Doktoři a Cebruška ve Švýcarsku

Zatáčky a vaření brzdovky v Alpách.

Doktoři a Cebruška ve Švýcarsku

Kapitoly článku

Letošní výlet jsme začali plánovat asi tak jako každý a to rok dopředu. Cíl byl jasný. Černá hora!, ale jako každý rok nám to nevyšlo, takže jsme začali přemýšlet kam jinam, někdo chtěl Chorvatsko, někdo Polsko a tak jsme se rozhodli, že stejně nejlepší zatáčky jsou v Alpách, ale GG byl již za námi, tak že pojedeme po Jeremyho stopách a koukneme se na Stelvio z blízka. Termín byl jasný již od plánování cesty do Černé hory. Měsíc před odjezdem jsem dostal angínu, tak byl alespoň čas naplánovat trasu. Po dvou týdnech byly města a kempy vypsány, bylo to vůbec poprvé, kdy jsme měli takovouto přípravu a celý výlet nám to bylo velmi platný :D i když kempy jsme dodržovali. Někdo si může říkat, proč jsme si nevzali GPS, ale kdo s tím už jel, tak určitě mi dá za pravdu, že nejlepší je mapa. Přiblížil se termín odjezdu, vyslechl jsem si poslední moudra, že se mi 24 let starej jednobuch rozbije a že mě ve Švýcarsku zavřou a vyrazili jsme směr výlet.

První den byl jasný. Vyjeli jsme odpoledne po práci, a jelikož Bucka na CBR musela jet až z Prahy, tak bylo nemyslitelné, hnát se přes noc do zahraničí, proto jsme se domluvili, že se sejdeme ve Svéradicích a brzy ráno vyjedeme.

Po příjezdu jsme si došli na pivo a čekali na Bucku, která přijela pod rouškou tmy. Po pár pivech jsme šli spát. Noc pod širákem byla super, až na nějakého toho mravence. Ráno plní elánu jsme se spakovali a pomalu couvali na cestu, když v tom rána a Bucce se svalila Cebruška na zem. CBR z té strany co spadla na zem, vypadala nedotčeně, ale Fařík si všiml, že ukopla stupačku na druhé straně, zřejmě kvalitní svar ;), tak jsme se opět vrátili domu, kde nám to zavařili a krásně o tři hodiny déle jsme konečně vyrazili na přechod u Železná rudy.

 

Tento první den byl více méně přejezd přes Německo a jediné co nás tam překvapilo, byla objížďka na objížďce. Německo jsme přeskákali a mimo zastávek na tankování a nějakou tu sváču jsme zastavili až u Jezera Chiemsee, tedy u jeho odtoku kvůli nedočkavosti, ale proud byl silný. Po koupeli jsme nasedli a jeli jsme směr Innsbruck, ale to už se jelo v Alpách, takže kochačka a konečně šťastní, že nám není horko. V městečku Stams jsme měli první záchytný bod a to náš první kemp na cestě. Po projetí Innsbrucku nám nic nebránilo, abychom vytyčený cíl splnili a dojeli jsme do kempu ještě za světla. Kemp byl moc hezký a poté, co Bucka domluvila kde a za kolik se můžeme ubytovat ( co dělala už celý výlet ), jsme šli stavět stan pro 4 osoby + přistýlka. Při stavbě vládla dobrá nálada a jak jinak i Češi se zde našli. Večer sprcha, jídlo ( Pepa vařil), pivo a šlo se spát.

Další den ráno jsme byli všichni nažhavení, protože jsme věděli, že nás čeká Švýcarsko, ale hlavně Stelvio a Furkapass. Po přejezdu do Itálie jsme jeli na Lago di Resia Reschensee, což jsem našel tady na motorkářích. Pohled moc hezký, ale Stelvio za rohem, tak nebyl čas ztrácet čas. Po přijezdu na Stelvio jsme byli uchváceni, kolik zatáček se vejde na jeden kopec. Hnali jsme ji nahoru, co to dalo, jen nás občas brzdili pomalíčci na BMW a také auta. Potkali jsme tam jednoho mladého borce na Vespě, ale ten tak letěl, že by natrhla i Abrháma. Po výjezdu nás čekal sjezd. Nahoru to bylo fajn, zdi kamenné no přesně jako v Top Gearu, ale na druhou stranu vás od pádu do strže mohla zachránit leda laťka zatlučená do země, nebo provázek. Cestou dolů začali naše už celo výletové problémy s brzdící kapalinou. Pepa si před cestou liboval, jak si koupil nový kotouč a destičky, ale jako první začal vařit a pak už to šlo rychle

My s Faříkem na stejné mašině jsme také odešli, až na Cebrušku, která to zvládla dobře

Po třech zastávkách z kopce dolu jsme byli ve Švýcarsku. Podle mého Švýcaři jezdí tak opatrně, až je to nebezpečné. Hnali jsme se na Furkapass a trošku se začínalo kazit počasí. Na benzině rychlý pozdrav s Pražákem, nepromoky na sebe a hurá na zatáčky. Furkapass by byl opravdu hezký, jen kdyby nebyla mlha, déšť a bouřka. Přejezd se nám, ale líbil, co na tom, že bylo hnusně. Po zatáčkách byla rovina do Brigu, kde nás Pepa protáhl městem do kempu, jakoby už tam dříve byl. Kemp dobrý. Proběhlo jídlo, pivo a taková ta klasika.

Ráno po vydatném dešti jsme vylili vodu z bot a to doslova :D, naskočili na mašinu a prý, že pojedeme na Jih za teplem. Vyjeli jsme tedy na Brig, kde byl krásný výhled a ještě krásnější most. Nabrali jsme směr Como a pro jistotu oblékli nepromok, tedy až na Faříka, který měl nepromok v podobě obrácené reflexní vesty. Naštěstí jsme ho ale nakonec nepotřebovali a v Itálii jsme se už opalovali. Řeknu vám, najít Como to byla sranda, 100km před městem jeden ukazatel, další až za 10 křižovatek a když konečně člověk Como vidí, tak jsou pro jistotu všude, ale po pár zeptáních u dobrých lidí,( tento způsob získávání informací jsme praktikovali dost často)  jsme dojeli do Coma a překvapivě i přes něj vcelku bez problémů. Jízda kolem jezera Como byla parádní až na ten šrumec. Je to jako v Chorvatsku kolem moře.

Samé předjíždění a podobně. Při jednom mém manévru jsem uháněl dopředu a po projetí tunelu vidím, že za mnou ostatní nejsou. Otočil jsem motorku a viděl jsem, že je něco špatně. Švýcar, co chtěl odbočovat, dupl na brzdu, Pepa zastavil, Fařík zastavil a Bucka zastavila o Faříka, poprvé se její neustálé kochání nevyplatilo. Škoda byla následující. Fařík, jelikož má dobrý stroj DR, měl pouze ohnutou značku, ale Bucce  prasklo víko u magneta. Naštěstí jí se nic nestalo, tak začala rozprava, co budeme dělat, jak vyřešit tuto situaci. Pepa vyjel hledat opraváře, co zavaří hliník. Fařík sundal z Cebrušky plasty a víko motoru a my s Buckou jsme mezi tím šli zkusit štěstí do penzionu, kde nám poradili, kam zajet s motorkou. Po pár slovech italsky, kterým jsme nerozuměli, si před nás stoupla holka s anglicky vytetovaným nápisem na krku, říkal jsem si pohoda, ta nám to přeloží, ale chyba, ta holka neuměla ani slovo anglicky, podle mě ani nevěděla, co ta vytetovaná věta znamená. Odešli jsme s adresou servisu a Pepa přijel s radou, že nějaký týpek kousek dál opravuje motorky a vaří hliník. Pepa s Faříkem nasedli na motorku a vyrazili. Po pár zeptání (Fařík se prý ptal i místních policistů) servis našli a prý zítra to bude hotové. Když se vrátili, tak už jsme měli přes mnoho tlumočníků vyjednáno parkování motorky u penzionu, kde byla i braná. Bucky věci jsme nandali na motorky, Fařík nabral Bucku na svoji motorku a vyjeli jsme do kempu. Kemp klasický, přišel mi hodně na styl chorvatských kempů. A klasika: pivo, jídlo, koupel v jezeru a pochůzka po městě. 

Ráno zněl plán jasně. Dojet pro víko, nakoupit a sypat to na Piavu. Fařík s Buckou jeli pro víko, já s Pepou nakoupit. Sraz byl u motorky. Po nějaké chvilce Fařík psal, že prý to bude až ve tři hodiny, ale po přemlouvání se dostali na jednu hodinu odpoledne. Přijeli s víkem i se znovu svařenou stupačkou. Pepa jel na benzinu pro olej a my mezi tím dali Cebrušku do pucu. Díky italské siestě jsme vyjeli kolem třetí hodiny. Olej samozřejmě za hubičku. Po ujetí 30 km jsem si všiml, že s Cebrušky zase něco teče a říkal jsem si, hlavně ať to není olej. Buccka zastavila a hele, stará nemoc se ozvala a to v podobě větráku ventilátoru. Takže opět plasty dolu, větrák ven, ale naštěstí jsme zastavili u opravny aut. Spíš tam jenom nabíjeli baterky, ale po prolomení konverzační bariéry, opraveno. Bylo jasné, že Piavu opět nestihneme, tak jsme našli kemp u Edola.

Stan, pivo a pozor cesta do Edola a pravá Italská Pizza. Potom 3 km chůze zpět do kempu a spát. 

 Ráno jsme vyjeli směr Ponte di Legno, prostě v Edolu doleva. Na čerpací stanici jsme se dali do řeči s pár Italy, kteří nám říkali, že pokud jsme nebyli na PASSO GAVIA, tak děláme velkou chybu, že je lepší než Stelvio. A měli pravdu, cestička na auto, zatáčky luxusní a ta výška, no prostě super.

Projeli jsme to do Livigna, kde jsme vzali benzin v bezcelní zóně za 27kč. Nakoupili jsme jídlo a vyrazili. Livigno krásné, opravdu. Potom jsme jeli přes hráz, kde se platí mýtné 12,5 eura, vykutaným tunelem a hle jsme na silnici, po které jsme už jeli a opět ve Švýcarsku. Po vjezdu zpět do Itálie jsme dorazili k Farra d´ Alpine, kde jsme měli vyhlídnutý kemp. Opět, značení  katastrofa, tak jsem běžel do baru, kde mi potetovaný, bezzubý barman radil kudy dál. Míjeli jsme pár křižovatek a zase jsme byli v koncích, proto jsme šli s Faříkem do kavárny, kde nám perfektně anglicky poradili kudy jet, ale pro jistotu ještě vyhnali jedno týpka od stolu, ten skočil do auta a že máme jet za ním. Dovedl nás až do kempu, tak mu Pepa zaplatil pivem a českým dík. Opět proběhlo stavění stanu, pivo, a noční koupel v jezeře.

Ráno croissant a kafe a prý, že se musí k moři. Volba padla na Grado. Za prvé je to nejblíž a za druhé Pepa tam už byl a věděl, jak se tam dostaneme. Cesta do Grada byla úplně v klidu, na jednom odpočívadle u silnice jsem dokonce našel českých deset korun. V Gradu proběhlo rychlé převléknutí do plavek, samozřejmě že na ulici a asi tak hodinová koupel v moři. Odjíždíme s pocitem tak nějak slaným. Po marném boji sehnat oběd, jelikož byla siesta, jsme raději ustoupili na zmrzlinu. Poté jsme jeli směr Triest a po krátkém vymotání jsme nabrali směr Ljubljana. Cesta Slovinskem byla parádní, zastavili jsme na polévku a jeli jsme na Ljubljanu, kterou jsme projeli bez větších potížích, až na výjezd. Podle mapy jsme hledali vesnici, která již dávno byla začleněna do Ljubljany. Tak po pár zeptáních a otočeních jsme vyrazili dobrým směrem na Kamniška Bistrica, kterou jsme projeli a vyrazili do kempu. Kemp nejhezčí z celé cesty. V horách vysekané plácky pro stan, no koukněte se sami na fotkách. Opět klasika, pivo, jídlo, spánek.

Ráno jsme vyjeli směr Rakousko. V Rakousku jsme se chvilku honili se skupinkou Z-edů a jeden postarší chlápek vypaluje trávu způsobem, kterým by zahalil město do oblak dýmu. Přijeli jsme do kempu ve městě Grein. Kemp leží vedle jezera a vypadá to, jako byste stanovali v zámecké zahradě, nebo v nějakém parku. Po postavení stanu jsme šli na pivko a pak se rozhodli, že půjdeme do města, je to přeci poslední noc. Bucka s Faříkem šli spát a my s Pepou jsme vyrazili. Došli jsme na náměstí, kde byla slavnost. Podium, muzika, prostě všechno, co k oslavám patří. Po pár pivech jsme spočítali Eura a zjistili, že máme už jen na jedno pivo. Odešel jsem tedy na záchod a po příchodu Pepa najednou seděl s dvěma pivy a říká, že nám je chtěl někdo zaplatit, ale že mu to Pepa dal. Po chvilce přišel chlápek a peníze Pepovi vrátil, že nás zve. Dali jsme tedy pivo i do druhý nohy, jak se říká a při odchodu jsme šli poděkovat a popovídat. Nakonec zjišťujeme, že to je samotný starosta Greinu. Nakonec jsme přece jenom odešli do kempu a šli spát.

 

Poslední den ráno jsme vyjeli směr domov, přes přechod Nové hrady a zdárně jsme náš výlet dokončili.

Cena kempu se pohybovala od 34Euro-50Euro. Pivo od 2Euro-4Euro. Benzín byl od 27 kč - cca 40kč.

Najeli jsme necelých 3 000km podle toho, jak kdo jezdil do servisu. Cestovalo DR 650 RSE, DR 650 RSE, DR 800 Big, CBR 600 F.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.75
Známkováno: 12x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist