Pyrenejské šotolinky I.

Středa 23.9. den desátý - 25km

RELAX to je heslo dnešního dne. Opatrný pohled na oblohu slibuje, že by to mohlo klapnout.

K dokonalosti nám chybí zásoby, tak ještě jednou na moto do města. Najít obchoďák není snadné a není to poprvé, logika jejich ceduli je pro nás nulová. Nakonec se zadaří a napakujeme se zásobami, my s Bohu kotletku na oběd a na večeři čerstvou rybu, mladí, jako typický zástupci svojí generace, nakoupili polotovary, a samozřejmě nezbytný zásoby pitiva.

Městečko je spíš výletní oblast, Bohu chce něco na památku a stejně jako v Bardenas má smůlu, prostě to tu nevedou, nikde nic ke koupení, jen baráčky a moře. Zpátky v chatce ženy vaří a šůrují, muži popíjejí pivo, válí se a na verandě krmí vrabce starým chlebem, že by konečně začala dovolená?:-)

Bohu udělala luxusní oběd z kotlety a šťouchaných brambor a hurá na dunu, je to jen 50m od chatky!

Duna je působivá a překvapivě příkrá. Do tři čtvrtě vedou schody, ale ta zbylá čtvrtka je v sypkém písku slušná dřina. Z vrchu vidíme parádní pohled na Biskajský záliv a na druhé straně naši chatku, je nějak moc blízko. Doufám že se jim to tu nesesouvá.

Je ukázkový podzimní den, fouká tak akorát, využívá tady toho celá banda paraglaidistů a letí si těsně nad dunou, supr! Je jich tolik, že v dálce vypadají jako hejno komárů.

Odpoledne probíhá v naprosté pohodě, nějaké to blbnuti v písku a pochrupování, já jako jediný v partě ještě v pubertě jsem se zkusil z duny skutálet. Byl to solidní hukot :-).

Dokonce se i vykoupáme, moře je chladnější než Středozemní, ale překvapivě ne o moc, dalo se v tom normálně být. Samozřejmě jsme se tu koupali jako jediní, asi nás ty koupele v ledovcových řekách zocelili.

Na večer vylezeme zase na vrchol užít si ukázkový západ slunce a tím symbolicky oslavíme konec dovolené.

Je tma, game over. Skutáleli jsme se na správnou stranu duny k chatce. K večeři jsme s Bohu připravili čerstvou rybu a dušenou zeleninu, ryba byla bohužel předsolená, což jsme neuměli přečíst, takže i s naší dávkou soli mi to vcucávalo tváře do chřtánu, no neva aspoň jedno jídlo se nepovedlo, mladí s pizzou z mikrovlnky jedou na jistotu.:-)

Odpadám snad už před desátou, jsem z těch piv utahanej jak kotě.

Čtvrtek 24.9. den jedenáctý – 630km

Ráno v chatce balím a pod nepromoky pověšenými na televizi nalézám obřího pavouka, zachránit od něj zbytek posádky byl opravdu lítý boj a vyhrál jsem jen o fous.

Loučíme se s kempem o půl jedenácté a kopeme do vrtule. GPS ukazuje 1865km domů, začíná 3denní přesun, místní rychlostky jsou přívětivé, skoro pořád 100, jednoprdi si chrochtají a i přes časté vesnice, cesta obstojně utíká. Večer odečítáme kousek od Beaune 630km i bez dálnice.

Bivak nacházíme na pastvině, nebylo snadné najít místo v tomhle kraji, jsou tu všude ploty z keřů a brány, ale povedlo se. V blízkém lesíku jsem našel 3 pěkné kozáky a tak vylepšuju večeři a po vypití pár piv je zase naprostá pohoda. Jako vždy! Nevím jak to děláme, dneska se přece jen jelo?

Večeře: maso, zelenina, houby, rýže, sýr

Pátek 25.9. den dvanáctý – 595km

Ráno rychle balíme a frčíme, den v podobném gardu jako včera, kolem oběda jsme dokázali zdolat hranice a najet u Freiburgu na německou dálnici, čím víc je k večeru, tím je dálnice ucpanější, nějaké menší kolony ještě zvládáme, ale když v 6 odpoledne zase stojí všechny pruhy vzdávám to a sjíždíme. Aspoň líp najdeme spaní.

V jedný z místních naprosto paranoidních vesnických 30tek, kde jsem mimochodem jel jen 42, mě blejsknul radar, vypadal, že je to jen starý model a skopčáci tak budou mít jen pěkný fotky motorek.

Nakoupíme a večer rozbalíme tábor na louce, nepříliš krytí, ale tma to brzo spraví. Dneska se pořádá tradiční „poslední večeře páně“ tj. chlebíčky. Bez chlebíčků na závěr prostě není žádná výprava dost adventure :-D. Překvapivě daly míň práce než běžné vaření. Domů už jen 640km. Užijeme si pohodu posledního dovolenkového večera a spát.

Sobota 26.9. den třináctý – 640km

Naposled balíme v rekordním čase a v 8:00 odjíždíme. V sobotu ráno dálnice už zase frčí a naše tempo se nenápadně zrychluje až na hranice možnosti strojů, což je 130 vždy a všude. Dálnice je opruz, hlava hučí, ale nakonec v 15:30 dohučí a jsme doma u Jirky ve Žďáru nad Sázavou!

Stahujeme fotky, loučíme se s „mladými“ a nám vychází dojezd domů na potupných 4998km. Nenápadnou návštěvou kamaráda nakonec končíme akci na daleko pěknějších 5006km :-).

A na závěr tradičně video a plná galerie:

fotky pyreneje 1, fotky pyreneje 2

KONEC!

Závěr:

Tímto se chci omluvit čtenářovi, že jsem plýtval jeho časem a součástí výletu nebyly nerovné boje s živly,povodňová turistika, držkopády, ponorky nebo defekty a poruchy . Heslo akce tentokrát bylo POHODA a toto byl pro mě jednoznačně etalon toho, jak má vypadat vydařená dovolená na motorce. A jednou za čas se to prostě musí povýst aji nám :-). Ale nebojte statistika je neuprosná, příšte to zase bude peklo, slibuju :-).

CK-Bohumil je už dobře seřízený stroj a další kolečko v podobě Jirky s Eliškou do něj zapadlo parádně, takže komentář k lidem letos nemůže znít jinak než: BYLO MI CTÍ :-)

Technika držela výborně, vlastně jsme kromě plánované (nechal sem je dojet)  výměny destiček u Bohu, opravy jejího plexi + překlenutí nefunkčního spínače spojkové páčky u Jirkova tranďáka na motorky ani nešáhli.

Nejvážnější závadou byla tak upadená čočka dálkového světla na mém Freewindu ještě před akcí v Čechách na penzionu. Porucha, která mě svým charakterem tak překvapila, že jsem se ani nestihl nasrat :-).

A proč jsem vybral trpaslíka alias Freewinda a nechal doma mašinu s parametry o 100% lepšími?  Protože o kilowatech to fakt není, všechno, co má aspoň 30 kobyl a jde nastartovat vás sveze úplně kamkoliv po světě, celá parta navíc tak byla výkonově vyrovnaná a to je velký bonus, nikdo se nenudi a nikdo naopak nežene nad limit motorky = pohoda:-). 

Naopak Trpaslík moc mile překvapil svou obratností, pohodlností a nízkou spotřebou kolem 4,5l. Byly dny, kdy jsem si uvědomoval, že jsem 10-12h v sedle a nic mě nebolí, to už nepamatuju léta a „nedostatek“ výkonu byl naprosto kompenzovaný absolutní pohodou při veškeré manipulaci,v terénu při focení atd. na malé motorce se prostě člověk neunavuje taháním zbytečných kil. Je to  taky velice přijemná vzpomínka na "staré casy", nevědet takový kraviny jako jakou ma motor teplotu, nebo jeslti maže a dobíjí - takové zbytečnosti freewind nemá, na co to taky řešit, tohle je ještě stará škola = prostě jede :-D.

Závěr mi dal víc práce než obvykle, většinou jen sednu, nastřílím holá fakta, a kam se asi pojede příště. Tentokrát to ale nejde, nějak ještě nejsem hotový.

Tahle cesta byla pro mě výjimečná. Délka, destinace nebo to, co jsme viděli a neviděli, nehráli v tomhle případě hlavní roli, ta výjimečnost je jinde. Je to přepnutí se do „vnímavějšího“ stavu, nedá se to snadno popsat. Jakoby ze mě vítr a slunce oloupalo sliz dennodenních starostí, které se usazují na smyslech a způsobují, že člověk vnímá, jakoby byl pod deklem.

Od čtvrtého dne jako bych měl pořád lepší a lepší smysly, vnímal jsem kulatost země, výšku hor a pohyb své malinkaté tečky na ní, kde jsem byl včera a kde dnes, vnímal jsem krajinu okolo sebe, všechno je ostré a jasné, jakoby z nadhledu. Čas a den v týdnu nehrají naprosto žádnou roli, mozek se naplno soustředí jen na cestu a častá emoce je úžas a pokora. Věřím, že kdo se někdy proháněl po pláních někde v Kazachstánu, ví přesně, o čem mluvím. Mně k tomu Španělsko stačilo, asi jsem nenáročný :-D. Každopádně to byl úžasný výlet a přijet vysmátej do práce mezi všechny ty "chudáky pod deklem" byl trošku šok.

Cestování na motorce je prostě droga a tohle byla pořádná dávka toho nejčistšího matroše!!! :-)

Bohunka: Milánek už všechno napsal. Líp to napsat nedokážu. CK BohuMil vymyslel náš souputník Albánií Nounejm a tak jsme si na to zvykli. Ono to fakt funguje. Baví nás plánovat si cestování sami a rádi s sebou bereme spolehlivé "klienty". Jirka se osvědčil na loňském podzimním albánsko-černohorském zájezdu. Eliška byla první ženská, se kterou jsem se na motodovolené potkala. Dobrá volba. Na šotolině jsem si vzpomněla, jak jsem já baťůžkařila a jak mě to tenkrát bavilo. Dnes se mi na dvojku nechce. Chci si sama zodpovídat, jak který výmol vyberu, jak se kamenu vyhnu i jak si zatáčku přeťapkám. Dovolená byla nejlepší za celou moji motokariéru. Budu se opakovat – mimo silnici je nejlíp!

Eliška: Já jen dodám, že tahle dovolená pro mě byla celkem výzva se spoustou poprvé – první dovolená v zahraničí na vlastní pěst, navíc na motorce, poprvé jsem měla být tak dlouho v kuse jen s dalšími 3 lidmi... Bála jsem se, jak to zvládnu fyzicky i psychicky, ale všechno dopadlo na výbornou. Kupodivu mě nic nebolelo – při delších etapách samozřejmě jo, ale hned to odeznělo, nálada byla dobrá a obávaná ponorka se nekonala. Myslím, že můj vztah s Jirkou to ještě upevnilo, protože už chápu, co ho tak táhne za hranice:-) Je to neskutečná pohoda a relax, jediné, na co musí člověk myslet je, mít co jíst a kde spát (a o spaní se starali Milánek s Bohunkou) a parádně si pročistí hlavu. Jen mi trvalo než jsem si doma zvykla, že Jirku nevídám 24 hodin denně a že už jsme zas jen dva :-) Chci moc poděkovat CK BohuMil za super zážitek a doufám že se s nimi příští rok zas někam vydáme.

Jirka: Mě nezbývá než souhlasit s výše napsaným. Dovolená to byla prímová, počasí vyšlo relativně dobře. Míň asfaltu a civilizace a víc šotolin a divočiny a byl bych spokojen na 200%, snad jen nemuset táhnout za zády „baťoh“ :-D Už aby se odstěhovala na vlastní :-) A tím to končím, pač to stejně nikdo až sem nedočte :-D

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE