Jawa napříč Evropou - expedice TransPyreney IV.

To dáme, aneb 640 km od Bordeaux k Paříži

Probuzení ve vlhkém lese, oklepat věci od jehličí a startujeme. Dnes se přiblížíme k Paříži. Dali jsme si ale nelehký úkol, do Paříže nám v to ráno chybělo asi 700 kilometrů, tedy asi dvakrát tolik, než byl náš dosavadní denní dojezd. Utíkalo to ale celkem rychle, Francie je naštěstí celkem rovinatá země s dlouhými rovinkami mezi vinohrady. Navíc jsem se nechával často unést a při zjištění, že ženu svou Jawu na trojku přes osmdesát, byl vždy trochu šok.
Snídaně ve francouzsko-vietnamském bistru nevyšla, tak alespoň oběd v typicky francouzské restauraci. Mladá obsluha s absolutním nezájmem o angličtinu, dvě deci piva do skleničky na víno a ještě k tomu skupina výřečných francouzů u vedlejšího stolu. Říkáme si, už se těšíme do Německa na pořádný kus masa.


Při průjezdu střední Francie jsme byli dost zaskočeni absencí čerpacích stanic. Skoro každá etapa končila rezervou. Jinak zde ale bylo velice příjemně. Pro nás možná, ale asi ne pro motorku, která žene na trojku už přes tisíc kilometrů. V jednom opravdu dlouhém stoupání se mi jí tedy podařilo zadřít. Deset minut pod plným plynem do kopce na ní bylo asi trochu moc. Naštěstí tento motor, který se už dvakrát kousl na předešlé expedici do Itálie, je opravdu nesmrtelný. Stačí mu pouze pár minut klidu a jede dál. Dali jsme si tedy rychlou svačinku, motor chtěný time out a pokračovali jsme.

Netrvalo dlouho a poznali jsme i zde krásy místní kuchyně. Asi jsme si vybrali špatně mezi zavřenou pizzerií a otevřenou restaurací. Po vstupu dovnitř jsme se cítili jako po příchodu do naší domácí hospody. Postarší paní v prázdném lokále natočila dvě točená piva a v kuchyni nám připravila překvapivou večeři, housku mazanou paštikou. Ne že by to bylo královské menu, ale nám to v tu chvíli tak nějak stačilo. Poté svižná cesta při západu slunce po typicky dlouhých rovinkách. Utíkalo to, dokonce jsme předjeli i rychlovlak TGV, když stál ve stanici. Cestu jsme skončili asi 20 kilometrů před městem Orleans, ze kterého je to už jen pár kilometrů do francouzské metropole. Po chvíli hledání jsme si ustlali na louce za nedalekou hromadou větví.

Stíny Sacre Coeur nad námi a město nad Seinou v oblaku modrého dýmu

Paříž. Na tu jsme se oba opravdu těšili. Necelých 70 kilometrů a jsme tam. V Orleans ještě rychlá oprava karburátoru a jedeme. Po příjezdu do Paříže jsme samozřejmě ihned zamířili k Eiffelovo věži. Cesta se nám však ještě trochu zdržela. Nejdříve mé prasklé spojkové lanko a následné čištění Martinových svíček nám pobyt ve francouzském hlavním městě trochu protáhlo. Z jedné strany Eiffelovky měli místní strážci zákona zrovna nějaké manévry, takže průjezd přímo pod věží, mostem přes Seinu a parkování na druhém břehu s nádherným výhledem na věž. Nebyli jsme jediní, pro jiné byl tento pohled vhodný i pro novomanželskou fotografii, jen s těmi Jawami jsme jim opět trochu vlezli do záběru. Klasické parkování v zákazu, takže pár uměleckých a zpět do ulic směrem na Place Charles de Gaulle. Nebylo to daleko a stanuli jsme před Vítězným obloukem.

Jako raritu se dá označit kruhový objezd, který oblouk obklopuje. Pět a přitom žádný jízdní pruh ústící na Champs-Élysées a další avenues, jízda cik cak přes celou šířku silnice a do toho všeho odvážní řidiči autobusů kličkující v tom zmatku obratněji, než my na motocyklech. Skupinka japonských turistů si nás fotí stejně jako oblouk, asi jim v průvodci nenapsali, že nejsme součástí pařížské pamětihodnosti.


Našlápnout Jawy a jedeme dál. Byť se nám nejdříve povedlo v pařížských uličkách lehce zamotat, nakonec se nad námi začaly rýsovat stíny slavného Sacre Coeur. Pár koleček okolními ulicemi, ale nikde cesta přímo. Martin se tedy šel pokochat do blízkosti zdejší baziliky, já zůstal u motorek. A zde opět zapracovalo naše oblečení. Sedím si na motorce, dojídám zbytek le baguette a kochám se nevšedností pařížské atmosféry, když ke mně přistoupí dva angličtí turisté. Pravděpodobně podle zaolejované motorky, kombinézy a reflexní vesty usoudili, že patřím k místním technickým službám a už se vyptávali na tajemství zdejšího metra. Na odpověď, že jsem také turista, reagovali spíše s podivem.

Z Paříže jsme se vydali již na východ do města Reims. Cestu z Paříže nám ale zkomplikoval hustý provoz, při kterém jsem opět nejen málem upekl spojku, ale celé motorce to opětovné cukání v horku už moc neprospělo. Slavných osmdesát na trojku bylo pryč a přidřený motor se sunul dál slabou šedesátkou. Do Remeše jsme dorazili až za tmy, takže jen pár pohledů na právě rekonstruovanou katedrálu Notre-Dame a kvapem za město uložit Jawy ke spánku. Měly toho za ten horký den v pařížských ulicích taky dost. Místo na nocování jsme našli výborné a zastavili kousek za silnicí přímo mezi vinohrady, jak příhodné v tomto kraji Champagne.

Benelux, píchlá pneumatika a rybník v Schengenu

Ráno nás probudilo slunce lemující zelené vinice. Na těch už pracovalo několik zdejších vinařů, takže rychle sbalit než budeme někomu na obtíž. Tento den už jsme měli konečně překonat poslední země, země Beneluxu, naší cesty a vydat se přes Německo zpátky do naší republiky.


Cesta k Belgické hranici byla sice pomalá, ale aspoň bez potíží. Stále však ve Francii, Luxembourg za rohem a stále nic, jako by tu Belgii někam schovali. Byla tam, po pár kilometrech jsme zdolali další hranice a byli jsme v Belgii. Tam nám ale bohužel přestalo štěstí přát. Smůla v podobě píchlé zadní pneumatiky nám cestu opět o několik hodin protáhla a obsluze místní čerpací stanice umožnila ojedinělou podívanou. Po této namáhavé polní výměně duše jsme z plánu vypustili město Luxembourg a při směru na Lucembursko se vydali na městečko na německé hranici, a to Schengen. Město, kde byla podepsána dohoda o volném pohybu osob v rámci EU, poznáte především podle památníku této dohody. My si ho však budeme pamatovat hlavně podle nedalekého rybníku, kde jsme si opět užili osvěžující koupel. Zase jako lidi už můžeme do Německa. V Schengenu jsme tedy přejeli k našim západním sousedům a jeli dál směrem na Frankfurt. Na kruhovém objezdu jsem ještě stihl vyděsit jednu Němku, když jsem jí tam začal svou Jawou s nedotaženou zadní brzdou po píchlé pneumatice ohrožovat. V ardenských kopcích se motorkám už moc nechtělo, tak jsme zůstali celkem brzy u zdejšího lesa pod větrníky. Domů nám zbývalo už jen asi 700 kilometrů.

Německý schnitzel a cesta na dvojku přívozem přes Rýn

Ráno jsme chtěli vyrazit co možná nejdříve. Kousek od domova a kdyby technika sloužila, mohlo to být naše poslední ráno na cestě. Ráno projíždíme německým venkovem a máme pocit, že se točíme pořád dokola, navigace opět trochu blázní. Dopoledne zastávka na snídani u zdejšího supermarketu, chvíli oddech a zase dál. Při snídani si Martin všiml, že mi z motorky opět dost uniká olej, soudě podle docela velké skvrny na jinak čistém německém parkovišti. Na příští pauze dolijeme olej.

Bohužel, na příští pauze bylo pozdě. Převodovka se připomněla jen pár set metrů za naší ranní zastávkou, na které jsme již avizovali náš brzký dojezd domů. V kopci trochu plechového zvuku a zůstala tam trojka. Nešlo s tím hnout, ani vyřadit, jedinou alternativou bylo pokračovat dále už jen za tři. Na rozjezdy dost nepraktické, takže jsme z plánu vynechali všechna zbývající města a řekli si, že už to tedy nějak nouzově dojedeme. Nově dolitý olej převodovku asi za padesát kilometrů rozchodil a už to vypadalo, že máme vyhráno. Opět chyba. Převodovka se ozvala znovu a tentokrát úplně vypadla trojka, na jedničku se skoro nedalo rozjet a na dvojku se z ní ozýval nepříjemný plechový zvuk brousícího se kovu. Navíc se mi při tom škubání podařilo několikrát shodit řetěz a znovu poškodit zadní pneumatiku. Zaparkovali jsme tedy před místním obchodem, došli si přes ulici na jídlo a přemýšleli, co dál.
Jako jediné pozitivum na tomto dni byl oběd. Pouhý kiosek u německé benzínky nám dal víc než španělské a francouzské restaurace. Pořádný německý schnitzel nám udělal po těch dvou týdnech opravdu radost. K radosti ale jinak moc příležitostí nebylo. Převodovka rozlámaná a ještě s píchlou duší. I po opravě pneu jsem asi neměl šanci dojet dále než padesát kilometrů. Po delší úvaze jsme se tedy dohodli, že Martin vyrazí dál a celou expedici zdárně dokončí. Odpoledne tedy vyrazil směrem na Norimberk a dále pak k českým hranicím. Na mě čekalo opět odstrojení motorky, sundávání kola, duši mi naštěstí spravili v místním pneuservisu, takže jsem ušetřil alespoň nějaký čas. Kolem páté odpoledne byla motorka opět kompletní, zkusím tedy ještě kousek popojet. S pořádnou dávkou ostudy, ale jelo to. Na dvojku svižnou čtyřicítkou za neustálého zvuku broušené převodovky. Bez navigace, prostě jet na východ. Menším městům se stejně nedalo vyhnout, takže i roztlačování kouslých koleček na semaforech nebylo výjimkou. Asi po padesáti kilometrech to už vypadalo, že by to šlo dojet. Na benzínce tedy kupuji pět RedBullů a mám plán. Pojedu celou noc i celý den, jen s přestávkami na vychladnutí přetáčeného motoru.

Martin si to od Frankfurtu valil po dálnici 120, já to měl složitější. Ve městě Nierstein mě čekal Rýn. Mosty nikde, tak jsem sklouzl s motorkou na trajekt. Po pár minutách přichází pokladník s kasičkou plnou dvoueurovek, dívá se na motorku a hadr hozený pod ní a říká: "Hm, Jáwa". Dávám mu 2.60 a odrážíme od břehu. S blížícím se druhým břehem jsem si všiml ostrého kopce od břehu, pokud to nechytne na těch pěti metrech trajektu, těžko se to bude tlačit nahoru. Samozřejmě nechytlo, dále jsem se dostal jen díky pomoci kolegů, německých motorkářů. Asi nevěřili vlastním očím, když se dívali na Jawu bez víka spojky, jak za šíleného řevu odjíždí. První energiťák, nasadit vypadlé koleno od výfuku a pokračovat. Podle rychlosti zbývalo tak 20 hodin jízdy. I když se motorka ještě dvojku dala posunout blíže k domovu, dlouho to nevydrželo. K totálnímu kolapsu převodovky došlo asi o dalších 60 kilometrů dál. Na stech metrech pětkrát nasazovat řetěz a nemožnost ani zařadit, vyřadit ani se rozjet znamenala pro Jawu konečnou. Od fatálního kolapsu v Bad Sobernheimu jsem urazil pouhých 130 km, než jsem skončil na kraji lesa u Aschaffenburgu. Asi jedenáct hodin večer, tak si začínám shánět odvoz a stavím stan. Martin mezitím dofrčel až k českým hranicím a kempoval u města Amberg.

Nocování v německém lese a heroický maraton na závěr

Vzhledem k tomu, že mé nedobrovolné útočiště v lese nebylo stranou od hlavní silnice, nebyl tam zrovna klid jak na francouzské vinici. Už večer tam cvakal dieselovým Golfem jakýsi němec s rozsvícenými světly přímo na stan. Druhý den jsem byl zase nečekanou atrakcí pro místní cyklomaniaky. Ráno několik telefonátů a zjišťování, kdy se konečně odtud dostanu. Nejoptimističtější odhad, večer. Navíc bez káry, tak jsem si alespoň krátil čas rozebíráním motorky pro její snazší naskládání do kufru auta.
Martin hned ráno překročil české hranice, a kolem Plzně a Prahy zamířil i s panem PAVem do cíle. Do domovských Hořic na Humpolecku dorazil kolem jedenácté dopoledne. Bez žádné větší závady to alespoň jedna Jawa dala. 5700 kilometrů.

Oba jsme se už poslední dny těšili na domácí oběd, sprchu a postel. Situace se ale vyvinula tak, že si to nemohl dopřát ani jeden. Jelikož měl jediný čas, Martin krátce poté co dorazil domů, nasedl do auta a vyrazil zpět na 570 kilometrovou túru do Německa. Zde opět dobře zapracoval přírodní životabudič Kitl. Byl potřeba, po 300 kilometrech na motorce na něj čekalo ještě bezmála 1200 km za volantem.

Mezitím jsem si rozebral svou motorku, sedl si ke stromu, dal si cigárko a sledoval projíždějící cyklisty, jak zastavují a nevěřícně koukají. Asi na takový pohled nejsou ve středním Německu zvyklí. Sebou půlku suché bagety a zbytek džusu od předešlé snídaně. Martin dorazil po šesté večer. Rychle jsme naložili rozebranou třistapadesátku do kufru kombikové Octavie a vydali se zpět. Pryč z německého lesa, kde jsem způsobil při vypouštění zbytku oleje z motoru další ekologickou katastrofu. Domů jsme dorazili kolem jedné hodiny ráno. Sice si takovýto konec cesty nikdo z nás nepředstavoval, zvlášť poté co jsme i s poškozenou technikou urazili přes 2000 kilometrů, ale na druhou stranu převládlo nadšení, že jsme konečně doma.

Ohlédnutí a co bude dál

Kdybychom se měli za celou akcí ohlédnout, dá se označit za úspěch. Vzhledem k tomu jak celá akce odstartovala a problémům, se kterými jsme se za cestu potýkali, dopadla akce dobře. Obě Jawy 350 urazily přes 5000 kilometrů napříč dvanácti evropskými státy. Poznali jsme rozmanitost západní Evropy a zjistili, že i když se zdá být Španělsko nebo Francie prakticky za rohem, může jít o naprosto odlišné světy.

Samozřejmě že ta kaňka na konec není příjemná, mrzí to víc právě proto, že se vše zvrtlo až poslední den, prakticky v cílové rovince. Přesto jsme přesvědčeni, že se i na strojích Made in Czechoslovakia dá stále jezdit, že nemusíte mít motorku za desetitisíce a i tak můžete na dvou kolech projet kus světa. Koneckonců u jaké jiné motorky byste za hodinu poskládali motor, který posléze najel pět tisíc po horách a vyprahlých pláních Španělska.

Cesta nás určitě neodradila. Už teď přemýšlíme, jaký bude náš další počin. Nápadů máme dost, něco je snáze proveditelné, něco si vyžaduje mnohem delší přípravy a organizaci. To ale nic nemění na tom, že vyjedeme znovu. Na další trans, kde budeme šířit pověst motorek Jawa a dokážeme si, že to opět dáme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE