Na fichtlovi do Španěl

Počátkem roku 2010 jsem započal s generální opravou fichtla. Ta se táhla celou sezonu a po sezoně se zase táhlo shánění papírů. Nový rodný list pincek získal v dubnu následujícího roku (2011). Tehdy jsem se nemohl dočkat prázdnin, až vyrazím na vysněnou cestu.

Prázdniny bohužel začaly v deštivém duchu, takže plánovaná testovací jízda na krušnohorský Fichtelberg se musela odložit na konec července.  Ač jsem byl z této 700 km dlouhé cesty nadšen, bylo mi jasné, že na Španělsko nejsem dostatečně připraven, a že měsíc je krátká doba. Potřebuji plán B. Za týden vyrážím směr Itálie. Bohužel to u "Směru" jen zůstalo. Dojel jsem pár km za Dunaj a hned druhý den zpět. Trochu jsem to podcenil, těžká to porážka ale zkušenost k nezaplacení. Náplastí mi byl kratší výlet na Moravu a víra v úspěšnější sezonu 2012.

Po maturitě jsem dva měsíce vydělával peníze, srpnu a září měla připadnout cesta na západ. Na začátku srpna jsem si vyjel do hospody na kole… sádru z levé nohy mi sundali na konci září takže další rok čekání. Po úspěšné fichtljízdě do Itálie v červnu 2013 jsem věděl, že teď už mě nemůže nic zastavit. Na začátku srpna vyrážím!!! 

S blížícím se koncem brigády stoupá intenzita příprav. Datum odjezdu stanovuji na neděli 4. srpna a nemohu se dočkat. V sobotu dolaďuji detaily, v deset večer je vše připraveno. Jdu tedy spát a ráno vyjíždím v 6.00.... ano, přesně tak by to udělal normální člověk. Já jsem se chtěl před dlouhou cestou rozloučit s českým prostředím, jdu s kámošem na pívo. Po pár kouscích se  ocitáme v nedaleké vesnici na tancovačce, a proč to zmiňuji ? Protože k ránu jsem se trochu odvázal, načež mé jediné brýle navždy opustily můj obličej. Odlétly do neznáma. Všichni je hledali, nikdo je nenašel. Rudý vzteky jsem si lehl v lese čekaje na ranní světlo. Marně. Světlo přišlo, ale brýle jsem nenašel. Z telefonátu do Grand Opticalu jsem byl zděšen, nové brýle prý budou nejdřív za týden. Celou neděli si nadávám a říkám si, kde už jsem mohl být… V pondělí sedám na Kejvačku a jedu do Jihlavy ke svému optikovi. Zcela nečekaně mi zapěl Rajskou píseň o tom, že brýle budou do druhého dne. Sláva jemu, druhý den, tedy 6. srpna, ve 12:45 nasedám na pincka a mířím k Rakouským hranicím.

Jelikož touto dobou bez dvoudenního zpoždění už jsem mohl být v Itálii, snažím se ztracený čas dohnat.  Ne že bych musel někam chvátat, ale Rakousko už jsem si na pinckovi užil, zato k Itálii jsme si v červnu jenom čuchli. Ve Weidhofenu vztyčuji státní vlajku. V plánu mám alespoň Lunzersee. To dávám s přehledem ještě za světla, užívám si tedy alpskou koupačku a hned upaluji dál. Huba se mi pomalu plní hmyzákama ( je k neuvěření kolik jich v alpských údolích večer lítá), po arabsku si tedy obaluji obličej palestinou a pokračujeme v polykání kilometrů, až se ocitáme v Hieflau… jak zjišťuji, jízda za tmy má tu nevýhodu, že pln soustředění ve snaze zůstat na silnici při mdlém fichtlím osvětlení zapomínám chránit motor před přehřátím (zbytečně ho točím, nevyřazuju z kopců….), takže se značně přehřívá a netáhne. Naznávám, že je nejvyšší čas zalehnout. Je trošku problém ve tmě najít vhodné místo na nocování. Po pěti kilometrech za městem rezignuju, zaléhám u silnice do vysoké trávy a za občasného záblesku vzdálené bouře na dvě hodiny sladce usínám. Moc hezky mě Alpy nepřivítaly… kolem jedné hodiny mě budí sílící vítr. Pár minut si namlouvám, že to nic není. Něco to je!! Víří se prach, stromy se ohýbají, záblesky přibývají, panika vzrůstá, rychle balím, preventivně se navlékám do nepromoku a už se fichtlím sprintem sunu dále směrem k Admontu s předsevzetím ubytovat se na prvním vhodném místě. Náramná romantika, sám v noci kdesi v Rakousku mezi horami prchat před blížící se bouří :-).  Asi po 20ti kilometrech vjíždím do parádního "polotunelu" s parádními vejklenky, kde se dá krásně nocovat. Vybírám si hned první, kde je dokonce Plechová bouda, za níž se schovám, takže na mě není ze silnice vidět. Úplný luxus. (až ráno si uvědomuji, že ta bouda skrývá nějaký el. zařízení, takže při zásahu bleskem by to až takový luxus být nemusel). Nakonec ani nepršelo, ujel jsem tomu. I s noční jízdou uspokojivých 280 km.

Následující den chci dosáhnout Itálie, vyjíždím tedy již v 7:00. Jsem velmi mile překvapen, neboť místo očekávaných stoupáků jedu téměř 100 km údolím, víceméně po rovině nebo z kopce…až mě to znepokojuje. Za Radstadtem se karta obrací. Po lehčím kopečku dávám pauzu na chlazení, v řece doplňuji zásobu vody a čas si krátím klábosením s německým turistou znalým problematiky vzduchem chlazených mopedů. Trošku nevěřícně se mě ptá, jestli s tím mířím dál "do hor" čímž potvrdil mé obavy. Následujících mnoho a mnoho kilometrů si pincek procházel peklem. Jedna cedule s hodnotou 15% střídala druhou, takže každý kilometr hadříček politý vodou a.… to to hezky syčelo :-). Cestou dolu to nebylo o moc lepší, rychlejší bezesporu ale zase trpěly brzdy. Do hor zkrátka pekáč stavěný není… avšak nutno podotknout že výlet na Grossglockner o měsíc později zvládl na jedničku (doslova). Byl to náročný úsek ale bavil mě, snad proto že ty dlouhé výjezdy byly jen asi dva. Kdyby to tak mělo být celý den… no, řekněme že bych nebyl rád.

Ve Spittalu jsem si řekl, že jako správný turista musím něco navštívit. Neboť obdivovat  staré "baráky" mě nebere, jsem spíše na přírodní krásy, rozhoduji se pro miniaturní jezero, jež mi ukázala GPS. Říkám si že to bude krásné křišťálové jezírko, už podle názvu Egelsee (orlí jezero jak jsem si původně  myslel, až později jsem si uvědomil záměnu s Adler, Egel je piavice) a taky že jo. 4 km jsem pincka hnal do zlého kopce po rozbité asfaltce, jen abych se podíval na úplně obyčejný rybník obrostlý rákosím se zrzavě odpudivou vodou... no byl hic, tak jsem tam vlezl ale jen symbolicky, když už jsem tam byl… takže Egelsee, pokud hledáte přírodní krásy, nedoporučuji :-). Po této zkušenosti jsem si řekl, že co mi nenabídne silnice po které jedu a její bezprostřední okolí, to mě nezajímá.


Čím víc se přibližuji k Itálii, tím víc se tam těším. Už mě celkem rozčiluje ta rakouská ohleduplnost, kdy za mnou poklidně jede padesátkou kolona aut, ač by mohla stokrát předjet. Konečně kousek před hranicemi mě předjede Ital tam, kde by i Čech váhal. Tak mi to vyhovuje. Mou dobrou náladu však po pár km za hranicemi zkazila stinná stránka italské dopravy. Za Travisiem zataras, uprostřed silnice policejní vůz, dva policajti a cedule zákaz vjezdu. Bezkompromisně uzavřou silnici a cizinče dělej si co chceš… Nijak se se mnou nebavili, jen neochotně podotkli že na dálnici s mopedem nemůžu, ať jedu zpět. Proč je uzavírka ? Kdy bude silnice průjezdná ? to jsem se nedozvěděl. V GPS nacházím objížďku, která mě vyplivne pár km za zátarasem. Jako vítěz pokračuji dál v cestě. Radost mě po pár kilometrech opouští. Stojím před dalším zátarasem. Jeho strážce je však o něco přívětivější, snad protože nemá uniformu. Posílá mě na objížďku kolem Laga de Predil, když zjišťuji, že bych si cestu do 13 km vzdálené vesnice prodloužil o 50 km, s díky odjíždím.

Hned poté se seznamuji s dalším typickým rysem Itálie - samoobslužné benzíny. Po kratším bádání, jak to funguje, strkám do automatu svou jedinou pětieurovku.. asi 10x mi jí vrátil. Takže mám poslední litr benzínu, funkční pumpa v nedohlednu, pokračovat nemůžu a nevim proč. Mám dvě možnosti, buď risknout dálnici (60km do dalšího sjezdu!!), nebo se vydat na cca 25km objížďku horami s nejasným výsledkem, zda vystačí benzín a nečeká-li mě v Moggio Udinese další zataras. Naštěstí mi dobrá místní duše prozrazuje, co se děje - požár ve vedlejší vesnici, jemuž se po zmíněné objížďce vyhnu. Vyrážím tedy do hor. Prudké kopce pincek zvládá nečekaně dobře, stejně prudké sjezdy však spatně zvládám já. Už je tma a dost blbě se v těch zatáčkách jede, tak po dnešních 304 kilometrech u silnice rozbaluji tábor.

Ráno vyrážím k moři. Ještě před tím však musím urychleně najít benzinu. Naštěstí už je to do Moggia kousek a z kopce, tak se nestresuju přepnutím na rezervu. O to hor&ˇí je zjištění, že místní Agip už dávno nefunguje. Na 8 km vzdálené Shellce, která je také zavřená, už mě jímají zlé představy jak tlačím. Po 4km konečně tankuji a uháním na jih nejkratší cestou k moři. Ve 12:00 už si dávám mořskou koupel v Caorle, kde se také poprvé setkávám s českými turisty. Dále pokračuji na Benátky. Mám v plánu najít kemp a zajet si je prohlédnout. Po dlouhých obstrukcích nacházím jeden 10km od Benátek, kde vydřiduši chtějí 21 euro...!! Tolik jim samozřejmě nedám. Nocleh nechám osudu, jede se do Benátek. Pincka zaparkuji hned na začátku města na parkovišti vyhrazeným pro motorky a jdu na obhlídku těch proslulých kanálů. Nejdřív jdu na pizzu, abych si trochu dobyl telefon, a mohl udělat pár fotek. Pravda, Benátky jsou pěkný, ale stejně nechápu, jak pro někoho obdivování pamětihodností může být smyslem dovolené.

Po osmé vyrážím směr jih najít nocleh, což je v těchto končinách dost obtížné. Než jsem se vymotal z města, přišla tma a po pár kilometrech musím opět přepínat na rezervu. Jsem nepoučitelný. Zastavuji na nejbližší benzínce, kde trávím celou noc, neboť nemám pětieurovku a ani jeden z mnoha oslovených Italů mi nechtěl rozměnit. Kolem jedné v noci tedy zalehávám na nejtemnějším místě parkoviště, balím se jen do plachty, abych byl v případě nutnosti rychle sbalen a po dnešních 310 km krátce usínám.

Po páté hodině mě budí plnící se parkoviště. Jdu na italské minikafíčko a poklidně jej hodinu popíjím. Sice na mě zle pošilhávají, že tam zaclánim tak dlouho, ale potřebuju nabít telefon a naplánovat dnešní trasu k západnímu pobřeží. Následujících 200 km nebylo moc zábavných, jedna dlouhá nudná rovina kde si o krásné krajině mohu nechat jen zdát. Skoro jsem byl vděčný za blížící se severní Apeniny, ač jsem se musel vrátit k tradici chlazení každý km. Zde se vyskytl první malý problém s technikou. Když jsem nechal pincka přehřát, musela se vyměnit svíčka, nic zásadního. Na těchto horách je zajímavé to, že ač mám kolikrát dojem, že jsem už na vrcholu, stoupám dalších x kilometrů. Kopce prudké, fichtl se přehřívá, ale konečně je po celém, nudném dni na co koukat. Nicméně už se těším do Le Specie, až se někde na pobřeží vyspím.

Velké je mé překvapení po zjištění, že tam klidné místo na spaní nenajdu. Jel jsem asi 20 km podél pobřeží, všude město. Musím do vnitrozemí, ale abych to neměl tak jednoduché, opět přepínám na rezervu a nemám pětieurovku. Od teď si dávám předsevzetí, že za tyto bankovky budu kupovat výhradně benzín. Tankování je v Itálii celkem problém, i přes den kolikrát není sranda najít benzínu s normální obsluhou, nemluvě o tom, že např. i na Shellce v Caorle měli, lenoši, dvouhodinovou pauzu. Na rozdíl od včerejška je benzínka kde zastavuji hned vedle hospody, v níž mi ochotně rozmění. Téměř v polospánku jedu hledat místo k nocování. Na 396. kilometru dnešní trasy kempuji na široko daleko jediném odpočívadle.

Ráno zjišťuji, že jsem spal pár metrů od autobusové zastávky. Lidé čekající na autobus mě ale z míry nevyvedou, v klidu posnídám a vyrážím k vysněnému pobřeží. Za zmínku stojí nenápadné "fontánky" s pitnou vodou, které se v horách vyskytují podél silnic - za cestu Apeninama jsem jich potkal několik. V zásadě mají podobu obyčejné hadice trčící ze stráně. I přes svou nenápadnost jsou však celkem populární. Často u nich zastaví auto nebo cyklista, aby doplnil tekutiny, bez toho bych se jí asi pít neodvážil. Jednu z nich tedy zneužívám k doplnění zásob a pomalu se začínám loučit s horami. Po hodině jízdy se mi ukazuje moře v celé své tmavomodré nádheře, jak z katalogu cestovní kanceláře vystřižené. Čeká mě dlouhé klesání po pěkné zakroucené silnici, jež mě vyplivne do hotového turistického šílenství. Na vlastní kůži prožívám to, co mnozí popisují ve svých cestopisech. Nekonečné kolony aut pravděpodobně způsobené všudypřítomnými kruhovými objezdy. Odkládám tedy do úložného prostoru splynul s davem italských skútrů bezstarostně předjíždějících po čáře. Spojka dostávala pořádně zabrat. Odměnou za několikakilometrové proplétání mezi auty mi vždy byl krátký "meziměstský prostor" kde si člověk opravdu užije toho pobřeží.

Kolem poledne po dlouhém proplétání přes město Chiavari si dávám kochací pauzu. Mým stanovištěm byla úzká odbočka, co vedla kamsi do stráně. Zasněně si užívám výhled na moře a v tom právě na tuto úzkou silnici chtěl najet autem postarší Ital, ale před fichtlem zastavil jako bych tam snad překážel !! ač měl místa dost. Nějakej zlostnej stařík říkám si, tak jsem mu pokynul, ať jede, že má místa dost. Projel a za chvíli už pěšky mířil ke mně… čekal jsem sprchu italských nadávek, přišel přesný opak. Když u mě předtím zastavil, ve skutečnosti si prohlížel mou Jawu 50. Komunikace byla náročná, já španělsky, on španělsko-italsky ale poté co jsme si odbyli rutinní otázky a odpovědi týkající se mé cesty začal naznačovat cosi, čemu jsem zprvu nerozuměl. Několikrát zopakoval jakési "mangiare", poté přidal posunek naznačující jídlo. To už jsem tušil, že dnes nebudu jen o chlebu a fazolích.

Ještě jsem se párkrát ujistil, že to myslí vážně a už jsme klesali po úzké, serpentinovité pěšině,  domů. Za chvíli jsme stáli před kamenným, 260 let starým domem, zasazeným v prudké terasovitě členěné stráni s krásným výhledem na moře. Své ženě Nicolettě oznámil, že mají hosty, představil mi rodinu a královsky mě pohostil italskými špecialitkami jako lasagne, těstoviny, škeble… na závěr samozřejmě kafíčko a koláč. Strávil jsem s nimi dvě nezapomenutelné hodiny, ponořen do běžného italského, tedy hlučného a veselého života.

Po obědě jsem využil jejich soukromou pěšinu vedoucí k moři, co bych to byl za turistu, jsem u moře a naposledy jsem se koupal před dvěma dny v Caorle. Sestoupil jsem tedy po poněkud nebezpečné… no pěšina se tomu ani říct nedá, spíše spletité králičí stezky. Představa cesty zpět mě trochu děsila, ale za ten pohled to stálo. Slanou vodu nijak zvlášť nemusím, neb pálí do očí a člověk je z ní celej ulepenej ale jen tak sedět na kameni a koukat na vlny bych vydržel hodiny. Dobrou hodinku jsem se nechal omílat vlnami, idylku však přerušil jeden z Lucových synků, jenž mě přišel hledat. Pán domu už je prý jak na trní, kde jsem tak dlouho. No nic, pouštím se do zpáteční cesty. Dle očekávání už v půlce kopce ze mě leje, nahoře sotva lezu a topím se v potu. Moc dlouho mi mořské osvěžení nevydrželo. Při pohledu na mě mi Luca nabízí sprchu, tu jsem rád přijal. Poté mě ještě provádí po zahradě, ukazuje mi své bylinky, jež si pěstuje a křovinořezy s nimiž sám seká celou tu obří stráň, následně už se však loučím a pokračuji v cestě. Ne však na dlouho.

Po krátkém průzkumu přístavu v nedaleké Genovii hledám cestu ven z města, v tom si všímám kousek za mnou jedoucího skútru a jeho posádky, jak si mě prohlíží. Když vidí, že ji vidím, následují zdvižené palce. Zastavujeme na semaforech, odpovídám na běžné otázky odkud kam, jestli prý jsem z Čech, pak jsem však přestal rozumět. K mému překvapení spolujezdkyně začala mluvit česky. O jídle. Padla zelená, mávli ať jedu za nimi a po několika km stojíme před restaurací. Fazole si holt nechám k snídani. Mými hostiteli jsou Armando, Ital tělem i duší a Olga původem z Ukrajiny žijící zde, několik let však pracovala v Čechách, takže komunikace probíhala z velké části česky a v rámci možností anglicky. Dobré čtyři hodinky jsme seděli na velké, klidné, kamenné terase, rozprávěli a užívali si italské dobroty… špagety, ravioly, místní pití, zákusky, no luxus. Na závěr jsme si vyměnili kontakty a kolem jedenácté se rozešli. Ještě předtím mi u pana hostinského domluvili povolení k noclehu na terase. Není se čemu divit, že jsem toho dne ujel jen 190 kilometrů, za což se mi fichtl náležitě pomstil.

Ráno v klidu balím a kolem deváté vyrážím na cestu. První několika kilometrový usek k pobřeží na hlavní silnici si libuji, jak pincek pěkně jede. Zlom nastal na křižovatce. Chci zařadit dvojku a ono nic, chod řadičky se omezil na polovinu a neřadí. Paráda, převodovka v pytli. Zastavuji u silnice a svou mysl připravuji na půlení motoru, protože se pravděpodobně zasekl řadič. No co, s výhledem na moře jsem fichtla ještě nerozebíral. Čeká mě však malé zklamání, šlo jen o nevinný jawí žertík. Nějak se uklepala matka šroubu co drží motor, ten vylezl z rámu a překážel řadičce v její činnosti, takže sahám pro rezervní matku, dotahuji šrouby a tradá. Motor musel být povolený dost dlouho, protože z pravého úchytu na rámu nic moc nezbylo a původně kruhový otvor úchytu v karteru čochtáním zoválněnl a zvětšil se o polovinu. Řádným dotažením jsem se zbavil i nadbytečných vibrací a zvuků, jejichž původ mi dobrých pár stokilometrů nebyl znám.  A to ke mně ještě během akce přišel nějaký přátelsky vyhlížející Ital, právě když jsem z pytlíku lovil matku. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale dedukce mi napověděla, že si asi chce povídat. S úsměvem jsem mu naznačil, že se moped rozbil, ukazuji mu urvaný úchyt, ale nedokázal jsem vyjádřit, že už je to vlastně v pořádku, že stačí našroubovat matku, on si to vyložil tak, že si nevím rady. Uchopil tedy mou matku, natočil ji na šroub a z jeho vítězoslavného pohledu jsem vyčetl, že očekává jásavý vděk za to, že mě zachránil… no ze slušnosti mu děkuju, ale myslím si své. Pak však začal opět cosi naznačovat. Pomalu mi dochází, že si vůbec nechtěl povídat, šlo mu jen o to, abych vypadnul a uvolnil místo pro jeho auto. Představoval bych si trochu víc projevené úcty ke staré Jawě… alespoň že mi s ním pomohl na chodník.Po jedenácté konečně vyrážím a doufám, že už mě nebude nic zdržovat, abych nahnal včerejší gurmánské radovánky. Asi po padesáti kilometrech, v městečku Noli, však nastává obdoba toho, co se stalo za Travisiem. Zátaras přes celou silnici na němž seděl špinavý dělník odhánějící každého, kdo chtěl projet. Po vzoru všech ostatních jdu k němu a ptám se ho, o co zase jde. Prý je silnice zavřená. Fascinující. Turisticky nejrušnější oblast, kterou jsem zatím jel a oni zavřou silnici bez jakékoliv předzvěsti, o značené objížďce si můžeme nechat jen zdát. Když se ptám kam až je to zavřený, chladnokrevně mele cosi o "finale"… na chvíli ve mně zatrnulo. Koukám do mapy, kde že to vlastně jsem a padá mi kamen ze srdce po zjištění, že 10km vzdálené město se jmenuje Finale Ligure, to měl asi na mysli. Nejedná se tedy o finále mé cesty. Opět se musím odebrat na prudké, kopcovité a pěkně rozbité silničky, kde se fichtlu vůbec nelíbí, a trasu si o 15 km prodloužit. Ale pravda, že je to rozhodně lepší, než se proplétat mezi auty. Hlavně ten výhled !!!

Napojuji se na pobřeží a už se ničím nenechávám vyrušovat, takže kolem páté dobývám francouzskou hranici. Již z dálky vidím vysokou ceduli minimálně dvakrát větší než je obvyklé, jež  se se svým nápisem FRANCE a s typickou francouzskou nabubřelostí tyčí nad hlavami všech lidí, ba i nad střechami mnoha karavanů, které ji obklopují. Dělám pár povinných fotek, naposledy smáčím nohy v italských vodách a jedu vstříc těm nezdravě pyšným vlastencům…

Chytám se směrovek na Monako, někde jsem však neodbočil nebo odbočil, kde neměl a ocitám se na hlavním tahu s dost hustým provozem vysoko nad Monte Carlem. Představa, že se proplétám státem smrsklým do jednoho bˇodu mě moc neláká, ale když už jsem tu, musím se alespoň vyfotit u hraniční značky. Odbočuji tedy směrem dolu, nechávám se nést proudem aut do útrob bludiště ale značka nikde, paráda, jediné čeho jsem dosáhnul byla ztráta výšky. Tak když už jsem tu, kouknu se na pobřeží. Ale co čert nechtěl, najednou se ocitám v dlouhém tunelu, stoupám, stoupám a najednou jsem tam, kde jsem byl, jen o nějaký ten kilometr dál. Monacké dobrodružství skončilo dřív, než začalo.

Kilometry ubíhají rychlostí fichtla, koukám na hodiny, už je po sedmé, dochází benzín a v kapse samozřejmě nemám pětieurovku, to zavání potížema. Naštěstí, což musím dát Francouzům k dobru, mají jak se zdá lepší pracovní morálku než Italové. Tankuji v Nice na benzíně s provozem dlouho do noci, znuděnému Afričanovi platím podstatně méně než bych platil v Itálii a za 4 eura kupuji mapu, zatím jsem nad očekávání spokojen. Horší je, že opět musím řešit poněkud složitý problém, kde složit hlavu, neboť noc se blíží a z mé představy noclehu někde na opuštěné pláži nic moc nebude. Celé pobřeží je beznadějně zcivilizované. V Cannes odstavuji fichtla, chvíli pohovořím s českými turisty a jdu na obhlídku. Všechny pláže jsou soukromé, rozdělené mezi jednotlivými podniky a když narazím na veřejnou pláž, je obšacovaná výstražnými cedulemi právě proti takovým jako jsem já. Dopřávám si tedy další slanou koupel a popojížd&´m o kus dál. Ještě asi třikrát s nadějí zastavuji, ale vždy marně, všude je plno lidí.

Noc na krku, zprava i zleva se bez výjimky po celém pobřeží táhne zářivý pruh lamp a živého provozu. Dlouze stoupám do mírného kopce, nahoře mi intuice dává příkaz "zastav". Stavím fichtla do příhodného výklenku ve skále a s nadějí mířím po prudké silnici do stráně, odkud se však za chvíli zklamaně vracím. A v tom vidím svou spásu. Na protější straně silnice stála zastávka a za ní jakási skalka porostlá křovím a nízkými stromy. Dokonalé místo pro vandráka. Je to jakási přírodní vyhlídka na skále mimo dohled chodců a s krásným výhledem na noční přístav. Jen ty občasně projíždějící vlaky pod skálou trochu kazí idylku.

Ráno v klidu posnídám italský sýr a mířím do města četníků. Není divu, že čím jsem blíž Saint Tropez, provoz stále houstne. Kličkování mezi auty a proudy skútrů je ještě ztíženo neskutečným vedrem. Takhle by to nešlo, kouknu na četnickou stanici a pokračovat se bude vnitrozemím. Jenom najít správný směr na St. Tropez je fuška. Už je po poledni, zastavuji u přelidněného obchoďáku pro vodu a něco k jídlu. Po návratu k fichtlu s náručí jídla se pokouším dostat do čokolády Milky, když vedle sebe zaslechnu "Čau, ty jsi Čech ? ". Vedle mě stojí holka mého věku a je unešená z Jawy 50. "Šli jsme s přítelem, ten najednou zařval "Hele fichtl", koukli jsme na značku a tam CZ, no mazec, tak na toho si musíme počkat" vypráví a usm&´vá se. Za chvíli přichází i její přítel, jenž si potřeboval něco zařídit. On už tu pracuje dýl, ona prý dorazila stopem před dvěma týdny, společně pracují v nedalekém kempu. Klábosíme a vyměňujeme si zkušenosti z cest, po půlhodině však musejí do práce. Škoda, ani jsem si na ně nevzal kontakt…

Po jedné hodině protínám hranici slavného Cruchotova města. Fotím se u cedule a pokračuji po stopě Gendarmerie nationale neboli četnické stanice. Tu není problém najít, stačí jet pořád rovně a pozorovat turistické rojení. Každý jí chce vidět. Hrdě fichtla stavím na parkoviště před stanicí a říkám si, jestli už tu přede mnou někdy někdo na pinckovi byl. Měl jsem v úmyslu postavit ho přímo před vchod a udělat parádní fotku, ale zájem byl tak veliký, že bych tam nejspíš čekal ještě večer. Turisti se v rozličných pózách ve snaze z&´skat co nejoriginálnější snímek střídali před stanicí jako na běžícím páse. Dávám se na průzkum přístavu plného luxusních jachet a jeho okolí. Naznávám, že přirovnání ve smyslu "Draho jako v Saint Tropez" se zakládá na tvrdé pravdě. Kdo hledá rozumné ceny, je zde na špatné adrese.

Jak už jsem naznačoval, po návštěvě Saint Tropez mířím do vnitrozemí. Zbavím se provozu a alespoň uvidím Francii jinak, než z pohledu plážového povaleče na pobřeží. Rozhodně jsem nelitoval. Perfektní silnice, pěkná krajina a hlavně vinařská oblast. Kdyby si vinaři stěžovali na slabou úrodu, pravděpodobně za to můžu já, páč jsem jim jí sežral. Hrozny se na pár dní staly hlavní složkou mého jídelníčku. Toho dne jsem dorazil až k Salonu de Provence, kde sjíždím na polní cestu, a nacházím příhodný lesík, v němž nocuji.

Následující den se na fichtlovi konečně začaly projevovat najeté kilometry. Ztrácel výkon, špatně chytal a v Arles už nechytl vůbec. Dlouze jsem se ho snažil roztlačit i přes nechápavý pohled opodál stojícího stopaře, avšak marně. Je čas na menší generálku. Sjíždím mez u silnice, usazuji se na příjemném místě vedle chodníku kousek od podchodu a pouštím se do díla. Nejdřív sundávám a čistím hlavu, píst a výfuk, následuje karburátor, nakonec pro jistotu měním svíčku a za hodinu je hotovo. Tento menší piknik mě utvrdil v názoru, že francouzi jsou nabubřelí ignoranti, bez sebemenšího zájmu si kráčí kolem polorozebraného fichtla a ani se na něj nepodívají… Zkušební jízda mě žádným extra výkonem neuchvátila, ale hlavně že jede. Nabaluji tedy věci, vracím se na silnici, ale po 200 metrech už zase klečím se šroubovákem v ruce. Fichtl sebou škube jako postřelený králík a střílí do vejfuku. Stačí však poštelovat kladívka a můžu pokračovat v cestě. V Arles se motám pěkně dlouho, než nacházím správný směr. Když po třetí míjím již známého stopaře, pokaždé na jiném místě, neubráním se smíchu, kynu mu levicí, pozdrav opětuje a je na něm vidět že si náramně užívá pohled na podivně čmoudící stroj vydávající pekelný zvuk třech hřebců, zmateně kroužící městem sem a tam.

Zbytek dne se nic moc zajímavého nedělo, krom toho že jsem ještě jednou šteloval zapalování. Do toho se začalo trochu kazit počasí a k večeru u Montpellier jsem trochu zalitoval, že nikdo nejel se mnou. Není taková prd*l. Jsem na cestě osmý den a už mám nutkání směřovat na zpáteční cestu, ale přece bych to neotočil 200 km od španělské hranice. Zastavuji u nákupního centra, abych dočepoval zásobu vody a dobil si telefon. U zásuvky vedle záchodů čekám asi hodinu, tak volám Rudolfovi (onen fichtlař, s nímž jsem byl v červnu v Itálii), ten mi razantně doporučil, abych jel dál, což jsem potřeboval slyšet. Večer se chýlí, hledám nocleh. U přístavního města Séte rozbaluji tábor pod nově vybudovaným mostem se strategickou polohou vedle vinohradu, večeřím tedy čtyři hrozny bílého a jdu spát.

Devátého dne konečně mířím k cíli své cesty. Ještě před dosažením cílové rovinky se však nejednou vztekám a metám kolem sebe sprostoty na účet fichtla. Celý den se sr(*a)l. Když jsem asi po čtvrté šteluje klečel ve škarpě vedle značně rušného hlavní tahu, měl jsem nemalou chuť pořádně si kopnout. Nakonec utržil jen ránu pěstí do masky… ku podivu to pomohlo, protože od té doby (až na drobnosti) šlapal jako hodinky. Jak říkáme, fichtla je nutno řádně hanit, jinak zpychne a podělá  se… :-)

Posledních 60 kilometrů bylo pastvou pro všechny smysly. Prozářená, členitá, hornatá, červeno-žlutá krajina v kontrastu s tmavě modrým mořem, vůně jihu, chuť zralých hroznů…  pěkná silnice bez kruhových objezdů a zácp, přesně to, co jsem od této cesty očekával.

Kolem čtvrté odpolední slavnostně překračuji pomyslnou hranici Pyrenejského poloostrova. Dělám pár fotek u cedule Espaňa a jedu hledat kemp. Zastavuji v první vesnici a nasávám španělskou atmosféru. Došel jsem si vybrat peníze a jedu do kempu v další vesnici, na nějž mě odkázala paní v trafice. Kemp v Coleře mě však neuchvátil, jedu dál. V další vesnici, Llancá, nacházím jeden ale dost daleko od moře, sedám na fichtla a slézám až ve dvacet kilometrů vzdáleném přístavním městě Roses. Tam jsou kempy hned dva a přímo u moře, naprosto ideální, bohužel mě z obou vypoklonkují s tím, že mají plno. Trochu rozladěn se vracím do Llancá kde poprvé za celou cestu stavím stan. Následují nudné činnosti jako sprchování a praní hadrů. K večeru jdu na průzkum města.

V centru to pěkně žije, všude spousta lidí, někteří se promenádují v různých převlecích, ulicemi se linou rytmy jižanské hudby. Později zjišťuji, že jsem byl svědkem slavnosti Festa Blanca, kdy se všichni kolem jedenácté hodiny uskupily do dlouhého průvodu, bubnovali, zpívali a tancovali. Měli namířeno k přístavu kde na různé hitovky pařili až do rána. Já jsem se kolem dvanácté odebral do kempu.

Původně jsem měl myšlenku, že tu zůstanu alespoň dva dny, ale ráno už jsem byl jako na trn&´, na jednom místě nevydržím. Nikam však nechvátám, vstávám kolem deváté, k snídani si dávám pívo a na hodinu si sedám do restaurace k internetu, abych svět seznámil s přítomností fichtla ve Španělsku. Sice jenom těsně za hranicemi ale i to se počítá. Příští rok snad dojedeme až na jih. Před odjezdem si fichtl vyžádal menší údržbu. Mažu a šponuju řetěz, dotahuji brzdová lanka, nakonec chci dofouknout kola, jsou celkem měkká. Nasazuji na ventilek šlahoun mé skoro nové dvakrát použité pumpičky, pumpuji a ono nic. Nechtěl jsem to vzdát, zkusil jsem ho nasadit ještě dvakrát, ale jediné čeho jsem dosáhl, bylo úplně prázdné kolo. Moc dlouho pumpička nevydržela… S minimální nadějí jsem se šel zeptat na vrátnici, jestli náhodou nemají pumpičku. K mému překvapení se chlapík jenom otočil na židli a o sekundu později mi ji podával, jako by to byla ta nejsamozřejmější žádost. Téměř profesionální hustilka s integrovaným tlakoměrem posloužila stoprocentně.

Ve dvě hodiny vyrážím na zpáteční cestu s mezipřistáním u tety ve Švýcarsku. Cesta zpět už obvykle nebývá tak zajímavá takže polykám kilometry, jak jen to jde. Po 210ti km tábořím mezi vinicemi za městem Béziers. Ještě než usínám, rozhoduji se, že další den udělám menší zajížďku, abych se naposledy podíval k moři.

Ráno zastavuji u prvního Lidlu, abych doplnil zásobu vody a hlavně si koupil od včerejška již třetí "Briotku", neboli znamenitou skoro kilovou buchtu od Jean Pierrea za euro dvacet, na nichž jsem se stal skoro závislý, za zpáteční cestu Francií jich padlo mnoho. Kolem poledne podjíždím povědomý most ve městě Séte, pod nímž jsem nocoval a mířím na pláž, dopřát si poslední slanou koupel. Ne příliš záživnou jízdu mi fichtl odpoledne vylepšuje prasklým spojkovým lankem a nefunkčním zadním světlem. Lanko je vyměněné hned, se světlem jsem si hrál asi hodinu. Upadl vodič od cívky, náhradní cívka samozřejmě nepasovala a snaha o přilepení byla také marná, spojuji tedy přední i zadní světlo na jednu cívku, sice to svítí hůř ale hlavně že. Večer se ohlašuji tetě, že nejdéle v neděli dorazím. Za Montélimar odbočuji na vedlejší a nocuji na odlehlé louce u lesa.

Následující den je čistě ve znamení jízdy. Vstávám dříve než obvykle, protože je sobota a nejpozději v neděli večer chci být v přes 600 km vzdáleném Flawilu. Jediným zpestřením,  které si dopřávám kromě pojídání Briotek je asi hodinová pauza za Chambérami u největšího francouzského jezera ledovcového původu Lac du Bourget. Utvrzuji se v názoru, že co se koupání týče, moře nemá před studeným jezerem žádnou šanci. Před Ženevou kupuji nějaký zázračný olej a od té chvíle jako by pro fichtla přestalo platit jakékoliv tření, prakticky vůbec se nepřehříval. Pravdou je, že se poměrně ochladilo ale ani tak by nikdy nevydržel jet v kuse na "plný kotel" téměř 70 kilometrů. A mohl by jet dál, ale už se stmívalo, vzal jsem tedy za vděk listnatým lesíkem u silnice. Po 290 kilometrech snadno usínám.

Na sprint přes celé Švýcarsko vyjíždím až v 10 hodin, jsem lehce znepokojen, ale mám svůj superolej lámající rekordy. Škoda že jsem ho z neprakticky placaté pixly přelil do té od Mogulu Alfa 2T, takže netuším co je to za značku. První část trasy nevypadá nijak povzbudivě, vozovka je sice špičková ale poněkud hustá silniční síť komplikuje plynulost jízdy. Každých pár kilometrů je křižovatka. V Iverdomu u Neuchatelsk&´ho jezera jsem se chtěl konečně napojit na "rovnou" silnici podél severního břehu, objížďka mě však hnala jihem, kde se opět motám. V Estavayeru hledám benzínu a zamotávám se úplně. Dostávám se na parkoviště přímo u jezeru, zapínám tedy navigaci a nastavuji trasu k benzíně. Po chvíli u mě zastavuje bílá dodávka, z níž se ozve "Je krásné vidět českého pionýra". Seděl v ní starší pán s manželkou, oba Češi žijící v Bonnu. Vyjeli si na nedělní výlet k jezeru a z nějakého důvodu nechtěli věřit, kde jsem byl, ale nakonec uvěřili :-). Když konečně se skoro prázdnou nádrží nacházím čerpací stanici, vzpomínám si na varovné rady z mnohých cestopisů, že Švýcaři se stejně jako Italové vyžívají v samoobslužných automatech. Hlavní problém tkví v tom, že minimální možné množství benzínu je za 10 Franků z čehož mám 5,5 litrů a ty se jaksi do čtyřlitrové nádrže nevejdou… O pár kilometrů dál je značená další čerpačka, jedu tam ale je to stejné. Nezbývalo než obětovat petflašku. Vylévám vodu, plním nádrž, plním flašku, plním odměrku na olej a vychází to naprosto přesně.

Ještě pár kilometrů se motám po vedlejších, pak konečně najíždím na hlavní. Na kousek papíru si píšu města, kterými mám projíždět a už jde vše jako po másle. K večeru se začíná kazit počasí a posledních dvacet kilometrů doslova ujíždím před bouří. Jen jsem dorazil do Flawilu a uklidil fichtla do garáže, strhnul se pěkný liják. Pršelo skoro celou noc a následující den to nebylo o moc lepší, tak jsem si celé pondělí užíval teplo a luxus domova. Bylo o mě výborně postaráno, že se mi ani na ten poslední usek nechtělo. V úterý jsem ještě s tetou poobědval, nafasoval zásoby a vyrazil na cestu.

Už bylo zase slunečno, ale pořádná zima, musel jsem na sebe navléct vše, co jsem měl. Neuvěřitelným tempem jsem se hrnul Německem, průměrná rychlost přes 50 Km/h. A ještě že tak, protože tamější hlavní tahy se rády z nenadání mění v silnice pro motorová vozidla, kde na mopedu nemám co pohledávat ale jen trouba by to objížděl. Trochu jsem nechápal, když v přesvědčení že jedu po silnici pro motorová vozidla sjíždím na vedlejší a míjím ceduli "Konce dálnice". Na Německo v tom mají trochu svinčík. Celé odpoledne mě opět provází nebezpečně vyhlížející situace na obloze. Východní polovina oblohy bez mráčku, na té z&´padní se opět formuje nějaká smršť. Jedu co to dá a úspěšně před tím prchám. Večer před Rosenheimem po ujetých 308 kilometrech pro jistotu stavím stan. Jednak kvůli zimě a hlavně bych nerad poslední noc zmoknul.

Jde se do finále. Ráno se ocitám v mlze, alespoň nikdo nevidí stan. Před odjezdem ještě zjišťuji, že nesvítí zadní světlo, ale tentokrát je to jen špatná sufitka. Nikde zbytečně nezastavuji, do večera chci dorazit do Mladé Vožice, nějakých 380 Km. Vše jde dobře, slunko svítí, jen před Passau doplácím na svou ohleduplnost. Na vyfrézované silnici hnali provoz jedním pruhem a ten byl ohraničen betonovým mantinelem. Já jsem jel samozřejmě první, a hned za mnou se táhnul kamion. Být to osobák, kašlu na něj, ale kamiony pouštím. Chci se mu uhnou, ale nevšiml jsem si, že silnice není vyfrézovaná až do kraje. Tam zbyl asi čtyřcentimetrový pruh, podél něhož se nečekaně svezlo přední kolo a hodil jsem parádní tlamu na krajnici. Kamioňák byl trochu šokován, než však stačil přiběhnout, už jsem nasedal na fichtla. Naznačil jsem mu, že jsem "blöd und dumm", a rychle jsem zmizel. Na nejbližší benzíně tankuji a sčítám škody, to už u mě stojí další kamioňák, tentokrát Čech, zapálený majitel Stadiona. Kecáme dobrých pár minut, pak nás ale od stojanu rozhání nerudný Němec jenž chce tankovat.

Čím jsem blíž hranicím, tím větší je koncentrace zdravících českých řidičů, evidentně zaujatých nabaleným fichtlem se vztyčenou českou vlajkou. Do Čech vjíždím v 16:00. Na benzínce tankuji devadesát osmičku, kupuji dvě Milky za 12,50 a vyrážím na poslední část dnešní cesty. Byl to excelentní výkon. 134 km z přechodu Strážný do Mladé Vožice fichtl zvládl bez přestávky za 2hodiny 35minut což dělá průměrnou rychlost přes !!!52km/h!!!

Návrat do Čech oslavuji s Rudolfem a Bednym několika džbánky píva, u Bednyho přespávám a ve čtvrtek 22.srpna v 11:20 přijíždím domů.


Na cestě jsem byl 17 dní, během nichž jsem ujel 4231km a protnul hranice 7 států. Spálil jsem 2,8 litru oleje a asi 102 litrů benzínu s průměrnou spotřebou 2,4 litru na 100km. Celkově jsem utratil 7500 Kč, z toho cca 3900 Kč za benzín, 700 Kč za olej, 280 Kč za kemp a zbytek za jídlo a vodu. Spal jsem jednou v kempu, v tunelu, pod mostem, u benzíny, na odpočívadle, na hospodské terase, na skalní vyhlídce,  za zastávkou autobusu a několikrát na lukách a v lesích. Cestou jsem několikrát měnil svíčku, dotahoval uchycení motoru v r&´mu, prováděl preventivní dekarbonizaci a čištění karburátoru, asi 4 krát jsem šteloval odtrh, měnil spojkové lanko a zadní žárovku. Sebou jsem měl 27 položek technického vybavení (nářadí, maziva, tmel, lepidlo…) a 31 položek náhradních dílů.

Fichtl mě opět nezklamal, mohu tedy s potěšením prohlásit:

SLÁVA ZNAČCE
SLÁVA JAWĚ 50 !!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE