Z Rijádu do Abu Dhabi a zpět

 Máme prosinec 2008, 4:00 hod. ráno. Zaklapávám budík, představa, že mám vstávat, je pro mne děsivá, vůbec se mi nechce, ale musím, pokud chci vyrazit z Rijádu do Abu Dhabi v U. A. E. a dorazit zároveň i v rozumném čase. Venku tma, ticho a docela chladno. Pro chůzi přijatelné, na motorku nekomfortní. Po lehké snídani konečně sedám na oře a vyjíždím. Rozhodl jsem se, že to nevezmu po východní výpadovce směrem na Bahrain, ale nýbrž jihovýchodně přes poušť, povrch silnice stále tarmak (asfalt). Nemám GPS ani mapu, podotýkám, silnice jsou tady značeny dobře, tak na to spoléhám i nyní. Na druhou stranu menší obavy mám a to z hlediska kvality povrchu silnic a hustoty benzínových pump.  Při nahlédnutí do mapy jsem si vybral větší město s větším počtem obyvatel, kde jsem počítal s bohatou snídaní.

Po pár kilometrech za Rijádem zjišťuji, že je docela slušná klepka a obzvlášť, když trochu pootočím plynem, abych trochu nahnal čas. Asi po 60 km zastavuji na benzínové pumpě, kde mne deklasuje představa, že bych měl za stávajících podmínek ujet ještě dalších 1200 km. Popadá mne vztek, frustrace, zklamání v jednom, že jsem dojel a budu to muset obrátit. Opět se ukázala moje nezkušenost a podcenění teplotních výkyvů v této zemi. Měl jsem za sebou několik tours, ale při teplotě 50C° ve stínu, kdy jsem zase pro změnu musel hasit žízeň a ochlazovat se při větších rychlostech, kdy vzduch byl chvílemi horší než teplý ozón z fénu. Tohle jsem opravdu podcenil, v batohu jsem již neměl žádné oblečení, které bych si mohl na sebe obléci. Nakonec jsem podlehl pokušení, zkusit ujet nějaký ten kilometr do doby, než se rozední a zároveň trochu oteplí. Jelikož byl prosinec, daly se na pumpě zakoupit určité zimní doplňky, ale určitě ne jako v motorkářském shopu v Čechách. Asi po 10 minutách si na sebe kupuji vestu z jehněčí kůže a kožené rukavice po předloktí. Při pohledu na sebe jsem se přirovnal k naklonované módní ikoně, která je oděna v motorkářském, v kombinaci s vestou pasáčka ovcí, v rukavicích svářeče. Ještě mi scházela svářečská kukla a bylo by to komplet. Po zaplacení usedám opět na stroj a razím směr jihovýchod. Teploty jsou stále nic moc. Po všech možných trampotách se dere na oblohu slunce, které začíná trochu ohřívat vzduch, ale stále to nebyla žádná hitparáda. Pro chůzi příjemné, na motorku stále bída. Po několika hodinách příjíždím do města, které jsem si na mapě vytýčil jako místo, kde udělám delší přestávku na jídlo a kávu.

Při vjezdu do města pociťuji menší zklamání, zjišťuji, že moje představy byly velmi mylné, ba až naivní. Jediný, kdo mne zde vítal a koukal na mne jako z jara, byli volně pobíhající psi. Na mapě větší město, kde jsem vsázel i na Mekáčka (McDonald´s) s míchanými vejci a ranním kaféčkem z automatéčka. Bohužel mi to zde připadalo, jako by se tady zastavil čas. Snažil jsem se najít obchod či kiosek s občerstvením. Byl jsem zmrzlý jako sobolí ….., po našemu jednoduše hov… V dané chvíli jsem byl přesvědčen, že to otočím zpět do Rijádu. Po vstupu do místní taverny mne trochu omylo, relativně mne přešla na jídlo chuť, nemusím mít všechno. Rozhodně jsem neměl myšlenky, dát si ke snídaní rýži s masem neurčitého původu, o způsobu uskladnění raději nemyslet. Nakonec to vzdávám jako slečna a jdu vedle do menšího krámku, kde kupuji nám dobře známý čínský vývar v kelímku, chleba a dva piškotové mafiny místní výroby. Expiračku neřeším …  Polévku vychutnávám, jak kdybych jedl domácí vývar s játrovými knedlíčky.

Po chvíli rozmrzám, vstřebávám do těla energii získanou z vývaru čínského výrobce.  I venkovní teplota vzduchu začíná být přijatelná na to, abych pokračoval dál v jízdě do místa určení. Stále si pohrávám s možností návratu zpět do Rijádu, bojuji ... Po chvíli se zde začínají scházet místní - dospělí i děti, okukují mne, o motorce nemluvě. Nějak nemohou stále pochopit, odkud jsem se tady vyloup. Po hodince relaxu docházím k závěru, že budu dál pokračovat v cestě do Abu  Dhabi. Sedám na moto, nešetřím pozdravy a vyrážím.

Asi po hodince jízdy přichází ke změně počasí, viditelnost se zmenšuje na několik desítek metrů a to následkem písečné bouře, kterou není šance objet, maximálně se vrátit zpět, po těch kilometrech, nepřipadá v úvahu. Je sice vidět na pár metrů, písek mám jednoduše opravdu, ale opravdu všude. Přední světlomet, blinkry dostávají úpravu mléčného skla, nemluvě o přední vidlici a čelních částech motoru. Začínám pociťovat únavu, viditelnost čítá 10 m´. Z ničeho nic se přede mnou vyroní zádní část osobního auta, co jelo stejným směrem. Muselo jet velmi pomalu, snad v určitém momentu se mi zdálo, že stojí. Velmi rychle mi dochází důvod zpomalení či krátkého zastavení vozidla přede mnou – CHECKPOINT. Policejní kontrola na silnici, která není na místních komunikacích ničím neobvyklým. Okamžitě mi noha vystřelí do pedálu zadní brzdy v kombinaci s přední, brzdím snad i očima, ale nějak postrádám kýžený efekt brzděním ... Zadní část motocyklu se mi tlačí dopředu, přestává držet stopu. Bohužel je brzdná dráha větší než standardně, písek snižuje adhézi mezi tarmacem a pneu. Aby toho nebylo málo, prostor kolem mne se zužuje vymezením podélně postavených barelů či sudů, které vytyčují pruh/dráhu vedoucí skrz CHECKPOINT. Jakmile dostávám moto mimo kontrolu, pouštím brzdu a mačkám spojku. Po pár vteřinách dostávám moto pod kontrolu, bohužel s výsledkem nekontrolovaného průjezdu CHECKPOINTEM. Místní dva policisté trochu nechápali, vypadali v daný moment poněkud vyjeveně .... Musím se přiznat, že mi v daný moment nebylo do smíchu, člověk si nebyl jistý, jaká přijde reakce. Začínám si v daný moment pohrávat s myšlenkou, že snad nedojde na masáž těla z AK - 47. Nic nepřichází, zřejmě se není čemu ani divit, koukali oba jako kavky do ořechu, celá akce zabrala pár vteřin. Po 50 - 80 metrech zastavuji, zesedám a směřuji to přímo k CHECKPOINTU, kde nešetřím omluvou. Sypu informace o mé národnosti, fotbale, snažím držet z mé strany monolog, nedat jim šanci to komentovat, slova  padají z harddisku statečně ven. Nešetřím pokornými gesty, vyplácí se, dostávám je podle jejich mimiky tam, kam potřebuji ... :-) Po 10 min. se loučím a pokračuji směre Abu Dhabi. Mám již docela dost, přichází další vlna únavy. Musím se maximálně soustředit na cestu kvůli špatné viditelnosti, abych neudělal opět nějaké faux pas jako v předešlé chvíli.

Ještě bych mohl na cestě setřelit velblouda, s mým štěstím bych to neviděl nereálně, extra by mne to nepřekvapilo. V podvečer místního času vítězoslavně vjíždím do Abu Dhabi. Mám docela dost, začíná se ochlazovat, nastupuje opět únava. Začínám si hledat ubytování, kdy docházím k nemilému překvapení, místní hotely za rozumnou cenu jsou kompletně obsazeny, pouze ty luxusní jsou k mání, ale to jako správný Jewish odmítám, kdybych měl spát na ulici. Mohlo mne také napadnout, že místní slaví muslimský svátek a to narození proroka Mohammeda, tímto bude problém, najít neobsazené bidlo za rozumnou cenu.

Musím se přiznat, že mi to nějak nedoteklo, ale hlavně jsem si nepřipouštěl alternativu, že bych nic nesehnal. Začínám propadat skepsi, hledám řešení, jak s danou situací naložit. Oslovím pár Evropanů, se kterými se dělím o svoje story s ubytováním a v koutku duše naivně doufám, že se někdo z nich uvolí a nabídne mi ubytko. Všichni jsou však na mne zvědaví … Moc velkou důvěru v lidech zřejmě nevzbuzuji, všichni pokaždé prchají dopryč. Bohužel, nechci si to připustit, ale narazil jsem, nastává situace, že zůstávám na ulici ve společnosti mého jednostopého oře.

Začínám elaborovat s nápadem, že si pronajmu z půjčovny auto, kterým bych dojel na okraj města a v něm našel azyl, spacák jsem měl s sebou. Zapůjčení vozu bylo rozhodně ekonomičtější než zůstat v jednom z místních hotelů. Napadla mne i myšlenka, jít pod širák na pláž, ale mám obavy, že by to tady neprošlo, jako u nás v Evropě. Narovinu jsem nestál o problémy, byl jsem rád, že má prozatím šéf pro moje výlety a úlety pochopení, i když tomu také časem odzvoní, ale to už je trochu jiná story. Po chvíli přemítání různých možností si všimnu dodávky s dělníky (komunita Palestinců, Afgánců apod.), která stojí na parkovišti kousek ode mne. Po chvíli se se mnou dává do řeči jeden z nich, který byl na tom s angličtinou zřejmě nejlépe. Přiznávám, že jsem nebyl zrovna přívětivý, jednoduše o konverzaci s ním jsem opravdu nestál, poněvadž jsem stále elaboroval s myšlenkou levnějšího ubytka. Přece mi to jenom nedalo a dávám se s ním trochu do řeči, ačkoliv jsem věděl, že z toho nic kloudného nevzejde. Musím přiznat, že byl slušný, příjemný, nedalo mi, abych mu alespoň v kostce nenastínil svůj problém. Po chvíli slovo dalo slovo a dostávám nabídku bezplatného přístřešku v jejich kempu.

 V pvní moment radikálně odmítám, poněvadž mi hardisk přehrává různé scénáře, jak asi dopadnu, když to přijmu, jestli zůstanou moje svěrače funkční, zda-li se budu moci ještě někdy vůbec zasmát ...  Po chvíli ve mne vyhraje správný Čecháček, nabídku příjímám a následuji dodávku jedoucí, bůh ví kam. Povídám si, že to risknu, nemám stejně na výběr, v podvědomí se stále nemohu ubránit nekomfortním myšlenkám.  Po 30 min. jízdy přijíždíme na místo, které nemá nic společného s kempem či samotnou vesnicí, vjíždíme branou do objektu, padá mi brada, zda - li jsem nepřestřelil. Slečna snad nejsem, alespoň si to o sobě tedy myslím, ale moc se mi dovnitř nechtělo. Již bylo pozdě vycouvat, vjíždím dovnitř, brána se zavírá.

Moto parkuji na dvoře, beru si bágl, poté následuji jejich PIR mluvčího. No, jak to popsat, rómská ubytovna hadra, ubytovna ruskojazyčných komunit by byla asi luxus, i když popravdě, kdybych si mohl dnes vybrat, zůstal bych stejně u svých hostitelů. Dostal jsem místo v dolní části palandy, které byly v místnosti tři, moje hospodářská místnost doma je proti tomu loftový byt. Pušinec v místnosti měl do CHANEL COCO hodně daleko … „Ber, neber, střecha byla, teplo také, zbytek jsem neřešil!“ Fauna? Raději jsem strukturu matrace nestudoval a co bylo pod ní, už vůbec ne, tak odvážný jsem v danou chvíli nebyl.

Připadal jsem si jako před X lety v Akabě (Jordánsko), kde jsem spal na střeše nějakého místního pochybného hotýlku se šváby a jinou havětí. Jednoduše jsem nyní prasil, ani jsem se po cestě nevykoupal, v tom prostředí to bylo stejně bezvýznamné, k tomu se večer opět ochladilo, sprchy byly společné na chodbě, tak jsem to raději vzdal. Vyklidili mi místnost jako VIP persóně, až k ránu dorazili nějací workeři z noční, tak mne vzbudili, obdržel jsem nespočet omluv a poté pokračovali společně ve spánku.

Ráno dorazil, nazývejme ho mluvčím,  se snídaní ve formě džusu a mufinů místní výroby. Totální luxus, sice žádný Starbucks, ale pecka, jako start do nového dne, nebylo co řešit. Nemohu se ubránit tomu, že mne to mile překvapilo - vstřícnost, laskavost, pohostinnost, dokázat se s někým o něco podělit. Možná to byl z jeho strany úmysl, tah na branku, jak se dostat s mojí pomocí do Evropy, to už je však v této chvíli pouhá spekulace. Mluvčí hodně básnil o říši (Německu), možná si dělal naději, že já, blbínek, mám páky, dostat ho do Evropy.

 

Možná by se v tom dalo něco podniknout, ale … Po snídani jsem si prošel celý dům, společnou kuchyňku, zbytek jsem již nemusel, k tomu mi chybělo odhodlání. V kuchyňce si někteří z nich připravovali již zřejmě oběd. Nestalo se, aby mne někdo z nich nenabídl pozvání. Jedna z příjemných zkušeností, člověk může v budoucnu porovnat svojí situaci s tou jejich, kdyby si chtěl stěžovat na životní úroveň u nás. Většině z nás chybí sebereflexe, máme se hodně nadpoměry. Poté jsem se se všemi mými hostiteli rozloučil. Přesto mi to nedalo a nabídl jsem jim za nocleh, když ne za něj, tak alespoň za snídani ,,peníze“. Bylo by mi stydno, to neudělat. Odpověď zazněla jednoznačně ,,NE“!!! Vyřčeno spontánně, jednoduše bez zaváhání, bylo opět o čem přemýšlet …

Po vzájemném poplácání jsem se vydal do útrob Abu Dhabi, v minulosti snad hlavní město U. A. E. Pěkné, komerční, plné kontrastů, nemusím ... Měl jsem již za sebou pobyt i se zázemím v Dubaji. Chce to určitě vidět, je to jiný svět. Trochu jsem pojezdil město a úprkem vypálil zpět do K. S. A., Dammamu, kam jsem ve volnu jezdil na kafé a večeři. Při ceně za litr PHM 5,- Kč / 7,- Kč se není čemu divit, měl jsem tam již vychytané ceny i místa, nemluvě o své chýši k přespání.

Snad to byl hotel, přiznám se, že v poměru cena/výkon to na místní poměry ušlo. Jedu, co to dá, abych tam dorazil do 22:00 hod. Cesta je napohodu, vše se prozatím odvíjí tak, jak bylo původně zamýšleno. Hlavně je tepleji než při odjezdu z Rijádu. Projíždím menším městečkem, jméno v rámci Alzheimera neposkytnu, není to důležité, stejně jsou si všechna podobná jako přes kopírák.

Dojedu k pumpě, vypnu motor, přecházím k primitivnímu úkonu - vytáhnout klíč ze spínací skříňky. Již při prvním náznaku mne i v tom vedru zamrazilo. Blbost, jednoduše mám klíč ve špatné poloze, proto ho nedokáži vytáhnout. Podvědomí mi však naznačuje něco jiného, klíč je bohužel ve správné poloze, ani náznak, že by se mu chtělo trochu na vzduch. ,,Houstone, máme problém!“ Přestávám cítit žízeň, hlad, teplo, nekomfort. Soustřeďuji se na klíč, říkám si, že je to zkoučkam která se za chvíli zlomí. Nezlomila… No nic, začíná kolotoč, stále zkouším, jestli klíč neuvolním, na benzině si půjčuji WD - 40ku, abych propláchl vstup pro klíč, bez šance. Začínám křižovat město, problém je ten, že je nádrž dočista suchá, když vypnu motor, zůstane svítit přední světlo, které mi po chvíli dorazí baterku. Klíč nemohu vytáhnout, posléze ani otočit, jednoduše super, v těchto končinách mi originál servis SUZUKI zřejmě poskytnut nebude.

Docela úsměvná historka, když mi v servisu (Rijád) potřebovali motorku napojit na PC/diagnostiku, naložili ji na náklaďák i se dvěma velbloudy a převezli do Jeddah (1200 km) na pobočky SUZUKI, kam diagnostiku zaslali až z U. A. E. Jednoduše cestovala s velbloudy skrz K. S. A. (Království Saudské Arábie).  Oslovuji lidi, garážové opravny, marně, přes poledne jsou všichni zalezlí doma jako krtci před světlem a teplem, nástup do práce je až odpoledne v 17:00 hod., jestli tedy vůbec. To jsem zrovna moc nepotřeboval, jde mi také o čas. Všichni mi tvrdí mafí muškila (výslovností), v překladu ,,není problém‘‘, ale já to jako problém tedy vidím, poněvadž za 2,5 roku v K. S. A. nějaký přehled získáte. Ocitnu se v garáži s nějakým Arabem a partou mladých kluků, všichni chtějí pomoci, každý lapající po nějakém nařádí/klíči, vůbec nepřeháním, začínají se dohadovat mezi sebou, kdo a kde či u čeho začne!

Koukám, jestli si nedělají ze mne "prdel“, jak jinak to nazvat? Mne bylo hned od prvopočátku jasné, že to je již se mnou ve zmiňované ,,pr….“, akorát jsem se tomu nechtěl poddat, jednoduše jsem čekal zázrak ve formě autorizovaného mechanika od SUZUKI. Jasně, že si dělám legraci …, snažím se jim naznačit, že je to v pohodě, nechť s tím přestanou, odezva žádná, zkouším podruhé, potřetí, počtvrté jsem zařval tak, že někdo z nich snad upustil z ruky klíč či imbus, poněvadž něco kovového cinklo o zem.  

Shodou náhod se kolem mihne místní prohazovák, chlápek cestující ve starém MB vyrobeném ve staré dobré germánské říši, v tzv. piánu. Dáváme se do řeči, nastiňuje mi, že mám posečkat do 17:00 hod., kdy dorazí mechanik a dá věci do pořádku. Nevěřím, blbost, nesmysl, blábol, startuji, vyjíždím … skrz město, hledající zázrak. Zázrak se nekoná, zapojuji harddisk, šrotuje na plný plyn. Je úžasné, když je člověk v maléru, dokáže z něho vyplodit věci, které by z něj za pohody nikdy nevymámil, míněno obecně. Moto tady někde uklidím, není problém, pouze mne zajímá, jak se odtud dostanu. Stopem, busem, taxikem, na velbloudu? Z ničeho nic narazím na půjčovnu aut, autobazar, pojišťovnu, opravdu nevím a ani mne to v danou chvíli nezajímalo. Impozantní bylo to, že jsem v těchto končinách narazil na chlápka, který mluvil slušnou angličtinou, měl pochopení, jednoduše mi chtěl pomoci, ale na druhou stranu jsem se tady nesetkal s nikým, kdo by neměl zájem mi pomoci, někteří tedy za neformální poplatek, ale v poho. Celou anabázi jsem musel pořešit tak, že jsem u něho na dobré slovo ponechal moto a odebral se do Rijádu, kde mám náhradní klíč k zapalování, pomoci kterého otevřu nádrž, napojím oře a poté vyrazím o kus dál. Po 10 minutách z něho vypadlo, že si mohu vzít vlak. Koukal jsem na něho, jestli to tam náhodou nemá rozdané, ale po krátkém vyhodnocení se zdálo, že opravdu nemá!  Ještě mne naložil do auta a vysadil na nádraží, nechápal jsem, hlava mi to nebrala… Pendolino to nebylo, ani VSACAN Košice/Praha, ale jelo to. Jeli jsme skrz poušt, lidé na mne zírali opět jako na exota. Vše proběhlo naklid, šéfovi jsem vylíčil situaci, přespal a ráno prvním rychlovlakem zpět napojit oře a rychle dopryč, jak jsem se zmiňoval do Dammamu, dát si véču a dietní chockobone, který je opravdu luxusní, na sladkém trochu ujíždím, tedy trochu víc. Ráno opětovně nasedám na místní Hokaido směr do neznáma. Po několika hodinách vysedám na místě určení s obavami, jestli tu potvoru ještě shledám. Moto je na svém místě, vše vypadá, že je v pořádku, akorát baterie je total. Nakonec se nám ji přes kabely podaří startnout a já mohu pokračovat směr Dammam. Při projíždění měst, vesnic jsou lidi docela kontaktní, dostávám pozvání na večeři, z časových důvodů odmítám, nechce se mi přes poušť v noci, stejně mne to však z části nemine.  Když se blížím k jedné z mnoha křižovatek v jednom z neznámých měst, které jsem musel projet, spatřuji u semaforu velký hlouček pomateně pobíhajících, na sebe povykujících lidí, do toho sirénu přijíždějící sanitky. Na zemi vidím nehybné tělo muže, kolem poskakující kolemjdoucí v hábitech, snažící se podat první pomoc člověku, který měl dnes velkou smůlu. Trochu mi to připomínalo situaci s motorkou v dílně, kdy všichni chtěli vehementně opravovat, ale nikdo nevěděl, jak prakticky na to, či kde začít. Bohužel tato situace byla té z minula velmi identická, akorát běhali kolem těla, to nemluvím o další polovině lidí v hloučku, tasící mobilní telefony za účelem pořízení fota člověka, který potřeboval urychleně první pomoc. Etika za 500, ale nedělám si iluze, že se u nás nenajde podobný typ kmásků ...  Z mého pohledu muselo dojít k čelnímu nárazu, kdy dotyčný 100% - ně proletěl předním sklem havarovaného vozu. Pohled to nebyl pěkný, opět mi na chvíli docvaklo, že nebude špatné, trochu ubrat na plynu, alespoň do chvíle než mi otrne.

Opět se potvrdilo, že je na místě pásy opravdu používat i ve městech a ne pouze na dálkové trasy, jak to někteří z nás praktikují, včetně mne. :-( Nějak jsem snahu ani nevyvíjel, poněvadž byla sanitka prakticky za mnou, jinak bych samože přiložil ruku k dílu. Po chvíli jsem se vyhoupl opět na stroj a pokračoval v cestě skrz poušť.  Do Dammamu jsem dorazil v pozdních hodinách, kde jsem stihnul svoji véču u Číňana i s vytouženým chocobonem ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE