Jawa napříč Evropou - expedice TransPyreney III.

Jawy míří na Barcelonu a španělské vnitrozemí. Motorky se nevyhnou ranám palicí, ani úmornému vedru španělské polopouště. Přejetí hadi a místní gastro speciality. Expedice TransPyreney dosáhla vrcholu.

Jawa napříč Evropou - expedice TransPyreney III.

Kapitoly článku

Barcelona, El Camion, olej na chodníku a pár ran palicí

Ráno nás opět při balení popohání místní traktorista, kterému jsme stany zablokovali balíky se slámou. Po pár kilometrech a snídani v místním benzin-restaurantu jsme začali vídat opravdové španělské vesnice. To, že nejsme zrovna v turistické oblasti, naznačovala i překážka v podobě hnoje vyvrženého na silnici, Jawa se trochu sklouzla. Když jsme se ale začali blížit k Barceloně, byla civilizace zpátky a s ní i nepříjemný městský provoz.

Navigace míří na Nou Camp a už jsme tam skoro byli, když to najednou přišlo. Chvíle, která ovlivnila celý zbytek cesty a nakonec mě odsoudila k nocování v německém lese. Při odjezdu z jedné křižovatky už to převodovka nevydržela. Bez oleje, který z ní pravděpodobně postupně vytékal, byla dočista zadřená. Zařadit, ani vyřadit. Ani postavit motorku na stojánek. Všudypřítomní Španělé objíždějící nepojízdnou Jawu, vzteklé odstrojení motorky a čekání na Martina, než se proplete sítí barcelonských semaforů zpět. Poté, co jsme s velkým úsilím vůbec dostali motorku na chodník, jsem už viděl jedinou cestu z Barcelony, a rozhodně to nebyla cesta na Jawě. První zkouška pouze dolít olej moc nepomohla, pod motorkou se začala tvořit mastná kaluž a kolemjdoucí neměli moc pochopení, že jim před očima vytváříme ekologickou katastrofu. Zdálo se, že s tím nehneme, a tak následoval přítel na telefonu. Rada Rosti Velety, třetího člena, který nakonec zůstal doma, byla prostá. Několik ran palicí. Palici jsme měli, takže začal několikaminutový kolotoč úder, úder, dopředu, dozadu a snad to povolí. Bylo to až neuvěřitelné, ale s novým olejem a po mnoha úderech kladivem opravdu převodovka povolila. Nebyla to žádná hitparáda, křupalo v ní pěkně, ale řadila. Ke stadionu FC Barcelony jsme nakonec dojeli. Zde jsme se ve světle posledních událostí rozdělili. Mezitím, co jsem nechtěl dráždit převodovku v hustém městském provozu a dal si před stadionem pauzu, Martin vyrazil k věčnému architektonickému dílu Sagrada Família.


Parkování v modré zóně pro taxíky umožňuje pořízení výborných uměleckých snímků. PAV zaparkován, bylo na čase to zvěčnit. Martin oslovil místní ženu s žádostí o foto. Ta při pořizování druhé fotografie s varovnými slovy El Camion čekala, až odjede kamion, který by jinak kazil dokonalý umělecký snímek. Martin si ale odjezd od slavného barcelonského chrámu naplánoval dokonale, zrovna když se k němu blížil příslušník na skútru. Po opětovném srazu na Nou Campu jsme vyrazili z Barcelony vstříc španělskému vnitrozemí. Tentýž den ještě Martinovi stihl dojít benzín. Stojíme na křižovatce, z Jaw oblaka dýmu a najednou přiběhne nadšený Španěl a začne si nás fotit. Na tom samém místě pak Martin zůstal stát. Španěl mě posílá pro benzín na nedalekou 500 metrů vzdálenou benzínku. Zajímavý odhad, asi po 20 minutách jsem se konečně dostal na čerpací stanici a s dvěma petkami benzínu zase zpět. Z celé situace nakonec vyplynulo, že nadšený Španěl byl ve skutečnosti policejní příslušník a neodpustil si Martinovi vytknout několik věcí na jeho motorce, jako například znečištěné odrazky na PAVu od všudypřítomného oleje.

Vyrazili jsme tedy do vnitrozemí, nejdříve pár vinic a už k večeru najednou kopec uprostřed ničeho. Cedulím Mt. Blanc kolem cesty jsme moc nevěřili, když jsme ale po čtvrt hodině stoupání zastavili u jakési haciendy, byli jsme rádi, že to je vlastně restaurant. Kdo by to čekal, na kopci v pustině luxusní restaurace. Když už jsme tam tedy byli, zkusíme nějaké speciality. Přesto jsme byli ale docela vyhládlí, tak něco co nás alespoň trochu zasytí. Projíždím lístek a vidím tam v němčině Katalanischer bratwurst. To je ono. Není nad to si dát pravou vinnou klobásu za dvanáct éček. Už se celkem ochladilo a padla tma. Sjeli jsme tedy z kopce dolů a usadili se u potoka před městem Lleida.

Čtyřka pryč, španělská vesnice a přejetí hadi

Další den jsme konečně poznali pravou tvář Španělska. Projíždíte vyprahlou krajinou, která spíš připomíná Mexiko, než západní Evropu. Dlouhé prázdné silnice, žádní lidé a sem tam nějaká ta španělská vesnice. Po mnohočetných průjezdech okolo značek upozorňujících na výskyt dobytka jsme si všimli zajímavého úkazu. Martin přejel jakýsi kabel, ze kterého se vyklubal had. A nebyl to jediný případ, krásně nám to dokreslilo tvář divoké polopouště. Stejně jako u nás vídáme rozjeté kočky, ve Španělsku nejsou neobvyklí přejetí hadi. Aby toho nebylo málo, před Zaragozou se opět ozvala převodovka. Následovaly opět rány palicí a nakonec si opět dala říct, i když už s ne drobným vroubkem. Konec čtvrtého rychlostního stupně znamenal změnu našeho časového plánu. Ve spalujícím horku jsme se dále sunuli šedesátikilometrovou rychlostí na trojku.


Nijak nám to ale nebránilo dále užasle sledovat okolní krajinu. Liduprázdné vesnice, benzín taky skoro žádný a jediná skoro restaurace po 100 kilometrech. Místo pozdního oběda. Když jsem vyšel dovnitř, vypadalo to tam spíše jako v nějakém saloonu z westernu, pouze houpací dveře chyběly. Žádost o jídelní lístek v gestech a jde se na výběr jídla. Na starém ošoupaném papíře čteme jen 5x tortilla. Vybíráme tedy to, co zní nejlépe. Polední menu bylo opravdu překvapení. Tortilla ve stylu suché bagety s omeletou nás zrovna moc nenadchla. Martin měl o něco lepší bacon verzi s trochou šunky. Po tomto vydatném obědě jsme se posunuli do Zaragozy. Město uprostřed vnitrozemí nebylo o moc rozdílnější než vísky, kterými jsme projížděli. Cedule upozorňující na dobytek i v centru města a jediná benzínka na jejím konci. Bylo horko a tak jsme se rozhodli zastavit u nejbližší vody. Zajeli jsme tedy k vybetonovanému kanálu vedoucímu kousek za městem. Silný proud, ale voda čistá, a tak se šlo na koupel.


Opět jako člověk, ruce už nejsou od oleje a jsme pěkně osvěženi. Tento den jsme chtěli zakončit u města Soria západně od Zaragozy. Sunuli jsme si to pomalou rychlostí dál, až začalo slunce zapadat. Právě tento západ slunce společně s notnou dávkou štěrku před benzínkou v Sorii byly důvodem jediného pádu za celou cestu. Asi tomu i PAV přidal, ale najednou se zvedl velký oblak prachu a Martin byl na zemi. Naštěstí to odnesla jen naražená noha o odřený loket. PAV měl taky nějakou tu jizvu a opět jsme se utvrdili, že padáky jsou u Jawy opravdu jen na okrasu. Po večeři ve stylu místního Pinchos, což je něco jako masový špíz, jsme tedy jen přejeli Sorii a rozložili stany u jezera v nedaleké vesničce Los Rabanos.

Burgos a večerní překvapivé menu

Ranní vstávání nám zpestřili rybáři v BMW stejně jako nám noc zpestřovaly kuňkající žáby z jezera. Na rybáře přijíždějící v kabrioletu byl zajímavý pohled. Měli jsme v plánu ujet asi 250 kilometrů do Burgosu, kde jsme měli naplánovanou delší přestávku až do dalšího dne. Naše navigace Sojka nás však vedla zpět na Sorii a nakonec jsme asi po 50 kilometrech dojeli na místo včerejšího karambolu. Kuriózní byla také křižovatka před Sorií. Vlevo Soria 22 km, vpravo Soria 22 km. Očividně všechny cesty nevedou do Říma, ale do Sorie. Cestou k Burgosu už sem tam potkáváme i zelené louky a už neprojíždíme tak nehostinnou krajinou jako předešlý den. Burgos byl před námi. Za sebou jsme měli už přes 3000 kilometrů. Burgos byl nejvzdálenějším místem naší cesty, zítra se už začneme vracet domů. Do města jsme dorazili odpoledne a po nějaké chvíli nalezli rezervovaný kemp. Po 10 dnech uvidíme čistou postel a sprchu. Naší jedinou starostí na zbytek dne bylo tedy sehnat nějaké jídlo. Na jídelním lístku chicken, tak si dáme kuře. Jaké bylo naše překvapení, když se na talíři objevila rýže a mořské plody. Místní klasická specialita Paella v podobě prvního chodu se u nás nesetkala s pochopením. Ovšem v domnění, že jde o objednané kuře, jsme to spořádali i s těmi mušlemi. Po druhém chodu, které už bylo opravdu kuře, jsme věnovali celý zbytek dne odpočinku.

Atlantický monsun v San Sebastianu a přiblížení k Bordeaux

Probudit se v posteli, tomu se říká příjemné ráno. Moc jsme si toho ale neužili. Na dopoledne byla plánována návštěva u partnera celé akce, na centrále společnosti Grupo Antolin. Od vrátného, který nám svou píšťalkou více připomínal četníka, jsme vyfasovali visačky a hurá na exkurzi. Dozvědět se něco o moderních technologiích autoprůmyslu, kafíčko z firemního automatu a můžeme se vydat na cestu domů. Ještě projet Burgos, vyfotit se slavným El Cidem a u místní katedrály, rychlý Grand Big Mac a už jsme se vydali na sever.


Cesta domů utíká vždy lépe. Je příjemně vědět, že se blížíte domů, zvlášť když se potýkáte s problémy s technikou. I tak nám zbývalo ještě necelých 2500 kilometrů. Trojku jsem docela rozjezdil a v některých místech jsme už jeli přes sedmdesát. Cestou se už začalo trochu ochlazovat a po několika hodinách jsme dorazili před Bilbao. O další kus dál už jsme stanuli na pobřeží Atlantického oceánu. Začalo být pod mrakem a celkem větrno, ale cesta stále pěkně ubíhala. Posledních 80 kilometrů do San Sebastianu a pak už budeme na hranicích. Dnes to Bordeaux dáme.A dali bychom, nebýt nevyzpytatelného oceánského počasí. Zrovna jsme projížděli San Sebastianem, posledním větším španělským městem naší trasy, když se z nebe začaly snášet kapky vody a na obloze zlověstně hřmít. Na to máme přece nepromok, řekli jsme si a šli do pláštěnek. Na to, co přišlo, byl ale i gumový nepromok krátký. Takový ceďák jsme ještě neviděli. Nebylo vidět na metr před sebe, schovali jsme se tedy na nejbližší benzínce. Ta se za pár minut celá zaplnila čekajícími motorkáři, čerstvá bageta a kafe přišlo vhod. Desítky lidí čekalo u nacpané benzínky a sledovalo ten monsun. My však potřebovali ještě urazit asi 200 kilometrů. Chvíli to už sice vypadalo, že ten den zůstaneme v nejbližším předraženém hotelu, nakonec jsme se ale odhodlali a asi po hodině jsme zakuklení vyrazili dál. Sice stále vydatně pršelo, ale už se v tom alespoň dalo jet. Překročili jsme hranice do Francie a nabrali kurz k Bordeaux. Bohužel v takovém počasí se naše tempo ještě víc zpomalilo, takže jsme nakonec skončili asi 150 km od francouzského města. Kupodivu byly stany i spacáky celkem v suchu, takže jsme si po mokrém odpoledni dali španělský rhum Negrita, koupený kdesi v poušti a šli si dát zasloužených 520 (520 znamená dlouhý spánek, dále využíváme 120 jako označení dát si šlofíka - pozn. autora). Vždyť když jsme to nedali dnes, tak to dáme zítra.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist