.den

Prší. Odkládáme budík o hodinu. Furt prší. Nakonec vylezeme a začne jen mrholit, až přestane úplně. Balíme se a vyrážíme směr Zermatt s výhledem na horu Materhorn, což je sedmá nejvyšší hora Alp a je ve tvaru rohu (horn). Po cestě jsme potkali boží lanový most, sto metrů vysoko nad řekou. Dva roky zpátky jsem zjistil, že mi tuhnout nohy ve výšce a Honza nemá rád výšky vůbec, takže se vydáváme na most a bavíme ostatní, jak hrdinně přecházíme. Uprostřed se most houpe jak kolíbka. Pro Honzu nezapomenutelný zážitek, pro ostatní díky Honzovi taky.
Dnes jsme si na benzince spojené s COOPem koupili nakládané maso a jednorázový gril, že si večer uděláme lepší večeři. Pokračujeme dál a dojíždíme do města před Zermattem. Odtud se musí vlakem nebo taxi, dál je průjezd zakázán. U prodeje lístků se dozvíme, že je nahoře mlha, takže z výhledu nic nebude, a taky že by to stálo 16 CHF na hlavu. No, a jelikož jsme si zprvu neuvědomovali, že může být i hůř, začne zase pršet. Nepromoky vydrželi 40 km, pak už jsme byli všichni krásně šťavnatí. Hledáme kemp s chatičkami, protože fakt lije a chceme usušit hadry. Po několika neúspěšných pokusech najdeme velký kemp s poslední volnou chatičkou. Majitelka kempu nás dovede k chatičce na nářadí, kde jsou místo trakařů postele s nabídkou 2.600,-Kč za noc. Měl jsem se hůř učit a provozovat kemp ve Švýcarsku říkám si, ale bereme to. Po přestavění chatičky na sušárnu vytahujeme jednorázový gril, se kterým jsme měli v Norsku super zkušenosti. Stačilo hodit sirku na papírový rožek a za 15 minut jsme pokládali lososa na rozpálený rošt uvnitř hliníkové vaničky na nožičkách. Tady ve Švýcarsku to bylo podobný až na to, že jsme museli gril propíchat nožem ze spodu, aby vzduch vůbec táhl, na půl ho roztrhat, pomačkat, z Honzovy nádrže odpustit skoro půl litru benzínu, téměř vypotřebovat zapalovač, použít ešusy jako nožičky a strávit u toho dýl jak hodinu. Krom těchto drobností to šlo jako po másle. Maso bylo luxusní a ani nesmrdělo po benzínu.. Večeříme a jdeme se vyspat do té drahé kůlničky.(fotku matterhornu jsem si vypůjčil z googlu)

8.Den

Počasí se umoudřilo. Ráno jsme si připravili snídani, uvařili kafčo a šli si dát ranní sprchu. Tohle byla ukázka nejdražšího a nejnechutnějšího kempu, co jsme navštívili. Když jsem se sprchoval v žabkách, říkal jsem si, že jestli šlápnu mimo žabku, odkousnu si nohu, aby se to nešířilo dál. Fuj.
Z kempu jsme zamířili na velkou vodní nádrž Lac de Moiry, která není součástí Grand tour ale určitě stojí za to jí navštívit. Vede k ní hezká cesta, po které je vidět na zasněžené špičky hor, a celkově i nádrž je krásná a plná krásně modré vody. Z přehrady pokračujeme na Thuner see, čímž jsme zase odřízli kousek trasy, kudy nepojedeme, ale s tím jsme počítali. Na jižní straně jezera je pět kempů. Dva kempy jsou u vody a za nás chtěli zhruba 90 až 100 CHF. Další tři jsou asi tak kilometr v poli a stojí pouze o pár franků méně, ale nám se líbili. Ten, který jsme obsadili nakonec my, patřil dámě jménem Heidy, moc příjemná starší paní. Kemp měl free Wifi a společenskou chatku, kde byl počítač, varná konvice, televize a 4 stoly s lavicemi. Jeden z nich jsme obsadili až do večera my.

9.Den

Kromě Lindau, které jsme viděli hned třetí den dovči, jsme si neprošli žádné město, a tak jsme se rozhodli pro návštěvu města Lutzern. V Lutzernu by měl být první kapličkový most přes řeku a krásné staré město, jak nám radí Heidy. Začíná být nesnesitelné vedro.
Cestou do Lutzernu přestávají být hory a začíná více farmářská oblast připomínající Vysočinu. Cestou projíždíme přes perfektní silnici táhnoucí se po skloněné louce. Díky krásnému počasí se ve mě probouzí krev Valentina Rossiho a zapomínám na bagáž. První část cesty projíždím bezchybně, avšak za pravotočivou vracečkou čekalo esíčko. Mistrovsky lehám doprava, rovnám a lehám do leva. Motorka se opřela o padáky nalevo a noha mi sklouzla pod motorku k zadnímu kolu. Díkybohu, že je tam zarážka, aby noha nevjela do kola. Slyším skřípaní kovu o beton a stavím motorku zpátky do ovladatelné pozice. Podřazuju, vydechuju, rozbíhám srdce. Na pískovém odpočívadle za zatáčkou kontroluji škody a vyklepávám z nohavice zbytky mojí příhody. Motorce se nic nestalo, jen už nešla víc naklonit a tak metr, dva popojela po padáku, ale guma se nepustila. Na botě mám odřený kovový slider. Beru to jako plus. Aspoň si je doma konečně nebudu muset po večerech brousit pilníkem, abych vypadal jako hustokrutej střelec.
Dojíždíme do Lutzernu, kde se nedá orientovat podle ničeho. Značení je totálně nesmyslné. Dvouproudá silnice skončí jako jednosměrka. Všude jsou jízdní pruhy pro kola, které vedou třeba i uprostřed vozovky. Chvíli jsme jeli jako autobus, chvíli jsme byli kolo a tak nějak jsme to střídali, než jsme dorazili na vlakové nádraží, kde bývají zamykací skříňky. Tato stála 7 CHF a narvali jsme do ní celou výstroj pro 4 lidi. Motorky parkujeme u nadzemních garáží vedle budovy nádraží.
Lutzern má krásné centrum a Kapličkový most je fakt bomba. Staré město je plné obchůdků se vším, co je potřeba i s tím co potřeba není. Co nás překvapuje je množství Arabů včetně žen zahalených v nikábech, které odhalují pouze oči. Některé ženy mají ještě sluneční brýle, takže to v některých místech vypadá jako sněm oživlých spacáků.
Opouštíme Lutzern a míříme k vodnímu hradu Halewill, kde bylo sice zavřeno, ale je u jezera a tak očekáváme možnost koupání. Začíná být docela pozdě, a tak hledáme kemp s přístupem k vodě. Všude je plno kromě jednoho, kde je cena 98CHF. A tak pokračujeme dál. Dojedeme nakonec do krásného kempu u lesa, který stál 48 CHF. Kemp je u jezera Sursee, i když neměl přístup k vodě. Je to jedno, je pozdě. Kupujeme ledová piva, protože poslední dva dny je horko jako v pekle.

10. Den

Dnes chceme dojet k Rýnským vodopádům. Vyrážíme z kempu, ale směrem na dálnici na Basilej. Basilej je součástí Grand Tour, ale my ji odřízli pár dní zpátky z časových důvodů. K Rýnským vodopádům se dostáváme docela jednoduše, i když poslední kilometr není nijak dobře značený.
Vodopády jsou bomba a všude jezdí malé lodičky. Některé přejíždí řeku na druhou stranu, jiné vozí turisty až k okraji vodopádu, další na vyhlídku. Cena nás velmi mile překvapila. Vyhlídková trasa přes celé vodopády značená jako „malá“, trvá dvacet minut a stojí jen 6 CHF na hlavu. Jdeme pro lístky.
Týna platila mě a sebe a dává slečně pokladní 22 CHF, že nám desetifrankovou bankovku vrátí, jenže slečna to vše sbalila a řekla díky. To byla voda do mýho mlýna. Sotva sem se nadechl, co to má být už byla desítka na stole, že se spletla a že ať na ní nekřičím, že to byl omyl. Tu frázi měla tak perfektně natrénovanou že věřím, že těch omylů udělá pouze 5 denně.
Čekáme na modrou lodičku, která nás má vézt. Vyjížďka lodí byl perfektní zážitek. Řidič člunu nás dováží přímo pod vodopád, kde voda doslova vře. Tam, kde jiný loďky vydří pouze pár vteřin, než je voda odhodí dál po proudu, vydržel náš děda kapitán asi půl minuty a jel až nebezpečně blízko. Do dnes nevíme, jestli to bylo tím, že to byla jeho první jízda nebo plánoval poslední se vší parádou.
Od vodopádů už přejíždíme zpátky do Německa k Bodensee neboť Kempy v Německu a Rakousku stojí výrazně méně než ve Švýcarsku. Po více než hodinovém hledání volnýho kempu, holky přemlouvají majitele kempu, že potřebujeme jen malý flek a tak nás nechává na plácku u volejbalového hřiště. Kemp se jmenuje Willam a je hned u vody. Cena za vše je 34€. Cestou na pláž na večerní koupání vidíme servírku na terase hospody, jak nese hamburger velikosti kopačáku a řízek velikosti vyfouklého kopačáku.
Večer končí happy endem. Všichni máme na talíři svoje různě nafouklé kopačáky. Řízek s hranolky se nedal sníst a tak jíme do bolesti a sníme aspoň řízky. Hamburgery šli líp, ale i tak to byla fuška.

11. Den

Začínáme koupáním a snídaní u hřiště. Kolem oběda se balíme a míříme na Mondsee, Attersee a někam za Saltzburg, kde chceme kempovat u jezera. Jedeme ne příliš uspokojivou, ale nejrychlejší cestou po dálnici. Stejně jako vloni při přesunu do Norska používám Týnin občerstvovací systém. Ukážu na helmu a Týna vytáhne nějaký bonbón a hodí mě to pod plexi, kde to chytnu jazykem, aniž bych musel pouštět nějak výrazně řídítka. Dálnice mě díky tomu tak nevadí. Na jednom místě je ale dálnice v rekonstrukci, takže všichni, včetně kamionů jedou přes horský průsmyk. Objížďka těchto tří rekonstruovaných kilometrů měla asi 20 kiláků a jeli jsme jí skoro hodinu.
Dost unavení dojíždíme k jezerům, ale protože jsme vyrazili hodně pozdě, všude je úplně plno. Za tmy míjíme končící festival, na jehož boku je kemp. Zkoušíme štěstí a mají volno. Ještě teď nevím, jestli to bylo dobře nebo ne, protože veškeré zařízení kromě plácku pro stan vypadalo tak otřesně, že jsme měli strach jít na záchod. To, co jsem viděl na toaletách, mi asi zůstane už navždy v hlavě a to jsem pár fesťáků navštívil. Ještě je potřeba říct, že kemp nebyl součástí festivalu ani v něm nebyli lidi z festivalu, takže to byl dost možná takovej humus celoročně. Jmenovalo se to tam Europa a jediný, co může ten kemp změnit k lepšímu je rozsáhlý požár. V noci nás budí vítr, díky kterému lezu kontrolovat mašiny, aby nespadli. Mašiny stojí a zbytek noci je ok.

12. Den – poslední

Úkol zněl jasně… Chtěli jsme, co nejrychleji vypadnout z kempu a najít nějaké odpočívadlo u jezera. Včera jsme jich viděli hromadu a na některých byly hezké záchody, lavičky a plácky pro ležení. Kde není odpočívadlo, je sráz do vody, domek nebo kemp. Zhruba po dvou kilácích nacházíme nádherný plácek, u kterého je i staré betonové molo dobré na skákání, a tak to tam zabíráme. Vytáhneme plyňáčky, uděláme kafčo, namažeme bagety a průběžně se koupáme. Honza bere do vody kameru, na kterou natáčí celou dovču. Voda byla teplá, čistá a kýčovitě modrá. Po dvou hodinách koupání se oblíkáme a zase pokračujeme v cestě. Tentokrát už chceme dojet do Brna. Cesta utíkala docela dobře kromě toho odporného vedra. Těsně na hranicích s Českem musíme zastavit u Lídlu a půl hodinu nabíráme vzduch a chladíme se pitím z obchodu. Cestou domů se už nic zajímavého nestalo, snad jen to, že přejezd na české silnice byl zase poznat. Po přejezdu hlubokých, vyježděných kolejích v silnici od autobusů, se mě Honza na křižovatce ptá: „Myslíš, že ve Švýcarsku nemají autobusy?“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE