S MZtou za polární kruh

Letos jsem chtěl jet na MZtě na dovolenou někam, kde není vedro a zároveň kde není moc lidí. Proto jsem si vybral Švédsko a nejsevernější cíl cesty: polární kruh. Padla na to většina mé dovolené, ale žijeme jen jednou, tak proč troškařit! Trasu cesty jsem plánoval několik měsíců dopředu, včetně míst na přespání (národní parky a přenocování u lidí přes internet). Zároveň jsem dopředu rezervoval trajekt z Rostocku do Trelleborgu. Podle map jsem měl ujet 5500 Km, na MZtu docela štreka. A jak to dopadlo? Čtěte dále…

S MZtou za polární kruh

Kapitoly článku

Abych nemusel cestou kupovat olej do benzínu, sbalil jsem si kromě hromady jídla, oblečení také 5,5 litru oleje. Jeden boční kufr jsem měl plný nářadí a náhradních dílů na MZtu, které bych byl schopen v terénu vyměnit.

Začátek cesty jsem naplánoval na sobotu 11.6. Ráno jsem vyrazil po šesté hodině, protože do Rostocku je to 650Km a nevěděl jsem, co mě čeká a kde se zdržím.

Většina trasy po Německu vedla po dálnici. Protože moje MZ nemá takový výkon, abych si dlouhodobě udržel rozumnou rychlost na dálnici, tak jsem se vždycky nechal předjet kamionem a pak jel za ním ve vzduchové kapse.

Na dálnici jsem se dostal do kolony stojících aut, tak jsem je opatrně objížděl odstavným pruhem. Dojel jsem takto Italského motorkáře, který stál u auta a povídal si s řidičem. Mávl na mě a řekl mi, ať počkám, že pojede za mnou. Společně jsme pomalým tempem projeli několika kilometrovou kolonu, na jejímž konci právě hasiči dohasili vrak bavoráku.

Kolona se rozjela, Ital na mě mávl a ujel. Za několik kilometrů přišla další kolona, tak jsem zajel do odstavného pruhu a dojel k místu, kde se dálnice zužovala do dvou pruhů a přejížděla do protisměru. Tam na rozkopané části dálnice stál onen italský motorkář a mával na mě. Zastavil jsem u něj a dali se do řeči.

Byl na cestě z Itálie do Dánska, kde bydlí se svou přítelkyní. Popsal jsem mu svou cestu, byl nadšený a řekl mi, že do Dánska jede přes Rostock a že pojede se mnou. Když jsem mu vysvětlil, že chytám kamiony, aby mi rozrážely vzduch, smál se a řekl, že pojede přede mnou a bude mi vzduch rozrážet on.

Po sto kilometrech jsme zajeli na benzinku. Po tankování přišla pauza na cigaretu a svačinu, probírali jsme cestu a život obecně. Měl problém najít práci, tak dost cestoval. Anglie, Nový Zéland, Mexiko. Pak si našel dánskou holku a odstěhoval se za ní. Hned dostal práci a je spokojený, jen kdyby tam prý nebyla taková zima.

Po dalších 100Km mi za jízdy řekl, že má přeci jen delší cestu a musí přidat, tak jsme si za jízdy podali ruce a každý jel svou cestou.

Dál jsem pokračoval volným tempem, zbývalo mi jen 100Km. Posledních 30Km jsem už vyhlížel moře. Za každým horizontem jsem si představoval, jak se mi otevře krajina, a já uvidím v dálce moře, ale vždy jsem viděl jen další lesy.

Když jsem konečně dojel k terminálu plavební společnosti, stále jsem přes kamiony, trajekty a další krámy to moře neviděl – asi nebude tak velké, jak se říká!

Počkal jsem do devíti, kdy se měl otevřít check-in, a přejel k bráně, cestou jsem zastavil kvůli divným zvukům ozývajícím se při zatáčení - zapomněl jsem na boční stojánek. Check-in byl ještě zavřený. Čekaly tam už dvě auta s českou SPZ. Dali jsme se do řeči. Jedou na ryby do Norska.

Check-in se otevřel až v deset, pustili nás na další parkoviště a tam jsme čekali ještě hodinu, než z lodi vyložili kamiony ze Švédska.

Pro motorky je na lodi vyhražená malá část u kraje. Zajistil jsem motorku erárními kurty a šel najít kajutu. Kajuta byla luxusní s vlastní sprchou a WC. Po nezbytné hygieně jsem ulehl, abych se vyspal na zítra. Moře i lodní motory byly tak klidné, že jsem ani nepoznal, kdy jsme vyjeli.

Dnes najeto: 654 Km

Spalo se luxusně, navíc měla loď dvě hodiny zpoždění, takže jsem ráno nemusel pospíchat, konečně jsem se kochal mořem z paluby a posnídal jsem.

První cíl cesty přes Švédsko je Ales Stenar, něco jako Anglický Stonehenge, cesta vedla na východ podél pobřeží. Zastavil jsem se cestou na liduprázdné písčité pláži a ochutnal moře - ani ho nemají moc slané.

Po návštěvě Ales Stenar jsem pokračoval na Skrotbilar. Ochladilo se a zatáhlo. Vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Naštěstí jen párkrát zakapalo, a když jsem přijel na místo, tak už bylo jen pod mrakem.

Skrotbilar je zvláštní místo, začalo vznikat cca v šedesátých letech minulého století, kdy majitel pozemku chtěl vysušit bažiny a těžit z nich rašelinu. Požádal proto sousedy, jestli nemají staré vraky aut, že by potřeboval pár motorů na pohon čerpadel. Sousedi mu dali víc vraků, než čekal, navíc se zpráva o místě, kam dávat vraky roznesla a tak mu tam všichni z okolí vozili stará auta. Proto se podnikatel rozhodl, že místo těžení rašeliny bude prodávat díly ze starých vraků. Takto vrakoviště fungovalo dlouhá léta. Poslední vrak tam byl přivezen v roce 1975. Pak už místo jen chátralo a vraky začaly zarůstat a propadat se do bažin. Dnes se tam díly z vraků již neprodávají (kromě výjimečných případů). Místo je volně přístupné lidem.

Od parkoviště se jde 200 m cestou lemovanou pneumatikami. Pak několik cest vede okolo  starých vraků, částečně potopených v bažině v různém stupni rozkladu. Některé jsou jen skelety, jiné mají i motor a části náprav či palubovky. Některé motory vypadají celkem kompletně a mají i karburátory, svíčky rozdělovače a přerušovače. Je tu i traktor a autobus.

Když jsem si toto zvláštní místo procházel, napsal mi Pär, u kterého jsem měl večer spát, že mají pizzu a ať neřeším večeři a ani v kolik přijedu, že můžou pizzu kdykoliv ohřát.

Pär bydlí v rodinném domku v přímořském městě Kalmar, cestou k němu jsem poprvé ve Švédsku zmoknul. Po příjezdu bylo naštěstí opět hezky. Přivítali mě výbornou pizzou, zmrzlinou s koláčem a výborným čajem. Mezitím mě Pärův otec informoval, že před pár dny u polárního kruhu sněžilo – parádní vyhlídky! Potom mě poprosil jejich syn, zda si s ním půjdu zaskákat na trampolíně. Tak jsem tam blbnul s dětmi.

Na spaní jsem měl pro sebe celý bungalov, akorát tam nebyla koupelna a záchod, takže jsem musel chodit k nim do baráku.

Dnes najeto: 381,5 Km

Ráno jsem dostal snídani a společně s nimi opustil dům. Pak jsem trávil čas venkovní prohlídkou ostrovního hradu Kalmar a prohlídkou starého města. V deset hodin otevřeli směnárnu, kde jsem vyměnil Eura, abych měl hotovost. Co se týká cen ve Švédsku, tak ceny ve švédských korunách jsou podobné jako u nás v korunách českých, avšak jejich měna má třikrát tak větší hodnotu.

Z města Kalmar se dá dojet po 6,5 Km dlouhém mostě na ostrov Öland. Tento most byl po postavení několik měsíců nejdelší v Evropě. Takže bylo jasné, že ho musím s MZtou zdolat! Na ostrově jsem se trochu osvěžil v moři a vrátil se zpět na kontinent.

Dále mě čeká cesta do Norrkoping, kde budu spát u Sofie, 25 leté studentky, která nabízí zdarma přespání v jejím studentském bytě. Bohužel mi neodpověděla na poslední email a na emaily předtím odpovídala všelijak. Nemám na ní telefon, tak snad najdu její byt a bude na mě čekat.

Cesta vede podél pobřeží po silnici E22. Cestou při tankování se mě ptal na radu s tankováním starší Švéd a mě ani nedošlo, že mluví Švédsky, tak jasně položená byla jeho otázka.

Sofiiny bytovku jsem našel bez problémů. Ovšem po zazvonění mi nikdo nepřišel otevřít, a protože jsem přijel kolem 5 hodiny a byl jsem ohlášen až na šestou, sedl jsem si naproti do tramvajové zastávky a čekal, kdy Sofie přijde. Po hodině čekání mě napadlo zapnout svůj telefon, protože Sofie na mě telefon měla. Dostal jsem od ní SMSku, že je doma a čeká na mě (ale nefunguje jim zvonek).

Sofie bydlí v bytě 1+1 se svým kocourem. Studuje poslední ročník university a její obor je „adaptace organismu na změny klimatu“. Je to veganka, takže mi připravila veganskou večeři. Během toho jsem si vzpomněl na starý vtip: „Víte, proč nemá vegetariánka ráda sex? Protože si nechce přiznat, že jí kus masa může udělat tak dobře!“.

P.S. tento cestopis mi kontrolovala kamarádka vegetariánka a dopsala sem: Hahaha - velmi vtipný, já mám sex ráda a maso nežeru.

Sofie zrovna psala diplomovou práci a tak jsem ji nechal psát a vydal se na prohlídku města. Prošel jsem místní univerzitní kampus, který je v bývalé průmyslové zóně u řeky, takže jim skrz budovu teče řeka, která dřív poháněla stroje. Švédky jsou celkem hezké holky, blonďaté a nohaté. Jsou zde vidět i lidi tmavší pleti a muslimky s šátky, ale těžko říct, zda se jedná o Syrské uprchlíky nebo o někoho, kdo tam je už léta adaptovaný.

Dnes najeto: 280,6 Km

Ráno jsem dostal snídani, a protože ráno musela Sofie k doktoru, rychle jsem sbalil svou provizorní postel, pomazlil se s kocourem, rozloučil a pokračoval v cestě. GPS mě vedla centrem v dopravní špičce, ale naštěstí tam byl provoz naprosto plynulý, protože většina lidí chodí pěšky, nebo na kole.

Na většině benzínek se zde tankuje tak, že zaplatíš dopředu a pak natankuješ. A tak se mi povedlo, že jsem zaplatil předem, ale u jiného stojanu, než kde jsem stál, takže jsem rychle tlačil motorku ke správnému stojanu, aby si tam někdo nenatankoval za mé peníze.

Cestou na sever jsem potkal první semafory kvůli rozkopané silnici - tak i tady silničáři opravují cesty. Ale jinak jsou cesty v lepším stavu, než v Čechách, ale dokonalé taky nejsou.

Další cíl mé cesty jsou ocelárny Engelsberg bruk. Bohužel komentovaná prohlídka byla od jedenácti, což jsem nemohl stihnout. Prošel jsem si areál a nakoukl aspoň škvírou dovnitř. Zdrojem energie zde byly vodní kola a turbína. Byla tu jak pec, tak vodou poháněná kovárna. Ocelárny byly světem sám pro sebe, měli tu vlastní hospodu, pole, sýpky, prostě byli soběstační. A pan majitel si žil v pěkném luxusu.

Dále jsem pokračoval do národního parku Färnebofjärden, který byl vzdálen 80Km. GPS tvrdila, že to pojedu dvě hodiny, což mi přišlo podezřele moc. Když jsem byl už 20Km před parkem a GPS hlásila, že pojedu ještě hodinu, došlo mi proč. Zbytek cesty byl totiž skrz lesní a polní nezpevněné cesty.

Zde jsem měl naplánované, že dojedu k chatičce, kde se dá zdarma přespat. Bohužel asi 3 Km před chatičkou byla závora a zákaz vjezdu. Naštěstí u závory bylo i základní vybaveni na přespání: dřevěný přístřešek krytý třemi stěny, ohniště, připravené dřevo a kadibudka. V pokynech na stěně je uvedeno, že dříví můžu libovolně spálit a kdyby došlo, ať zavolám na uvedené číslo, že přivezou nové. To je luxus.

Na lihovém vařiči jsem si ohřál večeři a vydal se na 10km procházku parkem, mimo jiné i k chatičce, kde jsem chtěl spát. Bylo tam všechno vybavení jako na mém tábořišti plus luxusní chata s dvanácti postelemi, krbem a linkou s dřezem na nádobí. Nechyběly tam svíčky a karty na krácení dlouhé chvíle.

Část parku, kterou jsem si prošel, mě nenadchla, byly tam lesy a močály a působilo to smutně. Když jsem se vrátil do svého tábořiště, tak jsem rozdělal oheň, udělal si čaj a odpočíval pozorujíc oheň.

Dnes najeto: 266,5 Km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.28
Známkováno: 32x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist