Návrat do Pyrenejí

Je to pár měsíců, co jsme se vydali na jih za jarním sluncem. Tehdy se ukázalo, že na Pyreneje je konec dubna ještě poměrně brzy a přítomnost dvou motorkářů pobavila u horských středisek četné lyžaře. Už někdy tam, když jsme nakládali motorky na transport zpátky, přišlo mi trochu nečestné a nesportovní vylepit na kufr španělskou vlajku, mezi ostatní dobytá území. Takže to tentokráte vezmu poctivě, pěkně po ose!

Návrat do Pyrenejí

Kapitoly článku

...toto je velmi volné pokračování mého jarního pozérského výletu s Jindřichem...

O výhodách všudybylství

Úvodní večerní deštík vydržel do rána. V cípu rakouského venkova, mi tak dopřál fotogenické ráno, plné svěží zeleně, statky jako malovanými a vším jak má být. Hlavně držet optimismus, že?! Tohle léto není hezky snad nikde v Evropě a mé zimomřivé já děkuje nápadu pořídit si konečně kvalitní péřový spacák. Zatímco nad Bregenzem opět leje, čtu si v krytu pumpy v importovaném časopise o životě v Africe. Tam toho asi moc nenaprší, ale zas ten hlad… Chudáci! Říkám si, ujídaje z bezedného Famsa báglu první železné zásoby.

Kličkovanou s deštěm jsem prohrál až v kolonách v Lichtenštejnsku. Tuhle pidi zemi vážně nenávidím. Nejen, že tu vůbec nic není, ale jediný způsob, jak tohle údolí projet a neplatit absurdní dálniční poplatek Švýcarovi je plácat se přes nekonečné město. Říkal jsem, že tu není nic k vidění? Vážně, vezměte to jinudy!

Utrpení dnešního dne skončilo až na jižní straně Švýcarska v osvědčeném kempu pod Splügenpassem. Občas má to, že už jste „všude byli“, i své výhody. Kupříkladu už máte v mobilu uložená dříve pracně získaná hesla ke všem lokálním Wi-Fi.

Vždycky může být hůř

Šplhám na vedlejší průsmyk San Bernardino a čumák Varadera se boří do stále hustšího mraku. Snažím se držet si optimismus broukáním veselých písní, ale po včerejším propršeném dni mi trochu dochází repertoár. A vůbec nejhorší je, když se vám ke všemu v hlavě usídlí nějaký úryvek melodie, aniž byste věděli, odkud jej máte. Za chvíli je to jedno. Za další hodiny opakování budete skladbu stejně nenávidět.

Výhoda horských štítů však spočívá v různorodosti aktuálního počasí za každým horizontem. Když prší, vydej se přes kopec! Říkám si, jako by to bylo skutečné moudro starých horalů. Možná, že bude. Zkusím to párkrát někam napsat a uvidíme, co na to budoucí generace. Serpentiny za kopcem skutečně osvítilo letní slunce a i volně navazující Nufenenpass jsem tentokráte zastihl v lepší náladě, než minule. Nahoře sice bylo zase nevlídně větrno a sychravo, ale s dalekými výhledy se tu fotily skupinky motorkářů. Až letos jsem si všimnul, že nahoře je mimo větrnou elektrárnu taky přehrada. Jestli jste už také mrzutí, že máte Alpy celé projeté a není co objevovat, jednou zjistíte, že k úplně nové scenérii tu stačí trochu jiné počasí.

Jediná cesta na západ, přes Brig, je s lesem omezujících značek podobně protivná, jako lichtenštejnský transfer. A nad ní mračna, že by se dala krájet. Tak tohle si můžu klidně nechat na zítra. Na konci krkolomné horské silničky, kdesi ve dvou kilometrech výšky jsem objevil hotel Wasenalp, rozvěsil mokré hadry a spokojeně vyhlížel daleko do údolí z restaurace, která čněla nad srázem do inkoustové modři letního večera jako zářící orlí hnízdo. Načež jsem si napsal do deníčku, že vám tuhle večerní vyhlídku mám určitě doporučit.

Ráno prší a večerní romantika orlího hnízda zmizela někam do údolí. Když prší, vydej se přes kopec! Říkám si, a skutečně. V Chamonix je horký letní den. Nablýskaná SUVčka postávají mezi nablýskanými obchody a ještě nablýskanějšími hotely a ve všem tom lesku si dovolenkoví chodci pečlivě pěstují pocit vlastní důležitosti před sebou navzájem. Jak dramaticky malebnější je jakákoli zapomenutá horská vesnička, než tenhle přezdobený polárkový dort.

Patrně z nedostatku úcty k místu, dostal jsem vzápětí další kvalitní sprchu. Až do Albertville. A dál už jsou jen nudné roviny…

Jak se zapomenout v horách

Probudil jsem se kousek pod Grenoblem, v útulném kempu u Grand Lac de Laffrey. Hladina se blyštila odlesky slunce, zrcadlila čirou nebeskou modř a už od rána hostila trénující windsurfery. Začnete-li den takhle, deprese a sklíčenost z osamění se úspěšně přehoupne do radosti a nadšení. Vyhlédl jsem si v mapě ty nejmenší silničky a vydal se směrem na přírodní parky, dál na jihovýchod kolem Valence a Mende. Příjemně opuštěný kraj je přehlídkou venkovských scenérií s rozkvetlými loukami na pozadí zubatého horizontu hor, kam se dostanete tisíci zákrut silnic bez provozu. Na jednom takovém kopci jsem obdivoval plechovou kachnu před domkem s výhledem do širých dálav, neb to celé vpravdě působilo jak z reklamního letáku místní turistické organizace. A majitel, než by mě sledoval s podezřením, pozval mě do stodoly k obdivování dalších, ukázkových veteránů.

V bezvýznamně mrňavé obci Luc jsem jen s přicházející tmou jen koutkem oka zahlédl pár stanů u řeky, což zázračně řešilo všechny mé problémy s pustinou a mapami deklarovanou neexistencí ubytování. Na první pohled to vypadalo na základnu zbloudilých rybářů, ale byl to oficiální kemp, skrytý všem databázím navigací. Cedulka u řeky vás pošle vyřídit papírování do jediného otevřeného podniku v obci, kde na baru vysedávali zřejmě všichni tři zdejší obyvatelé. Za cenu 4,5 E tu byla k dispozici funkční sprcha v domku u cesty a jinak jen všeobecný klid. Jaká nádhera! Dělám si poznámku do svého budoucího průvodce po nejmenších kempech světa.

Na závodech s vodáky

Chcete-li se aspoň něčím v mém povídání inspirovat, zapište si následující trasu. Z kempu v Luc (nejbližší větší město je asi Mende) na jih na Villefort, Génolhac, Le Pont de Montvert a odtud už jen pořád dál kolem řeky Tarn, národním parkem Cévennes. Nejen, že silnice ideálně klikatá, ještě můžete celou dobu po očku sledovat průzračnou modř vody, mávat stovkám vodáků a zastavit se na fotku historických vesniček.

Kamenné domky jsou tu nalepené na skálu, jako by jejich jediným smyslem bylo přitahovat oko turisty. Některé opuštěné spíše chátrají, přece jen se do nich nejspíš musíte dopravit lodí, jiné – třeba La Maléne - jsou naopak přebudované na restaurační byznys a přezdobené tak, že se veškerá romantika vytratila někdy před vynálezem reklamního poutače. Ale mrkněte se třeba do Saint Chély du Tarn, což je zhruba něco mezi. Veškeré volné plochy zabírají zaparkovaná auta, ale lze najít úhel, ze kterého vidíte jen soubor malebných domků na pozadí zalesněného skaliska. Architekti minulé doby se pak vyloženě předvedli domem, z jehož útrob vytéká malý vodopád dolů do řeky. Foťte širokáčem z mostu nad řekou…

Vodácká popularita místního kaňonu znamená zároveň neobvyklou koncentraci kempů. Ale zjevně je všude pořád dost narváno na to, aby ceny byly vysoké a všechna místa obsazena. Zbyl na mě jen plácek, ze kterého jsem musel nejdřív vyhnat nespokojené hráče pétanque. Snad mi v noci nepřiletí žádná hrací koule do stanu.

Do tmy zbývalo ještě pár hodin. A jelikož je Le Rozier příhodně vystavěn na soutoku řek, vypravil jsem se i na konec druhého kaňonu La Jonte. Slunce už se přes hory dostávalo jen občas a vodáci dávno popíjeli někde na suchu. Studené skály a hukot vody najednou nepůsobily tak přátelsky, ale zase jsem měl parádní silnici jen pro sebe.

Na jedné z vyhlídek jsem zavolal domů a chystal se odjet. Dost ve mně hrklo, když startér točil jako blázen a Honda ani neškytla. Je zvláštní, že si celé ty cesty vůbec nepřipouštím, že by se ten stroj mohl zastavit. Když už by nedojela Honda, tak co? Ale nijak dramatické to nebylo, za pár minut jsem objevil helmou přepnutý chcípák na řídítku.

Aby bylo před spaním aspoň trochu toho dobrodružna, vracel jsem se oklikou, přes kopec nad kaňonem. Úzká silnička šplhala někam do lesů, kde nebyl signál vůbec ničeho a píchnout tu kolo, tlačil bych do civilizace nejspíš celou noc, maje opravnou sadu strategicky zanechanou v kempu.

Večer sedím na kufru, míchám večeři v ešusu a těší mě, jaký to byl parádní den. Hory, řeka, skály, vesničky, silnice jak závodní dráha. A mezi všemi těmi majiteli karavanů se skládacím obývákem se u zablácené motorky cítím jako největší dobrodruh. Cestou do koupelny jsem se dal do řeči se Švédem, co jede na Africa Twinu do Afriky. Asi tak na rok, dva – uvidí, jak to vyjde. Že on mi musí vždycky někdo zkazit radost!

Největší hrad na světě

Afričan mě inspiroval svým plánem jet dalšího dne co Carcassonne. Vybavil jsem si pohlednicové snímky opevněného města a naplánoval cestu na jihozápad, opět těmi nejmenšími silničkami. Millau a jeho slavný dálniční most míjím západním obloukem, přesto je tu na most speciální vyhlídka. Místní venkov je samé pole, les, vesnice a hrbatá krajina mi připadá tak nějak obyčejně, jako bych si vyjel kousek za Benešov. Měl bych ale dobrý tip pro svižné jezdce.

Dostaňte se až do městečka Brassac. Odtud pojedete na Castres, ale nikoli přímo, leč oklikou přes Vabre (silnice D53, D55). Asfalt tady čtyřicet kilometrů kopíruje koryto řeky L´Agout v táhlých i ostřejších ohybech za prakticky nulového provozu. Široká silnice znamená ideální rychlostní trať i pro těžké cesťáky. Měl jsem trochu naspěch pro večerní fotky cílového města, takže jsem byl zase jednou rád za hravost svého mastodonta i zbytečně velký rozsah otáček dvouválce. Jediným mínusem tak od rána zůstávala absence jakékoli otevřené restaurace.

Pod Castres mě čeká přejezd hustě zalesněného posledního hřebenu Centrálního masivu, abych se najednou za lesem ocitl v typicky „jižanské“ krajině. Na loukách už není zelená, ale vyprahlá, vysoká žlutá tráva a v ní listnaté stromy s vysokou korunou.

Atraktivita Carcassonne spočívá v pahorku, na němž je středověké město, obehnané dvěma řadami hradeb se spoustou věží po obvodu. Z venku a odspodu to celé působí jako největší hrad na světě a obejít hradby skutečně nějakou chvíli zabere. A jako většina hradů, nejzajímavější pohled na věc je právě z venku. Hromada turistů, kteří s vypětím sil dobyli vnitřní město, okupuje bezpočet restaurací, neb nic jiného tu také nenajdete. Komedie na turistu, jako všude. Alespoň že je z hradeb daleký výhled.

Les

Je na čase vydat se na jih. Do Pyrenejí. Letní horko se dalo vydržet díky stoupání do prvních průsmyků přírodního parku Pyrénées Ariégeoises. V podobných místech by se dalo ztratit na pár dní, než projedete všechny vyhlídkové cesty. Ale vybral jsem náhodnou cestu po severní hraně Pyrenejí přes Col de la Gore, Col de Portet d’Aspert a Col de Menté. Všechny ty desítky dalších průsmyků, co na cestě projedu, bude těžko nějak originálně popsat. Takže jednoduše zůstaneme u toho, že pokud vás vyloženě nevaruji, můžete čekat fotogenicky zakroucené kvalitní silnice na pozadí skalnatých štítů a směle sem s nemalým očekáváním můžete nasměrovat čumák i svého cesťáku.

Večer konečně poprvé po vlastní ose dobyl hranici Španělska a utábořil se v Lese. Zní to dobrodružně? Asi nevíte, že první španělské město na cestě se jmenuje prostě Les.

Předpověď říkala, že bude lepší večer zůstat na severní straně hřebenů, pročež jsem zvolil cestu na západ. Hory tu obklopují ledovou horskou bystřinu Neste de Couplan, všude spousta květů, hostících barevné brouky a motýly – zkrátka ideální místo na piknik. Chvíli jsem tu pobíhal s foťákem, pozoroval hmyzí mikrosvět a radoval se z opuštěnosti místa, až mi bylo líto, že nemám kam uschovat věci, abych se vydal údolím na túru. Kdo by to byl řekl, že jen o pár set metrů krkolomné silničky dál je zcela zaplněné, nemalé parkoviště pro výletníky, kteří měli zjevně stejné úvahy. Jen ten křik rozjívených dětí, co šel ze všech stran, dokonale zničil atmosféru místa. Raději se mrkněte na konec cesty, na přehradu Lac de Cap de Long. Odsud shlížím na další jezero pode mnou – Lac d’Orédon a fotím rytmus historických patníků, lemujících v křeči zkroucenou vozovku kolem skály. Nad štíty, lemující tuhle parádní vyhlídku, koukám jen po očku, neb to skoro vypadá, že věštci počasí se úplně nemýlili a nějaké to temno se skutečně žene.

Pršet začalo přesně po zdolání holých plání průsmyku kolem hory L’Arbizon a zbudování stanu někde v Campanu. A jelikož jsem neměl míč ani kytaru, proti trudnomyslnosti jsem vyhrabal z kufru poslední vydání časopisu MotoRoute a z pohodlí kempového obýváku sledoval deštěm omývaný stroj.

Mlha

Halogenové oči Hondy už zase mžourají skrz mlhu, zatímco podle navigace odhaduji další směřování silnice přes dvoukilometrový průsmyk kolem Pic du Midi. Sem tam se z bíla vynoří silueta sloupu lanové dráhy, odněkud mě dobíhá skupinka lamám podobných zvířat a pořád jenom čekám, kde už bude ta Rákosníčkova chalupa. Nebyla. Zato místní starodávné vesnice jsou oku nadmíru lahodící a ani nemusíte být architekti, abyste je ocenili.

Výbornou kratochvílí leckde v Pyrenejích je pozorování blízko létajících supů, jak se bez úsilí vznáší ve vzdušných proudech mezi skalisky. Vydržel jsem tu posedávat snad hodinu a rozměrní opeřenci mi prolétávali nízko nad hlavou, pozorovali dění pod sebou a vrhali se do hloubi zelené rokle, jako najatí herci v přírodovědném dokumentu. Jen na ruku jsem si žádného nenechal dosednout, při rozpětí kolem dvou a půl metru bych potřeboval jednu ruku vážně hodně dlouhou...

Večer otáčím pro změnu na jižní stranu hor a před večerem zůstávám opět v miniaturním kempu, abych si ještě aspoň jednu takovou vesničku – Bedous - prohlédl jinak, než ze sedla. Večer je tu klid, mezi parádně vymalovanými domky procházejí už jen místní důchodci a pojízdná pizzerie na náměstí už bude taky zavírat.

V lesích kraje Irati

Na Pyrenejích je příjemné, že je to jedna velká nudle zleva doprava. Jste z nich hned venku, když je potřeba. Za tunelem na město Jaca je vedro k padnutí, zatímco vrcholky pohoří se pořád ztrácí v šedé. Pokročil jsem po jižní hraně Pyrenejí až do oblasti lesů, které se říká Irati. Založil tábořiště na dvě noci a ještě večer se vydal kousek pod nejbližší průsmyk Puerto de Larrau. Vyhlídka na jih a východ byla zase plná skalnatých a zasněžených hřebenů, jak je to v Pyrenejích skoro všude. Na západ se táhlo údolí s lesem, co vypadal značně neprostupně a do toho všeho krásně zářilo klesající slunce. Pastvině přede mnou dominoval strom s větvemi napřaženými proti kopci, jako kdyby celá ta léta bojoval s urputným severským větrem. Člověku by se chtělo sednout na patník a začít malovat. Pak se před siluetou stromu jen tak odnikud objevilo pár koní s hříbaty. A protože široko daleko patník nebyl a v malování jsem dost hrozný, polehával jsem na zemi a s širokým objektivem se snažil aspoň něco z toho zaznamenat.

Je pár okamžiků, které si z každé cesty vybavíte jako první, když na to přijde řeč. Já si vybavím opětovný ranní příjezd na průsmyk Larrau. Do mraku pode mnou klesaly po svahu hory dvě cesty, všechno zelené kolem se lesklo rosou v ranním slunci a v dálce se skrz mrak vypínaly další a další hřebeny. Irati, zapište si to a vydejte se sem na celodenní túru, neb ten kraj je čirý lék na duši. Z Larrau na Mendive je to samý květ, louky a stráně jsou pokryty kobercem ze žluté, fialové, růžové a modré, okolní lesy s mechovým podložím vypadají jak z pohádky a kolem horských říček je to samá vyhřívající se ještěrka grilující výletník. Z Mendive zpátky na východ (směr Mauléon-Licharre) o horu dál vede mrňavá cesta na jedno auto. Holý, liduprázdný hřeben s dlouhou trávou, občasnými pastvinami a kamennými zídkami připomíná skotskou vysočinu, minimálně než sjedete na druhé straně dolů do svátečně nazdobeného městečka.

Zpáteční cesta oklikou přes Saint-Jean-Pied-de-Port byla zase delší, než se zdála na mapě. Na Puerto de Ibañeta jsem vyletěl s dvouválcem ve značných otáčkách, což zjevně zaujalo dva zdejší jezdce. Zabralo to jen pár posunků, uznalého pokývání nad mírou sjetí pneumatik a byl domluven závod z průsmyku dolů. A pak že je osamělé cestování nudné! Není den, kdybyste nepotkali nějakého exota. Borec na Hornetu prohrál na brzdy hned v prvních zatáčkách, ale dobře pilotované GSo Javiho z Pamplony bylo už docela nerozumná výzva, jsa tisíce kilometrů daleko od baráku. Dole na pumpě jsme vyměnili kontakty a ačkoli Javi neuměl slovo anglicky, kladl mi na srdce, že jak bude ve Španělsku problém, mám mu zavolat. Přece jen, já umím španělsky slova tři.

Na pláni

Na horách má zase pršet a suché roviny jihu vypadají v této optice o něco zajímavěji. S audioknihou v uších mizím na jih téměř prázdnými, širokými silnicemi rovnými pláněmi směr Tudea a Soria. Kolem není zajímavého vůbec nic a moje ideální cestovní rychlost kolem sto čtyřicítky tady taky vůbec nikoho nezajímá. Tedy dokud jsem nedojel zřejmě jediné policejní auto v oblasti, jedoucí stejným směrem absolutně předpisovou rychlostí. A tak jsme v dvoučlenné koloně brázdili širé pláně, dokud jsem nevzdal a raději posvačil. Dál na východ, na Burgos, už byly alespoň nějaké kopce a lesy, leč v celé délce silnice se táhne plot, takže houbař si tu asi moc neužije. Ale rostou v těchto vyprahlých oblastech vůbec nějaké houby?

Večer jsem prozkoumal skály před Burgosem a vrátil se kousek do kempu, zanechal tu všechno kromě foťáku a zbytek dne se toulal okolním lesem. Aby se neřeklo, že celé dny jen líně vysedávám na Hondě.

Moře

Dost bylo pustých hor a nekonečných plání, podívám se taky mezi lidi! Vytyčil jsem si cestu na Bilbao přes vyhlídkově značené silnice, tedy přes spoustu a spoustu obcí. Běžná španělská obec má naprosto absurdní množství kruhových objezdů, přechodů a retardérů. Všude je čtyřicítka, před přechodem pak dvacítka a retardér. Zhruba devadesát procent přechodů má vlastní retardér a i v nejmenší vesnici je jich klidně šest za sebou. Na enduru máte až chuť jet co nejrychleji a tu hrůzu prostě přeskákat, protože to pohupování na jedničku v jižanském vedru je vážně psycho.

Za Vitoria-Gasteiz skončí vyprahlé roviny, do jejichž protivné rozlehlosti můžete vítězně zakřičet hned z prvního ostrého stoupání na průsmyk Puerto Herrera. A k pobřeží je těch hor k dobyvatelskému zvolání do dáli ještě dostatek, jen je tu všude nezvykle čilý dopravní ruch.

Kulinářská poznámka: Koupit tu kdekoli jiné pečivo než světlé bagety bez chuti je zhola nemožné.

Zarostlý, rozcuchaný a v ne zcela vonícím oděvu postávám na vyhlídce nad mořem a naprosto nezapadám mezi zdejší vyletněnou společnost. Motorka tak trochu blokuje chodník, ale jen ať si všichni všimnou, drsného dobrodruha! Místním děvčatům však zjevně smysl pro dobrodružství zcela chybí, a tak zcela nepovšimnut pokračuji kolem břehu na cíp země s majákem přímo nad Bilbaem. Ani sem se trmácet nemusíte, na fotku to není nic moc.

Do města se mi po všech těch retardérech ve vesnicích nechce ani trochu, byť je Bilbao plné slavných památek. Postávat v kolonách můžu i v Praze. K večeru raději kopíruji pobřeží zpátky směrem na Pyreneje a zastavím se na pár fotek přístavního života v Lekeitio. Do noci je tu sice také narváno turisty, ale takové bude asi pobřeží komplet.

Turistika domorodých Španělů

Rána mám raději než večery, protože i na většině turistických míst bývá ještě liduprázdno. Ve větších přístavech je jen čilý ruch místních, kteří vykládají přepravky surovin, poklízejí a připravují zahrádky svých restaurací pro další návštěvníky. Netuším, jestli na rybáře je už pozdě či brzy. Nevyznám se v tom, však ani v Norsku nechytil vůbec nic, což bude nejspíš světový unikát.

Léto ve Španělsku přichystalo ukázkový horký den, takže od pobřeží prchám zase do hor. Projížděl jsem přírodní park Urbasa y Andía a najednou mi došlo, kde jsou všichni ti Španělé, které přes den nepotkávám ve vybydlených městech. Každé místo, kde lze nechat auto, je tu zcela využito a lesní plácky okupují celé rodiny s plastovým nábytkem a obřími pikniky. Kousek dál, kde les přejde v náhorní planinu pohoří Urbasa je podobně využit stín každého stromu. Výletníci tu pospávají na lehátkách nebo jsou zahleděni do knih, ale rozhodně se tu nikdo nevěnuje žádné turistice. Kolem se volně procházejí krávy a koně a je jim to jedno.

Jestliže nahoře bylo vedro, v prvním městečku pod prudkými serpentinami je k padnutí. V Estella tedy otáčím zpátky na sever, druhou silnicí přes stejný park. Ta je v kontrastu se západní sestrou úplně opuštěná a největší radost tu mám z focení s náhodně nalezenou, sluncem vybělenou zvířecí lebkou, neb dokonale dokresluje atmosféru pustiny. Chvíli jsem koumal, jak ji drsňácky namontovat na kapotáž Varadera, ale vzdal jsem to dřív, než mě úpal úplně připravil o rozum.

Naprosto fascinující je výhled do údolí ze severní hrany parku. Tedy spíš na horu přede mnou, kterou jsem míjel někdy kolem oběda. Ze západu to byl jen hodně naostřený Říp, ovšem z jihu je to spíš pět kilometrů široká zkamenělá vlna, která vyrostla jen tak z údolí. Budete-li mít k večeru cestu kolem, rozhodně se vyplatí právě sem dojet pro dokonalou „západovku“. Váhal jsem, zda si na ideální světlo počkat, ale i nejbližší kemp byl značen poměrně daleko, kontrolka benzínu už dlouho významně svítila a poučen z mnoha zavřených kempů a benzínek, vydal jsem se oboje hledat raději za světla.

Zakreslete si do své mapy kemp za městem Goizueta. Je příjemně mrňavý, ukázkově vybavený, disponuje restaurací a chlapík na recepci umí pár slov Česky. Navíc je na břehu průzračně čisté říčky, kde se dá skvěle vychladit pivo. A hlavně – cesta sem je dokonalá projížďka. Z Lekunberri do Leitza vede široká silnice kopcovitým terénem, zakroucená do všech možných vzorů zatáček, jaké si můžete přát. Oproti většině průsmyků je široká na bezpečné dobrždění, pokud něco přeženete a já tu nepotkal ani jediné auto. Z křižovatky do kempu je to pak ještě patnáct kilometrů mrňavou, velmi nepřehlednou silničkou mezi skalami, kde má stroj šanci se před spaním trochu vydýchat.

Za nákupy jezděte do Francie!

Motám se přes další stovky kruhových objezdů a retardérů španělských obcí a nemaje žádných zásob, marně pátrám po nějakém supermarketu. Netuším, kam celá nemalá města chodí nakupovat, ale narazil jsem jedině na krámek tak zoufalý, že ho snad trumfne i náš vesnický koloniál. Cestovatel pak snadno pozná, že překonal státní hranici do Francie, protože hned první městečko nabídlo klimatizovaný supermarket standardu našich okresních měst. Brzy si uvědomíte i to, že najednou na ulicích potkáváte nápadně víc lidí a dlouho nebyl žádný příčný práh před přechodem.

O kousek dál jsem pohledem zavadil o vysílač na kopci čnícím nad ostatní krajinu a nemaje jiného plánu, vydal jsem se tento vrchol dobýt. Podle mapy má název Gorramendi. Úzká asfaltka se místy dávno rozpadla a výlet tak pro silničního jezdce získává na dobrodružné atraktivnosti. Vysílač dopadl podobně jako asfaltka a dnes slouží spíš jako generátor stínu pro znuděně postávající koně. Ovšem výhled odsud zůstane na věky nerušený do všech stran. Na sever lze dohlédnout na moře, na východ přes štíty Pyrenejí a na jih do kopců o něco kulatějších a zelenějších. S plánem na ochlazení ve výškách, zvolil jsem východní směr.

Cestou po malé silničce na zcela neznámý průsmyk Col de Marie Blanque jsem objevil další ze zapadlých kempů, které si zapíšu mezi oblíbené. Camping du Moulin de Barescou disponoval pěti mobilními domy, které se netvářily obydleně, a na trávníku vedle potoka tu stál jediný stan. Ideální místo pro nerušené pozorování hvězd, protože noc přišla zase nějak moc rychle.

Alpské a toskánské nálady Francie

V tomto bodu se nevyhnutelně staly dvě věci. Jednak ubývalo volných dní a musel jsem pomalu směrovat k domovu a také se ukázalo, že mi povážlivě začaly docházet průsmyky, které bych v Pyrenejích ještě neprozkoumal. Vyzkoušel jsem tedy ještě ten nad lyžařským střediskem Gourette, čekal, než mi do scény se zatáčkou, horou a pasoucími koňmi vjede motorkář na Col d’Abisque a podruhé vystoupal po takřka závodní dráze na Col du Tourmalet, kde bylo bez mlhy tentokráte i něco vidět. Podobně si den užívala i spousta místních a po dlouhé době na mé cestě se v horách rozléhala neurčitá symfonie vytáčených motorů, jak jí známe z Alp.

O den a pár set kilometrů dál si připadám jak v Toskánsku. Cestou domů, přes malou vesničku La Madeleine, nedaleko Alés je kraj vinic a kamenných domků, ve večerním slunci působících o to malebněji. Ale nejspíš to přirovnání plyne jen z mého nadšení pro italský region, však kdyby se odsud Francouzi vydali někam k Sieně, řeknou si, že je to tu jako doma!

K domovu

Na Grenoble se z jihu vydejte přes obec Chamaloc a přilehlý průsmyk Col de Rousset, kde silnice stoupá po svahu v pravidelných příčkách pomyslného žebříku a působí tak značně fotogenicky. Nemusíte mít v galeriích přece pořád jenom Stelvio.

Přes legendárně přísné Švýcarsko se probíjím celý den, s cílem co nejblíže k Bodamskému jezeru. Rád bych zopakoval již mnohokrát zjištěný poznatek, že policejní hlídku jsem tu cestou od Montreux přes Luzern až k Apenzell v severním cípu země nepotkal vůbec žádnou. A ke konci, když už padala tma i se spoustou vody z nebe, jsem i tady beze strachu upaloval hodně přes povolené limity. Vlastně jsem se docela bál – že můj jediný zářící bod v potemnělém světě, tedy telefon se zapnutou navigací, zemře na podchlazení a rozmáčení dřív než já a bez něj ten jediný dostupný, dopředu rezervovaný penzion na Švýcarském venkově nikdy nenajdu. Noc tu stála přesně 78 franků. Shodou okolností to byly přesně mé úplně poslední cizácké peníze, které jsem posbíral po kapsách vším tím putováním načichlého a nástrahami mnoha zemí zuboženého motorkářského oděvu…

Pokud se vám líbí moje motorkářské povídání, máte stále ještě šanci pořídit si ode mě knížku na téma lehkovážného cestování po Evropě...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 30x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist