Na motorce kolem Evropy část III.

Francie, Belgie ,Holandsko, Německo, Dánsko ,Švédsko

Na motorce kolem Evropy část III.

Kapitoly článku

Francie

Po třech krásných týdnech na Pyrenejském poloostrově, se znovu vracím do Francie. Příliš vřelé přivítání mne tu ale nečeká. Hned první den jsem parádně zmokl. Ještě netuším, že s menšími přestávkami bude lít a lít a lít až do Osla. Čeká mne přes pět tisíc mokrých kilometrů.

Duna du Pyle u Arcachonu – 5. června / 10.598 km

Na tuto hromadu písku jsem byl hodně zvědavý. Vidět ho tolik pohromadě se dá v Evropě jenom tady. Rozměry duny jsou impozantní- délka skoro 3 km, šířka 500 a výška 107 metrů. A stáří asi 8 tisíc let.
Camp stejného jména leží těsně u ní. Dokonce i pod ní, duna se ročně posune asi o 4m a postupně pohlcuje nejenom borový les, ale i cesty a budovy. První dojem je silný, stojíte vlastně před třicetiposchoďovým věžákem. Nahoru vede skoro šest set schodů, výhled ale za tu námahu stojí. Pár fotek a sbíhám na druhou stranu, smočit nohy v Atlantiku.

Bordeaux

„Před sedmou mne vzbudilo bubnování kapek. Poprvé vařím kávu ve stanu a jdu do sprchy. Když na chvíli déšť ustane, balím. Je zataženo jako hrom. Přemýšlím, jestli se na Bordeaux nevykašlat, nakonec do města zajíždím podle plánu. Na chvíli zase pršet přestává. V katedrále zapaluji svíčku a modlím se za M.R. je moc nemocná. Když nasedám, začíná pršet zase a leje a leje. Místy je déšť spíš průtrž mračen. Ráno jsem se ale pořádně nastrojil, jsem alespoň v suchu. Protahuji trasu až do Blois a dobře dělám. Krásný camp za 5 Eur, navíc už neprší. Tak suším. Cestou mi v jednom městečku podklouzlo přední kolo, naštěstí jsem to ustál. Dnes to bylo 478 km.“
Do Bordeaux jsem musel především pro svoji lásku k vínu. Možná se tak úplně všeobecně neví, že vína z poloostrova Médoc, jehož vstupní bránu město Bordeaux střeží, představují absolutní světovou špičku. A nejenom to.

Bordeauxská klasifikace vín

Roku 1855 pořádala Paříž Světovou výstavu. Vína pro tuto příležitost měla dodat již tehdy nejvyhlášenější vinařská oblast v okolí Bordeaux. Na žádost Napoleon III sestavili tamější odborníci jasná a přehledná kritéria jakosti vín. A na tomto základě zařadit jednotlivá „chateau“ do příslušných tříd. Tak vznikla slavná Bordeauxská klasifikace vín. Stala se vodítkem pro hodnocení vín a vinařských oblastí na celém světě. Věrně a spolehlivě slouží i dnes, po 150 letech.
Do nejprestižnější třídy premier cru byla zařazena čtyři vinařství, například Chateau Lafite-Rothschild, známé bankéřské rodiny. Vína z této kategorie jsou samozřejmě přiměřeně drahá, díky své špičkové kvalitě se navíc většinou archivují. V roce 1985 se v londýnské aukční síni cena láhve Chateau Lafite-Rothschild ročník 1787! vyšplhala na pěkných 156 450 tisíc dolarů. Nedej Bože s ní upadnout!
Aby se víno nevypařovalo, musí se každých 20 let sklenice přezátkovat. U Rotschildů to představuje ročně 5 tisíc kusů. Může to dělat pouze správce sklepů. Dělá to nejenom doma, ale i ve vinotékách sběratelů kdekoliv ve světě.

Zámky na Loiře – Chambord

Ráno je v Blois krásně slunečné, rychle balím a spěchám k Chambordu. Břehy Loiry jsou posety zámky, je jich tu asi třicet, Chambord je ale největší a nejkrásnější. Vím o něm například, že má 440 místností a 365 komínů. Leží jenom 14 km od Blois, stihám ho v plné kráse zalitý sluncem
Dostaveníčko tu právě mají majitelé tříkolových motorek. Pěkná pastva pro oči, moje Suzuki vypadá vedle nich trochu jako popelka. Ještě, že je také tak pracovitá a spolehlivá.
„Když zase nasedám na motorku, počasí se kazí. Jedu podél Loiry až skoro k jejímu ústí v St. Nazaire. Žádný zámek mne už ale příliš neohromil. Sinice na levém břehu vede podél vysokých skal. Domy jsou k nim přilepené, některé tak srostlé, že určitě využívají i jeskyně.
Camp nacházím na poloostrově La Crosic, má tu být jedna z nejkrásnějších pláží v Evropě. 10 km jemného písku. Je ale 14°C a celý den pršelo, hrůza. Potkávám tu Čecha, žije dlouhodobě ve Švýcarsku. Ve dvaašedesáti ho teď vyhodili z práce tak cestuje a užívá si. Miluje Francii. Mně zatím moc nenabídla. Proti Španělsku je horší počasí, krajina i památky, snad se to změní!!!“

Déšť

Nezměnilo se to ani další den! Změnit plán jsem proto musel já. Když prší, nedá se dělat nic jiného nežli jet. Co ve stanu, kde je skoro tma a pořádně se ani neposadíte. Co ve městě, když kapky stékají po obličeji a foťák musí zůstat v suchu. Rozhoduji se a s těžkým srdcem škrtám Bretaň.
„Ráno vyrážím místo do Bretaně do dalšího top místa- města Saint Malo. Je to dobře opevněný přístav, který býval útočištěm pirátů. Tam se ale déšť mění v liják,brzy rezignuji i na něj a pokračuji na Saint Michael. Když na parkovišti platím 1 Eur, pršet přestává. Do klášterního komplexu ale nastrojený v nepromocích nejdu, raději se utěšuji, že celá jeho krása je stejně v pohledu z dálky.

Mont-Saint-Michel – 8. června 2009 / 11.923 km

Po Paříži a Versailles je ostrov Saint Michel třetí největší turistická atrakce ve Francii. Bývala to skála v bažinaté krajině, v různých dobách sloužil k různým mystickým účelům. Mimo jiné se tradovalo, že je v něm ve zlaté rakvi pochován Jůlius César. Když se v šestém století okolní bažina propadla, stával se při odlivu ostrovem. Rozdíl výšky hladin při přílivu a odlivu tu totiž dělá neuvěřitelných 15 metrů. Za odlivu ustoupí moře až 15 km od břehu.
V roce 708 se na skále usadila skupina mnichů. Možná by tu žili ve vší tichosti dodnes. Jedné noci ale navštívil biskupa Auberta, z nedalekého města Avranches, ve snu archanděl Michael. Dal mu za úkol, postavit na zmíněné skále chrám. Aubert na sen brzy zapoměl, archanděl se ale objevil znovu. Nakonec přišel ve snu po třetí a už důrazně zaťukal biskupovi prstem na čelo.
Tentokrát uspěl. Svatý Michal neopustil biskupa ani později a během zakládání stavby došlo prý k několika zázrakům. Mimo jiné se prý zjevil, když bylo nutné najít pramen sladké vody.

Samoobsluha se samoobsluhou

Vyjíždím od M.S.M. a začíná lít nanovo. Znovu měním plán, po Bretani padá i pobřeží Normandie. V Avranches najíždím na dálnici směr Caen a doufám, že na plný plyn mrakům ujedu. Jsou ale všude, tak z dálnice brzy mizím. Cestou zastavuji v nákupním středisku. Je tu WiFi, po pěti dnech vyřizuji maily. A taky doplňuji zásoby, víno, bulky, kávu, sýr..a pak si u pokladny bez obsluhy sám načítám kódy a platím kartou. Kasy bez personálu- dobrý nápad pro dobrou zemi.
Teď jsem v campu v městečku Thury Harcourt. Sedím v prádelce, suším nepromoky a pár drobností. Lilo celý den, přesto jsem suchý!!! Sedím tu, protože stále mrholí. Hledím do mapy a přemýšlím co dál“.

Rouen

Město na Seine je známé tím, že tu každý rok 180 dní proprší. Moc jsem si přál, aby dnešek do tohohle portfolia nepatřil. V roce 1431 byla v tomto městě prohlášena za kacířku a následně upálena sedmnáctiletá Johanka z Arku. A k ní mám jako bruntálák intimní vztah.

Johanka z Arku

Příběh o životě dívky, kterou hlas Boží postavil do čela vojska Francouzského krále Karla VII, byl v roce 1999 natáčen na břehu přehrady Slezská Harta u Bruntálu. Po celé léto se před kulisami opevněného hradu a podhradí proháněli těžkooděnci, na koních i po svých, a sváděli urputné bitvy. Útokem pak brali i bruntálské lékárny. Nedostatek obvazů a hojivých mastí byl v tu dobu kritický. Promítání filmu si majitelé našeho kina určitě pochvalovali. Málo kdo z místních v něm totiž nehrál a všichni se pak také chtěli vidět.

Amiens – 9. června / 12.245 km

„Jsem v campu kousek za Amiens, kam jsem původně namíříno neměl. Ráno vypadalo nadějně. na chvíli se ukázala modrá obloha. Kolem ale bylo černo. Na první benzince si dávám po týdnu teplé jídlo- biftek a hranolky. Taky kupuji bombu k vařiči, impregnaci na stan, olej na řetěz a antirein.
Pak to ale zase začalo. Průtrž mračen. Jel jsem v tom asi dvě hodiny, po silnici tekla místy řeka. Když se nakonec objevilo slunce, hned to balím a mířím do nejbližšího campu. Ráno mi začala prokapávat voda do stanu, chci ho nechat uschnout a znovu naimpregnovat. Fučí tu vítr, sice neprší nebe je ale plné mraků. Je tu spoustu zralých třešní, lezu po stromech a baštím.“

Francie mýma očima - 8 dnů / 3,5 tis. km

Měl jsem smůlu na počasí. Déšť mne donutil vynechat Bretaň, pobřeží Normandie a řadu měst, na která jsem se těšil. Nejsem tu ale poprvé a ve svém hodnocení se spíše utvrzuji. V mých očích má Francie smůlu, že se tu cítím jako doma. Pokud nepočítám mořské pobřeží nebo Alpy, přijde mi krajina důvěrně známá. Také vesničky, města a lidé mi jsou hodně povědomí.
Trochu mi to brání prožívat pocit přítomnosti něčeho neznámého a nového. Francie je v Evropě rozlohou největší stát. Určitě je možné vracet se sem celý život, pokaždé jinam a stále mít co objevovat. I já se sem určitě znovu vrátím. Jsou ale země, které mne lákají víc.

Belgie

Belgii navštíví zřejmě více českých úředníků, nežli turistů. Většinou víme jenom to, že hlavní město Brusel je zároveň hlavním městem Evropy. Známe Waterlo, ne každý ale ví, že leží hodinu pěší chůze právě od Bruselu. Možná stojí za připomenutí, že tu žije téměř stejný počet obyvatel, jako má Česká republika. Na poloviční rozloze země.
Starosti dnešní Belgie se podobají Československým. I tady žijí dva národy. Valoni, mluvící převážně Francouzky a Vlámové, jejichž jazyk se podobá holandštině. O jejich složitých vztazích ale i smyslu pro humor, svědčí příhoda ze 13. prosince 2006.

Apríl televize RTBF

Ve večerních hodinách přerušila státní televize pořad a v mimořádném zpravodajství oznámila, že Vlámský parlament právě odhlasoval odtržení Vlámska od Belgického království. Celá show byla připravena velmi pečlivě.
Po této zprávě následovaly fiktivní reportáže z různých měst, kde se vyhlášení nezávislosti bouřlivě oslavovalo a také z nové hranice, dané jazykovým rozhraním. Celníci tam kontrolují vlaky, jsou odkláněna letadla, provoz se údajně zastavil na silničním obchvatu Bruselu. Ten totiž hranici protíná. Král opouští zemi a v centrále NATO je poplach.
Nechybělo ani vyjádření mnoha známých osobností. Dvouletá příprava přinesla své plody, byl to docela slavný průšvih televize RTBF. Tím větší, že některé zahraniční televize tuto dokonalou mystifikaci převzaly.

Tournai

Bylo v Belgii první město, které jsem navštívil. Patří mezi tři nejstarší města a do seznamu UNESCO byla zapsána zdejší katedrála Notre-Dame a 70 m vysoká Strážní věž stará 800 let. Moc krásné tu mají i náměstí.

Brusel

Jen utvrzoval můj dojem z Belgie. Je to příjemná, upravená a bohatá zem s pracovitými lidmi a vysokou životní úrovní. Na počasí má ale také smůlu, nadpoloviční většina dní v roce proprší.
10. červen 2009 byl, bohu žel, nadpoloviční. Udělal jsem si pár fotografií krásného náměstí Grote Markt . Tvrdí se o něm, že je nejkrásnějším na světě. Nežli jsem došel k „čůrajícímu Julkovi“ začalo fest pršet. V telefonní budce jsem se ustrojil do svého tradičního kostýmu, v duchu se rozloučil se všemi krásami tohoto města a po dálnici upaloval k Brugge. Bylo toho tolik, co jsem chtěl v Bruselu vidět a co mi déšť spláchl do kanálu. Co se ale proti tomu dalo dělat?!

Camp u Brugge – 10. června / 12.573 km

„Tak takhle jsem ještě nepsal. Ležím na břiše ve stanu, poslouchám bubnování deště a vlastně ani nevím, kde to jsem. Vím jen, že na farmě, kde pěstují chřest, správně česky špargl. Jel jsem do Brugge, jsou nazývány Benátkami severu a prý je to jedno z nejkrásnějších evropských měst. Lije, jeho návštěvu nechávám na zítřek a zůstávám pár kilometrů před městem.
Farma stojí o samotě, zahlédl jsem tu ale pár přívěsů a teď tu tedy stojí i můj stan. V karavanu bydlí čtyři Poláci, jeden je skoro krajan z Glucholaz. Mladí kluci, sklízí právě ten špargl. Za 8 Euro na hodinu.“

Brugge

Je opravdu velmi malebné. Kdysi to byl námořní přístav a největší obchodní centrum severní Evropy. O velikém bohatství zdejších středověkých kupců svědčí jejich krásné a zachovalé domy. Lemují síť kanálů, po kterých jezdí vyhlídkové lodě. Velmi pěkné je i náměstí s množstvím koňských drožek. Dominantou města je zvonice, 83 metrů vysoká se 47 zvony.
U stánku si kupuji rybu s hranolky, když se ozve jejich příjemná zvonkohra. Neprší, trochu se pak toulám krásným městem, které určitě stojí za návštěvu.
Když odjíždím do Antverp, začíná pršet. Před nimi už solidně lije. Přestává jedině v tunelu pod řekou Šeldou, která městem protéká a kudy se dostávám do centra. Nechci se vzdát bez boje, Antverpy jsou druhým největším Evropským přístavem a také mým loučením s Belgií.
A prvním městem, které poznávám při okružní jízdě z motocyklu. Katedrála Panny Marie je fakt ohromná i krásná!!! Taky ji prý stavěli 270 let. Historické centrum má svůj půvab kdekoliv, tady stejně jako v Bruge, je přesvědčivým důkazem přínosu přístavu pro městskou pokladnu i měšce obchodníků. Domy jsou tu vysoké a jejich průčelí bohatě zdobená. Když odjíždím, stále prší.“

Belgie mýma očima

Byl jsem tu jenom dva deštivé dny a moc toho neprojel. Na druhé straně je ale Belgie malý stát, z tohoto pohledu jsem tu viděl docela dost. Do deníku jsem si o ni napsal jedinou větu: „Belgie je krásná zem, čistá, upravená a asi od pradávna hodně bohatá.“ Dnes s větším odstupem a po zkušenostech z mnoha dalších zemí bych to nenapsal jinak.

Nizozemí

Z Antverp jsem zamířil k moři do Middelburgu. Láká mne sem sinice č. 57 do Rotterdamu. Na mapě je to tenká linka uprostřed moře. Byla vybudovaná na umělých náspech daleko od břehu, kolem jsou přílivové elektrárny. Nic takového jsem ještě neviděl.
Přes záliv v Rotterdamu mne potom převáží trajekt a den končím ve Wassenaaru, několik kilometrů za Haagem. Je krásné odpoledne, v campu mám pro sebe plochu poloviny fotbalového hřiště tak vybaluji a suším. Po týdnu v dešti mi je na teplém slunci náramně příjemně.

Haag - 12. června / 12.919 km

Není to sice hlavní město a dokonce ani největší, přesto je sídlem královny, vlády, parlamentu i mezinárodního soudního dvora. Jeho architektura se vymyká všemu, co jsem na své cestě Evropou zatím viděl. I tady jsou kanály a středověké domy, centrum ale tvoří výškové prosklené budovy supermoderních tvarů. Ty nejsou ostatně jenom v Haagu. I nedaleký Rotterdam doplatil během II.světové války na strategickou důležitost. A také tam dokázali schopní architekti spojit minulost s dneškem.
„Po dlouhé době je od rána krásně, procházku kosmopolitním městem si náramně užívám. Cestování je zase super, je mi až divné, jak rychle jsem na dny a kilometry v nekončícím dešti zapomněl. Jsem už šestý týden na cestě a tak hledám holiče. Sympatická Afričanka z Tunisu se mi věnuje možná půl hodiny. Nejméně dvacet let se stříhám sám a tak je mi odborná péče vzácná i příjemná. Poslouchám zvonkohru, obdivuji parkoviště se stovkami kol, procházím významné budovy a parky. Jsou tu plastiky veliké jako autobus a sochy lidí v životní velikosti z písku.
V campu lepím mapy rozmočené deštěm a opravuji motorku. Na nerovnostech se trochu chvěje přední kapotáž se světly. Nakonec objevuji příčinu, povolil se a vypadl jeden ze dvou šroubů, kterými je spojena s rámem motorky. Pod sedlem nacházím u nádrže tři podobné. Dva dobře utažené tam určitě budou stačit.“

Amsterdam – 13. 14. 15. června / 13.012 km

„ V noci byla zima a ráno mi do stanu zase začala kapat rosa. Zatavil jsem se cestou v Haarlemu a znovu koupil impregnaci. Je to nádherné město. Malebné kanály, zvedacími mosty, krásně zachovalé staré domy, sem tam větrný mlýn. 
Celý den je zase krásně, konečně jedu bez vložek i nepromoků. Už bez nich skoro neumím jezdit. Teď jsem už v Amsterodamu. Camp je ohromný, hned vedle letiště. Konečně jsem zase vypral. Budu tu tři noci, na jednom místě jsem tak dlouho ještě nezůstal. Na pokec přišel jeden Polák, jsou tu na práci a, firma jim platí bydlení v karavanu. Kolem pobíhá asi tisíc divokých králíků. A volavka, viděl jsem, jak chytila a zbaštila krtka. “
Amsterodam je jediné hlavní město, kde nesídlí parlament. Místo ústředních orgánů nabízí milionům turistů uličky lásky, volný prodej drog, uvolněnou náladu a nádhernou architekturu. Město je postaveno na devíti ostrovech a proto protkáno kanály. Samotné domy stojí na dřevěných pilotech, bahnitá půda by je jinak neunesla. Pod Královským palácem jich je prý 13 659! Stojí na náměstí Dam, které je středobodem všeho zdejšího dění. Gotický kostel hned vedle, je místem korunovace Nizozemských vladařů. Možná spíše vladařek, posledních 200 let usedají na královský trůn pouze ženy.

Setkání s Ladou

Moje tři noci v Amsterodamu nemá na svědomí čtvrť Red Light District a její červené lucerničky. Důvod byl mnohem vzácnější. Přiletěla sem za mnou moje nejstarší dcera. Na jeden den, ráno z Prahy, večer zpátky. Její první cestování letadlem a pro ni i nečekaný dárek.
Přiletěla nadšená a nejsilnější dojem? Jak je to letadlo uvnitř malé! S ní dorazila i slivovice, cukroví od manželky, český chleba, uzené a klobásy od nejlepšího řezníka v Bruntále i v celém Česku, pana Kolomého.
Prožili jsme tu spolu krásný teplý den, bez deště. Samotná procházka městem je nezapomenutelná. Zvláště pro nás suchozemce. Velmi malebné jsou kanály obklopené typickými domy bohatých kupců. V jejich štítech zůstaly dodnes kladky, sloužící k vykládání zboží přímo z lodí.
Navštívili jsme muzeum Vincenta van Goga. A na náměstí Dam nakrmili zdejší holuby. Večer, když dcera odletěla, skončila příjemná tečka za první polovinou mé cesty okolo Evropy.
Ráno jsem v Amsterodamu balil za parádního lijáku. Už zase. Byla to klika, že návštěva dcery nepřipadla na dnešek. Strojil jsem se ve sprchách, s deštěm už mám své zkušenosti. Stan stavím vedle nějaké zděné budovy, nebo alespoň stříšky. Asi 100 kilometrů za Amsterodamem déšť ustal.

Afsluidijk

Silnice s tímto těžko vyslovitelným názvem mne lákala při každém otevření mapy Holandska. Třicet dva kilometrů se jede po vodní hladině. Patří k divům světa, obdivuhodná tím více, že byla postavena už v letech 1927 až 1933.
Je zase krásně a tak si tuto raritu mohu vychutnat. Asi v polovině stojí věž, ze které je pěkný výhled. Panorama tenké nitky silnice obklopené mořem a táhnoucí se k obzoru se hned tak nevidí.

Nizozemsko mýma očima – spolu s Belgií - 6 dnů / 1000 km

Holanďané říkají, že když Bůh stvořil zemi, na Holandsko zapomněl. Tak si ho museli vytvořit sami. Dva tisíce kilometrů hrází chrání 40 % země s minusovou nadmořskou výškou. Je to dost silný zážitek, jet podél moře, slyšet ho hučet za hrází, ale nad hlavou. Kdyby čerpadla přestala odčerpávat vodu, ocitla by se polovina země do 24 hodin pod vodou. Dá se na to asi zvyknut, moc povzbudivé to ale není.
Karavany s označením NL jsem potkával po celé Evropě. Stojí i v těch nejopuštěnějších kempech, kde široko daleko není co vidět. A pod nimi dva týdny nesekaná tráva. Holanďanů je16 milionů a žijí na polovičním území, nežli má Česka republika. Docela tlačenice, proto si asi tak rádi vyjíždějí oddechnout jinam.
V Nizozemsku je kempů neuvěřitelné množství. Stačí mít kousek louky u statku. I v malých vesničkách nebo městech, jich je i několik. Základní vybavení mají na velmi slušné úrovni. Recepce je často malá místnost, kde se ráno půl hodiny úřaduje. Vyřídí se evidence nových, vyberou peníze od odjíždějících, prohlídnou společné místnosti a WC a je vyděláno.
V tomto směru jsme hodně pozadu. Přitom počáteční investice nemusí být veliké, začít lze docela skromně. Co je naopak důležité, je zařazení campu do navigační mapy. Pak už jezdí výletníci jako na běžícím pásu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist