Expedice Apalucha 2012

Zatím ten nejlepší Europa trip na motorce se super partou motorkářů, úžasných scenérií a zážitků na celý život.

Expedice Apalucha 2012

Kapitoly článku

Den první (Česká republika → Německo → Rakousko)

Vyrazili jsme v sobotu dopoledne, měl být jeden z nejteplejších dnů, ale zase bez deště, takže jsme se psychicky připravovali na hic v motohadrech. Sraz byl u vedoucího Raďocha a jeden účastník zájezdu jel sám až ze Zlína a sraz s ním byl až na prvním ubytku v Rakousku. Takže oblíct,natankovat plnou a hurá směr Železná Ruda. Jedeme v poklidu, jako vždy, žádné závody, užíváme si cestu a těšíme se na to, co nás čeká. Za hodinku stojíme na poslední pumpě v ČR, kde bereme opět do plna a vyrážíme přes čáru do Němec. Vedro je čím dál větší, ale při jízdě to je v pohodě. Provoz nijak velký, takže se jede svižně k prvnímu cíli. Párkrát stavíme na občerstvení z nacpaných batohů a kufrů a děláme nějaký ty fotos. Motorky šlapou ťuk ťuk bez závad a po projetí Německa už vidíme první velekopce v Rakousích a kličkujeme mezi nimi, až se dostáváme konečně po 6 hodinách jízdy a zastávek k prvnímu ubytku v Maishofenu u jedné paní, která nám pronajala celé jedno patro ve svém velkém domě. Shodíme zavazadla a ubytujeme se v moderních pokojích se vším, co bychom nalezli na normálním hotelu.

Vyrážíme ještě do nedalekého Zell am See projít si město a vykoupat se v místním jezeře, které bylo opravdu ledové, ale šlo to. Celé město bylo plné Arabů, což nám pak paní domácí vysvětlila, že sem jezdí na dovolenou, páč je to jejich oblíbená destinace. A tak jsme šprechtili do noci s místními a pak šli spokojeni spát, další den nás čekala nejvyšší hora Rakouska...


Den druhý (Rakousko → Itálie)

Ráno jsme se sbalili, zaplatili, nabalili sebe a stroje a vyrazili směr Grossglockner (3798 m.n.m.), nejvyšší horu Rakouska. Už od rána to opět pražilo, takže nebyla nouze o propocené oblečení a nadávky při každém zbytečném stavění, jelikož při jízdě to prostě hezky fouká a nevadí ani velké vedro, jakmile se ale zastaví, je to peklíčko. Vzali jsme opět plné nádrže a po pár kilometrech už jsme byli před branami na Hochalpenstrasse, která vede na GG a platí se za ni. Vytasili jsme 22 éček a dostali nějaké prospekty a „vstupenku“. Hurá vstříc vrcholu, tady teprv začaly ty pořádné zatáčky o 180° a pořádné kopce, větší kvalt než 3ku tam nedáme, pořád brzda plyn, ale je to zážitek, obdivujeme cyklisty, co si to dávají vlastními silami a jedeme dál, fotíme, pózujeme, suneme se nahoru. Mezizastávku si děláme na Edelweisspitze 2571 m.n.m., kde potkáváme hustýho traktoristu s Máňou a karavanem a šupky dupky dále přes klikaté silnice až na vrchol (téměř) GG. Pár tunelů a zatáček a jsme tam. Zaparkujeme stroje už tak na napráskaném parkovišti a jdeme hledat sviště, kteří tam jsou často k vidění, ale tentokrát nic. Čučíme na vrcholky hor z vyhlídky, pod námi stovky metrů propast, zážitek. Fotíme, necháváme se fotit od kolemjdoucích, oni od nás, přátelští lidé, jako všude v cizině. Dlabeme housky každou za 2 éčka, aby nám to líp chutnalo a ani drobek nezůstal nazbyt. Raďoch vytahuje mapu a zkoumá další cíl cesty a jak se dostat k ubytku, které bude tentokrát v Itálii někde na samotě u lesa. Po dostatečném nakochání sedláme stroje a vyrážíme z kopců dolů, pociťujeme nárůst hicu v nížinách a frčíme si to směr Itálie, utíká to docela rychle. Občas zápasíme s navigací, která nás zavede tu a tam úplně jinam, než sama chtěla a vracíme se. Nevadí. Po krátkém hledání a ptaní se místních nacházíme naše další ubytko. Je nádherně mezi horami u klikaté silnice a nikde ani mrtváčka. Ubytováváme se, motky dáváme do garáže a dáváme si pravou italskou pizzu, čučíme na MS ve fotbale a jdeme spát v asi 2800 m.n.m.
 


Den třetí (Itálie)

Probouzíme se a slyšíme, jak prší. Ale jsou to takové přeháňky 5minutovky, takže v pohodě. Jdeme snídat, housky, máslíčka, džemíky, mňamka. Nakopáváme stroje, někteří pro jistotu navlékají nepromoky, aby si je za dalších 20 min sundali, páč je jim peklíčko a vlastně neprší a je azuro a bílé mráčky. Bereme plnou a čumíme jak klacek z bahna na ceny benzínu v Itálii – skoro 50 kč za litr! Bohužel na vodu to nejezdí, tak bereme plnou a frčíme mezi úchvanými horami dál. Po pár desítkách kilometrů opět stavíme na benzíně a hle – siesta. Taliání od 12h do 15h nemakaj, takže samoobslužné pumpy a modlíme se, aby nám to za ty vložený prachy opravdu natankovalo. Všem se povedlo a frčíme dál. Projíždíme nádhernou krajinou, všude pompézní hory velehory, nic takového se jen tak nevidí, žasneme, fotíme a užíváme si skoro prázdné silnice. Projíždíme klikatým Passo dello Stelvio 2758 m.n.m., kde nahoře děláme společnou foto, kloužeme se po sněhu a užíváme si to. Bohužel v půlce cesty zjišťujeme, že kolega dojel gumu až na plátno a jediná možnost, jak dokončit cestu, je výměna gumy → hledáme servis v Itálii. V jednom městečku nás odchytává děda na kole a ochotně nás dopravuje do jednoho místního velkého servisu, kde máme za hodinku vyměněno, my mezitím najezeni a frčíme dál na další hotel. Začíná lehce poprchávat, ale je to vítané osvěžení v tom vedru, jen ty silnice pak trochu kloužou, takže do zatáček jedeme jak s hnojem, ale auta jsou na to zvyklí a tolerujou nás. Dojíždíme k večeru na ubytko, opět fajnové pokoje jen pro sebe se vším všudy a dokonce jsou s námi ubytováni ve vedlejších pokojích jiní Češi, takže pokecáme u pivka/coly, Milďoch slaví 30ku, takže gratulace a jde se spát. Další den bude náročnější, jelikož musíme stihnout dojet na místo včas, dokud pojede lanovka na další ubytko, které bude na jedné hoře, kam se jinak nedá dostat. Zzzzzzzz.
 


Den čtvrtý (Itálie)

Vyspinkaní do růžova vyrážíme na další kus cesty s vědomím, že tam musíme být včas, jinak spíme na parkovišti pod lanovkou. Projíždíme bezcelní zónou, kde naopak benzín stojí asi 28 kč, takže bereme plnou a kdybychom měli kanystry, tak i ty. Zastavujeme na velký nákup v místním marketu, dlabeme housky se salámem a frčíme dál. Dnes už provoz zhoustl, takže se plazíme s auty, která v těchto končinách jezdí opravdu na pohodu, takže se jede mimo obec klidně 50km/h a my se pečeme, občas už to nevydržíme a předjíždíme a cpeme se dopředu, kde nakonec dojedeme stejně další kolonu...Jelikož se blížíme již ke Švýcarským hranicím, tak se občas stane, že ve Švýcarsku jedeme pár kilometrů a pak jsme zase hned v Itálii a tak několikrát ke konci cesty. Jedeme okolo obrovského italského jezera Lago di Maggiore, které objíždíme asi 2h a to prý asi jen jeho třetinu. Znaveni vedrem a pomalými přesuny po městech plných zácp dorážíme pod lanovku, kde necháváme stroje zamčené a bereme si věci sebou do lanovky. Kabinky jsou tak malé, že se v nich pouze stojí, asi jako měla Baba Jaga v mrazíkovi létací parez, takže napřed jedeme my aza námi jedou zavazadla. Lanovka je asi kilometr dlouhá a stoupáme docela prudce, takže je čím dál víc parádní výhled na celé jezero. Ubytováni jsme opět ve slušných pokojích s balkonem a výhledem na jezero a okolní krajinu. Razíme na průzkum okolí, napojit se a udělat pár fotek. Hrajeme prší a jdeme chrnět s doufáním, že motorky tam druhý den budou stát.
 


Den pátý (Itálie → Švýcarsko)

Jelikož lanovku pustili až pozdě dopoledne, vyráželi jsme až kolem jedenácté, takže trochu ve skluzu, ale to nevadí, protože Matterhorn jsme vynechali kvůli drahému vlaku k němu a složitému přístupu, prostě to za to nestálo. Takže tradá dolů a motorky nacházíme netknuté, takže paráda. Jen začíná být opět hic a to se jede ještě nakoupit. Tradičně hlídám motorky venku před obchodem i s věcmi, aby se kluci netahali s bundami a brašnami do obchodu, na oplátku dělají nákup i pro mě. Jelikož mám skoro prázdné brašny, tak nakonec i jejich nákup vozím já, ale to nevadí. Na hranicích se Švýcarskem na nás jen mávají, ať jedeme dál, nikde žádné kontroly. Dnešním cílem je největší přehrada ve Švýcarsku a celé Evropě. Točil se zde také James Bond: Golden Eye. Máme dokonce to štěstí, že se zde zrovna skáče bungee jumping 220m – na fotkach to není vůbec vidět, ale je to šílená hloubka a fakt pár vteřin volného pádu a při natažení lana a zpětném cuku je to házelo zase o 100m zpátky a zase dolů..no asi zážitek, ale nikdo z nás na to nešel. Skok stál 170 éček. Fotíme, natáčíme a frčíme dál na řeku s obrovskými balvany, průzračně modrou vodou, kde se lidé normálně koupou a my jen závidíme, že si tam také nemůžeme zaskotačit. Všude opět milí lidé a překvapivě hodně Čechů. Frčíme dál klikatými cestami v horách na další zastávku, a tou je ledovec Belvedere. Po cestě potkáváme Číňana, který si prochází celé Švýcarsko a už má v nohou přes 700km, děláme společné fotky, kecáme a frčíme dál. Ledovec je opravdu parádní, i když podle dobových fotek už asi třetinový. Všude v krajině se to hemží vodopády a dokonce už i svišti se ukazují, ale jsou daleko, takže se moc fotit nedají. Kraviček pribývá, jednu drbu po cestě dolů z hor za ušima a naše dnešní mise splněna, takže už jen dotankovat a jede se na další ubytko. Po cestě nám trochu začalo pršet, takže jsme poprvé všichni vytáhli nepromoky, najedli se pod střechou jednoho domu a frčeli dál. Dnešní ubyto je na internátech ve Švýcarsku, kde jsou zrovna děcka na sportovním táboře. Máme opět parádní pokoje, dostáváme propustky do bazénu, který jdeme hned vyzkoušet, máme ho celý pro sebe, blbneme a na pokoji ještě do noci kecáme o zážitcích a Zzzzz.
 


Den šestý (Švýcarsko → Rakousko)

Po vydatné studentské snídani v místní menze jsme se vydali na poslední zážitkový den naší výpravy. Projíždímě nádhednou krajinou Švýcarska, které v horách vypadá skoro jako Irsko. Obrovské balvany všude u cest, nedotčená krajina, klikaté cesty místy mokré, takže do zatáček opatrně a jen se kocháme a fotíme. Prakticky celou cestu k dalšímu ubytování jedeme mezi horami a přes obrovské mosty a tunely. Zahlídneme dokonce i nějakou lamu nebo co to bylo, koza určitě ne, fotíme a razíme dál. Na ubytko dojíždímě zrovna ve chvíli, kdy se v dálce blýská na lepší časy a jedna půlka nebe je azuro a druhá úplně černá, hromy burácí, ale ani kapka. Asi se to i pak vypršelo někde mimo, protože vůbec nepršelo. Tentokrát jsme poprvé z ubytování trochu zklamáni, protože je to takový hostel, kde s námi na pokoji spí ještě 2 horolezci, kteří jdou ale po dnešním lezení brzo spát a my jdeme dolů do společenské místnosti, kde hrajeme karty, vaříme polívku a domlouváme přesun domů nadcházející den. Usínáme celkem rychle únavou.
 


Den sedmý (Rakousko → Německo → Česká republika)

Ráno kolega ze Zlína odjíždí opět sám domů, jelikož jede jinudy než my a má to dál, takže my ještě 2h spíme a pak tradiční ranní očista, sbalení všech věcí, až na ztáty, které nás provázely na každém ubytku, kde každý z nás něco zapomněl v koupelně nebo ve skříni, ale až na jednu věc to byly prkotiny, takže jsme se tomu spíš zasmáli a po zkouknutí počasí jsme pro jistotu nabalili nepromoky a vyrazili vstříc domovu. Rakousko projíždímě celkem svižně, nic moc provoz. Dnes nás čeká nejdelší cesta ze všech dnů a to 480km. Když ale najedeme na německou dálnici, cesta utíká rychle. Na prvním odpočívadle házíme nepromoky do kufrů, je už hezky a začíná být hodně teplo, najíme se tedy rychle a frčíme dál rychlostí blesku, až narazíme na dálniční štrůdl jako prase. Jak jsme později zjistili, nikde žádná nehoda, ale i přesto se na dálnici vytvořila kolona o délce několika kilometrů. V tom vedru se motorky vařily jedna báseň a u mojí ani větrák nestačil uchladit vodu v chladiči při tom popojíždění, tak jsme museli na chvíli zastavit. Naštěstí bylo hned na tom místě odpočívadlo, tak jsme prokličkovali mezi auty a chvíli počkali. Po chvíli se kolona z ničeho nic rozjela a my tedy po jídle naskočili na stroje a pelášili dál. Po pár kilometrech opět kolona, ale to už jsme nečekali a kličkovali mezi auty, která nás naštěstí sama pouštěla a dělala nám cestu mezi sebou, takže palec jim nahoru. U nás v ČR by nám tam vjel první Pepík, že když musí stát on, tak budeme i my. V zahraničí jsme se ale setkali jen s ochotou a tolerantními lidmi jak na silnici tak mimo ni. Kolonu jsme opustili celkem rychle díky řidičům aut, co nám dělali uličku mezi sebou a pak už bez kolon jsme to valili na Rozvadov. Cesta utíkala opravdu rychle a už za 2h jsme stáli na hranicích a dávali si u mekáče nějaký to nezdravý papu na posilnění. Měli jsme ještě hodně času, tak jsme zajeli do Dobřan na místní vyhlášenou točenou zmrzku a pak už jen domů uložit motorky na garáž, zkulturnit se a vzpomínat na jeden z nejúžasnějších výletů tohoto roku.

Celkem jsme najeli asi 2800km a vyšlo to na cca 10000 Kč se vším všudy.


Foto / video dokumentace a účastníci zájezdu

Video


Všechna foto
http://tinyurl.com/apalucha

Účastníci zájezdu
Kuba (BMW F650)
Kuba (Honda VTR 1000 Firestorm)
Milďoch (Honda CBR 600F)
Raďoch (Honda CBR 1100 XX Super Blackbird)
Mára (Honda CBR 1100 XX Super Blackbird)

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.29
Známkováno: 17x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist