Pyrenejské putování 2012

Po několika výletech do Alp jsem byl posedlý myšlenkou na dobrodružství ve vzdálenějších končinách. Nakonec padla volba na jihozápadní směr. Vysoké horské průsmyky a relativně vysoká pravděpodobnost slušného počasí byly faktory, které udělaly z Pyrenejí ideální cíl naší cesty.

Pyrenejské putování 2012

Kapitoly článku

Přípravy

Když jsem se se svým BMW R1200 GS vloni vrátil z výletu na Gardu, okamžitě jsem přemýšlel o tom, jaký výlet naplánovat na příště. Jedno jsem ale věděl jistě, měl by být delší, dobrodružnější a plný nevšedních zážitků. Na podzim, a zejména pak za dlouhých zimních večerů jsem  strávil nekonečné hodiny nad mapami Evropy nebo zcela ponořen do studia krásných knih od pana Blahůška, popisujících nejkrásnější horské silnice v Alpách. Zároveň jsem se ale chtěl podívat dál než jen za humna, a projet na motorce  větší kus světa než jen Alpy, které máme takřka na dohled. Chtěl jsem také výrazně rozšířit svou sbírku průsmyků nad 2000m, protože to je přece něco, co se dá na rozdíl od množství fascinujících zážitků a přírodních scenerií  nějak spočítat a seřadit do tabulky podle velikosti.
Díky nedávné změně zaměstnání jsem bohužel disponoval jen omezenou dovolenou, a tak jsem stál před problémem, jak  vměstnat co nejdelší cestu do 9 dnů včetně víkendů. Proto jsem zvolil první červencový týden, aby dva svátky pomohli minimalizovat počet dnů dovolené, které budou na výlet potřeba. Nakonec se mi zrodil v hlavě  plán cesty. Abychom se v omezeném časovém úseku dostali co nejdále od rodné hroudy, napadlo mě cestovat i v noci a to sice po moři. Trasa tedy měla vypadat asi takto. Za dva dny se dostat do Janova, chytit večerní trajekt do Barcelony a pak se vracet domů přes Pyreneje a Alpy po vlastní ose a po cestě se třeba i někde vykoupat u moře.
Trasa byla tedy hotová a já ji mohl odprezentovat potenciálním spolucestovatelům z řad motorkářské obce v bývalé práci. Samozřejmě jsem oslovil hlavně prověřené účastníky akce Moto Garda 2011 a přidal další kamarády o kterých jsem veděl že v garáži opečovávají stejně jako já dvoukolého miláčka. Zájem byl zpočátku velký a vypadalo to na slušně velkou bandu. Jak se ale termín odjezdu blížil, začali se množit výmluvy typu rodinná dovolená, špatný termín, nedostatek financí apod. Nakonec to vypadalo, že se skupina smrskne na čtyři stroje, což osobně považuji za ideálně velkou formaci. Já a Tomáš jako účastníci loňského výletu, Martin – byť věkem mladý nicméně ostřílený motorkář ošlehaný větrem Maroka a Íránu a nakonec další mladá krev Václav, s čerstvým moto řidičákem, ale s přirozeným talentem pro dvě kola. Nakonec se ale i tato malá skupinka začala rozpadat. Asi 3 týdny před odjezdem odpadl Václav a to z důvodu, který nikdo z nás nečekal – nedostal od svého šéfa dovolenou. Do poslední chvíle se navíc nevědělo jestli pojede Martin. Ten totiž po loňské krádeži svého F800 GS zakoupil ojetý stroj s vrtulí ve znaku a typovým označením HP2. Problém tkvěl v tom, že stroj kvůli problémům s homologací neměl ještě týden před odjezdem na SPZ. Dva dny před odjezdem ale přišla dobrá zpráva, stroj má papíry a Martin jede s námi. Radost však netrvala dlouho. Nejprve se Martin snažil zafixovat problémy, které vyšly najevo v průběhu testovací jízdy s jeho BMW HP2. Ukázalo se, že stroj nemá v pořádku ložiska. Nakonec přišla večer před odjezdem od Martina zpráva, která nás moc nepotěšila. „ Je mi líto, jedete sami!“ Martinovi se totiž při další testovací jízdě, během které se snažil naladit podvozek podařilo ztratit někde u benzínky peněženku s řidičákem, kartami a penězi, což znamenalo konec veškerých nadějí. My s Tomášem jsme se nicméně nedali zvyklat. Příští ráno 29.6. 2012 v 7 hodin se potkáme u benzínky u hotelu ATOL na dálnici na Plzeň. Bude nás čekat 3500km dlouhá cesta po souši a zhruba 800km po moři.

Den 1: Praha – Ried im Oberinntal ( 556km )

V 6 hodin ráno mi zvoní budík a já pomalu a neochotně vstávám. Potřebuju ještě připevnit zavazadla na motorku a tak co nejychleji vyrážím do garáže.  Když mám konečně všechno přidělané k motorce, koukám na hodinky a zjišťuju že za 10 min mám projet celou Prahu a dopravit se na začátek plzeňské dálnice. Otáčím klíčkem v zapalování a už teď vím že přijedu pozdě. Píšu rychle SMS Tomášovi a vyrážím. Je půl osmé a konečně jsem na místě srazu. Tomáš ale nikde. Zato ale potkávám kluky ze spřátelené PR agentury, s kterými jsem vloni absolvoval příjemný moto výlet po česko-německém pomezí. Dostávám rady na cestu. Kluci mě varují před zloději, kteří se prý v Barceloně a v celém Španělsku hojně vyskytují v okolí trajektů a v nestřežené chvíli si vypůjčí třeba tankbag s foto výbavou a pak ho zapomenou vrátit.
Mezi tím se konečně objevuje Tomáš, který celou dobu čekal na druhé straně budovy McDonalds a aspoň se prý stihnul v klidu nasnídat. Také dávám rychlou snídani, loučíme se s kluky a vyrážíme po dálnici na Plzeň. U Plzně sjíždíme z dálnice a míříme na Klatovy. V Klatovech využívám krátkou pauzu a běžím si do OBI koupit sadu Torx klíčů.  Ty se mohou při drobných opravách mě i mému BMW hodit. Začíná být pořádné vedro a  tak vyrážíme. Po chvíli vjíždíme mezi šumavské kopce a užíváme si luxusních zatáček s krásným asfaltem před  Železnou Rudou. Bohužel v zápětí zjišťuju, že palubní počítač mého GS upozorňuje na problémy se svícením. Zastavujeme u pumpy v Železné Rudě. Naštěstí tu mají potřebnou žárovku a pod Tomášovým odborným dohledem se mi ji daří vyměnit. Geeso už svítí a tak pokračujeme dál na Deggendorf. Po příjemné projížďce Bavorským lesem nás čeká dálnice na Landshut a Mnichov. Teploměr se šplhá ke 30 stupňům a ani svižná jízda po dálnici mě nestačí ochladit. Moje nová cestovní bunda PSÍ je sice dokonale nepromokavá, zato je v ní ale pořádné vedro, kterému díky absenci větrání na rukávech nezabrání ani speciální Outlast podšívka. Ještě netuším kolikrát budu litovat, že jsem si nevzal svoji starou dobrou HG bundu, která sice s odpuštěním prochčije během pěti minut, zato má ale zip na rukávech, který je v takovém vedru k nezaplacení.  V Mnichově nás navigace zavede z dálničního okruhu do centra. Je 35 stupňů a my se pomalu prodíráme ucpaným Mnichovem. Je to skutečně tortura. Teplota chladicí kapaliny v Tomášově TDM nebezpečně stoupá. Naštěstí se ale přece jen pomalu a jistě blížíme k výpadovce na GaPa. V oknech vidím spoustu Italských vlajek. Zdá se že v Mnichově je před nadcházejícím finále fotbalového Eura dostatek fanoušků squadry azzury. Konečně výpadovka na GaPa, snad se schladím trochu já i Tomášova TDM. Vedro je únavné a kousek před GaPa stavíme u benzinky abychom doplnili palivo do motorek a něco zakousli. Hned vedle mě stojí obrovské auto pomalované reklamou mého zaměstnavatele. Tak to je tedy náhoda. Bavím se s řidičkou. Je to náš cyklistický team mířící na závody do Rakouska.  Po obědě sedáme na motorky a jedeme stejným směrem. Konečně vjíždíme do hor a míříme na Fernpass. Cesta by byla vcelku příjemná, kdyby nebylo 35 stupňů a kdyby nebyla ucpaná obytnými auty. Místo abychom si užívali zatáček, jen pomalu se prodíráme kolonou obytňáků. Nakonec sjíždíme z hlavní a cesta směr Pfunds začíná trochu ubíhat. Máme toho dost a tak se začínáme poohlížet po nějakém ubytování. Stavíme v několika vesnicích. Ubytko za 35 EUR na osobu se nám ale zdá dost předražené a tak hledáme dál. V malebném městečku Ried se rozdělujeme a hledáme ubytko každý zvlášť. Nakonec je Tomáš úspěšnější. Ubytování je nebývalý luxus. Za 25 EUR na osobu máme obrovký apartmán se dvěma ložnicemi, plně vybavenou kuchyní, obývákem s velkou LCD televizí a balkonem. Příjemná paní domácí nám ukazuje kde můžem zaparkovat motorky. Dáváme sprchu a vyrážíme do místní pizzerie na večeři. Tomáš mi pak  půjčuje svůj intercom. Dávám si ho na helmu a zkoušíme funkčnost. Skvělé, zítra se budem moct domlouvat za jízdy. Večer ještě Tomáš vyndavá svůj mini notebook, a díváme se na stránky společnosti Navi Veloci, která provozuje trajekt z Janova do Barcelony. Odjezd trajektu je zítra v 18 hodin a my nemáme lístky. Když Tomáš zjišťuje, že rezervace lístků je dočasně pozastavená začínáme mít obavy. Jsme rozhodnuti pokračovat a po cestě zavolat do kanceláře dopravce. Pokud nebude místo, budem muset zvolit jiný plán cesty. Uvidíme zítra.

Den 2: Ried im Oberinntal  - Genova ( 426km )

Vstáváme a krátce po sedmé už jsme připraveni vyrazit. Zastavíme se ještě v místní pekárně. Dáváme kafe a dobrou snídani a pak vyrážíme. Blížíme se k Reschlpass, který tvoří hranici mezi Rakouskem a Švýcarskem. Provoz je malý a silnice se začíná příjemně klikatit a stoupat. Po chvíli vjíždíme do Švýcarska a užíváme si krásných alpských scenerií. Už jsme zhruba 1600 m vysoko. Blížíme se k St. Moritz a teplota se i přes dokonale modrou oblohu drží na příjemných 19 stupních. Prostě paráda. V St. Moritz tankujeme a obhlížíme luxusní hotely tohoto vyhlášeného resortu. Tomáš volá do Navi Veloci. Trajekt je plně obsazený, to se ale naštěstí netýká motorek. Ty prý bez problémů dostanou lístek na místě. Spadnul nám kámen ze srdce. Jedeme dál. Projíždíme kolem jezera Silvaplana a blížíme se k Malojapassu ve výšce přes 1800 metrů. Příroda je nádherná a počasí nemůže být lepší. Když projíždíme Malojou, pořád se ptám kde je stoupání do průsmyku s množstvím zatáček, které jsem si prohlížel na netu. Můj Garmin už teď ukazuje výšku 1800 metrů. Konečně začínám chápat. Jsme v průsmyku a díváme se na druhou stranu. Naprostý brutal. Tak prudce klesající silnici s tak úzkými a utaženými zatáčkami jsem snad v životě neviděl. Potkáváme docela dost motorkářů v protisměru. V každé zatáčce mám problém se vyhnout protijedoucím a to přesto že většinou jedu na jedničku. No musím říct že mám docela sevřený zadek. Nějaká holka na choperu v protisměru má evidentní problémy. Začíná se tvořit zácpa a kolegové jí ochotně pomáhají vytlačit chcíplou motorku do prudce stoupající zatáčky. Konečně se silnice trošku rozšiřuje a klesání už není tak prudké. Dostáváme se do rytmu. Po pár minutách vjíždíme do krásného italského městečka Chiavenna. Se ztrátou nadmořské výšky bohužel stoupá teplota a už tu máme zase přes 30. Projíždíme Chiavennou a vidíme krásné jezero Commo. Na silnici lemující jezero je hustý provoz. Kolona se posouvá pomalu a je opět nesnesitelné vedro. Navigace ukazuje neuvěřitelných 100m nad mořem. Máme za sebou pořádný sešup. Rozhodujem se jestli pojedem po pravé straně jezera směr Commo nebo po levé směr Lecco. Vzhledem k hustému provozu volíme hlavnější silnici na Lecco a děláme dobře.
Silnice plynule přechází v neplacenou dálnici. Dálnice projíždí sofistikovaným tunelovým systémem. Když by se tunely pospojovali do jednoho, myslím že by to vydalo na nejdelší tunel na světě. Jednotlivé tunely jsou často delší než 3km a je jich opravdu nepočítaně. Mezi nimi je vždy krátký úsek do 100m s nebem nad hlavou, odkud se vždy na chvíli otevře krásný pohled na jezero Commo. Na konci posledního tunelu je benzínka Agip a tak stavíme, tankujeme, občerstvujem se a já fotím jezero. Ač nerad, oblékám zase svoji vyhřátou bundu a pokračujem směr Milano. Jak se blížíme k Milanu, provoz houstne, volná krajina se mění v předměstí a předměstí v město. Kde se stala chyba? Na místo plánovaného městského okruhu se dostáváme do širšího centra Milana. Čile konfrontujem informace z našich dvou navigací přes intercom. Lehce bloudíme.
Během bloudění zaznamenávám nový teplotní rekord. 37 stupňů. To se mi snad jenom zdá. Nechci myslet na to co nás čeká ve Španělsku. Konečně nás kamarádi z Garminu navádějí na placenou dálnici směr Genova. Svištíme směrem k moři. Proud vzduchu je jak z horkého fénu. Po cestě na Janov stavíme na tankování u Agipu. Dávám si odporný sendvič s tuňákem a obligátní Red Bull. Bavíme se s německými motorkáři. Je to kluk na GS s holkou na nějakém menším endurku. S překvapením zjišťujeme že cíl jejich cesty je stejný. Trajekt do Barcelony. Vyrážejí dřív než my a tak se trochu bojíme aby nam nevyfoukli lístky.
Cesta na Janov je zábavná. Dálnice se dostává do zaoblených kopců a pravé a levé jízdní pruhy se natrvalo rozdělují, tak aby našli cestu mezi kopci každý zvlášť. Naše jízdní pruhy se mezi kopečky klikatí jak had a člověk si vůbec nepřipadá jako na dálnici. Daleko víc to připomíná závodní okruh. Užívame si náklony a rychlé průjezdy  zatáček. Zaznamenávám vše na kameru umístěnou na padacím rámu. Těším se až se na to podívám. Před Janovem houstne provoz. Cílový bod v naší navigaci je přímo přístav Kryštofa Colomba. Dálnice je nakonec dobře značená a bez problémů nás dovede až do přístavu. Po chvíli nacházíme i vjezd na náš trajekt. Čekám u motorek a Tomáš jde koupit lístky. Za půl hoďky je zpátky a vítězoslavně drží 4 lístky. Dva pro nás a dva pro naše motorky je kolem čtvrté odpoledne a konečně si můžem oddychnout. Necháváme se odbavit a vjíždíme do prostoru před molem. Tady už je celkem velké hejno motorkářů. Je vedro a není se kam schovat. Následuju tedy příkladu ostatních a převlíkám se. Poprvé lituju že mám jen topcase a rolku. Vzhledem k varování před zloději jsem rozhodnut si všechno vzít na palubu. Před námi stojí naše loď Majestic. Působí majestátně. Loď nás má dovést do Barcelony a pak pokračovat do Tangeru v Maroku. Ve frontě před námi je spousta Marockých aut, naložených vším možným. Na střeše je vždy v několika vrstvách další náklad. Motorky vjíždí až nakonec. Mám tu smůlu, že vjíždím na trajekt jako poslední motorkář a jako jediný už se nevejdu do prostoru který je nám určen. Zřízenec asijského původu mě tedy směruje jako jedinou motorku k jakémusi obřímu kontejneru. Jsem s toho dost nervózní. Zatímco všechny ostatní motorky jsou již pevně přikurtovány k lodi, moje zůstává stát bez povšimnutí. Jsem rozhodnut zůstat dokud nebude moje GS v bezpečí. Po dlouhé půlhodině čekání, ve chvíli kdy najely už i poslední auta a nákladový prostor už je zaplněn do poslední škvírky se konečně dostává i na můj stroj a zřízenec ho zajišťuje k lodi, kontejneru i vedle stojícím autům. Konečně se uklidňuju, beru svou bagáž a přilbu a s Tomášem jdem hledat naše  sedačky. Musíme vystoupat až na devátý deck. Vcházíme do místnosti se sedadly asi pro 40 lidí. Horko těžko hledáme dvě místa vedle sebe. Nikdo tu moc neřeší jaké má číslo sedačky. Je tu pár motorkářů a množství Marockých rodin se zahalenými ženami a malými dětmi. Tomáš okamžitě v sedadle usíná. Já se jdu nadlábnout do právě otevřené lodní restaurace. Pochutnávám si na nocích s pestem a coca-cole. Už jsme dávno na moři a Janov zmizel v nenávratnu. Strach o věci na sedačce vedle spícího Tomáše mě už opustil a tak si prohlížím loď. Vracím se do naší kajuty velikosti menšího kino sálu. V mezičase se spousta lidí uvelebila na zemi a tak se sedačky uvolnili. Rychle si ustelu na třech sedačkách vedle sebe. Tomáš se později probouzí a nachází podobně komfortní spaní. Snažím se co nejrychleji usnout. Zítra nás čeká Španělsko tedy přesněji řečeno Katalánsko.

Den 3: Barcelona – Ripoll ( 107km )

S blížící se dobou přistání trajektu aktivita na lodi roste. Co chvíli se ozývá hlášení kdo se má shromáždit kde.  Jednou jsou to řidiči kamionů, podruhé zas skupina seniorů pod názvem „leopardi“. Pozorujeme pobřeží. Teplota rapidně klesla na zhruba 22 stupňů. Nad Barcelonou je obloha kovově šedá a mraky křižují blesky. Jedeme vstříct pěknému nečasu. Než loď ale přistane u mola, bouřka se přece jen zklidní a tak nás Barcelona vítá jen slabým mrholením. Moje GS nedošlo žádné újmy a tak hned po přistání vyjíždíme do přístavu. V Barceloně už jsem byl několikrát, ale toto je má první návštěva na dvou kolech. Nemáme v plánu se zdržet, přestože toto město patří v Evropě k mým nejoblíbenějším. Němečtí a Italští motorkáři navlékají nepromoky, ale my zůstáváme v klidu. Do Garminu zadáváme první cíl za Barcelonou směr Pyreneje s vynecháním dálnic. Navigace nás okamžitě žene do centra a tak si užíváme širokých Barcelonských bulvárů, po kterých těsně míjíme Plaza de Catalunya. Jedeme správným směrem, ale nakonec nás to přece jen tlačí na dálnici na Gironu. Trochu bloudíme na periferii Barcelony. Zastavujem, abychom se poradili s mapou a já zjišťuju že jsem zaparkoval motorku na skleněných střepech. Mám z toho nepříjemný pocit, ale když chvíli po vyjetí GS ukazuje neměnný tlak v pneumatikách, zase se uklidňuji. Po několika U-Turnech  se konečně dostáváme na C-17 směr Vic. Je to něco jako neplacená dálnice. Kromě toho že se na ní nemusí platit má ještě tu výhodu, že se kopcovitou krajinou pěkně kroutí a tak si můžem užívat náklonů v táhlých zatáčkách jak někde v Jerezu.  Ještě před Vicem stavíme na sendvič u benzinky a pak pokračujem dál. Za cíl jsme si dnes dali městečko Ripoll v podhůří Pyrenejí jako předsunutou základnu pro zítřejší útok na pyrenejské vrcholy. Zcela tak rezignujem na původní plán vzít to přes Zaragozu. Velkých měst a dálnic už bylo dost. Je na čase dostat se zpátky do hor. Někdy kolem šesté zastavujeme na malebném historickém náměstí v Ripollu s dominantou starobylého kláštera, na jehož věži hrdě vlaje Katalánská vlajka. Vychutnáváme si kávu a dezert obsluhováni půvabnými katalánskými servírkami. Tomáš začíná googlovat ubytování. Já volím jednodušší cestu a s pomocí mojí chatrné znalosti Španělštiny dostávám od jedné ze servírek doporučení na Penzion Paula kousek od náměstí. Ukazuje se že to byla dobrá volba. Starý recepční nám otvírá vrata garáže asi 50m od hotýlku, kde bezpečně parkujeme svoje stroje. Pak už dostáváme klíče za dohodnutých férových 50EUR za pokoj. Recepční umí jen katalánsky, ale i tak nám dává jasnou informaci, že nesmíme prošvihnout večerní finále Eura Španělsko-Itálie. Zdůrazňuje, že ve španělském týmu je 5 hráčů z jeho oblíbené Barcy, jejíž klubová zástava na recepci nemůže chybět. Odnášíme  si věci do útulného pokojíčku, dáváme dobíjet veškeré foťáky a různé elektronické pomocníky a konečně vyrážíme do ulic. Ve městečku celkem chcíp pes. Kavárny a hospody jsou poloprázdné a chvilku trvá než najdeme tu správnou s pořádně velkou televizí. Když se po hospodě s fotbalem ptáme, většinou se nás ptají jestli chcem do hospody kde se fandí Itálii nebo Španělsku. Všeobecně se zdá, že  Katalánce osud Španělského národního teamu na Euru zas tak moc nezajímá. Nakonec končíme v klasické čtyřce bez ubrusů s velkou LCD obrazovkou. Místní číšník mluví strašně rychle katalánsky a jediné slovo které mu rozumím je „tapas“. Nakonec chápu že nejlepší variantu tapas si můžu vybrat přímo na baru. Na jídelní lístky si tu moc nehrajou. Vybírám americké brambory a sépie. Jídlo je skvělé. Konečně začíná fotbal. Hospoda není vůbec narvaná. U obrazovky sedí pár místních strejdů, nějaký postarší pár a pak přijde i rodinka s menšími dětmi. Kupodivu tu nelejou jedno pivko za druhým jak je zvykem v Čechách, ale decentně popíjí svoje malé pivo, sklenku vína nebo jen preso a vodu. Místní mudrcové nadšeně komentují dění zvláště když skóruje někdo z Barcelony. Nakonec Španělé nasází Italům 4 banány a jde se domů. V hospodě s názvem La Petit Paris platíme jako poslední. Na ulicích mezitím přece jen propuklo fotbalové veselí a místní teenageři pobíhají po městě se Španělskou vlajkou. Inu zdá se že Ripoll je alespoň pro dnešek součástí Španělska. Historické centrum města, které teď na chvíli ožilo je moc pěkné. Je tu moc příjmně i když jsme čekali že fotbal tu budou prožívat intenzivněji. Ne že by mě to nějak zvlášť mrzelo, neb ani já nepatřím v tomto ohledu k srdcařům. Nakonec spokojeně uléháme v našem hotýlku a těšíme se na zítřejší jízdu v pyrenejských serpentinách.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.44
Známkováno: 16x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist