sumoto_leden



Srbsko 2015

Po loňském výletu do Albánie jsme tentokrát zvolili Srbsko – kvůli srovnání, jakže to s těmito dvěma národy vlastně je.

Kapitoly článku

Po loňském výletu do Albánie jsme tentokrát zvolili Srbsko – kvůli srovnání, jakže to s těmito dvěma národy vlastně je. Já na Suzuki V-Strom 650 na gumách Mitas E-10, parťák Vítek na Honda Transalp 650 na gumách TKC. Nutno dodat, že můj Strom má řadu úprav pro jízdu v terénu, sériová motorka by tyto terény zvládla jen s obtížemi. Zvolili jsme osvědčenou přepravu dodávkou s motorkami do středu Srbska a pak po ose okruh jižním Srbskem, od západu na východ. Ve středu 17.6.2015 jsme tedy vyrazili z Prahy směr Barajevo pod Bělehradem, kde jsme měli vyhlédnutý kemp pro ustájení auta. Cesta probíhala v pohodě vč. hranic, kde nechtěli ani techničáky od auta, ani od motorek. Kolem 11 večer jsme dorazili do hotelu v Novi Sadu u hranic s Maďarskem, kde jsme přespali a ráno pokračovali do kempu.

Vsuvka: Na hranicích SVK/HUN se mi podařil trapas – chtěl jsem slovenské obsluze platit maďarskou vinětu ve forintech. Když mi kysele řekl, že jsme na Slovensku a proč že mu dávám maďarské peníze, skoro jsem se zeptal, jestli berou eura..Holt čecháček na cestě..

V kempu nám za hříšné peníze (50 EUR za 7 dní) nechali auto – bylo jediné v celém kempu. Během vybalování motorek jsme se celkem dobře bavili pohledem na místního frajera, který chtěl s návěsem udělat dojem na místní recepční a zahrabal tahač až po osy do štěrku. Když jsme odjížděli, pořád ho ještě vykopávali.
První moto trasa 18.6. vedla z kempu do NP Tara u srbsko-bosenské hranice. Ze začátku nebyla cesta nic moc, snad jenom cca 10 km šotoliny s polorozpadlým mostem stálo za to. V NP Tara jsme udělali okruh podél Driny až k hrázi přehrady Peručac a následně do hor do osady Predov krst. Tady končila uzounká asfaltka a začala krásná lesní šotolinová cesta, kudy se dalo místy frčet až padesátkou, no paráda. Dojeli jsme až k jezeru Zaovine, odkud už byl zase asfalt až do města Bajina Bašta. Zde jsme měli nocleh v hotelu Tara. Večer jsem skončili na místní promenádě u kávičky a několika rakijích – moc příjemný balkánský zvyk.

Vsuvka: Podařilo se mi koupit špunty do uší – v srbské lékárně. Slečna prodavačka asi měla zkušenost, protože pár anglicko-českých výrazů a pantomima stačila k tomu, aby neomylně sáhla do správné přihrádky a prodala mi špunty. Od té doby jsem se vyspal a nemusel v noci používat slovní či fyzické násilí..
 

Jezero Zaovine, NP Tara
                                                                                                     
Jezero Peručac, NP Tara
Údolí řeky Drina    
Bajina Bašta - hlavní korzo

Druhý moto den 19.6. jsme vyrazili směr Prijepolje na srbsko-černohorské hranici (bývalé území Sandžak). Hned v NP Tara jsme se vzájemně ztratili – jel jsem trochu vpředu a na křižovatce, kde obě cesty vypadaly stejně dobře, zahnul podle navigace vpravo. Parťák zahnul po stopě (bohužel ne mojí) vlevo a bylo z toho půl hodiny čekání a zpoždění. No, nebyl pro dnešek všem dnům konec. Nakonec jsme parkem projeli dle naplánované trasy a u jezera Zaovine (na druhé straně než včera) jsme sjeli z asfaltu a vyrazili směr Drvengrad přes hory. Propojka mezi údolní asfaltkou a hřebenovou šotolinou byla místy dost příkrá a občas hodně vymletá, takže vyjet nahoru bylo celkem náročné. Ale dali jsme to a cesta do Drvengradu pak byla pohodová šotolina, které pak přešla v úzkou asfaltku.

Vsuvka: Výjimkou z náhorní šotoliny byla pasáž, kdy nás navigace poslala zkratkou typu „je to (časově) delší, zato horší cesta“. Vedla nás lesem po rozježděné a bahnité (ne)cestě s následným přejezdem rozbahněné louky. A začalo se odkládat..

Přejezd hor mezi NP Tara a Drvengradem
Drvengrad

Vlastní filmová vesnička stojí za zastavení, protože kde jinde v Evropě může člověk stanout na Diego Maradona Plaza nebo se projít po Visconti Street. Po Drvengradu měl následovat horský přejezd do Zlatiboru – bohužel se nám nepodařilo vyjet až na hřebenovku. Cesta od BiH hranice byla už odspodu náročnější a po ujetí cca 7 km jsme se dostali do místa, které bylo spíš pro lehká endurka nebo krosky. Takže návrat do údolí a přes BiH (asi 40 km) jsme se dostali zpátky do Srbska v městě Priboj. Nicméně se mi nechtělo vynechat plánovaný průjezd kolem kláštera Uvac s brodem přes stejnojmennou řeku a dali jsme si to z druhé strany – od jihu na sever. Najít vůbec přístupovou cestu z města ke klášteru chvíli trvalo, ale zvládli jsme to. Značeno to bylo jako cyklostezka, ale kvůli dost velkému množství bláta by to asi český cyklista neocenil.

Vsuvka: A zase se odkládalo, tentokrát už výrazněji. Parťák to v jedné chvíli odložil tak, že si zlomil zadní blinkr, promáčknul kufr a málem vylomil zrcátko. Naštěstí bez zranění a ztráty zrcátka jsme pokračovali dál..

Sjezd z hřebene do údolí po rozbité a vymleté cestě, navíc dost často zabahněné, taky stál za to, takže k brodu jsme přijeli už celkem vyřízení. Vlastní brodění proběhlo víceméně v pořádku – parťák měl trošku problémy, ale včas to chcípnul. Pro přejetí brodu jsme dojeli ke klášteru, kde jsem si s mnichovým svolením natankovali vodu a jeli dál. Čekal nás nádherný výjezd kamenitou cestou nad údolím, během chvíle jsme vystoupali 1000 výškových metrů po cestě, která byla vystřílena do úbočí skály. Na vrcholu jsme se napojili na asfaltku až do Prijepolje přes města Zlatar-Nova Varoš a Bistrica.

Vsuvka: Natankování vody u kláštera nebylo jen tak. Otevřel jsem si sám vrátka a začal natáčet vodu do lahve. V tom se vedle mě otevřeli dveře do kláštera a v nich stál asi tak dvoumetrový a vousatý mnich, celý v černém. Komunikace s mnichem probíhala asi takto: Dobar dan – přikývnutí – Možno vodu? – Možno – Hvala, Do viđenja –Zbogom. Moc ukecaný teda nebyl..

Údolí řeky Uvac s klášterem
Klášter Uvac
Údolí řeky Uvac

Ubytování v Motelu Grbo nebyla žádná sláva, ale přijeli jsme pozdě, takže jsme byli rádi, že už nemusíme dál. Navíc večeře byla slušná a v protější hospodě měli nejlepší a nejlevnější rakiji (0,03l za 50 RSD, cca 11 Kč) celého výletu. V noci dost pršelo a zmokli nám boty, které jsme sušili po průjezdu brodem. Noční déšť taky dost narušil naše plány ohledně výletů mimo silnice.
Ráno 20.6. jsme se tedy jeli podívat do klášteru Mileševa a pak po asfaltu zpátky trasou Bistrica-Nova Varoš-Sjenica na meandry řeky Uvac. Dost se ochladilo a na náhorní plošině ve výšce kolem 1200 m.n.m. mohlo být kolem 13 stupňů. Cesta z hlavní k vyhlídce nad řekou byla kamenitá šotolina, místy s jemným červeným bahýnkem. Po zhruba 6 km jsme se dostali na konec cesty k brance do ohrady s krávami a ovcemi. No, nedalo se nic dělat, museli jsme to projít a najít vyhlídku na řekou. Výhled ale stál za tu poměrně nepohodlnou pěší cestu – vyhlídka je určitě přes sto metrů nad řekou, čluny na vodě  se zdály menší než hlavička sirky. Pak nám nad hlavou přelétlo hejno supů bělohlavých – opravdu zážitek. Jsou to obři a když vám přeletí 20 m nad hlavou, tak už jenom ten zvuk stojí za to.

Vsuvka: Cestou jsme se ptali místního pasáka krav, jestli jedem správně na vyhlídku. Při nezbytném podání ruky se na nás usmíval svými třemi pahýly po zubech (víc jich opravdu neměl) a při řeči mrskal jazykem, ve kterém měl slušnou, asi tak 2 cm díru..
 

Klášter Mileševa
Meandry řeky Uvac

Vzhledem k trvajícímu lehkému dešti jsme dál jeli po asfaltu po trase Sjenica-Duga Poljana-Novi Pazar. Cestou jsme se zastavili v klášteru Sopočani, který je v Unesco. Asi oba jsme čekali od památky Unesco více. Poté jsme se ještě zastavili na další památku Unesco, a to Stari Ras. Jsou to pozůstatky prvního hlavního města Srbska, dnes už pouze obvodová hradební zeď, resp. její zbytky. Památka je ale na brutálním kopci – pěší cesta měří 900 m s převýšením min. 400 m. Navíc do toho začalo pořádně pršet, takže dolů jsme se vraceli durch mokří zevnitř i zvenku a navíc dost zablácení – stezka byla nezpevněná.Vsuvka: Dole jsme si v bistru dali kávu s nadějí, že déšť přejde. Nepřešel, spíše zesílil. Při odchodu nám mladý snaživý číšník s úsměvem popřál „...have a nice day and come again“ – v té chvíli to bylo na buďto pěst nebo na záchvat smíchu..
 

Klášter Sopočani – Unesco
Hradiště Stari Ras - Unesco

Takhle vystrojení jsme dojeli do města Novi Pazar, což mělo být dle Wikitravel „typicky turecké město na Balkánu“. Po ubytování v hotelu Vrbak a zaparkování motorek v recepci jsme si prošli staré město, kde opravdu byli krámky jak na bazaru někde v Orientu – v jedné výloze chleba a buchty, vedle visí stažená koza, které ještě kape krev z nosu, v další výloze někoho holí břitvou. Na hlavní třídě s hodně zvláštní socialistickou architekturou jsme se dívali po restauraci na večeři, ale všude se pořád jenom uklízelo, utírali se stoly apod. Po kávě v bistru a několikerém projití promenády jsme zašli do nějakého baru na pivo – tam jsme ale narazili. Obsluha nám vysvětlila, že pivo nemá, protože je ramadán. Večeře se tedy odehrála na hotelovém pokoji ve formě chleba, uheráku ze zásob a dvou plechovkových piv, potají pod pultem koupených v místní sámošce. A to jsem se zrovna sem tolik těšil..

Novi Pazar – zbytky opevnění
Novi Pazar – hlavní třída

Další den 21.6. jsme vyrazili opět po asfaltu do cílového města Vrnjačka Banja – lázeňského města ala Karlovy Vary. Vzhledem k nočnímu a rannímu dešti jsme vyrazili poměrně pozdě a cílem byl pouze přejezd, bez nějakých off-road ambicí. Cestou jsme se zastavili v klášteru Studenica a od této zastávky se nám víceméně dařilo ujíždět před deštěm. Poměrně brzo jsme dojeli do cílem, konec etapy nám zase propršel. Ubytování v hotelu Cvetni Konaci bylo moc príma a hned jsme vyrazili do místních lázní.

Vsuvka: Předtím jsme si zašli na promenádu na něco malého – byli z toho obří porce čevapi a ražniči, ideální příprava na saunu. Měli jsme malinký výstup s obsluhou kvůli tomu, že mají pípu a pivo prodávají v lahvích. Prý zítra už bude..

Klášter Studenica
Někde v Srbsku..:-)

Wellness nebyl sice moc velký a ani úplně levný (1000 RSD/osobu), ale bylo tam vše, co člověk potřeboval. Večer pak obvyklý program na promenádě s pivem a pozorováním místního korza. Před spaním jsme si zašli do vyzkoušeného bistra na něco k jídlu a ejhle – pan domácí si nás pamatoval a přinesl dvě točená piva na účet podniku. Že prý děkuje, že jsme ho navštívili podruhé a že jsme navštívili jeho zemi – to bylo moc příjemné.
Další den 22.6. jsme vyrazili směr Leskovac trasou přes pohoří Kopaonik a dále přes Davolja Varoš. Cesta na Kopaonik byla parádní – úzká kvalitní horská asfaltka, nulový provoz a krásné výhledy. V městě Kopaonik jsme dojeli až na výstupní stanici lanovky do výšky 1987 m.n.m. Výše už byl jenom vrchol Pančičev vhr, na kterém byla nějaká vojenská základna s kupolí radaru a zákazem vstupu. Jedním z cílů bylo podívat se shora na Kosovo ze základů kostela Nebeské stolice, tam jsme se ale kvůli probíhající stavbě a uzavřené příjezdové cestě nedostali.

Cesta k Nebeským stolicím
Pančičev vrh – výstupní stanice lanovky

Pokračovali jsme tedy dál na město Kursumlija. Cestou se původní asfaltka najednou změnila na hodně rozbitou asfaltku a pak na hodně prašnou šotolinu – v místě nic neobvyklého. Důvodem nebyla zanedbaná údržba, ale stavba přehrady. Teda po přehradě zbyla jenom téměř dokončená hráz, jinak nic. Tato cesta tedy měla být zřejmě zatopena, k čemuž nedošlo. Stáli jsme tedy uprostřed hráze a ani na jedné straně nebyla žádná voda.

Nedokončená přehrada


Z Kursumlije jsme jeli směr Kursumlijska Banja, což je město duchů – lázeňské objekty z 80-tých let vybydlené a opuštěné, úplný konec světa. Tady jsme následně chtěli překročit hřeben k Davolja Varoš. Šotolinou na vrchol jsme vyjeli, dolů jsme si ale netroufli – rozježděné koleje od lesáků a mazlavé blátíčko bylo nad naše síly, cesta do cíle byla ještě dlouhá. Takže zpět na asfalt a hřeben pěkně objet. Přírodní útvar Davolja Varoš podle mě stál za vidění i za vstupné 350 RSD/osobu. Nikdy jsem ještě něco podobného neviděl – pískové homole, které vymyl déšť do původní jednotlivé skály a na vrcholu každé homole čepice z tvrdšího materiálu. Zrovna nám vyšlo počasí, celé to jenom zářilo. Bohužel byl problém s následným přejezdem do Leskovace – cestu směrem ke Kosovu hlídala (zřejmě kvůli běžencům) policie a pouštěli pouze místní. V mapě značená asfaltka se záhy změnila v lesní cestu s kolejemi. V tu chvíli jsem trochu vyměknul a s ohledem na denní dobu, únavu a vzdálenost do hotelu jsme to obrátili a do Leskovace dojeli po hlavní velkou oklikou. V hotelu jsem se pak díval na Google a ten horší úsek trval asi tak 10 km – to jsme měli dát. Ubytování v Leskovaci v hotelu ABC opět parádní, jen paní v recepci nechápala rozdíl mezi double a twin uspořádáním postelí.

Vsuvka: Na parkovišti se k nám hned přišourali 2 zhruba osmiletí cikáni a začali žebrat. Z bezpečnostních důvodů dostal jeden nějaké drobné a druhý čoko tyčinku, takže za chvíli to zkusili znovu v obráceném gardu – to už nedostali nic. Večer jsme raději přeparkovali pod okna místních měšťáků..

Večerní promenáda byla zatím asi nejlepší z celého výletu – i v pozdních hodinách plno lidí v ulicích, byť poměrně mladinkých. Místní folklórní festival byl taky zážitek – zpíval zřejmě každý, komu půjčili mikrofon, bohužel.

Davolja Varoš
Davolja Varoš – hlavní vyhlídková terasa

Další den 23.6. jsme se z Leskovace vydali směr Dimitrovgrad u bulharských hranic. Nejprve jsme ale jeli na jih podél nově budované dálnice, což byla dost nuda. Následná cesta k jezeru Vlasina to ale vynahradila více než dost – krásný asfalt, serpentiny, nulový provoz. Z údolí ve výšce kolem 300 m.n.m. jsme během chvíle vystoupali do výšky cca 1200 m.n.m. V jezeře se ale nesmí koupat ani chytat ryby. Voda byla vážně čistá a díky slunečnému počasí byly parádní výhledy na okolní homole pohoří Stara Planina.

Jezero Vlasina – relax na sluníčku
Jezero Vlasina


Po asfaltu jsme pokračovali dál až do města Trnski Odorovci, kde jsme sjeli na šotolinu k bulharským hranicím. Cestou jsem dostali od místních rozporné informace – pán v Zastavě tvrdil, že to do Dimitrovgradu projet nejde, mladící v Seatu, že to jde v pohodě. Jako vždy, pravda byla někde mezi. Dojeli jsme k bráně a ceduli, označují nějakou cyklostezku. Jak jsme se dozvěděli později, brána tvořila hranici Srbska – začátek území nikoho. Prý tam býval přechod, ale Bulhaři nemají peníze na pohraničníky, tak ho zrušili. No, jestli střežení vypadalo podobně i na druhé straně, tak potěš. Jeli jsme dál a cesta začala stoupat do prudkého kopce. Po poradě s místními jsme pokračovali dál, kde to už začalo dost klouzat a z cesty byly pouze vyjeté koleje v trávě, navigačně to bylo celkem náročné.

Vsuvka: Kontakt a porada s místními byl vážně srdečný zážitek. Dojeli jsme na místo, kde stály asi tři domy, cesta dál už skoro nevedla, začal jsem to tedy obracet. Najednou na nás začali hulákat místní chlapi, že můžeme jet dál. Jeden z nich se začal řítit k nám dolů, no nebylo mi do zpěvu. Nicméně chlapík nás chtěl pozvat na kafe (po jejich kafana) a že musíme vyjet až k němu nahoru. Takže běžel do kopce, mi za ním na motorkách. Usadil nás u sebe na dvorku vedle několika úlů a začal obřad. Nejdřív postavil na kafe, pak začal omývat hrnečky a přitom povídal – jak tam žije v obci málo lidí, že si nemá s kým popovídat a vypít kafe a rakiji, že už se mu blíží důchod atd. Za chvíli přišel jeden soused a po něm další, takže jsme tam tak poseděli, pokecali, dali kafe, domácí med  a 2 panáky rakije a vyrazili do hor. Úvodní kilometr byl fakt náročný a opět se odkládalo…

Hranice Srbsko – Bulharsko
Přejezd hor nad Dimitrovgradem

Do Dimitrovgradu jsme nakonec přes ty hory dorazili, i když asi hlavní motiv pro neotočení bylo to, že bychom museli zpátky kolem těch místních pánů. V Dimitrovgradu jsem bydleli v hotelu Amfora, což se ukázalo jako ideální motorkářské zázemí – garáž pro motorky s ponkem a kompresorem, šňůry na sušení prádla a myslím, že jsem tam zahlédl i pračku. Byť je to celkem malé město, tak i zde měli večerní promenádu – jak jsem psal výše, krásný balkánský zvyk.

Ve středu 24.6. jsme vyrazili směr Zaječar, což je město opět u bulharských hranic, tentokrát více na sever. Cestou jsme chtěli projet co nejvíce pohoří Stara Planina. Vyjeli jsme z Dimitrovgradu směrem k bulharské hranici, kde za poslední větší vesnicí asfaltka skončila a dále už byla jenom šotolina. Přitom na ní bylo několik vesnic, holt měli smůlu. Jakmile jsme se přiblížili k většímu městu, tak už z toho byla zase asfaltka. Přes město Pirot a vesnici Temska jsme dojeli do podhorské vesnice Topli Do, odkud už vedl plánový off-road s převýšením asi 1000 m nad vrchol Babin zub. Přes cestu teklo hodně potůčků, dříve tu (podle starých map) bývalo hodně vodních mlýnů. Cesta byla už od vesnice v údolí kamenitá a uskákaná, ve vyšších partiích pak s vymletými koryty. V jednom z nich, asi 1 km před vrcholem, se mi při příčném přejíždění zapíchlo přední kolo a já letěl obloukem ze sedla do příkopu. Naštěstí to odnesl jenom pohmožděný palec, rozbitý blinkr, odřené plasty a promáčknutý kufr. Přilbu jsem stejně chtěl měnit, naštěstí ten náraz na kámen vydržela. Motorka chytla na první vrknutí, byla ve mně malá dušička. V hotelu na vrcholu nebyla žádná obsluha, byť byl celý otevřený – asi nepočítali, že by někdo mohl v tuto dobu přijet.
 

Stara Planina – cesta údolím
Příjezd k Topli Do
Babin Zub
Cesta na Zaječar


Už dost vyšťavení jsme pokračovali dál s tím, že už raději žádné výlety mimo cesty. To se dařilo až do chvíle, kdy cca 30 km před Zaječarem opět skončil asfalt a nahradila ho polní cesta, přes kterou se různě nahýbaly stromy, takže místy se dalo obtížně projet i vsedě. Podklad tvořil jemný vyplavený písek, jízda byla dost nejistá, ale okolní skály stály za tu dřinu. Večer se v Zaječaru (bydlení v hotelu Srbija Tis) opět rozpršelo a promenáda se bohužel nekonala. Naštěstí měli slušně vybavený minibar a saunu přímo v hotelu.
Příští den 25.6. bylo v plánu několik místních atrakcí. Začínali jsme památkou Unesco Felix Romuliana (římské kastrum) u města Gamzigrad a pokračovali kaňonem Lazarev. Tady nás místní výběrčí poslala na vyhlídkovou trasu nad kaňon, prý pohodová cesta asi tak 1 km. Po 6 km kamenitého off-roadu jsme dojeli na vyhlídku č.2 (jestli tam byla nějaká č.1 a 3, čert ví). Každopádně výhled byl krásný, bylo hezky vidět, jak si řeka do té hory prohlodala cestu.

Felix Romuliana
Kaňon Lazarev

Dál jsme měli pokračovat po státní silnici směr Jagodina a následně navštívit kláštery Ravanica a Manasija. Cesta po státní byla celkem nudná a mě napadlo si to zkrátit okreskou. Ze začátku to byla hezká úzká asfaltka, která přešla v šotolinu – to bylo pořád v pohodě. Na křižovatce, kde byli v navigaci 2 cesty, byly v reálu 4 cesty. Oproti radě místních jsem dal na navigaci, což ve finále znamenalo zbytečný cca 6 km výlet tam a zpátky po místy dost rozbahněné cestě s červeným blátem. Tahle barva na motorce a oblečení ještě chyběla. Takže po návratu zpátky na křižovatku jsme jeli tou trasou, kterou nám poradili místní. Byla to dost hnusná, kluzká a místy zase kamenitá cesta lesem opět s ohnutými stromy přes cestu. Totálně vyřízení a s časovou ztrátou jsme pak dojeli ke klášteru Ravanica, což byl asi nejhezčí klášter z celého výletu. Bohužel začalo intenzivně pršet, takže jsme si to omrkli pouze v rychlosti a pokračovali směr Jagodina a Kragujevac.

Vsuvka: Do klášterního kostela jsme vstoupili v nepromocích a po tom bahnitém výletu. Interiér kostela byl vypulírovaný, zrovna tam nějaká paní leštila dřevo. Zvala nás dál z toho zádveří, tak jí parťák ukázal na naše boty. Pak už nám jen ukázala, ať zůstaneme tam, kde jsme a při odchodu nám na naše Do viđenja řekla strohé Zbogom…

Klášter Ravanica
Klášter Ravanica - kostel

Dojezd do Kragujevace v dešti proběhl celkem v pohodě, bydleli jsme tady v hotelu Kragujevac (jak originální). Večeře v hotelového restauraci v osmém patře s výhledem na město nás kupodivu nezruinovala – další příjemná skutečnost na Balkánu. Na večerní kávičku jsme pak vyrazili do ulic na promenádu.

Vsuvka: Nemůžu se nezmínit o úkazu, který jsem nikde jinde neviděl. V tomto městě snad dávají do vody nějakou přísadu, protože takovou koncentraci štíhlých, vysokých a dlouhovlasých krasavic jako zde jsem ještě nezažil. Seděli jsem v kavárně vedle místa, které zřejmě slouží jako potkávací, vzorek byl tedy více než reprezentativní..

Odjezd z Kragujevace 26.6. znamenal už pouze přesun k autu a tedy konec výletu. Většinu cesty dost intenzivně pršelo, byla to taková ta zkondenzovaná mlha a kapky jak jehličky. Prostě závěr jak má být. Motorky jsme naložili celkem rychle, dostali jsme kafe na účet kempu a vyrazili směr ČR. Jakmile jsme vjeli do nížin severně od Bělehradu, přestalo pršet a cesta probíhala v pohodě – až na cca 40 minutové zdržení na hranicích SRB/HUN, zřejmě kvůli běžencům. Kontrola se vším všudy – celníci, vojáci, otvírat auta, kufry. Člověk tomu rychle odvyká.

Co říci závěrem – bylo to náročné jak fyzicky, tak psychicky a oba jsme se poslední den shodli na tom, že už se těšíme domů. Netušil jsem, jak moc je Srbsko hornaté a jak jsou některé ty hory obtížně průjezdné. Srbové jsou přátelští lidé, nikde jsme nepociťovali pocit nebezpečí či nějakou nevraživost. Čechy tu mají celkem rádi a berou je jako ty „zápaďáky“. Česky se člověk moc nedomluví, spíše slovensky či rusky. Hory jsou dost opuštěné a na nějakou pomoc tady nelze moc spoléhat - ideální pro všechny cenduristy:-) Do viđenja!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist